Bylo mi nějakých pět let a táta s mámou usoudili, že by bylo vhodné, abych se naučil nějaký cizí jazyk. A protože v té době byla angličtina obzvlášť populární, přihlásili mne do anglické školky, která byla součástí vyučovacího institutu, nacházejícího se v blízké ulici V jámě. Jejich představa byla taková, že po školce nastoupím do anglické školy ve stejném ústavu, no a potom... se holt uvidí, jak mi to půjde.
Školka mě docela bavila, byla to vlastně taková přípravka na opravdovou školu a já se na ní těšil. To bylo v roce 1947.
Rok se s rokem sešel a všechno bylo jinak. Na anglickou školku dopadla tvrdá pěst dělnické třídy, protože v době, kdy za šumavskými kopci čekali na svojí příležitost Truman, Acheson a Bevin, nebylo zde pro ní místo. Ostatně, obchod mé mamky a tiskárna taťky dopadly záhy stejně.

Do nějaké školy se ale chodit musí, tak jsem byl zapsán do té nejbližší, hned za rohem, ani ulici jsem nemusel přecházet. Na angličtinu jsem brzy zase zapomněl a rok strávený ve školce mě připomínala jenom Tipperary, tady přikládám verzi z tátova gramofonu , tu jsme se tam naučili. A s několika kluky jsem se po roce zase setkal v základní škole.

Tu mojí budoucí školu ve Štěpánské ulici jsem znal, chodil jsem kolem ní za mamkou do obchodu na Vyšehradské. Z venku ta budova nebyla ničím zvlášť poutavá, zajímavější byla třeba fara po její levé straně, rotunda sv. Longina za pravým křídlem, nebo kostel sv. Štěpána napravo. Dlouho jsem si myslel, že jsem v tom kostele snad byl i pokřtěn. Kostel je dnes a v minulosti byl pod obediencí církve římskokatolické, ku které papírově nenáležím, ale dříve byl načas také spojen s husitstvím, ke kterému zase papírově náležím. Právě odtud vyrazil roku 1419 kazatel Jan Želivský, následován rozlíceným davem k Novoměstské radnici, aby zadělal na jednu z největších katastrof našich dějin.
Také zde ministroval malý Jaroslav Hašek, ještě v dobách, kdy byl prý zastrašený a ostýchavý. A než začal rozvíjet svůj pozoruhodný temperament.

Na schodech kostela sedávala uslzená žebračka, kterou odtud marně odháněli příslušníci sboru národní bezpečnosti. Až jednoho dne se neobjevila a potom již nepřišla nikdy.
Kolem školy pravidelně procházel vždy veselý pan Kverka, který, ač nikdy střízlivý, dokázal svými historkami pobavit každého kolemjdoucího. Jednou byl ale z moci úřední poslán na protialkoholní léčbu. Před odjezdem se zmínil příteli Fandovi Kavalírovi, že jim tam umře. Jak řekl, tak udělal.

Štěpánskou ulicí občas projížděl kolem školy pošťák, kobylkou taženou bryčkou. Spolu s dalšími darebáky jsme se o přestávce zachytávali na zadním stupátku bryčky, abychom se trochu svezli. Ale ostatní závistiví hajzlíci povykovali na pošťáka: "za vozem, za vozem.." a ten bejk švihal dozadu bičem. No, to šlo doslova o oko.

Taky se okolo školy motal jeden chlapík v hasičské uniformě, který každému nabízel cigaretu, pokud si nechá sáhnout na šulínka. Všichni z něj měli jenom srandu.

Do této školy, na rok přesně 600 let po jejím založení Karlem IV, jsem byl uveden do první třídy. Až v jejich útrobách jsem poznal, jak je monumentální. To obrovské schodiště, ty rozlehlé chodby v obou křídlech. Nikdo mi neuvěří, že se mi ještě dnes o tom někdy zdá. A když jsem si po roce 1989 na pamětní desce přečetl, kolik slavných osobností zde také započalo svou karieru, začal jsem být na svou školu docela hrdý. Když si tady kliknete, dozvíte se o škole ještě trochu víc.

Ale je rok 1948 a já jsem v první bé. Naše paní učitelka Jecelínová byla moc hodná a krásná paní a ředitel Janeček byl laskavý pán se stříbrnými skráněmi.
Jednou jsme mu přinesli lidskou lebku, kterou jsme vyhrabali u kaple sv. Longina. Býval tam od roku 1502 morový hřbitov a lidské pozůstatky tam byly sváženy z celé Prahy. Po zrušení hřbitova v 18. století zde zbylo ještě mnoho končetin, ale lebka- to bylo něco nového a tak jsme poprosili pana ředitele, aby ji umístil v kabinetu. Pan ředitel se na nás podíval takovým smutným pohledem a řekl něco jako "chlapci, té lebce bude nejlépe, když jí vrátíte zpátky k těm nešťastníkům, kteří tam leží". Nemusel na nás vůbec křičet a my věděli, že jsme šlápli do lejna.

Všechno se bohužel po čase změnilo. Pan Janeček se kamsi ztratil a za něj byl dosazen uprskaný psychopat, jehož jméno neslo název jedné nakažlivé dobytčí nemoci. Nezapomenutelné byly jeho live výstupy na stupínku, když se vyšetřoval nějaký průšvih.
Ale i náš učitelský sbor byl obohacen o některé velmi zvláštní exempláře. Nemohu nezmínit soudružku Valovou. Když jsem ji poprvé oslovil "paní učitelko", odvětila suše "nejsem paní, jsem soudružka" a propíchla mě těma svýma šedýma očima, ze kterých koukalo něco, před čím by se malý chlapeček měl mít na pozoru.
Ale jiné učitele jsme si zamilovali, i takové ty ďivňousy. Dnes neumím posoudit, co nás tenkrát všechno naučili. V každém případě však probudili zájem. O češtinu, dějiny, biologii, fyziku, chemii, mluvím-li za sebe.

První dvě fotky z přiloženého clipu jsou z anglické školky. Snad se tam někdo pozná. Zbytek je už naše béčko.
Ta naše třída byla od první až do osmé skvělá. Na všechny velmi rád vzpomínám, dokonce i na toho mizeru Jakoubka a je škoda, že už mezi nás nechodí. I ta holka, co se mě hrabala v tašce a práskla na mě, že jsem si vygumoval poznámku v žákovské knížce, se mi za to po letech omluvila.

Měli jsme ve třídě prima klučičí partu, vzpomínám třeba na naše výlety do Prokopského údolí, kde jsme hledali (a dokonce našli) zkameněliny pradávných potvor. Byla tam taková jeskyně, která byla pořád uzší a uzší a na konci prolezl jenom opravdu hubený kluk. Potom se jeskyně zase rozšířila, ale nikdo si netroufl pokračovat dál. Nedávno mě Tomáš řekl, že tam zase byl, s vnoučaty, ale jestli prolezl, se mi nepochlubil.

Tomáš bydlel v ulici Hopfenštokova. Někdy ve čtvrté třídě ji přejmenovali na Navrátilovu, ale to tenkrát nebylo nic divného, přejmenovávalo se všechno možné. Po letech jsem se na to koukl v očekávání, že Navrátil byl nějaký zasloužilý bolševik. Překvapilo mě, že Hopfenštok byl váženým Pražanem ve století osmnáctém a Navrátil taktéž ve století devatenáctém. Jenomže Hopfenštokovi holt měli hostinec a potom už to jméno...

Také jsme se navštěvovali doma. Tomášovi jsem záviděl nádhernou knihovnu s Hanzelkou a Zikmundem, to můj taťka měl v knihovně tak akorát Peroutku. I Jarda měl nádhernou knihovnu s Rodokapsy. No a Franta měl doma nádhernou sestřičku, kterou nám s hrdostí ukazoval a my mu ji všichni záviděli.

Michal mě ukecal, abych s ním vstoupil do šermířského spolku, nalézajícího se ve sklepení Divadla Komedie, dříve Vlasty Buriana. Byl to sport zajímavý, bystřící postřeh a mrštnost, což se mě později vrátilo v podobě několika miniroliček komparzisty. Ale moc mě to stejně nevzalo a když jsem dostal příležitost ukázat se na vodě a lyžích, bylo o mém volném čase na léta rozhodnuto.

A ještě na něco nezapomenu. Byla to "škola v přírodě" v Jimramově. Ubytováni jsme byli na zámku starobylého rodu Belcredi. Ve Svratce jsme sbírali krásné zelené kamínky, každý z nas jich měl plný pytlík. Až po letech jsem se dozvěděl, že to byly dost vzácné kameny- Vltavíny. Ale to už jim byl dávno konec, aspoň v mém případě.
Zámek byl vybaven jen tím nejnutnějším zařízením, původní vybavení si rozebrali "soudruzi", zbytek sousedé. Ale na chodbách se nacházely bedny s trofejemi paroháčů, o které zatím nebyl zájem. No, a z jedné z těch beden, jsem si ukradl parůžek srnečka. Už ho dávno nemám, ale dodnes se za to stydím. Vždy jsem si sliboval, že kdybych na svých toulkách cizinou na nějakého Belcrediho narazil, tak mu nabídnu trofej ze sbírky mé.

Po osmi letech jsme školu opouštěli a naše paní učitelka Málková se mě udiveně zeptala, proč nejdu dál na jedenáctiletku. No, holt mě tam nevzali, milá paní učitelko. Co bylo platné, že jste mě vzala pod svá ochranná křídla a nechala mě udělat závěrečnou zkoušku z biologie s docela dobrým výsledkem.
Nevzali mě ani na grafickou školu, kam jsem si velice přál být přijat a to už si tenkrát vzal táta jako osobní urážku, vždyť ty lidi moc dobře znal. Oznámili nám to v polovině prázdnin a nabídli jediné volné učební místo- soustružníka v továrně nějakého Jana Švermy v Jinonicích. No, co s tím, řekli jsme si a já to místo s velkou nevolí přijal.

Za dva roky se totéž přihodilo bráchovi, který, ačkoliv měl na vysvědčení jedničky od shora dolu, byl dán do učení na instalatéra. A já mu tu práci na čerstvém vzduchu docela záviděl.
Události však brzo dostaly jiný spád a moje nedobrovolné rozhodnutí, vyučit se v továrně na letecké motory, ovlivnilo zásadně celý můj budoucí profesní život a to už vůbec ne, kvůli mému nedobrovolnému "sepětí s dělnickou třídou".

Poprvé jsme se sešli v šedesátých letech (snad 66, říká Dáša) v restauraci v Riegrových sadech, která se dnes jmenuje Park Cafe, ale dříve to byla velkorestaurace Šretr. Z toho srazu nemáme ani fotografii, natož videozáznam a proto přikládám aspoň dobový obrázek restaurace, z hodně dávných let.
Sešli jsme se tam s naším milovaným třídním Hronem, který nás nejenom cepoval v českém jazyce, ale také nad námi držel ochranou ruku. I já jsem mu za mnoho vděčný. To setkání bylo velmi hezké, ale předčasně nás z něj odtáhl Vaněrka na nějaký mejdan ve Vladislavově ulici a já se bohužel s Hronem ani nerozloučil. Dodnes mě to mrzí.
Když jsme na tu sešlost dorazili, vrcholila už Sodomou a Gomorhou. Fotky naštěstí nejsou.

Potom se 40 let kupodivu nedělo vůbec nic.
Až 20. dubna 1996 svolali Dáša, Pepík a Jarda schůzku do restaurace Záhřeb. Přijeli Faltová a Kadlec z Německa a schůzka měla takový úspěch, že se ještě ten samý rok v listopadu v téže restauraci opakovala.
Tam jsem myslím viděl naposledy Natašu. Když už všichni vypadli, trochu jsme tam spolu ještě poseděli, pokecali a ona si stěžovala na celý nevděčný svět, včetně zdraví, vnoučat a všeho možného.

U Nataši se zastavuji proto, že to byla hodná holka a její maminka, Olympiáda Kobzareva, mě doučovala ruštinu, na kterou jsem byl mimořádně blbej. Zajímavé je, že jsem se později dokázal docela dobře rusky domluvit, ale to byla zásluha mého dalšího doučovatele, bělogvardějce Draguly, manžela mé třídní na průmce. Ten chlapík mě po celou hodinu ukazoval své sečné rány, které utrpěl v bojích s rudými a náležitě to komentoval ostrými slovy. Tak jsem se zázračně naučil rusky, protože tohle mě bavilo.

3. května 1997 jsme se sešli v restauraci Stefan na Floře. Přiletěla Kupková z Vancoveru a Pištorová z Colorada. Prý tam byla i Nataša, ale nepamatuji se, že bych si jí všiml, pokud to nebyla ta bába, která seděla vedle Sylvy.
Za mnou na schůzku přišel přítel Martin Štěpánek, který bydlel za rohem Na Floře. Přinesl mi jednu kopii loveckého klobouku svého tatínka, který jej kdysi dostal od knížete Schwarzenberga. Martin tu kopii nechal zhotovit pro bráchu Petra a já se s Petrem svezl, protože jsem pro ten klobouk dovezl z Vídně schwarzenbegské dýnko, které se v Čechách už dávno nevyskytovalo.
Martina jsem seznámil s Petrem Škrobánkem. Oba byli myslivci a dobře si spolu pokecali.

Na srazu nás bylo jenom sedmnáct spolužáků, ale dva se pohádali tak, že jsme všichni odcházeli dokonale zhnusení. A přitom šlo pouze o výměnu pohledu Jardy a Tomáše na existenci individua v československé totalitě.
Už nikdy více, řekla mi Dáša, když jsme se vraceli domů. Ona do Žitné, já do Tůní.

Ale netrvalo to ani celých sedm let a zase jsme se sešli. Tentokrát jsem u toho měl videokameru, ale schůzka byla v temné díře a ta kamera tenkrát taky nebyla nic moc. Přesto doufám, že se tam poznáte. Naposledy byl mezi námi Petr Škrobánek. Ještě několikrát jsem se s ním později setkal. Měl v Radotíně autoservis a když se mě jednou na dálnici rozsypalo auto, zavolal jsem mu, že mu ho věnuji, když to nějak ze silnice odstraní. To auto prý ještě dlouho potom jezdilo po Brdských lesích (bez technické prohlídky). Jak už řečeno, Petr byl vášnivý myslivec.


6.května 2004 se sešlo v restauraci Na pasece 11 lidí. Kupková s manželem Sochorem, a zcela naposledy Pepík Mareš. Ten nás pěkně vypekl. Slíbil, že zorganizuje tu příští schůzku a my všichni, po celá ta další dlouhá léta čekali, kdy už to konečně bude. Pořád nic. Potom někdo zjistil, že si Pepík klidně umřel, aniž by nám o tom dal vědět.



Osmnáct se nás sešlo 23. května 2013 v restauraci Kyvadlo, v Jámě 5. Pro mě to byla srdeční záležitost. Nejprve ta Anglická školka a v pasáži vedle měl pan Ugge obchod s rybičkami, kde jsme jako děti rybky nakupovali, nebo naopak prodávali daphnie, které jsme ulovili v jinonickém rybníčku. U Wericha jsem tam byl dvakrát v divadle, poprvé ještě hrál i Voskovec, ale to jsem byl tak malý, že si z celého představení pamatuji jenom vodníka Čochtana.
Ale hlavně, na druhé straně ulice jsme kdysi s Danuškou pár let bydleli. V přízemí našeho domu byla dílna Divadelní služby a tam sedávala u otevřeného okna hezká Vaňousova sestra, splétala paruky a na každého kolemjdoucího se hezky usmívala.
Petr Škrobánek měl k téhle ulici také svůj vztah. Akvária, rybičky, Ugge. Ale na tuhle schůzku, ani na žádnou jinou, už bohužel nepřišel.

V létě 2015 se ohlásili Sochorovi, že Věra (Kupková) přiletí do Čech na nějakou kůru a jestli bychom se tedy nemohli sejít. Tak to Dáša narychlo svolala na 28. srpna. Naštěstí nám Majda Kosíková na poslední schůzce prozradila, že její syn vlastní na Vinohradech nějakou restauraci a tak byl problém místa setkání vyřešen.
Sešli jsme se v ZanziBaru a fotil nás Tomáš Konvička.


Tak a teď už to máme zase za pár. Letos je to rovných 60 let, kdy nás ze školy "vyprovodili" do života. Sejdeme se Na Šumavě, to je historická restaurace, ležící téměř naproti naší škole.
Prodělala během časů mnoho peripetií a dnes vypadá velice hezky. V poledne bychom chtěli navštívit naši školu, kam nás na prohlídku pozvala paní ředitelka Mgr. Jana Páčová. A pozvala nás také do školní jídelny, abychom porovnali, jaký je mezi těmi 60. lety rozdíl.
Přál bych si, aby měli ten den na jídelníčku rajskou omáčku. Od té doby, kdy jsem ji musel jíst ve škole, jsem ji už nikdy nevzal do úst. Ale dnes jsem přesvědčen, že já bych si tu omáčku uměl udělat tak, že by se mohla stát hvězdou mé polední tabule. Tak jsem zvědav, co nám předvedou.

A už se nám hlásí natěšení účastníci. Snad by se nás mohlo sejít více než dvacet. Ozval se dokonce i dávno ztracený Michal, kterého s nadlidským úsilím Dáša někde vyšťourala.

Ze zámoří nám nepřišla odpověď z Colorada, ale z Vancouveru nám poslala dopis Věra a ten zde rád otiskuji a Dáša ho pro ty negramotné na schůzce přečte. Tedy pro ty počítačově negramotné, abychom si rozuměli.

Bylo by hezké, kdyby každý z nás napsal pár vzpomínek, které na naši školu má. Přece jenom tu dobu každý prožil trochu jinak. A při tom psaní se vybaví leccos, co už je dávno zasuto a my ostatní se na to rádi podíváme opět z jiného pohledu.
No, uvidíme.

Tak, konečně nadešel den "D". Ale nejprve jsme se museli někde sejít. Před školou by to bylo dost nepraktické, jelikož účastníci zájezdu se scházeli jako švábi na pivo, tak jsme se sešli U Šumavy, v restauraci s dlouhou tradicí. Ta sice nemá tak dlouhou historii jako naše škola, ale stejně tam kdysi někde nějaká hospoda stát musela, vždyť kam jinam by chodili chasníci z Rybníčku a Tůní. Ostatně, naše škola také pořád nestála tam, kde stojí dnes.
Na sraz přišlo dlouho nevídaných 22 účastníků. Také Daňka pustili, jeho syn nechtěl o nějakém srazu dlouho slyšet. Museli jsme slíbit, že ho nespustíme z očí.
Štěpán Louda se přišel pouze omluvit. Že by prý rád zůstal, ale musí do práce. Zaskakoval za někoho, koho z té práce právě někam odvezli, snad jenom do nemocnice. No, je to chvályhodné, že dal přednost pracovním povinnostem, před plytkou zábavou. Stejně ho mám v podezření, že se přišel jenom podívat, jestli náhodou nepřijela z Colorada Sylvinka.

Rád jsem poseděl a popovídal si s Michalem Vaněrkou. Na rozdíl od ostatních, kteří jej neviděli nejmíň padesát let, vídal jsem se s ním v Praze hned po revoluci a on mě opět navštívil v Mnichově. Na schůzky ovšem odmítal z nějakých důvodů chodit, až teď se ho Dáše podařilo s téměř nadlidským úsilím najít a nějak ukecat.
Přišel i další notorický nechodič- Hrušková. A objevila se i Týnská, která mezi nás nepřišla od devadesátých let, aspoň, pokud si pamatuji. No a ze zámoří nikdo, ale omluvila se Kupková. Jinak jsme byli opět v klasické sestavě.
Zaujali jsme pozici v hezkém, ale tmavém koutku a proto video pod předešlým obrázkem muselo být prohnáno mnoha filtry, aby se na to nechalo dívat. Už nikdy nebudu ve tmě točit s automatikou. Ono to jaksi neostří!

Ve škole nás uvítala ředitelka Jana Páčová se svojí zástupkyní Terezou Rosenbaumovou. Obě jsou příjemné mladé dámy, naprosto nesrovnatelné s naším ředitelstvem z padesátých let.
Přijetí bylo nádherné, ostatně můžete vidět sami. Atmosféra školy se vůbec nezměnila. Dokonce jsem pocítil úplně stejný tísnivý pocit jako kdysi, když jsem překračoval práh jisté učebny. Už ani nevím, co se tam tenkrát vyučovalo. V tělocvičně jsem měl zase silné nutkání, zkusit si vylézt po laně, bez přírazu, jako kdysi. No, kdo ví, jak by to dopadlo.
V hudebně nám sbor žáků ze šesté až deváté třídy zazpíval a instrumentálně doprovodil vlastní skladbu o Karlu IV. Myslím, že to na každého z nás zanechalo obrovský dojem, uvidíte také. Litoval jsem, že jsem zapomněl vzít svůj audionahrávač.
Po té jsme se odebrali do jídelny. Na to jsem se obzvlášť těšil. Ve skrytu duše jsem se viděl (a těšil), jak stojím ve frontě před výdejním okénkem a paní kuchařka mě obrovskou sběračkou něco kydne do talířů na tácu, který držím oběma rukama.
Ale ani náhodou. Seděli jsme jako v restauraci, každý měl před sebou malý dáreček od školy a pozorně nás obsluhovali žáci devátého ročníku. Oběd byl výborný a to prosím nekecám. Polévku s játrovými knedlíčky bych lépe neudělal, houskové knedlíky se nerozpustily ve svíčkové omáčce a vůbec to bylo moc dobré. Medovník jsem bohužel už nezvládl, ale všichni jej chválili.
Během oběda nás přišla přivítat starostka Prahy 2, paní Jana Černochová. Přinesla každému z nás malý dárek- hrníček s motivem Grébovky a velmi zajímavou publikaci o kostele sv. Štěpána a kapli sv. Longina, kterou vydala Praha 2. Paní starostka dárky osobně každému předala a na každého byla moc hodná.

Děkuji paní ředitelce Páčové, která, přes nával práce spojené s koncem školního roku, oslavami výročí narozenin nejslavnějšího českého krále a také v očekávání radostné rodinné události, nám se svým týmem a svými žáky připravila nádherné přijetí v naší staré "boudě", na které už nikdy nezapomeneme. Děkuji paní starostce Černochové, že přišla přivítat pár dědků a bab, kteří si povětšině už dávno nemohou dovolit, na její Praze- dvojce bydlet. Ale prožili jsme tady nádherné mládí a slovy básníka, "bylo toho dost...".
A pokud se ptáte, čím jsme si všechnu tu oslavu vlastně zasloužili, je odpověď nasnadě. Bez naší Dagmar by se to asi takhle neuskutečnilo. Jsem zvědav, jestli to dámy a pánové z našeho spolku někdy dokáží ocenit.

Fotografoval opět spolehlivě Tomáš. Akorát mám podezření, že každému posílá jenom ty fotky, na kterých se ten který dotyčný motá. Tohle album jsem dal dohromady s fotkami, které poslal Dáše. Snad je to všechno, ale má-li někdo ještě něco navíc (Kosíková taky fotila!), ať to prosím zašle.



Během návštěvy naší školy jsme si od žáků poslechli mnoho hezkého a poučného o jejím zakladateli, císaři Karlu IV. Rád bych se k nim také připojil a pokusil se o jeden neotřelý pohled na tuto kapitolu naší historie.




No, a tím to vlastně celé skončilo. Dáša prohlásila rezolutně, že už to dál táhnout nechce (ona to řekla ještě trochu jinak ale to tady nebudem rozmazávat). Já se jí ani moc nedivím.
Celá tahle akce přinesla ztrátu pár stovek, protože se našlo několik jedinců, kteří se nad tím společným obědem ofrňovali, že si prý nic takového neobjednali a kdesi cosi. Tak to sponzoři museli zamáznout za ně, protože návštěva školy byla holt All inclusive.
Tím ovšem není vyloučeno, že se někdy ještě nesejdeme v menší sestavě u kavárenského stolku, ale to už bude asi bez kamery a fotoaparátu.

Někdy koncem zimy 2019 jsem dostal dopis a parte od paní Sauerové, manželky Vaška Sauera. Nevzpomínám si, že by se někdy na našich srazech objevil. Všechna naše pozvání si ovšem pečlivě ukládal. Kdo ví kam chodil, když doma řekl, že jde na náš sraz? Doufám, že se dobře bavil.

Ještě bych se rád vrátil k Michalovi, který se před námi na léta zašil. Tedy ne přede všemi, ale na pozvání k prvnímu srazu odpověděl Dáše dosti zvláštně. Dnes by to jistě takhle už neformuloval ale sám z vlastní zkušenosti vím, co dokáže z člověka udělat vzpupnost. Štěstí, že na cestách leží kameny, o které se klopýtá a padá na držku.

S Michalem jsem se sešel hned po revoluci. Navštívil jsem ho v jeho vilce pod Barrandovem. Můj šestnáctiletý syn byl představen jeho hezké, přibližně stejně staré dcerce. Na její otázku, jak se mu líbí české holky odpověděl: "Jó, de to, akorát že se voblíkají jako kurvy..."
Potom mě v létě Michal navštívil v Mnichově a já mu představil naší galérku.

Po vánocích 1990 se celá naše mnichovská parta sešla v Praze. Chtěli jsme se zůčastnit několika akcí a ta akce první, byl sraz v hospodě U Vejvodů. Pozval jsem k tomu Michala a dobře jsme se bavili. Já měl tu smůlu, že se na mě nalepila jedna úplně opilá ruská studentka, která, když zjistila že jsme z Německa, trvala na tom, že s ní musíme vypít láhev slivovice. Už si nevzpomínám, kam jsme ji tenkrát uklidili, doufám, že jsme ji nezakopali.
Kromě Michala lze na snímku spatřit mnoho osobností z okruhu našich zahraničních umělců.