Selimova stránka

Když můj synek začal pobírat rozum, jednou se mě zeptal, odkud že to vlastně jsme a jestli vůbec máme také nějakou babičku a nějakého dědečka. Jeho o sedm let starší sestřička v tom měla jasno, protože babičky a dědečky, tety a strejce si už trochu užila. Jenomže já a má žena jsme se v roce 1968 rozhodli, že musíme začít hledat nový život někde jinde než tam, kde naši rodiče přišli o svou celkem skromnou samostatnou existenci.
Synkovi jsem slíbil, že všechno to sepíši, co si o naší rodině pamatuji. Aby on v tom měl také jasno a aby jednou, až přijde jiná doba, se mohl v té naší minulosti pošťourat sám. No, sám jsem na to moc nevěřil, ale co kdyby...

S tím sepisováním jsem začal počátkem osmdesátých let. Nejprve klopotně na počítači Commodore, pro který jsem si musel napsat český editační program. Když jsem po nějakém čase přestoupil na IBM-PC, šlo to psaní ve Wordu už trochu komfortněji a po čase bylo možné do textu vkládat také fotografie.
Kromě fotek jsem měl ještě krabici osmimilimetrových filmů, které bych býval rád do toho povídání nějak zapojil. To mě pomohl vyřešit až v devadesátých letech Internet.

Po sametové revoluci jsem byl zván do rodné Prahy na srazy kánoistů, študáků, školáků i jiných výtečníků. Zase jsem točil clipy a sbíral nové dojmy. Tak mě napadlo, abych se o to se všemi kamarády podělil. Moje původní povídání dětem se holt rozrostlo a nakonec jsem chtěl každému, koho jsem v životě potkal a měl rád, něco vzkázat.

Proč Selimova stránka?
Jako vodáckou přezdívku jsem ji "koupil" kdysi dávnou u táboráku na Sejcích kde jsem, patnáctiletý, předvedl scénku krotitele se cvičeným blešáčkem Selimkem. Jak jsem rostl a stárnul, stal se ze Selimka Selim.
Tak, jako na té fotce v záhlaví dnes už nevypadám. Je z doby, kdy jsem s tímhle vyprávěním začal a přikládám ji k identifikaci pro ty, kteří mě tenkrát takhle znali.

  Výlet do Hirschbachu

Tady, v Pootaví, máme takový svazek. Svazek obcí středního Pootaví se jmenuje a do něj patří i naše víska. O té bude později na tomto místě ještě mnoho řečeno, ale kapitola není dosud dokončena.
V létě 2018, se mně zeptala naše paní místostarostka, jestli bych se nechtěl podívat do Rakous, že tam tenhle svazek pořádá nějakou exkurzi v rámci programu Česko - Rakouského setkávání s duší dřeva.
Duše dřeva mně nadchla a tak jsem se k výpravě připojil a nelitoval. Ten kraj, kam náš zájezd mířil, jsem před mnoha lety již jednou proputoval, ovšem nikoliv v hledání duše dřeva, ale tenkrát to bylo spíš putování za duší vína. To je ovšem jiná historka.
V Hirschbachu jsme byli moc hezky přivítáni. Mluví se tam bavorsky, aspoň mi to tak připadalo a bylo mě sympatické.
Probíhala tam právě jakási místní slavnost, o jejímž smyslu mě nebylo nic řečeno, ale to nebylo důležité, moc se mi to líbilo. Té slavnosti se aktivně zúčastnil i folkrolní soubor ze Strakonic.
Hlavní důvod naší cesty byla návštěva místního muzea selského nábytku, ve kterém jsou k vidění nádherné exempláře z osmnáctého a devatenáctého století.

  Návštěva z Hirschbachu

Jak jinak, napřezrok nám Hiršbachští návštěvu museli oplatit. Sešli jsme se s nimi v zámeckém muzeu ve Střelských Hošticích. Zámek je bohužel poznamenán hospodařením v druhé polovině dvacáteho století, kdy jej měla v obedienci naše lidová armáda.
Nicméně to setkání bylo velmi zdařilé a všem našim hostům se v Hošticích líbilo. Zvláště ta práce se dřevem.
Oběd jsme absolvovali v Katovicích, v restauraci pana Ondráška. Tam nám manažérka Svazu obcí, paní magistra Jiřina Karasová prozradila, že se v této restauraci narodila.
Tenkrát ovšem hostinec nesl slavný název U Jelínků, o kterém se zmiňuje již Karel Klostermann, který tudy každoročně putoval o vánocích ze študijí v Písku za rodiči do Kašperských hor.

  Katovický filmový archiv

Městská knihovna v Katovicích zapůjčuje kromně knížek, také VHS- videokasety s přepisy 8mm filmů, natočených v osmdesátých letech. Protože ty 8mm filmy umím zdigitalizovat podstatně lépe, projevil jsem zájem seznámit se s autory snímků potažmo s jejich originály. Bohužel bez úspěchu.
Přináším tedy přepis VHS kaset, které jsem si vypůjčil, není to nic moc, ale pro pamětníky aspoň něco.
Jediný 8mm film, který jsem měl možnost digitalizovat i ozvučit, je Konopická v Krtech-Hradci. Ten mě poskytl bývalý starosta naší obce pan Miloslav Samec.

  Almanach SVU

SVU je zkratka na logu Společnosti pro vědy a umění. Tu si založili čeští a slovenští poúnoroví exulanti a působí do dnes v celém normálním světě.
Funguje tak, že se pravidelně, nebo občas, sejdou její členové, ale i sympatizanti (kteří na rozdíl od členů neplatí příspěvky) a vyslechnou si víceméně zajímavou přednášku nějakého slovutného hosta.
Místopředsedu této společnosti pana Láďu Pavlíka jednou napadlo, že by mohl vzniknout nějaký almanach, jakýsi soupis všech přednášek, které do té doby společnost pořádala. A nenapadlo jej nic lepšího, než tím pověřit mně.
V té době jsem sice dost bojoval s existenčnímy problémy mé firmy, ale nějak jsem Pavlíkovi ten Almanach dohromady sfouknul.
Existovaly různé víceméně podrobné, ale také značné kusé zápisy přednáśek. Některá temata ale byla tak zajímavá, že jsem jejich autory požádal o písemné, nebo ústní převyprávění a to byl třeba případ herce pana Eduarda Linkerse. Proseděl jsem u něj několik većerů s magnetofonem.
To jeho vyprávění "Je mi 80.- a co má bejt" stojí za přečtení.
Ale k počtení je tam toho mnohem více.

  Zvěsti z Bavorského lesa

Martin Štěpánek byl můj velmi dobrý kamarád. V lecčemž jsme se pohybovali na stejné vlnové délce. On zdědil po tátovi lásku k myslivosti a také zájem o mystiku a vůbec o věci nadpřirozené, já byl v mládí okouzlen strýcem Konvičkou, hajným na Žernově, ale možná jenom jeho dvěma křepeláky. Ke Konvičkům jsme jezdili aspoň na pár dní každé prázdniny a když mě bylo nějakých 10 let, chtěl jsem být buď myslivcem, nebo rybnikářem.
Na věci myslické jsem narazil až o mnoho let později, když už jsem pracoval ve velké mnichovské technologické firmě. Jenou, během oběda v závodní kantýně, si ke mně přisedl jistý doktor Emde a zeptal se, zdali bych neměl chuť se zůčastnit prací v jejich skupině, tedy "Společnosti pro výzkum okrajových jevů fyziky". Šéfové to prý podporují, samozrejmě až po práci. Tím měl na mysli pány Messerschmitta a Bölkova, majitele té fitmy.
Ta práce ve skupině byla velice zajímavá, její členové byli fyzici, chemici a matematici. Oblast zájmu členů byla velice široká, od fenoménu UFO, přes poltergaist až po záhadu ohnutých lžíček Uri Gellera.
Já jsem se věnoval fenomenu "naplněných předpovědí", o kterých jsem sbíral materiály.
Členem té skupiny jsem byl nějakých 10 let, až do doby, kdy jsem firmu opustil, abych se osamostatnil. S některými členy jsem se stýkal ještě dlouhá léta.

Když jsem o téhle zkušenosti vyprávěl Martinovi, zeptal se, jak na mě vůbec tihle lidé přišli. Já se na to tenkrát také Emdeho zeptal.
"No, protože jste z Prahy", řekl mi překvapeně.
Jako by to byla nějaká vstupenka do exkluzivního klubu. Já si to dal do souvislostí s knihou Maria Ripellina "Magická Praha", která tenkrát čerstvě vyšla.
S Martinem jsme se pustili do zpracování materiálu, který jsem posbíral. On přinesl hodně nových podnětů a hlavně náhledů na věc. Mnohokrát jsem již považoval kapitolu za ukončenou, ale on přinesl zase nějaký nový pohled.
Nad naším dílkem jsme strávili mnoho času k velké nelibosti našich manželek, které nás podezíraly, že spisovatelství bereme jako záminku ku popíjení vína a kouření doutníků (v mém případě).
Ale když byla kniha konečně dopsána, nastaly nové převratné události a my jsme se začali věnovat novým výzvám. Na psaní už nebyl čas. Knihu jsem po čase nabídl jistému strakonickému vydavateli, který ji však neshledal příliš zajímavou, což mu ale nebránilo v tom, aby si z ní nevypůjčil celé pasáźe do knihy své, aniž by citoval prameny, ze kterých čerpal.