Němčina v Murnau

Jaro 1968

Na mnichovském Hlavním nádraží mě přivítal Ajša Rosol. Domluvili jsme se předem, už nevím jak, ale v tom osmašedesátém se holt děly věci. Několik let před tím i potom bylo něco takového nepředstavitelné.
Vzal mě hned do jenom pár metrů od nádraží vzdálené velkopivnice Mathäser. Byl to obří sál v prvním patře domu, v jehož přízemí bylo velké kino. Nechápal jsem, jak někdo tuhle hospodu může zaplnit lidmi. Ale už po krátkém čase mě to došlo. Byl jsem přece v Bavorsku.
Ajša mě ukázal stůl, kde se scházejí místní Češi, ale nějak se tam se mnou ostýchal usednout. Vypili jsme dva džbánky- tupláky a během toho mě Ajša zasvětil do všeho, co budu v následujících dnech potřebovat. Hlavně, na kterém nástupišti musím ráno nastoupit do vlaku, který mě odveze do cíle mé cesty, do Murnau. Arnošt pracoval v Mnichově u nějaké stavební firmy a musel dost brzo ráno vstávat, takže se mnou na nádraží jít nemohl. Spal na ubytovně, ale poskytl mě polovinu své postele, k nelibosti svých spolubydlících, převážně musulmanů odněkud z Anatolie. Páchlo to tam smrdutými nohami, ale do rána jsem tam vydržel, konečně nic jiného nezbývalo.

Během mého pobytu v Murnau jsme se s Arnoštem ještě několikrát v Mnichově sešli. On si po čase, jako průmyslovák, našel velmi slušnou práci ve Švábsku, ale my jsme se od té doby už nikdy nepřestali stýkat.

To městečko Murnau bylo něco neskutečného. Modrá obloha, oddělená od zelené louky zasněženými Alpami. Od východu k západu, kam oko dohlédlo. A na té zelené louce leželo velké jezero s křišťálově čistou vodou a ostrůvkem s kapličkou uprostřed. A kolem stromy, již zelené a mezi nimi všude bílé domky, postavené v typickém alpském stylu.
Tak jsem to poprvé uviděl, když jsem vystoupil z vlaku.

Goethe Institut mě poslal velice podrobnou dokumentaci, především, jak se dostanu z nádraží k mé budoucí paní bytné a jak najdu cestu do školy. Všechno jsem zvládl, paní bytná byla již na leccos zvyklá a tak jsme se posunkovou řečí báječně domluvili.
Ve škole nás rozdělili do skupin, podle vědomostí. Já byl samozřejmě mezi těmi chabými, ale nebyl jsem sám, třída byla plná žáků z celého světa. Člověka asi napadne, jak se může Afričanu, Norovi, Španělovi, Čechovi, Italovi a tak dále, všem najednou, něco německy nalít do hlavy. A to bez jakýchkoli překladů.
Je to jednoduché. Prostě se na něj mluví jenom německy, jako na malé dítě a samozřejmě se postupuje podle velice sofistikovaných učebnic. A taky se dbá na to, aby se žák naučil nová slova ve všech pádech, aby později nemluvil pouze v infinitivech, jak mluví třeba hostující pracovníci, neboli gastarbajteři.
Jednu nevýhodu má tahle metoda, aspoň pro mne. Nikdy jsem se pořádně nenaučil simultánně překládat. Prostě, když přepnu do němčiny, tak v tom jazyku také myslím. Už několikrát se mě stalo, že jsem byl požádán překládat projev, nebo konverzaci nějakého potentáta do češtiny. A já mu to po pár minutách náhle tlumočil z němčiny do němčiny, pochopitelně vlastními slovy.

Nejrychleji se učili dva afričtí žáci, sedící v poslední lavici. Opakovali hlasitě po našem učiteli každé slovo, které řekl. Všem nám tím lezli na nervy, učitele nevyjímaje, ale nikdo jim nic nevytkl. Nevím, co se naučili, ale na konci kurzu bylo vidět, že si velice zlepšili výslovnost.
Náš pan "třídní", Herr Laabs, byl takový rozšafný starší pán. Někdy nám vyprávěl anekdoty, které ale musel potom dovysvětlovávat, protože málokomu to docvaklo napoprvé. Jednou si povšiml, že naši italští kommilitoni nejsou přítomni, tak nám vyprável vtip o italských gastarbajterech, kteří v sámošce nakupovali a spatřili konzervu s krmením pro kočku. Protože na ní byla ta kočka vyfocená, tak si mysleli, že obsahuje kočičí maso a když to doma otevřeli, tak se moc divili. Ha ha ha.
Někdo to těm Italům prásknul, ale nic z toho nebylo. Laabs mohl říci, že to nikdo nepochopil.

Bylo mezi námi jedno španělské děvče, o kterém jsem se na až konci kurzu dozvěděl, že je to dost urozená šlechtična. Sedávala se svojí společnicí u našeho stolu v jídelně a neustále mě otravovala svými žádostmi, abych ji podal sůl, pepř, nebo ubrousek, přestože jí to leželo přímo pod nosem. Kolikrát jsem jí už chtěl říct: "Čůzo, proč si to nepodáš sama?"
Naštěstí jsem tu větu nedal nikdy německy dohromady. Později mě její společnice vysvětlila, že mě tím její paní projevovala svou přízeň. Jiný kraj, jiný mrav, ale dalo mi to téma na přemýšlení, především o těch mravech v jiných a našich krajích.

V květnu a červnu je v Bavorsku hromada svátků a tím pádem dní, ve kterých nám odpadla škola. Když vynechám svátek práce, tak je to ještě svátek Nanebevstoupení, slavený také jako Den otců, Letnice a ještě také Boží tělo.
Ale na více cestování jsem bohužel neměl dost valut. Toulal jsem se po okolí a sledoval, jak z hor stále rychleji slézá sníh. Nejdelší svátky byly začátkem června- Pfingsten. Letnice, Svatodušní svátky. Sobota, neděle, pondělí. Co s tím?

Dominantou alpského řetězu nad Murnau je hora Heimgarten, 1791 metrů vysoká. Terénem srovnatelná s naší Sněžkou. Zdála se být skoro za rohem, ale vzdušnou čarou byla vzdálena asi osm kilometrů, jak jsem si později přeměřil. Sníh jsem na ní už nikde neviděl, tak jsem si řekl, že bych se tam mohl jít podívat. Mapu jsem neměl, vzal jsem to rovnou čarou. Přes pastviny, přelézal jsem ploty, přes slatiny, to jsem si musel zout polobotky a potom už jenom do kopce a do kopce a do kopce. Nikde žádná cesta, jenom pastviny s krávami. Potom zmizely krávy a bylo to ještě více do kopce a prolézal jsem sněhovými závějemi, které ze spodu nebyly vůbec vidět. Mě to ale docela bavilo a na ten vrchol Heimgartenu jsem se nakonec vydrásal.
Tam byla hromada lidí, všichni v horalských botách a na mé promočené polobotky koukali s vytržením. Dnes bych koukal taky, ale tenkrát jsem si připadal jako ohromný frajer. Zpátky jsem to vzal už po vyznačených cestách. Bylo to mnohem delší, ale rychlejší. Zbytek Letnic jsem se restauroval na pláži jezera a dva dny sušil polobotky.

Škola skončila. Rozloučil jsem se s Laabsem i s jeho mladou asistentkou. V Mnichově na mě opět čekal Ajša, který mě nabídl, že mohu pár dní strávit u něj na ubytovně. Měl jsem vízum do konce srpna.
Poznával jsem Mnichov a večer jsme většinou zašli do Biergartenu u hlavního nádraží, kde mě Ajša seznámil s několika krajany. Brzo ale přišel 21. srpen a sovětská okupace. Mezi mnichovskými Čechy kolovala zvěst, že němečtí celníci vpustí bez víza do země každého, kdo má platný pas. Hned jsem to Daně do Prahy zatelefonoval.

Dana to vyřešila po svém. Ráno šla nejprve do práce a vzala si volno. Zatím, co její tatínek obstarával lístky a zjišťoval spojení, došla si ke své kadeřnici. Potom vzala Barbarku a za podpory tatínka nasedla do vlaku směr Norimberk. Doprovodil ji až na hranici.
Zvěst se ukázala být správnou, již odpoledne toho dne jsme se sešli před branou uprchlického tábora Zirndorf u Norimberka.


V uprchlickém táboře Zirndorf

Léto 1968

Největší problém pro uprchlíky, pokud nebyli vybaveni patřičnými doklady a povoleními, představovalo shánění práce. V takovém případě nezbývalo, než přijmout práci "na černo". Chtěl jsem si vyzkoušet, co to obnáší a nastoupil jsem jako nakladač okurek v zirndorfské okurkárně. Stálo nás asi pět na pásu, po kterém cestovaly už roztříděné okurky. Pásů bylo víc, protože okurky jsou také různě veliké. Můj úkol byl zachytit co nejvíce okurek z pásu a naskládat je do velkých sklenic, které cestovaly společně s okurkami. Na konci pásu musely být sklenice plné, protože tam stál stroj, který do sklenic chlístnul lák a nalisoval víčko. Stroj obsluhoval zkušený nádeník.
Okurkový pás se rozjel v 7 hodin dost svižným tempem. Pochyboval jsem, jestli to zvládnu, ale netušil jsem, že je to jenom taková rozehřívačka. Po asi 15 minutách se pás rozjel snad dvojnásobnou rychlostí. Začal jsem nenávidět Henryho Forda, který tohle vymyslel, ale když si obsluhovatel lisu přivřel mezi víčko a hranu sklenice palec a pás musel být zastaven a nám strhli na mzdě za promeškané minuty, začal jsem nenávidět i tuhle firmu, jinak dosti zvučného jména. Okurky jsem si od nich nikdy nekoupil. A samozřejmě tím pro mne ta brigáda skončila.

Nejdůležitější bylo pro mne najít Jirku Springera. Nečekal jsem od něj nějakou materiální pomoc, nýbrž uvedení do reality, seznámení s prostředím a lidmi.
Byli jsme velmi dobří přátelé již od roku 1956, kdy jsme se seznámili na učilišti Státních pracovních záloh v jinonickém Motorletu. Přivedl jsem jej k Bóžovi Karlíkovi do jeho sportovní školy a později jsme oba přešli do kanoistického oddílu Spartak Jawa, dříve i dnes opět KVS- Klub vodních sportů. V roce 1958 jsme spolu vyhráli poděbradskou desítku na deblovce a přebor Prahy dorostenců na sedmikanoi.
O něco později se Jirkovi přes západní Berlín podařilu uprchnout za svým otcem. To rozvádím na jiných místech podrobněji. Jeho otec byl československý voják s vysokou hodností, který uprchl v roce 1948 do Německa, tedy nejspíše k Američanům.

V zirndorfském táboře měla kancelář organizace pro pomoc uprchlíkům AFCR (American Fund for Czechoslovak Refugees). V té pracovala jistá paní Jirátová. Obrátil jsem se na ní s mým problémém a ona kupodivu našla hned řešení.
"Toho by mohl znát kapitán Černý v Nahbollenbachu. Napište mu a taky, že máte jeho adresu ode mne."
Napsal jsem dopis a brzy přišla odpověď. Nikoliv od kap. Černého, nýbrž od jeho kolegy Miloslava Berky, který Černého zastupoval a který se s Jirkovým otcem velmi dobře znal. O Jirkově současném pobytu ale věděl pouze to, že žije a pracuje někde v Ludwigshafenu.
"To nebude těžké zjistit" řekla mi paní Jirátová. V Německu jsou Ludwigshafeny pouze dva- jeden malebný na Bodamském jezeře, druhý méně malebný, plný chemických továren a ten leží na Rýnu u Mannheimu. Pro jistotu jsem napsal do obou měst, ale mé naděje na Bodamské jezero se nenaplnily, ostatně Berka se ve svém dopise o chemičce také zmiňoval.

Od policie v Ludwigshafenu jsem dostal Jirkovu adresu, napsal mu dopis a během pár dní jsme změnili působiště. Tedy nejprve já, protože bylo potřeba najít bydlení a práci.


V Ludwigshafenu

Podzim, zima 1968

Jirka mě přijal do své rodiny s naprostou samozřejmostí, ale ani jeho krásná žena Hilde a velice trpělivá tchýně proti mému dočasnému pobytu vůbec nic nenamítaly, naopak, měl jsem pocit, že mají z mé návštěvy radost. Já jsem jim ale zase nechtěl dlouho zabírat kanape v kuchyni a tak jsem se snažil co nejdříve osamostatnit. K tomu bylo ovšem nutné si nejprve najít práci.

Při své návštěvě Zirndorfu se Jirka chvástal, kolik že té práce u nich ve fabrice je, takže jsem považoval za formalitu, jít se k nim jenom představit, ale ukázalo se to být poněkud složitější.
"Víš, u nás mají teď zrovna plný stav, ale Tonda by o něčem věděl, já tě s ním musím dát dohromady."
Tonda Tomšíček byl takový zvláštní flegmatik, který celý život snil o tom, že se jednou odstěhuje do Ameriky. A to se mu nakonec podařilo, Danuška na něj po mnoha letech při jednom ze svých výletů v Los Angeles narazila.
Teď ale žil v Ludwigshafenu se se svojí ženou Ilse, která byla česká Němka, nebo německá Česka a měla tu smůlu, že se narodila v Mrsklesích, což bylo pro německé úřady ve spojení se jménem Tomšíček něco naprosto z jiného světa.
Tonda byl absolvent strojnické průmyslovky, ale pracoval ve firmě, která se zabývala čištěním nádrží na topné palivo, tedy naftu. A tady by snad prý ještě nějaké místo bylo. Tak mě Tonda představil svému šéfovi. Nevím, jestli měl vůbec chuť mě zaměstnat, ale řekl mi že jo, když si sundám ty vousy. Tím byla pro mne kapitola čištění nádrží uzavřena.

Ale musím uznat, že se Tonda o mě opravdu postaral. Prý teď už zbývá jenom pracák, řekl, ale určitě tam něco najdu. Šel tam se mnou. V přízemí jsme si odseděli frontu a když jsme přišli na řadu a úřednice se poptala po mé kvalifikaci, tak mi sdělila, že jsme tady úplně špatně a že musíme jít do prvního patra, kde hledají inženýry.
Šli jsme do prvního patra, kde žádná fronta nebyla. V kanceláři mě vyslechla (za podpory Tondy) příjemná paní a řekla, že přesně takového člověka hledá inženýrská kancelář pana Arno M. Fleischera v Mannheimu, Fridrichsring 18, konstrukce a rýsovací práce. A že čím dřív, tím líp.
S Tondou to viditelně hnulo. Naložil mě do auta, přejeli jsme most, dělící Ludwigshafen od Mannheimu a vyhledali Fridrichsring. Pan Fleischer mě již očekával, patrně zpraven úřadem. Můj jediný doklad vzdělání byl studentský index z vysoké školy, ale ten pana Fleischera vůbec nezajímal.
Dal mi do ruky kostku, ve které byla z jedné strany vyvrtána kulatá díra, z druhé vyražen nějaký vícehran a co bylo na straně třetí, už opravdu nevím.
"Namalujte mě půdorys, bokorys a nárys", ukázal na vedle stojící rýsovací prkno. Byla to hračka, sfoukl jsem to dost rychle.
"Dobrý, beru, nastoupíte zítra, dostanete 900 marek měsíčně. Jo a říkáte, že jste ženatý, co dělá manželka?"
"Je programátorka."
"Jézusmaría, programátorka, hned mě jí sem pošlete."
"My ale máme malé dítě."
"Jak je starý? Dva roky, to je výborné, tak se bude o něj starat moje manželka, taky máme dvouletého kluka."

Tonda na to čuměl jak náměsíčný. Ale rychle se vzpamatoval a řekl: "Herr Fleischer, ich bin auch ein Ingenieur."
Dostal do ruky taky kostku, ale protože nebyl tak vymalovaný jako já, nabídl mu Fleischer o stovku méně, než mě. A Tonda to okamžitě vzal, už k vůli vidině bílého pláště v konstrukční kanceláři. Doma mu to dala Ilse náležitě zbaštit, protože si oproti čištění nádrží pohoršil, ale Tonda zůstal pevný.
Zemětřesení ale nastalo, když jsme o výsledku naší výpravy přišli informovat Jirku.

Jirka Springer byl hodně ctižádostivý kluk. Už k vůli svému zpackanému dětství. Jeho táta musel v únoru 1948 uprchnout, mamince byla zakázána Praha a on byl svěřen do rukou pěstounů, kteří kdysi stáli ve službách jeho rodiny. Hovořil o nich vždy velmi hezky. Na nějaké vyšší školní vzdělání si pochopitelně nemohl ani pomyslet, ale já byl přesvědčen, že by za normálních okolností měl i na tu "vysokou".
A teď jsme mu s Tondou přišli ohlásit, že od zítřka začínáme jako inženýři v konstrukční kanceláři pana Fleischera v Mannheimu. To Jirku pěkně nakoplo. Ještě dlouho jsem koukal, jak mu tahle příhoda dokázala změnit celý jeho dosavadní život.
Od Tondy si vypůjčil jeho maturitní vysvědčení, okopíroval ho, trojky a čtyřky nahradil jedničkami a dvojkami. S tím se šel představit panu Fleischerovi. Neštěstí pana Fleischera vysvědčení vůbec nezajímalo, ani Jirkovi nevtiskl do ruky magickou kostku. Jirka ho ukecal, ta němčina mu šla velmi dobře, a tak z fleku dostal práci na nějakém projektu v BASF a o stovku více, než já.
K Jirkově cti musím dodat, že si potřebnou kvalifikaci v nejkratší době vlastním studiem doplnil a po několika málo letech byl už majitelem podobné konstrukční kanceláře, jakou měl pan Fleischer. Tondu taky zaměstnal.

Teď, když jsem měl pevnou práci, už nebyl problém získat byt. Stěhoval jsem se do novostavby sociálních bytů na okraji Ludwigshafenu a tak za mnou mohla okamžitě přijet Dana s Babčou. Spali jsme na nafukovacích matracích, jinak byl náš byt prázdný. Můj zaměstnavatel mě sdělil radostnou novinu, že nastupuji u firmy Translift Wyhlen, kterážto se nalézá v obci Grenzach-Wyhlen u Basileje, nějakých 250 kilometrů od našeho bydliště. Ale že to místo prý bude spojeno s bohatými dietami. Což se ukázalo být pravdivé, protože za první zálohu jsem si mohl opatřit auto, bez kterého bych se z Ludwigshafenu na tu švýcarskou hranici vůbec nedostal. Byl to Renault Dauphin, takový stařeček, který se mě jednou v zimě na dálnici rozsypal. Oprava stála více, než celé auto. Po návratu domů jsem toho dědka raději vyhodil.
U mé benzínky mě nabídli alternativu- Forda Taunus. Vypadal dobře, nebyl moc drahý i když měl také nějaké mouchy a musel jsem ho koupit na splátky. Do Wyhlenu mě vždy spolehlivě odvezl. Práce mě tam bavila, dokonce jsem přinesl malé zlepšení, za které jsem byl pochválen uznalým mručením a potřesením ruky. Bohužel projekt Wyhlen byl ze strany pana Fleischera jednoho dne ukončen.

V Transliftu mě nabídli trvalé zaměstnání s velmi slušným platem. Za rohem v Basileji, se mezitím usadili naši příbuzní, manželé Stránští a nedako odtud bylo Bodamské jezero, nejteplejší za Alpami, kde se opět usadil Leon Petrů, kamarád z lyžařského klubu ve Vršovicích. Chvíli jsem nad tou nabídkou přemýšlel.
Ale také jsem měl stále před očima Murnau, s tím řetězem hor a modrým jezerem, kde jsem si jednou řekl, že tady a nikde jinde.
Kromě toho jsem měl už v Zirndorfu podanou žádost o přijetí do programu nadace Otto Benecke. To byla organizace, která umožňovala uprchlým studentům dostudovat. Očekával jsem, že do konce roku 1968 přijde nějaké rozhodnutí. Práci v Transliftu jsem odmítl a svého rozhodnutí jsem později nikdy nelitoval, protože se vše začalo zajímavě vyvíjet.

Pan Fleischer mě přidal stovku a nasadil na projekt v BASF. Pod tím názvem jsem si vždy představoval magnetofonový pásek vysoké kvality. Až později jsem zjistil, že profíci ten pásek zas tak moc rádi nemají, protože dost obrušuje hlavy magnetofonů.
Na pásky jsem v BASF nenarazil, kreslil jsem potrubí. Ta firma totiž vyráběla všechno možné, co nějak souviselo s chemií. Plným názvem se nazývala Badische Anilin- und Soda Fabrik a byla pokračovatelkou firmy I.G. Farben, smutně proslulé svým produktem Zyklon B, původně vyvinutým k potírání škodlivého hmyzu.
Měl jsem k dispozici služební vůz a tak jsem se mohl zbavit Forda a tím pádem i dluhu. Jinak byla práce v BASF lehká a nudná. Danuška s Barbarkou se doma asi také dost nudili.

Jednou se nám ohlásil dědeček Gusta, tedy Dany tatínek, že se k nám jede podíval. Chtěl vědět, jak je o dceru postaráno. To byl malér, protože jsme měli všeho všudy pouze tři nafukovací postele, kempingový stolek s třemi židlemi, elektrický vařič, kýbl a smeták. A nějaké nádobí. Ale dědeček nám nic nevytýkal, zjevně ho potěšilo, že jsem si tak brzo našel důstojné místo.

Když se blížila doba jeho odjezdu, přišla mě od nadace Otíka Beneckýho zpráva, že mě poskytují stipendium k ročnímu pobytu na Goethe Institutu a že se mám příští měsíc hlásit v Krofdorf-Gleibergu, v ulici Am Wingert, kde měla nadace Otty Benecke své sídlo.

"Tak to teda ne!" prohlásila rezolutně Danuška. "Pojedu já. Do teď jsem živila na studiu já tebe, teď budeš zase živit ty mě."
Měla celkem pravdu, tak nějak to bylo a mě by to ani nebylo proti mysli, kdyby jela místo mě, ale s Barbarkou jsem si ji na Géťáku dost dobře neuměl představit. Řešení problému se pokusil najít dědeček. Že by jako ten rok mohla být Barbarka v Praze, střídavě u druhé babičky a druhého dědečka a že by nás jezdili často navštěvovat. Moc se nám ten nápad nelíbil, ale na straně druhé to nevypadalo, že by s tím cestováním měl být nějaký problém. Dopadlo to tak, že Barbarka odjela s dědečkem Gustou do Prahy, Dana odjela do Krofdorfu a já zůstal trčet v Ludwigshafenu.

Zakrátko mě přišel z Krofdorfu dopis, cože to bylo za partizánskou akci, že čekali mě a místo toho přijela ženská, kterou ani neměli kam dát, protože jsem měl spát s nějakým africkým studentem.
Ale dobře to dopadlo, Danušku si tam ponechali.
Napsal jsem pokornou odpověď, moc se omluvil, vylíčil naší situaci a otázal se, zdali bych nemohl přijet příští měsíc taky. Dnes vidím, že to byla ode mne obrovská drzost, ale tenkrát mě to tak nepřipadlo. Odpověď zněla v tom smyslu že tak tedy jo, co máme s tebou dělat. Drzé čelo, lepší poplužního dvora.

Fleischerovi jsem všechno řekl nejdříve a on měl plné pochopení. Řekl mi, že stejně nevěřil, že u téhle nudy dlouho zůstanu, že už měl hlášku z Wyhlenu, jak mě tam lanařili. Vyplatil mě a něco přidal navrch. Byl to prima chlapík, asi proto skončil později dost špatně.

Podal jsem výpověď bytu, na který čekali už dlouho jiní, zaplatil poslední činži a spočítal, kolik mi toho zbývá. Potřeboval jsem totiž naložit tu naší malou domácnost na nějaký dopravní prostředek.
S Tondou Tomšíčkem jsme obcházeli autobazary a na jednom jsme objevili modrého Fiátka šestistovku, za velmi rozumnou cenu, tedy za cenu, na kterou jsem měl. Fiátek byl zakoupen a byla mu přidělena značka LU- atd... a od teď ho nikdo z našich kamarádů nenazval jinak, než Lulu.
Do konce měsíce zbývalo asi deset dní. Když jsem odečetl částku potřebnou na benzín do Krofdorfu, který leží nedaleko univerzitního městečka Gießen, vzdáleného severně od Ludwigshafenu asi 130 km po dálnici, tak mě zbylo nějakých 20 DM. To byla na den jedna konzerva vepřového nebo hovězího masa, dvě žemle a láhev piva. S tím se nechalo těch deset dní pohodlně přežít.
Rozloučil jsem se s Jirkovou rodinou a slíbili jsme si, že se už nikdy neztratíme, což jsme také dlouho dodržovali. Rozloučil jsem se s Tomšíčkama, které jsem už nikdy neuviděl, protože Tonda od své Ilse utekl do vysněné Ameriky. Předal jsem domovníkovi byt a vyrazil vstříc novým dobrodružstvím.


Němčina v Achenmühle

Jaro, léto 1969

V Krofdorfu se sešla pestrá společnost. Nejvíc studentů bylo z Československa. Několik málo z Polska a Maďarska. Šéfem tam byl nějaký pan Janoušek. Účel tohoto jednoměsíčního "soustředění" byl nejspíš ten, aby si pan Janoušek o nás udělal správný obraz. Také nám byly úředně přeloženy všechny studijní doklady a byli jsme rozděleni do skupin, které budou potom rozeslány do jednotlivých škol Goethe Institutu po Německu. Já byl ve skupině, která měla cíl v podalpské vesničce Achenmühle. Tam byla už Dana.
Ve stejné skupině byli i sourozenci Čapkovi, Dana a Tomáš. Velmi rychle jsem se s nimi spřátelil. Byli o málo mladší než já, především Dana, ta ovšem o dost. Jejich rodiče uprchli také a já obdivoval jejich odvahu, byli už hodně přes padesát. Brzy jsem dostal příležitost je poznat.
Na nikoho jiného si moc nevzpomínám. Ty kamarády "na celý život" z té doby, jsem poznal až v Achenmühle. Ani jiné podrobnosti z Krofdorfu se mi nevybavují, snad jenom jedna beseda s nějakým politikem, který se nás po své přednášce zeptal, jestli uhodneme, z jaké politické strany on pochází. Nikdo se nehlásil, každému to bylo jedno. Tak jsem se přihlásil já a zeptal se, jestli si myslí, že vůbec nějaké politické strany potřebujeme. Okamžitě jsem byl panem Janouškem od toho pána odstíněn. No, byla to ode mne asi blbost.

Zima dožívala, ale jaro se ještě nehlásilo a my jsme se rozjeli do svých učilišť.
Achenmühle je malá vesnička, ležící vedle dálnice spojující Mnichov a Salzburg, nedaleko od jezera Chiemsee, které vstoupilo do dějin tím, že se v něm, společně se svým lékařem, utopil bavorský král Ludvík II.
Horní Bavorsko je země jezer a Chiemsee patří k těm nejkrásnějším, pokud se to vůbec nechá nějak nezaujatě posoudit, krásná jsou vlastně ta jezera všechna.
Vískou protéká potok, spíše taková malá říčka jménem Rohrdorfer Achen, ve které se tenkrát houfně vyskytovali pstruzi. Potoční pstruh je, alespoň chuťově, úplně jiná ryba, než jaká se dnes pod názvem pstruh nechá koupit v samoobsluze.
Vesnice byla na severu přilepená k té zmíněné dálnici, ale na její jižní straně se již vzpínaly první kopečky Alp.

Na těch asi 600 kilometrů z Krofdorfu do Achenmühle potřeboval Lulu skoro celý den. Po dojezdu jsme byli oba asi tak stejně unaveni. Našel jsem Danu, měla pokojík na statku rodiny Lechnerů, bohatých sedláků vlastnících místní pilu. Kromě nás tam ještě byla ubytována parta polských děvčat.
Klasický bavorský statek je spojen se stájí, oddělené od obytné časti domu pouze dveřmi na hlavní chodbě v přízemí. Lidé a zvířata tam sdílejí své živočišné teplo, to je dáno drsnými podalpskými podmínkami. Takových statků tenkrát v Achenmühle už nebylo mnoho, ale ten, kdo byl v některém takovém ubytován, dost koukal. My jsme tu smůlu neměli.

Dana mě seznámila se svými přáteli, manželi Moserovými, já jí opět se sourozenci Čapkovými. Zakrátko jsme byli docela dobrá parta, do které zapadl ještě Petr Mašek, opravář televizí. Vojta Moser byl grafik, jeho žena Věra byla aranžérka, ale malovala stejně hezky, jako Vojta. Škoda, že toho nechala.
Pak už mě nikdo jiný nějak neutkvěl v paměti, kromě jednoho pošuka, který trpěl utkvělou představou, že ho sleduje KGB. Dokonce si nechal později změnit jméno. Narazil jsem na něj po letech na nějakém esoterickém veletrhu v Německém muzeu v Mnichově. Byl mi představen jako rytíř Tenaten von Nějakádíra.
Nezapomenu na jeho vyděšený výraz. Asi si říkal: "Tak. A už mě mají."

Začalo vyučování. Náš pan učitel udělal hned na začátku velikou chybu, když se pochlubil, že nám rozumí, protože jeho tatínka byla z Reichenberg. Tím umožnil několika tupcům, aby mu neustále kladli otázky v češtině, místo aby si to sami srovnali v hlavě. To byla totiž ta hlavní strategie výuky na Géťáku. Vyučování bohužel nemělo ten říz, jako v Murnau, ale nemohu zase říci, že bych se nic nenaučil.
Můj dosavadní problém byl, že než abych něco řekl v nesprávném tvaru, nebo nenašel vhodné slovo, tak jsem raději neřekl nic a to na některé lidi dělalo dojem, že jsem arogantní blb. Tohle jsem si v Achenmühle odblokoval. A potom zbývalo už jenom mluvit a mluvit, číst a číst a hlavně- čumět na televizi! Když nebyl nikdo na blízku, tak jsem po hercích opakoval všechny jejich floskule.

V obci byl pouze jeden malý obchůdek s potravinami REWE. Bylo to takové hokynářství, ale za ním stála veliká obchodní skupina, sdružující samostatné obchodníky. Šéfem tam byl takový hodný pán, kterého jsme z neznalosti věci oslovovali Herr Rewe, což mu nevadilo. A v tomhle obchůdku jsme si občas po šichtě všichni koupili jednu dvoulitrovku laciného vína a tu za zpěvu sprostonárodních písní vypili v altánu na zahradě bohatých Lechnerů, nebo na zahrádce paní bytné Moserových, která měla domek na konci vsi.
Po té, co jsem zjistil, že v říčce jsou pstruzi, navrhl jsem, že bychom si místo špekáčků mohli k vínu dovolit něco vznešenějšího. Nachytal jsem jich do ruky pro každého po kousku a byla to skvělá změna. Ale už jsme to vícekrát nezkoušeli, za průšvih to nestálo. Místní tam sice také pytlačili, ale co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi a my jsme přece jenom měli trochu jiný status, než místní chasníci.

Také jsme si někdy večer vyrazili do asi 15 kilometrů vzdáleného Prienu, lázeňského městečka na břehu Chiemsee. Jedno měl Prien s Achenmühle společné. Byl tam také Goethe Institut. Naši krajané na tom byli v Prienu ovšem podstatně hůře, než my. Neměli tam koloniál REWE. Měli tam samošky s podstatně bohatším výběrem, několik hospod a barů a bůjný noční život, pokud lze na bavorském venkově o něčem takovém hovořit.
Studovali tam také naši velmi dobří kamarádi Rakušanovi, tenkrát jsme se ještě neznali, ale jistě jsme se museli setkat při našich spanilých jízdách. Do Lulu se nás vešlo maximálně osm, ale Vojta měl také auto, takže jsme mohli zaplnit velkou část hospody a důstojně reprezentovat naší kolej.

Chtěli jsme si s Danou ušetřit na výlet k moři a protože v květnu a červnu byla spousta svátků, během kterých odpadlo vyučování, tak jsme dali dohromady asi 200 marek a spočítali si, že by to mohlo stačit na skromnou cestu do Benátek.
Měl jsem, ještě z Prahy, takový malý kapesní atlas světa. Jmenoval se "Svět v kapse" a byl vydán v roce 1966. Měl formát skoro pohlednice a ty země tam byly zobrazeny nějak plošně, téměř jednobarevně.
Při pohledu do atlasu jsme nabyli dojmu, že ta Benátka leží od nás téměř za rohem a cesta po dálnici je vlastně docela zajížďka, protože po okresce je to podstatně kratší. Po placené dálnici jsme tedy dojeli jenom do Brixenu. Tam jsme žasli, jaké je to nádherné a prosluněné letovisko a divili se, jak tam mohl Havlíček Borovský tak chřadnout.
Z Brixenu jsme vyjeli směrem Bruneck. Ta okreska se ukázala být klikatou silničkou přes Alpy, na které Lulu málem vypustil duši, ale dojeli jsme ještě ten den do autocampingu v Lido di Jesolo. Ten nám znalci doporučili. A taky nám bylo doporučeno, abychom si na zadní sklo auta nalepili malou samolepku s československou vlaječkou.
To se ukázalo být velice přínosné. Chtěli jsme totiž ty dvě noci strávit v autě, ale když správce campu tu vlaječku uviděl, nabídl nám velice výhodně malou chatičku. Italové se k nám vůbec chovali velice přátelsky a na druhý den v Benátkách nás překvapily české cenovky pouličních trhovců. Moc jsme si to užívali, byl to nádherný den a Danuška si za ušetřené peníze ještě přivezla klobouk. Do Itálie jsme se později ještě několikrát vrátili, jak k moři, tak k lyžování v Dolomitech.

Okolí Achenmühle bylo velice hezké. Kromě již zmíněného Chiemsee stály v bezprostřední blízkosti hory. Nejvyšší vrcholek v okolí byl asi 6 kilometrů vzdálený Hochries. Byl sice jenom 1569 metrů vysoký, ale výškový rozdíl, více než 1000 metrů nad naší hlavou, byl velice působivý. Ani ostatní hory v okolí si s ním nezadaly.
Jednou v neděli odpoledne, jsem bezelstně vyzval Danušku k malé procházce. Dříve jsme chodili v neděli velmi často po Praze a tak jí to nepřišlo divné. Šli jsme už skoro hodinku po silničce do pěkného kopečku. Kolem nás šli ještě nejací lidé, proti nám sestupovali jiní. Podezření pojala, když jsme došli na nějakou plošinu, kde silnička končila a změnila se ve stezku. Tam odmítla pokračovat.
"Hele, vždyť nemusíme vylézt až nahoru, uvidíme, kam dojdeme. Otočit se můžeme vždycky".
Tenhle argument uznala, zvlášť, když jsme nešli sami. S námi šlapalo pár skupinek mladých lidí. Ještě několikrát brblala, ale najednou jsme byli nahoře. Za ten výhled to opravdu stálo, ani se nám nechtělo dolu. Ještě jsme stihli večeři.

Lulu nám pomalu dosluhoval a přestával být bezpečný. Začal jsem po místních bazarech a vrakovištích hledat nějakou náhradu ale nic, co by harmonovalo s našim budgetem jsem nenacházel. Až jednou Vojta Moser objevil v sousedním Frasdorfu u autohandlíře úplně stejného Fiata s motorem 750. Byl za hubičku, ačkoliv mnohem mladší a výkonější. Vysvětlení bylo prosté: Lulu II byl tak trochu "placatý". Předchozí majitel jej takříkajíc někde "opřel".
Zprvu jsem myslel, že si z něj ponechám pouze motor a nějaké díly, ale ukázalo se, že byl v technicky velmi dobrém stavu a poškozen byl pouze pravý blatník a hlavně dveře. Tak jsem udělal to, co bych dnes nikomu neradil, obzvlášť v Bavorsku. Přendal jsem poznávací značku z Lulu I na Lulu II. Starého Lulu jsme s Vojtou odtáhli na vrakoviště. V pravý čas. Po cestě jsem ztratil kolo. Troubit jsem nemohl, už tam nebyl akumulátor, tak jsem na Vojtu mával, ale ten vůbec nereagoval. Dotáhl mě k vrakovišti bez kola. Řekl mě že si myslel, že mávám, protože se mě ta jízda líbí.

Ve věci opravy blatníku a dveří jsem měl jasno. Dát to do opravny nepřipadalo v úvahu. Koupil jsem sádru, laminát a barvu. Sádrou jsem blatník a dveře "domodeloval" a zafixoval Daninými nylonkami namočenými v laminátu. Poté vykytoval, vybrousil a Vojta mě auto štětkou krásně natřel na modro. Lulu byl opět na světě.
Asi po roce a půl jsem měl v Mnichově drobnější kolizi s Mercedesem. Pán vyběhl ven a když na svém vozidle neshledal jediného šrámu vyjeveně hleděl na vozidlo mé, jehož značná část ležela na silnici. Sahal do náprsní kapsy, že to snad půjde nějak urovnat, i bez policajtů. Ujistil jsem ho, že je to v pořádku, že jsem to auto už takhle koupil. To už jsem byl v úplně jiné finanční situaci a nastal důvod pro novou změnu.

Poslouchali jsme všichni rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Vysílačku stála jenom pár kilometrů od nás, takže jsme měli nerušený poslech. Ty zprávy, které přicházely z Československa, byly velice znepokojivé. Bylo cítit, že brzy bude hůř. Napsal jsem mámě, ať nám okamžitě přivezou Barbarku. Odpověděla, že není čeho se obávat, ať jí u nich ještě rok ponecháme, že je o ní dobře postaráno. Až když jsem napsal, že jestli Babču hned nepřivezou oni, přijedu si pro ní já, tak se vše pohnulo.

Bylo jasné, že na další studium teď není pomyšlení, bylo třeba nalézt práci. Nejprve jsem zkusil štěstí tam, kde jsem si myslel, že bych to uměl. Junkers Flugzeug und Motorenwerke GmbH a Dornier GmbH. Obě firmy mě zdvořile odmítly. Junkers mě ještě posloužil přátelskou radou, ať to v jižním Německu vůbec nezkouším, neb je zde nesmírně draho. Jako bych to nevěděl.
Tak jsem oslovil firmy, kde jsem si myslel, že by mě to bavilo. Agfa Gevaert AG, Uher Werke München, Siemens AG. Potom ještě firmy, kde jsem nevěděl, jestli by mě to bavilo, TÜV a Bundesbahn. Všichni mě také zdvořile odmítli.

A najednou jsem uviděl v novinách inzerát, na který jsem koukal, jako na spadlý z nebe. Nějaká firma MBB v Mnichově, o které jsem nikdy neslyšel, hledala inženýry a konstruktéry na projekt Airbus. Jedno jméno v hlavičce firmy mě bylo povědomé, Messerschmitt. Ani jsem netušil, že ten člověk ještě žije.
Napsal jsem jim a obratem obdržel pozvánku k pohovoru. Ten dopadl velmi dobře, byť s malou vadou. Podmínkou přijetí bylo trvalé bydliště v Mnichově. Tedy ještě před nástupem do práce, jsem si musel nalézt byt.

Život v Mnichově byl vždy velmi nákladný. Tenkrát se tvrdilo, že každý druhý Němec by si tady přál žít. Už to dávno nebylo město, o kterém Prusové trousili opovržlivé vtípky. Bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauß sem dokázal přitáhnout elitu německých firem. Siemens, BMW, MTU, MAN, Agfa, Rohde und Schwarz, pokud mluvím o těch největších.

Během pohovoru jsem dostal dobrou radu. Hned vedle firmy se stavěl luxusní Arabella hotel. V posledních patrech, která ještě nebyla zcela dobudována, se pronajímaly dočasně apartments za docela přijatelné ceny. Zastavil jsem se tam a skutečně bylo ještě jedno bydlení volné. V devatenáctém patře a bylo třeba hned složit kauci 2000 Marek na dřevo. Tři dny mi to mohou prý rezervovat.

S tímhle výsledkem jsem se vrátil do Achenmühle. Nastalo velké nadšení, ale potom přemýšlení, co s těmi dvěma tisíci, které mě banka nepůjčí, když nemám ani byt, ani zaměstnání. Dnes bych to jak s bankou, tak s hotelem asi nějak vyřešil, ale tenkrát to byl, s mou tehdejší slovní zásobou, docela problém.
Řešení se ovšem nabízelo a tím byla rodina pana profesora Diehla, váženého mnichovského občana. Pro vysvětlení musím odbočit do dávné minulosti.

Danušky otec, děda Gusta, byl velmi činorodý člověk. Narodil se na Moravě v Bystřici nad Perštýnem, ale vystudoval ve Vídni, kde žila druhá polovina rodiny Slezáků. Hovořil velmi dobře německy a když byl ze své práce v jednom pražském nakladatelství odsunut do penze, okamžitě si nalezl "brigádu". Stal se průvodcem cizinců. Ne tak ledajakých. Stal se průvodcem myslivců a tehdy se při nějaké honitbě seznámil s doktorem Herrmanem Diehlem z Mnichova. Ještě v Ludwigsháfenu, když odjížděl s Barbarkou zpátky do Čech, nás ujistil, že se na rodinu Diehlů můžeme kdykoliv spolehnout.
Diehlovy jsme během pobytu v Achenmühle jednou navštívili a byli jsme velice přátelsky přijati. Především paní doktorkou Hermínou Diehlovou, matkou Herrmana, která nás ujistila, že nám poskytne veškerou podporu, pokud ji budeme kdy potřebovat.
A ta chvíle nyní nastala. Vydali jsme se s Danuškou k Diehlům škemrat o půjčku. Paní Diehlová si nás vyslechla, řekla, že je to ohromné, získat práci u takové firmy, přinesla dva tisíce, odhadla, kdy nám banka asi vyřídí půjčku, připočítala k tomu pro jistotu jeden měsíc a sepsali jsme smlouvu o splacení bezúročné půjčky. To jsme teda čuměli.
Potom to už šlo velmi rychle. Získali jsme byt v Arabelle, od nového měsíce jsem byl zaměstnán u firmy MBB a zavolali dědovi Gustovi, že musí s Barbarkou okamžitě přijet. A potom jsme se jeli rozloučit do Achenmühle.

To bylo překvapení. Moserovi už měli v Mnichově také něco rozjetého, ale stáli před stejným dilematem, jako my. Neměli na tu kauci. Tak jsem řekl: "Vojtíku, až mi to ta banka vyplatí, tak ti to půjčím do tolikátého a tolikátého, ale potom to musím vrátit Diehlům". A tak se stalo, že Diehlovi nepomohli pouze jenom nám, ale nevědomky také našim kamarádům.

Dědeček Gusta přijel s Barbarkou asi týden, před definitivním uzavřením hranice. Ze srdce nám spadl kámen. Děda nám i v mnohém dalším velice pomohl. Nejprve mě vynadal, k vůli těm vyměněným autočíslům. Všechno šel osobně sám přehlásit a přihlásit. Potom se ujal shánění místa v mateřské školce pro Barbarku. Jedna školka byla hned vedle, ale ta byla beznadějně plná. Nějak ukecal paní ředitelku, asi bodoval svým vídeňským šarmem a Barbarka byla přijata.

Teď už vlastně nic Danušce nebránilo, aby si také našla nějaký job. Poptala se za rohem u Siemense a hned ji zaměstnali. Potřebovali někoho, kdo by roznášel po odděleních poštu. Během svého krátkého působení v tomto mamutím koncernu se stačila seznámit se svojí budoucí velkou kamarádkou Martou které tu poštu na stůl také nosila. Když se ale po pár týdnech přiznala, že je programátorka, tak jí nějaký kolega poradil, že jakási firma GSF, hned ve vedlejším věžáku, ty programátory zoufale hledá.

GSF- Gesellschaft für Strahlenforschung (Společnost pro výzkum záření), součást Max-Planck-Institutu, sídlila tenkrát pár kroků od Arabelly a tam se Danuška zaběhla nezávazně poptat. Okamžitě jí vzali, dostala o dvě stovky více, než já.

Tak tohle už byl náš opravdový začátek.


Profesní cesta

1969-1978

Předchůdcem firmy MBB, Messerschnitt-Bölkow-Blohm, byla firma Entwicklungsring Süd GmbH, společný podnik firem Ernst Heinkel Flugzeugbau GmbH, Messerschmitt AG a Bölkow GmbH, který byl založen v roce 1959 v Mnichově. Účelem toho spojení byl vývoj a stavba kolmo startující stihačky VJ 101, která se měla stát nástupcem letounu F-104G Starfighter.
V roce 1965 odstoupil Heinkel z projektu a firma v roce 1969 se spojila s Hamburger Flugzeugbau GmbH, dcerou loďařské firmy Blohm + Voss.
Walter Blohm, Willy Messerschmitt a Ludwig Bölkow vlastnili 51% kapitálu. O zbytek se dělily země Bavorsko, hanzovní město Hamburg a firmy Thyssen AG, Siemens AG, Allianz Versicherungs-AG, Robert Bosch GmbH a Friedrich Krupp GmbH.
Projekt kolmo startujícího letounu byl zastaven a v rámci mezinárodního projektu, spolu s Anglií a Francií, byla započata konstrukce střední části trupu dopravního letadla Airbus A300. Zároveň byl vyvíjen víceúčelový bojový letoun Panavia Tornado, vrtulník Bo 105 a sportovní letoun Bo 209.
V roce 1977 byl Ludwig Bölkow, po dosažení důchodového věku, na přání odborářů odsunut z představenstva koncernu. V té době zaměstnávala firma 20.000 spolupracovníků, z toho jenom v mozkovém trustu v Ottobrunnu, satelitním městečku na jihu Mnichova, více než 6500.

Bölkow si založil v Ottobrunnu firmu novou, zabývající se innovativními a slibnými technologiemi, jako třeba automatizací, nebo energetikou, kterou úspěšně vedl až do své smrti v roce 2003. Bölkow v Ottobrunnu vlastně již jednou začínal, v roce 1958 zde usídlil svou Bölkow-Entwicklungen KG s 223 spolupracovníky, která se pod jeho vedením během deseti, patnácti let stala největším leteckým, vesmírným a zbrojním koncernem ve Spolkové republice.
Obrázek namaloval v roce 1978 Günter Rittner.

Když jsem do firmy MBB na podzim roku 1969 nastoupil, sídlila v pronajaté budově v mnichovském Arabella parku, ale současně již bylo budováno v Ottobrunnu velké vývojové centrum. V Arabellaparku jsme nebyli v budově sami. V jedné části sídlila redakce ruského vysílání Rádia Svobodná Evropa. Budova měla čtvercový půdorys s velkým atriem. Z okna mé kanceláře jsem pohledem do atria mohl často sledovat bujné oslavy v oknech ruské redakce na druhé straně.
Nemusel jsem už rýsovat, byl jsem zaměstnán jako statik a přidělen do oddělení postaršího pana Tesarika, který rozuměl trochu česky. To byla zpočátku veliká výhoda.

Prvním z mých kolegů byl pan Karlheinz Huss, s nímž jsem se během času dost spřátelil, ale především se přítelkyněmi staly naše manželky. Později mě Huss vyjevil, že jeho rodina se domnívá, že pochází z rodu českého reformátora Husa. Neměl jsem to srdce mu prozradit, že jeden Karel Huss byl také mistrem popravčím v Chebu, velmi vzdělaným a dožil jako knihovník u Metternicha na Kynžvartu a že by spíš měl bádat tímto směrem. Ale možná, že už to věděl také.
Druhým v naší skupině byl pan Blank, takový menší chlapík, o kterém nemohu říct nic špatného, ale také ani dobrého, protože nebylo co. Nikomu neškodil, ale mě lezl dost na nervy, už třeba tím svým samolibým pomlaskáváním. Nikdy jsem mu to ale nedal najevo.

Dostal jsem za úkol dimenzovat všechna žebra spodní skořepiny Airbusu, od přepážky 48 do 72. Na můj dotaz, kdo to bude dělat se mnou, se na mne podívali, jako na blba. Samozřejmě na to byly zaběhnuté postupy a pan Tesarik si to ohlídal, aby to bylo čisté. Problém byl ovšem v tom, že Tesarik vždy druhý den zapomněl, co se spočítalo včera a tak se začínalo pokaždé znovu. Naštěstí ho zástupce Huss vždy dokázal postrčit dopředu.

Hrubý výpočet se prováděl logaritmickým pravítkem, přesný výpočet mechanickým počítacím strojkem Brunsviga. To byla taková mašinka o velikosti asi psacího stroje, na které se kolečky nastavily číselné hodnoty a otáčením kliky na boku přístroje byla operace mechanicky provedena. Výsledek se odečetl z koleček. Koho by snad zajímalo jak to fungovalo, najde stručný návod zde.
Pan Tesarik byl tímto postupem nadšen a s opovržením hleděl na uživatele výpočetního střediska, kteří svá řešení svěřovali digitálnímu počítači."Vždyť ten počítač to spočítá jenom na čtyři desetinná místa, ale Brunsviga to umí i na 10!"
No, byla to sice pravda, ale ona ta čtyři desetinná místa docela stačila.
Ovšem v jednom měl ten digitální počítač velikou nevýhodu. Nalézal se ve velikém klimatizovaném sále a kolem něj se motal personál v bílých pláštích, který jej udržoval při chodu. Položit počítači nějakou otázku k zodpovězení, nebylo vůbec jednoduché. Statik, který tenkrát zpravidla neměl o počítačích páru, se musel se svým problémem obrátit na "specialistu", který jeho problém přeformuloval do řeči stroje a tomuto předložit. Jelikož specialista zase zpravidla neměl páru o statice, docházelo dost často k mylným interpretacím. A proto jsme po čase všichni začali šilhat po programovacím jazyku Fortran, abychom si své výpočty řešili sami.

Mě ale v té době zaujal jiný druh počítače, počítač analogový. Ten na rozdíl od toho digitálního byl mnohonásobně rychlejší a tenkrát se mu dávala veliká budoucnost. Pracoval prakticky rychlostí elektrického proudu ve vodiči. Místo s jedničkami a nulami pracoval s děliči napětí a zesilovači, které byly programátorem nastavovány, podle daného problému. Pod obrázkem uvádím příklad řešení diferenciální rovnice. Je z knihy Bohumila Mirtese "Hybridní počítače". Analogový počítač byl také součástí palubních systémů, protože pro vyhodnocení nějaké nenadálé příhody byl digitální počítač příliš pomalý.
Práce s analogovým počítačem vyžadovala vysokou kvalifikaci. Ve skupině, která se tím zabývala, pracoval také nějaký pan Stratil. Mojmír Stratil. Hned po mém nástupu do firmy mě kolegové hlásili: "Máme tady ještě jednoho Čecha, toho musíte poznat." A tak jsem poznal dalšího kamaráda.

Mojmír byl asi o deset, možná patnáct let starší, než já. Byl Pražák a pracoval, kde jinde, než ve Výzkumném leteckém ústavu v Letňanech. Tam jsme na sebe sice nenarazili, ale měli jsme hromadu společných známých. Byl ženatý a otec dvou malých holčiček. Už si vůbec nevzpomínám, jaké bylo křestní jméno jeho ženy. On jí vždy oslovoval Matko a pro nás byla vždy paní Stratilová, protože jsme si všichni celá ta dlouhá léta vykali.

Mojmír měl kancelář na stejné chodbě jako já a co bylo naprosto neuvěřitelné, na té chodbě měl svojí myslivnu také Willi Messerschmitt. Seděl v jedné kanceláři s profesorem Madelungem, další konstruktérskou legendou. Messerschmitta jsem vídal vždy v černém obleku a bílé košili s černou kravatou. Jednou jsem stál vedle něj na pisoáru. Samozřejmě jsem musel hned napsat Janžurovi, že chodím s panem Messerschmittem každý den čůrat na společný záchod. Samozřejmě tomu nikdo ve Vodochodech neuvěřil.
O rok později jsme se s Mojmírem přesunuli do vývojového střediska v Ottobrunnu. Chodili jsme na obědy do podnikového kasina a tam si mohl každý samoobslužně sestavit svůj oběd z libovolných komponent. Vycházelo se tak vstříc jak vegetariánům, tak mohamedánům.
My jsme si s oblibou vybírali tatarský biftek a jako přílohu vepřový řízek. Nadšeně jsme o tom psali do Letňan a Vodochod, ale zase tomu nikdo nevěřil.

Bydlení v Arabelle bylo velice příjemné a prožili jsme zde pár krásných měsíců. V domě byla restaurace a několik barů. V posledním patře byl koupací bazén, přístupný za mírný poplatek všem obyvatelům. Byty měly podlahové topení, dokonce i vana v koupelně byla vytápěna. Odpadky se vhazovaly v pytlích do šachty na chodbě v patře. Před domem se stavěla zastávka stanice podzemní dráhy, která dům spojuje během pěti minut s centrem. S Babčou jsme podnikli mnoho výletů, abychom jí ukázali, kde jsme ten půlrok bez ní žili.
Arabella byla ale stavěna s výhledem na Olympijské hry, které měly být v Mnichově uspořádány v roce 1973. Nejpozději od té chvíle měl značně stoupnout nájem. Proto rozum velel, abychom si rychle hledali něco levnějšího.

Ale nakonec hledat nebylo třeba. Naše firma nabídla mě a Mojmírovi možnost bydlení v podnikovém bytě. Pro nás s Babčou 2+1, Mojmírovi 3+1, ve stejném domě.Bylo to v hezké zelené čtvrti, asi 10 autominut od školky a mé a Dany práce.

Nedaleko se nacházel fotbalový stadion klubu München 1890, ale téměř za domem byl tréningový stadion klubu Bayern München. Já jsem nikdy nebyl fotbalem okouzlen, ale do mého syna, který byl v těchto místech počat a který je dodnes velikým fandou posledně jmenovaného klubu, zřejmě vstoupil Genius loci.
Také zoologická zahrada nebyla od našeho bytu příliš vzdálená a často jsme také navštěvovali lužiny na březích nedalekého Isaru.
V neděli se jezdilo na výlety, převážně do hor, nebo k podalpským jezerům. V létě samozřejmě koupat na podhorské pláže Isaru, nebo Mangfalu.

Parta našich českých přátel se rychle rozrostla. Každý, kdo si nalezl zaměstnání, na nějakého Čechoslováka narazil. A ten měl zase své přátele. I když jsme si nezadali s každým, během jednoho roku bylo ve skalním jádru nějakých čtyřicet lidí, téměř stejného věku. Vyjímkou byli manželé Součkovi, ale to byli zase nejlepší přátelé Tydlitátů. Souček byl v rozhlase odborník na jazz. A Tydlitátovi byli příbuzní Honzy Rendla, Helena byla jeho sestřenice a Pepík Paul zase jeho bratranec. Věra Moserová se seznámila ve své práci aranžérky v obchodním domě Karstadt s Jitkou Nejtkovou. Dana zase poznala v práci u Siemese Martu Klimešovou.

Jednou jsme byli na procházce v lužním lese nedaleko kláštera Schäftlarn. Šli jsme po cestě podle potoka plného pstruhů. Bylo to oblíbené vycházkové místo. Občas nás minulo pár protijdoucích. Jedna taková skupinka pěti lidí se bavila česky. Nebylo to nic neobvyklého, po sovětské okupaci žilo jenom v Mnichově několik tisíc Čechoslováků. Ale jeden z těch lidí mě připadal nějak povědomý. Už nás dávno minuli, když mě to docvaklo, otočil jsem se a zavolal: "Pane, nenazývali vás v Praze Balounem?"
Společnost propukla v hlasitý řev. Ano, byl to Radim Badalec, kolega brigádník od Fleků. Hned jsme to zašli zapít do nedalekého hostince. Radim nás seznámil se svou manželkou Věrou, manžely Borovými a Markovými. Milan Bor byl zvukový technik z Barrandova a v německém filmu dosáhl později nejvyššího uznání. Bohužel zemřel s 62. lety příliš brzo. Marek byl kameraman. Toho jsme potom už moc často nevídali. Také zemřel velmi brzo.

Mnichovská divize firmy MBB se pomalu přestěhovala do vývojového centra v Ottobrunnu. Městečko bylo satelitem Mnichova s ním spojené rychlodráhou, jezdící v intervalech 20. minut. Salzburgská dálnice měla výjezd hned vedle firmy. Okolo byly lesy plné hub. Kousek od firmy bylo místo, vyhražené kočovníkům. Ti zde směli týden tábořit a nabízet své košíky a koberce okolo projíždějícím. Potom museli ve svých Mercedesech s karavany odtáhnout o tábořiště dál, aby udělali místo kočovníkům jiným. Léta s tím nebyly problémy, vždyť Cikáni o žádný jiný způsob života nikdy nestáli. Ale když se začalo na okraji lesa stavět nové sídliště, tábořiště zmizelo.

Mezi těmi 6500 vývojovými pracovníky v Ottobrunu jsme byli s Mojmírem jediní dva Češi. Tedy Češi jako poleno. Ale bylo zde mnoho sudetských Němců, kteří mluvili česky, nebo nám rozuměli. Musím přiznat, že se k nám všichni chovali slušně a někteří se k nám hlásili, jako ke krajanům. Jedním z nich byl Mojmírův kolega, nějaký Schmidinger.
Občas si Mojmíra dobíral. Pracovali totiž spolu na nějaké dálkově řízené střele a Mojmír si musel vyslechnout, že "až tohle práskneme na Prahu, bude moci svým krajanům napsat: Tak tohle jsem vyrobil já!"
Schmidinger to považoval za ohromný fór, ale nám z toho do smíchu ani náhodou nebylo.

Vývojové centrum sestávalo z mnoha velkých budov, částečně v lesích. Naše budova byla tvořena velkým hangárem, ve kterém se pracovalo na prototypu budoucí superstihačky. Nestála tam samozřejmě ta stihačka, ale jakási kostra nazývaná Zelený slon, na které se testovaly všechny palubní systémy, hydraulikou počínaje a elektronikou konče.
Po obou stranách hangáru bylo několik poschodí velkoprostorových kanceláří s okny od podlahy po strop po celém obvodu patra. Když jsem to poprvé uviděl, pomyslel jsem, že tady asi zdechnu.
Ale nebylo to zase vůbec tak špatné. Jednotlivá pracoviště byla od sebe oddělená vysokými paravány, takže celý prostor vyplňovalo bludiště uliček s oddělenými kouty pro jednoho, nebo dva pracovníky. Člověk si tam uchoval soukromí, ale přitom byl stále ve středu své pracovní skupiny.

V roce 1971 jsem byl zařazen do pracovní kategorie "Konstrukční inženýr", což bylo zakrátko spojeno s příjemným zvýšením platu. Ale bylo mě doporučeno, ať si to v budoucnu nechám posvětit od ministerstva školství. Někdy za dva, tři roky, jsem tedy zašel s překladem mého studijního indexu z ČVUT a několika pracovními vysvědčeními na ministerstvo a po nějaké době jsem obdržel listinu, stvrzující, že mé školní vzdělání, ve spojení s dosavadní praxí, mě staví na úroveň Ing. grad, což je někdo mezi naším absolventem průmyslovky a absolventem ČVUT.
Tenkrát mě ten papír opět pomohl ke zvýšení platu, ale potom jsem ho založil, protože jsem si myslel, že ho už nebudu potřebovat. Mýlil jsem se, ještě mnohokrát jsem ho musel vytáhnout.

Kromě mnoha jiného, přinesl Ludwig Bölkow do společné firmy MBB také sportovní letoun Bö 208 Junior. Někdy v roce 1966 bylo rozhodnuto o jeho dalším vývoji a ve vesničce Brunnthal, nedaleko Ottobrunnu, vznikla "Vývojová skupina Lehká letadla", kterou Bölkov silně podporoval. Vývoj vedli Hermann Mylius, Walter Heyen a Johannes Krauss. K projektu se připojilo ještě několik inženýrů z Ottobrunu a já jsem projevil také zájem. Mylius mě přijal a tak jsem vyměnil logaritmické pravítko opět za rýsovací prkno.

V té době byl již prototyp MHK 101 hotov a vyroben v závodě Laupheim. Nyní bylo třeba prototyp doladit. Měl být vyráběn v několika variantách, jako školní letoun a v top- provedení plně akrobatický, se zatažitelným předním kolem, elektrickými klapkami, Lycoming-Motorem se 160 PS a přestavitelnou vrtulí. Letoun dostal jméno Bo 209- Monsun a podle vybavení měl stát od 30 000 do 60 000 DM.

Ta práce byla velice zajímavá a parta, která se tam sešla, byla vynikající. Dokáži si docela představit, že bych u Myliuse vydržel do penze. Ale přestože do února 1972 bylo postaveno 102 Monsunů a dalších 275 bylo objednáno, rozhodlo se vedení firmy výrobu sportovních letadel zastavit. Tak jsem se musel opět vrátit k logaritmickému pravítku.
Mylius to nevzdal, ještě zkonstruoval se svými nejbližšími spolupracovníky na bázi Monzuna další akrobatický letoun, Mylius My 102 Tornado, který byl v roce 1973 postaven ve dvou exemplářích.
Párkrát jsem se u toho chlapíka v Brunnthalu zastavil, měl jsem ho rád a moc se mě líbilo, že si na své bavorské zahrádce postavil plachetnici, jako později přítel Pavel Janžura.

Vrátil jsem se do obedience pana Tesarika, ale slíbil jsem si, že se k logáru už nikdy nevrátím. Celkem rychle jsem se naučil programovací jazyk Fortran, ale to mě moc nepomohlo. Ten jazyk sice umožňoval práci s matematickými formulemi, ale sám o sobě neřešil žádný komplexní problém. Od toho byly v domě dva programy, které řešily statické úlohy metodou tak zvaných finitních elementů, neboli rozdělení nějaké struktury do takových částic, které se nechají matematicky definovat a tak zjistit působení sil, na ně přenášených z podobných elementů sousedních. Byly to programy Nastran (Nasa Structural Analysis System) a Strudl (Structural Design Language).

Program Štrůdl, jinak se mu neřeklo, vznikl na legendárním Massachusetts Institute of Technology a v naší firmě jej dále vyvíjela skupina v matematickém oddělení, kterou vedl doktor Ortwin Ohtmer, svými spolupracovníky důvěrně nazývaný Otto. Nejvyšším šéfem celého oddělení byl doktor Franz Bauhuber.
Projevil jsem přání, zapracovat se do Štrůdlu a Ohtmer mě velice vycházel vstříc. Zapůjčil mě patřičnou literaturu a já byl zakrátko schopen převést svůj díl spodní skořepiny Airbusu do sítě finitních elementů. Herr Tesarik se na to díval s velikou nedůvěrou, ale nakonec mě k výpočtu dal své svolení. Stejně si to po mě chtěl na logáru přepočítat sám taky.

Práce s počítačem, který zabíral celý sál, byla něco naprosto jiného, než moje pozdější hraní se Scampem. Už proto, že jsem ten velký počítač nikdy neviděl, ani mě k němu nepustili a já o to ani nestál, protože kolem něj panovala atmosféra, jako na operačním sále. Muži v bílých pláštích kolem něj pobíhali, jako kolem posvátné krávy. Občas se to také zastavilo a pak nastal šrumec.

Moje práce probíhala takto. Nejprve bylo nutné sestavit tak zvaný Job, neboli kompletní zadání s hlavičkou parametrů, tělem dat a závěrečnými pokyny programu, jak má s výsledkem naložit.
Nejobvyklejším mediem pro zadání dat byly papírové děrné štítky. Ty si normální člověk ale nesměl vyrobit sám, od toho bylo děrovací oddělení plné dam, opět v bílých pláštích. V prvním stádiu tedy proběhlo zadání úkolu tak, že si statik vyplnil formuláře, popisující strukturu řešeného problému. Co řádka, to jeden děrný štítek. Formuláře se odevzdaly v děrovacím oddělení a potom se čekalo na zavolání. Někdy i pár dní.
Štítky si od děrovaček každý odnášel ve svém vlastním šuplíku, doplnil je hlavičkou, která se téměř nikdy neměnila a takto hotový Job se odnesl do výpočetního střediska.
Job se odevzdal u malého okénka, kde dostal své číslo. Potom to už tak dlouho netrvalo, počítač byl rychlejší, než děrovačky. Výsledek byl vytištěn do poskládaného nekonečného archu o formátu ležaté skoro A3. Tenhle output, ve formě sloupců čísel, si už musel každý dešifrovat sám.

Zároveň se mnou začal používat službu výpočetního střediska ještě Herr Blank, zatímco konservativní Huss, zástupce vedoucího oddělení, zůstával věrný kalkulačce, kterou naše oddělení obdrželo. Mohl to být jeden z důvodů, proč nepřevzal Tesarikovo místo po jeho odchodu do penze. Kromě toho byl Huss velice přímý a každému řekl, co si myslí, což také není moc dobrá vlastnost kandidáta na místo vedoucího pracovníka.
Blankovi náš zdlouhavý způsob práce vyhovoval, ale mě vadily ty dlouhé prostoje, během čekání na děrné štítky. Všiml jsem si, že ve výpočetním středisku je jedna místnost s děrovacími stroji, kde své štítky datlují lidé z matematického oddělení. Zeptal jsem se Ohtmera, zdali by mě tam nepustil a on svolil. Po nějakém čase jsem jej požádal, zdali by mě nepřidělil pár minut strojního času, že se zdokonaluji ve Fortranu a rád bych vyzkoušel některá svá řešení. Strojní čas jsem dostal.

Můj první program byl algoritmus k vypočítání průhybu nosníku, druhý byl nějaký integrální výpočet, ale už třetí program vypočítával tři bioritmické křivky života, vztažené k datu narození i početí. To bylo tenkrát moc moderní, hodně lidí tomu přizpůsobovalo denní průběh života. Můj program uměl ty křivky efektivně namalovat na tom obyčejném nekonečném papíru, což nebylo vůbec zas tak všední.

Ohtmer mě už nějakou dobu sledoval. Jednou se mě jen tak mirnix dirnix zeptal, jestli bych nechtěl jít k nim. Že prý má v oddělení samé matematiky a fyziky, ale žadného statika. Přitom jeho oddělení vyvíjí program pro statiku. A doktor Bauhuber by prý také nebyl proti.
No, nebýt to na veřejnosti, asi bych padl na zadek. To oddělení bylo jedno z nejprestižnějších ve firmě. Samozřejmě jsem to vzal. S Tesarikem jsem se přátelsky rozloučil, můj útěk mu byl asi lhostejný, už to měl stejně jenom "za pár", tedy dní do penze.
A pro mě začala opět škola. Protože ten obor, který jsem si právě zvolil, ten nelze jenom vystudovat a potom strávit zbytek života v lenošce. Tady tenkrát přicházelo každý měsíc něco úplně nového. Ostatně ani dnes to není jinak.

Naše dosavadní bydlení bylo sice moc hezké, ale ke světu se jednoho dne začal hlásit Štěpánek. Měl se narodit koncem roku 1972. A tak bylo jasné, že ve Fromundstrasse musíme skončit. Náš byt byl příliš malý. Začali jsme tedy hledat byt větší a nejlépe v novostavbě. Ty vyrůstaly v satelitních obcích kolem Mnichova a byly cenově celkem dostupné. S Klimešovými a Nejtkovými jsme našli jednu novostavbu ve stádiu dokončování. Bylo to v Taufkirchenu na jihu Mnichova, pár minut rychlodráhou od Hlavního nádraží. Přilehlý les je největší v okolí Mnichova a kdyby tam nebyly dobře značené stezky nechalo by se tam i zabloudit. I houby tam rostou.
Zároveň jsem si také podal žádost o přidělení podnikového bytu na novém sídlišti v Ottobrunnu, které vyrůstalo v lese na jižním okraji města, vzdáleném asi čtvrthodinku chůze od mého pracoviště. Pravděpodobnost, že mě byt přidělí, byla ovšem velmi malá, těch zájemců bylo mnoho. Ale nakonec jsem ten byt dostal a ani jsem se nad tím nijak nepozastavil, protože se tak stalo v dlouhém období, kdy mě vycházelo vše, na co jsem sáhl. Taufkirchen jsme ještě stačili v termínu odhlásit. Nejtkovi a Klimešovi tam bydlí spokojeně dodnes.

Několikrát jsme se byli na novostavbu našeho bytu podívat. Na okraji lesa se stavělo asi dvacet domů rozličné výšky, od tří do sedmi pater. Plánována byla jedna samoobsluha a jeden obchod se zeleninou. Bylo to krásné místo, které se jmenovalo An der Ottosäule, česky Na Ottově sloupu. To jméno získalo po sloupu, který zde nechal vztyčit roku 1834 král Ludwig I. bavorský, na paměť rozloučení se svým synem Ottou z Wittelsbachu, ke kterému zde došlo o dva roky před tím. Otto odešel v doprovodu 3500 mužů do Řecka, které si jej vyvolilo za krále. Hezká kariera pro 17-ti letého mladíčka.

V těsném sousedství sídliště stála impozantní hacienda s velikým pozemkem. Těch lidí nám bylo líto, že jim před nosem postavili ty vysoké baráky. Brzy jsme se ale dozvěděli, že ta hacienda patří milionáři Inselkammerovi, kterému patřilo také všechno kolem a ten pozemek sídliště prodal, aby tam měl nějaké sousedy a taky nějaké obchody, prostě život. A také, aby si jeho děti měli s kým hrát. Ty domy v jeho těsném sousedství byly pouze třípatrové. Inselkammerovi patřily lesy široko daleko. Jeho bratr vlastnil pivovar v Ayingu.

Náš dům byl dostavěn na přelomu zimy a jara 1973. Dana s Barbarkou a Štěpánkem se okamžitě přesunuli do nového domicilu, zatímco já likvidoval byt starý a pomalu převážel nábytek z Mnichova do Ottobrunnu. Naštěstí toho nebylo mnoho. Také jsem už neměl Lulu, ani Brouka, který ho po čase nahradil. VW Variant s velkou úložnou plochou to zvládl na pouhých několik jízd. Na Ottosäule jsme potom bydleli osm nádherných let.

S prací v matematickém oddělení jsem byl velice spokojen. Byla tam výborná parta, která se občas scházela i po práci, nejčastěji na bowlingu. Také jsme několikrát společně vyrazili na nedělní výlet, který vždy organizoval doktor Ohtmer. Nejčastěji do hor. Na snímku (omluvte kvalitu) jde v první části dr. Ohtmer- to je ten vysoký, štíhlý s kolegou Kohlerem na kopec Hirschberg am Tegernsee (1670). Ve druhé části snímku leze už na kopec velká část našeho oddělení.
Jednou jsme se vypravili prozkoumat horskou řeku Mangfall. Kolega dr. Lorenz si vzal do kapsy udičku, navlékl na háček snad kus rohlíku, jen tak z ruky nahodil a hned měl na trávě asi půlkilového lipana. Vůbec nevěděl, co to je. Z mé pozice rybářského experta jsem mu vysvětlil, že tahle ryba, vedle marény, je to nejlepší, co alpské vody poskytují. Pstruh je hadr.
Lorenz chtěl původně lipana pustit, ale po mých slovech došlo k obratu, byl rozdělán oheň, lipan zabit, vykuchán a na klacku opečen. Na všechny se ždibec dostal.
Tu příhodu zmiňuji také proto, že v následujících dvaceti letech jsem na alpských řekách chytil nesčetně pstruhů, dokonce i hlavatku, ale lipanů snad jen pět. Štěstí přeje začátečníkům.

S Dietrem Lorenzem jsme se spřátelili a dali dohromady i naše manželky. Ohtmer byl také velice přátelský, ale udržoval si ode všech jistý odstup, který nebyl dán jeho funkcí, ale jeho severským naturelem. Měl jsem pocit, že se ve firmě cítí nevyužit, že má na víc.
Jednou mě vyprávěl: "Víte, v našem městečku na severu, jsem byl ve škole primus. Ti ostatní nebyli žádní blbci, ale holt jim to do hlavy tak nelezlo, jako mě. Udělal jsem gymnásium, univerzitu, doktorát a nemám vůbec špatnou práci. Ale když navštívím své rodné hnízdo, tak vidím, že někteří z těch kluků z bývalé školy mají své stavební, nebo zámečnické firmy a jsou prakticky milionáři. Večer mě v hospodě pozvou ke svému stolu, aby tam vedle starosty a faráře měli také doktora." To bylo dost trpké.
Dr. Ohtmer začátkem osmdesátých let firmu opustil a po čase jsem od něj dostal dopis se zpáteční adresou: Ortwin Ohtmer - California State University Long Beach ...

Kolega Kohler, který pocházel z vinařské rodiny v Porýní-Vestfálsku, mě zasvěceně poučil o evropských vínech a inspiroval k zakoupení rozsáhlé Hoernickelovy vinné encyklopedie.
Jiný kolega a podivín Michael Brunner, pečovatel o program Nastran, nás jednoho dne překvapil sdělením, že si do svého auta zabudoval tlačítko, které po stisknutí rozsvítí brzdové světlo. Prý jako varování těm, co se na něj příliš nalepí. "A už ti někdo rozbil držku?" zeptal se ho kolega Malik.
Malik byl takový humorný chlapík velmi drobného vzrůstu. Jeho rodina pocházela ze Sudet, ale on se chvástal, že jméno Malik je z arabštiny a znamená Král. Což je pravda. Já jsem se k tomu nikdy nevyjádřil, proč taky.
Pokaždé, když se něco oslavovalo, tak se kolegové obzvlášť rozpovídali. O jednom vánočním večírku vzpomínal jeden veterán oboru zpracování dat na své začátky. Bylo prý tenkrát peněz na na počítání habaděj a tak na konci roku vždy přebývalo pár set tisíc, které se ale musely spotřebovat, protože by příští rok bylo o tu částku méně. Proto si vymysleli sofistikovaný program, který dokázal potisknout přesně tolik papíru, aby byla částka beze zbytku vyčerpána.
Papír odvezli do sběru a za stržený peníz uspořádali vánoční večírek. Déjà-vu?

Velmi zajímavým se ukázal být kolega dr. Günter Emde. Seděl sám ve svém boxu a vůbec jsem netušil, na čem pracuje. Jednou v poledne přišel v kasinu k mému stolu se svým tácem s talíři a jestli si ke mě může přisednout. Prohodili jsme pár floskulí a on se mě zeptal, zdali je pravda, že pocházím z Prahy.
Ujistil jsem ho, že tomu tak je. Nato se mě zeptal, jestli bych neměl chuť někdy mezi "ně" přijít. To mě trochu vyděsilo, ale na teplouše nevypadal, tak jsem svolil a jako že o co jde. To zase překvapilo jeho, protože si myslel, že jeho vedlejší činnost je ve firmě dostatečně známá. Byl jedním z aktivních členů "Pracovní skupiny pro okrajové jevy fysiky"- "Arbeitskreis für Randgebiete der Physik". Jak už název napoví, skupina se zabývala paranormálními fenomény a vedení firmy to zřejmě podporovalo.
Koho by to snad mohlo zaujmout, nalezne více zde.
Členem pracovní skupiny jsem byl mnoho let a když jsem se jednou Emdeho zeptal, jak na mě tenkrát vůbec přišel, podíval se udiveně: "Jste přece z Prahy, města magického, práhu vstupu do jiných světů?"
No ovšem- Mario Ripellino, Gustav Meyrink ...

Nejvyšším šéfem vývoje bojových letadel byl profesor Volker von Tein. Měl hezkou vilku nedaleko našeho sídlišťátka a kromě toho a jiného, ještě stejně starou dceru, jako naše Barbara.
Holky na sebe narazily ve škole a protože obě byly stejně střelené, staly se velkými kamarádkami. To ovšem s sebou neslo několik nevýhod. Pokaždé, když se Barbara vrátila pozdě v noci domů, tak jsem věděl, že bude ráno v práci mazec.
"Pane Kadlec, volá vás pan von Tein, máte si to převzít u mě" volá na mě sekretářka přes celé oddělení. Všichni ztichnou a naslouchají. Neslyší, co na mě von Tein křičí, ale zato slyší mé odpovědi: "Ano pane von Tein, jistě, samozřejmě, postarám se, můžete se spolehnout, vyřídím..."
Nikdo se mě nikdy neptal, o co jde, Němci jsou už takoví. Holky spolu kamarádí dodnes.

Programování mě chytlo. Ve Fortranu jsem už byl naprosto "doma" a začal jsem se zajímat o nový programovací jazyk "Ada", který měl být jazykem budoucnosti. Byl pojmenován podle Ady Lovelace, dcery lorda Byrona, první programátorky. Po letech jsem o Adě ve Společnosti pro vědy a umění pohovořil v rámci mé přednášky o umělé inteligenci. Lze to nalézt v kapitole "Společenský život v exilu".
Řeč Ada byla zpočátku velice prosazována US ministerstvem obrany, jako univerzální jazyk, ve kterém lze formulovat řešení v kterémkoli oboru. To se ale ukázalo být dost nepraktické. V mém oboru se začal prosazovat jazyk "Pascal" a nakonec jazyk "C", blízký řeči počítačů- Assembleru.

V areálu firmy MBB se také nacházela budova firmy IABG (Industrieanlagen-Betriebsgesellschaft mbH), založené v Bavorsku roku 1961 nemalou zasluhou spolkového ministra obrany Franze Josefa Strauße. Firma měla sloužit jako analytické a testovací centrum pro veškerý letecký průmysl ve spolkové republice. Za prvního technického ředitele byl státem jmenován Dr.-Ing. Klaus Kopfermann, vnuk leteckého pionýra Otto Lilienthala.
V té době IABG prováděla únavové testy trupu prvního modelu Airbusu, ale také simulaci "postol- manévru" nové evropské stíhačky, prováděné počítačem. Ten manévr měl být jednou z největších předností letounu a spočíval v umění, otočit se takřka na místě, aby vzápětí vpadl pronásledovatelům do zad. Produktem simulace byl magnetický pásek plný čísel. Některý náš šéf, kterému se asi dostaly do rukou moje biorhytmické křivky usoudil, že by to mohlo být něco pro mě. Bylo mi uloženo, abych ta data graficky převedl do křivek a to v několika rovinách, aby to bylo tak nějak třídimensionální.

Byl to moc hezký čas, strávený částečně na čerstvém vzduchu cestou mezi oběma pracovišti v lesích. V IABG jsem poznal zajímavé prostředí, zajímavé lidi a zajímavou práci. A musím se pochválit, vše dopadlo velmi dobře a udělalo to dojem, protože s těmi křivkami, které jsem vytvořil, okamžitě někdo odletěl do Bonu.
Ještě dřív, než jsem se stačil namíchnout, že jsem do Bonu neletěl já, přišel ke mě doktor Bauhuber, můj nejvyšší šéf a přinesl mě pochvalný certifikát od vedení firmy, ve kterém mě velmi plácali po zádech a odměnili jednorázovou prémií 800 DM. Bauhuber mě ještě nabídl účast ve skupině, která se právě zakládá a bude vyhodnocovat elektronickou komunikaci mezi palubními systémy letounu. Jestli bych nechtěl být u toho a že by to bylo spojeno s významným zvýšením platu. Ale samozřejmě, že jsem chtěl.
Plat se mě zakrátko zvýšil na výš, než dva a půlnásobek mého platu nástupního z roku 1969.

V následujících měsících jsem se opět hodně učil. Ale už ne v tom oboru, který jsem v Praze studoval a nedokončil. Vklouzl jsem do systémového programování řídících počítačů celkem přirozeně. Všechno vlastně začalo už před lety v Praze, s těmi rádii a tranzistory.
Když se koncem roku 1971 objevil první sériově vyráběný čtyřbitový mikroprocesor Intel 4004, začal jsem se o tuhle "součástku" zajímat, i když zpočátku pouze teoreticky.
O dva, nebo tři roky později, přišla kalifornská firma Nationál Semiconductor se svým legendárním osmibitovým procesorem SC/MP. Nadšenci byl nazýván "Scamp". Netrvalo dlouho a velmi populární holandský časopis pro amatérské kutily Elektor vytiskl návod, jak si lze počítač s tímto procesorem postavit. Základní desku s tištěnýmy spoji a krabičku bylo možno v nakladatelství časopisu za slušnou cenu objednat, ostatní součástky byly ve volném prodeji v obchůdcích, které již několik let vyrůstaly v okolí mnichovského Hlavního nádraží.

Samozřejmě jsem si toho Skempa postavil. Zpočátku se programoval v hexadecimálním kódu způsobem adresa, povel. I když mě to nic praktického nepřineslo, pomohlo mě to pochopit princip procesoru a logiku programování na úrovni jeho řeči. Brzy se pro Skempa vynořil vyšší programovací jazyk Tiny Basic a s tím se už nechalo udělat něco smysluplnějšího. Vyžadovalo to ovšem připojení k televizoru a keybordu, což byly opět dvě hezké stavebničky, zvláště ten keyboard dal zabrat, protože se každé tlačítko muselo do základní desky naletovat extra. A potom ještě popsat.
Data se ukládala pomocí modulátoru analogově na magnetofon, a to už byla třetí hezká stavebnička. Ukládání dat byla vůbec největší slabina prvních amatérských systémů. Uživatelé pozdějšího Sinclair ZX81 o tom uměli písně zpívat.
Obzvlášť tvrdou výzvu představovala výroba tiskárny. Pro amatéry na trhu nic takového neexistovalo, ale nechal se celkem dobře sehnat vyřazený dálnopis. Pak už stačilo jenom převést osmibitový kód keybordu do pětibitového kódu dálnopisu a samozřejmě postavit elektronické rozhraní, mezi těmi naprosto rozdílnými mašinkami. S tímhle vybavením jsem si napsal svůj první textový editor a založil si databázi adres.
Tím to ale pro mne na čas skončilo, protože jsem neviděl, jak by se ten počítač nechal v naší domácnosti prakticky využít. Pro děti jsem ještě vytvořil takový čtvereček, který běhal chaoticky po obrazovce televizoru a odrážel se od stěn. Pro naše hosty jsem zhotovil uvítací nápis který běhal po televizoru nahoru a dolu.

Někdy v polovině 70. let mě jeden můj známý seznámil s člověkem, který potřeboval ve své firmě vyřešit jistý technický problém. Herr Steinicke byl majitelem sušárny zeleniny která se nacházela v místech, kde dnes stojí letiště Franze Josefa Strauße. Tenkrát tam byl samý močál a zelenině se dobře vedlo. Ale protože zde skoro nikdo nebydlel, padlo rozhodnutí, právě tady postavit letiště. K tomu bylo potřeba stáhnout hladinu spodní vody o dva metry a to se zase nelíbilo zelenině. Ale v té době, o které mluvím, byla firma pana Steinickeho krásnou oázou v tom močálu, s malým jezírkem a lesíkem. Já jsem tam i později moc rád jezdil.

Problém pana Steinickeho byl banální, potřeboval synchronizovat několik pásů, které dopravovaly zeleninu do různých sušiček. Slíbil jsem, že dodám řešení do týdne a to jsem skutečně narýsoval, se všemi relátky a spínači. Hotové schéma jsem předal panu Steinickemu.
"Ale to jsme si nerozuměli" řekl pan Steinicke "já to potřebuji postavit".
No, dobrý. Když postavit, tak postavit.
Byla to katastrofa. Relátka mě hořela, jiskry z toho lítaly. Jezdil jsem ke Steinickemu snad celý měsíc, ale něco jsem se z toho naučil, hlavně o časování a zpoždění. Nakonec všechno běhalo ještě dlouhá léta.

Po nějakém čase přišel Steinicke s novým problémem. Když prý suší nějaké zelené listy a je na nich černý flíček, tak je oko ochotné to tolerovat. Nikoliv ale u mrkve. Když je černý flíček na červeném, nedá se to přehlédnout. A hned mi nabídl řešení. Kdyby prý tu usušenou mrkev nechal kousek po kousku padat nějakou trubkou a koukaly by se na to ze tří stran kamery a nějak se to vyhodnotilo a o kousek níže by byl vzduchový ventil, který by tu mrkev s flíčkem vyfoukl z padajícího proudu někam pryč, tak by měl mrkev čistou.
Konečně jsem věděl, k čemu by mi ten mikroprocesor mohl být dobrý. Trvalo mi to ale téměř rok, než všechno běhalo tak, jak mělo. Během toho času jsem se ale opět mnoho naučil a také našel tým spolupracovníků, o které jsem se ještě další léta opíral. Jirku Krejčího, kovovýrobce v Thanningu, pány Polischanského a Dietla, výrobce plošných spojů ve Wolfratshausenu a Theodora Webera, geniálního vývojáře, který bohužel ve svých třiceti letech trpěl stále se zhoršující záhadnou chorobou, podobnou Alzheimerově demenci, takže jsme po několika málo letech nemohli v naší spolupráci nadále pokračovat.

Poslední zakázku pana Steinickeho jsem ale nedokázal splnit. Ani jsem se o to vážně nepokusil. Chtěl totiž, abych vymyslel nějakou náhradu za jeho dlaň, kterou, když sáhne do sušící mašiny a uchopí tu zeleninu, tak okamžitě pozná, jestli má zelenina tu správnou vlhkost. Ani nevím, jestli by to šlo vymyslet dnes. Možná nějak ano, ale u něčeho člověk přece jenom musí být osobně, aby to bylo dokonalé.

No a právě v téhle době přišel doktor Bauhuber se svou nabídkou.


Systemovým analytikem

1978-1981

Vedoucím nově vznikajícího útvaru pro vývoj automatických testerů palubních systémů byl jmenován dr. Alfons Bauer, chlapík jen o něco málo starší než já. S ostatními kolegy jsme na tom byli také stejně, tedy všichni tak okolo pětatřiceti let.
Do party jsem docela dobře zapadl, už proto, že jsme všichni začínali na zelené louce v oboru, o kterém jsme už něco dost tušili, ale se kterým žádný z nás neměl nějaké hlubší zkušenosti. S tím se ovšem počítalo a byl nám dán dostatek času, abychom se to dobře naučili. Naši představení odhadovali, že by nám na to mohl stačit tak jeden rok.

Následujících 11 měsíců probíhalo tak, že jsme byli vysíláni na sedmi až desetidenní kurzy, převážně k Siemensům do Karlsruhe a Erlangenu. Potom jsme po zbytek měsíce naše poznatky společně zpracovávali. V Karlsruhe jsme se naučili pracovat s operačním systémem ORG 300 a v dalších následných kurzech ovládat efektivní programovací techniku. V Erlangenu nás naučili makrořeč MAS 300 a seznámili s místními vinaři. Vinobraní jsme prožili ve Franken, ještě dlouho potom jsem nic krásnějšího nezažil.
Také jsme se u firmy AEG naučili řeč Atlas, ale už vůbec nevím, k čemu nám měla sloužit. Byla vyvinuta jako hybridní řeč k automatické transformaci jednoho modelu na druhý. Pro náše úlohy byla příliš abstraktní a pro schopnosti naší mašinky, se kterou jsme měli příští léta pracovat, to bylo trochu velké sousto.

Tou mašinkou byl procesový počítač Siemens system 300. Procesový znamená, že vstupní data přicházejí převážně jako signály od senzorů, a výstupní data opět vycházejí jako signály přez aktory.
System 300 byl počítač s 16-ti bitovým adresovým busem, čímž se nelišil od pozdějších osmi bitových stolních počítačů let 80-tých. Dokázal však adresovat najednou 24 bitů, což byl trojnásobek těch stolních a tím pádem byla maximální kapacita jeho paměti také trojnásobná. To se projevovalo i v značně vyšší rychlosti zpracování jedné operace.
Velikostí se počítač blížil většímu mrazáku, tomu stojacímu. Nezbytná byla také stanice s pevným diskem, ta stála hned vedle a byla velká jako pračka. Disk měl kapacitu 5 Mb a do skříně bylo možné vložit ještě disk výměnný, o stejné kapacitě. Ten měl velikost asi tak kola od skůtru.
Každý z nás měl svůj vlasní výměnný disk, protože operační systém tohoto přístroje, ORG 300, byl pouze single User a single Tasking, takže na počítači mohl pracovat v daném čase pouze jeden z nás. Ostatní mezitím hloubali u psacího stolu nad svými problémy a čekali, až na ně přijde řada. A nebo se věnovali v kafekoutku konverzaci se slečnou Pulkowsky, naší kancelářskou vílou. Byla to tenkrát moc hezká doba.
Po roce nastal čas, abychom už začali něco dělat. Byli jsme rozděleni na několik pracovních skupin a každá měla samostatně pracovat na části projektu.

V té době byla letadla už dávno nabitá elektronikou, která stále více nahrazovala tradiční součástky, sloužící k jejich ovládání. Dříve, když pilot zatáhl za knipl, tedy řídící páku, uvedl systémem lanek všechny klapky na křídlech i ocase do pohybu, čímž řídil letoun vertikálně a nožními pedály opět pomocí lanek, ovládal směrovku, tedy horizontální polohu.
U malého sportovního letadla se takový systém ještě nechá celkem dobře ošetřit ale u letadel dopravních, narůstal problém se zvětšováním jejich velikosti. A to nemluvě o letadlech bojových. Proto přišlo, co přijít muselo.

Knipl, ani pedály už za lanka netahají, ale prostřednictvím senzorů sdělují svou polohu lokálnímu počítači, který tu informaci pošle po drátě svým bráchům na křídlech a v ocase. Ti už to pomocí servomotorů zařídí. Aby to bylo ještě složitější, kontroluje to hlavní palubní počítač, který zasáhne, kdyby se pilot, nebo někdo z těch bráchů zbláznil. Hlavní počítač může samozřejmě samostatně převzít řízení celého letadla a k tomu potřebuje hromadu dalších senzorů.
Všechna tahle zařízení jsou propojena jedním, jedinným kabelem o několika drátcích. Ten se táhne celým trupem a všechny přístroje jsou k němu paralelně přilepené. Hlavní počítač určuje, který z nich bude právě mluvit a s kým. Účastníci takového provozu si samozřejmě musí včas požádat o povolení spolu mluvit a potom čekat, až jim na to bude přidělen nějaký omezený čas. To vypadá dost těžkopádně, ale protože ty procesory (za mých časů v letectví výhradně Motorola) jsou velice rychlé, jeví se to tak, jakoby si všichni na busu povídali současně.
To propojení všech systémů o kterých tady hovořím, se česky nazývá datová sběrnice, ale pro nás to byl Data Bus, tak u toho busu zůstanu.

Všechny výše zmíněné komponenty od různých dodavatelů musely být sice certifikované, než byly použity k nasazení do výroby nového typu letounu, ale i když vše zdánlivě dobře fungovalo, zůstávaly v hlavách vývojářů pochybnosti. Co by se stalo, kdyby někdo, nebo něco hodilo do toho busu vidle?
A právě to byla úloha našeho týmu, abychom to prakticky vyzkoušeli. Měli jsme vnášet do toho provozu chyby a sledovat reakce. Anebo rovnou vysílat "Fake news" a sledovat, jestli tomu Master uvěří a jak na to bude reagovat.

Na ty následující tři roky mám ty nejkrásnejší vzpomínky. Nikdy před tím jsem se do práce tak netěšil. Nikdo nás nehonil, byli jsme svými pány. Jediný doporučený limit byl, abychom napsali denně 10 příkazů v Assembleru. To se může zdát směšně málo, za měsíc je to pouze nějakých 200 příkazů. Jenomže ty příkazy musely být patřičně zdokumentované, to jest, ke každému se muselo napsat několik řádek komentáře, co tím chce básník vyjádřit. Když jsem si tohle osvojil a po zbytek svého profesního působení nepřestal používat, velice jsem si ulehčil život.
Hotový program byl otestován v provozu a vše muselo být pochopitelně naprosto bezchybné. Programm byl zdokumentován písemně a graficky, tedy musela být popsána jeho funkce a nakreslen její diagram. Tohle vše se vezlo s těmi 10 řádky čistého kódu denně, které byly vlastně prkotinou, oproti ostatnímu balastu.
A ten diagram, to byla taková zvláštnost. Naše vedení si usmyslelo, že programy budou dokumentovány v Nassi-Shneidermann diagramech. Vůbec nevím, jestli se to někde jinde uchytilo, já na to v mém oboru už nikdy více nenarazil. Zpočátku jsem si myslel, že tomu diagramu mohl porozumět pouze ten, kdo ho sám stvořil.
Pro mě to ovšem byla opět nová výzva a protože času bylo dost a tak jsem si napsal prográmek, který ty diagramy nakreslil za mě. Jednoduše se uchopil všech míst v programu, kde docházelo k nějakým rozhodnutím a vykreslil jejich struktůru a možný další průběh. Samozřejmě v Nassi-Shneiderman stylu. Protože naše programy velmi komplexní, byla výsledkem absolutní šílenost, kterou pochopil jenom nějaký Guru a ne takové jednoduché obrázky, které jsou vedle pro názornost přiloženy.
Ale našemu vedení se to líbilo a doporučilo ostatním členům týmu, aby můj prográmek používali také.

Ten projekt, to byla moc hezká práce a také dost dobře ohodnocená. Naše parta byla skvělá, scházeli jsme se i po pracovní době, nejčastěji na bowling. Moji nadřízení mě byli příznivně nakloněni, pokud to mohu posoudit. Vlastně mě nic nebránilo, abych v téhle firmě vydržel až do penze. Přesto jsem v roce 1981 požádal o rozvázání pracovního poměru. Všichni mí přátelé i kolegové si tenkrát klepali na čelo.

Těch důvodů k mému rozhodnutí bylo několik. Předně, firma MBB byl zbrojní podnik, ve kterém jsem neměl, jako emigrant z Československa, absolutní šanci postupu do nějaké řídící pozice. Ne, že bych po ní bažil, jsem povahou spíš tvůrčí, než určující, ale nerad stojím před zavřenými vrátky.
Druhý důvod byl už vážnější. Kolem mne a mojí rodiny se začalo motat několik dost podivných existencí z mnichovského prostředí. Najednou se ke mě hlásili lidé, které jsem si neuměl nikam zařadit. Ozval se mě jeden Rus, který prý slyšel, že jsem odborník na paranormální fenomény. To jsem o sobě samozřejmě nikdy netvrdil.

Z Čech přijelo také několik podivných návštěv. Nejprve neohlášeně bratranec mé manželky, který prý nakupoval software pro Slušovice. Dana o něm nikdy před tím neslyšela.A když se u nás objevila manželka mého brášky s celým svým pokrevním příbuzenstvem, ovšem bez mého brášky, začal jsem toho zájmu o mojí osobu mít dost.
Ale ten snad nejdůležitější důvod byl, že jsem se chtěl postavit na své vlastní nohy, tak jako kdysi máma a táta.

Kolegové se rozloučili velkolepě. Uspořádali velikou party na celém patře, samozřejmě si všichni účastníci nejprve "odpíchli". Rozloučit se přišli všichni, které jsem za ta léta u firmy poznal. Dost mě vzalo, že dámy i slzičku uronily, i ty, do kterých bych to asi neřekl.
Velkou radost mě udělalo vysvědčení, které mě vystavilo vedení firmy. Byl jsem tam vychvalován v té míře, že mi to přišlo až podezřelé. Věděl jsem, že personalisté mají svůj zvláštní jazyk, kterým dokáží květnatě popsat skvělé pracovní, morální a duševní schopnosti posuzovaného, ale jejich kolega ve druhé firmě, kde se dotyčný o práci uchází, z jeho vysvědčení vyčte, že se jedná o lenocha s omezenou inteligencí, který, když už se někdy do něčeho samostatně pustí, tak to nikdy do konce nedotáhne.
Znal jsem dobře jednoho personalistu mé banky a dal mu to přečíst. Řekl mi, že je to dobré, moc dobré. Že je dobré , že se tam na třech stránkách popisují podrobně všechny mé projekty. A co je prý důležité, že akceptují můj odchod od firmy s úmyslem se osamostatnit a založit firmu vlastní, k čemuž mi oni přejí všeho nejlepšího.

To vysvědčení mě v následujících letech bylo ještě několikrát velmi užitečné. Užitečná se ale také ukázala slova doktora Bauhubera, kterými se se mnou loučil: "Budu na Vás myslet."


Společenský život v exilu

1969-1989

Tenkrát se říkalo, že každý třetí Němec by chtěl žít v Mnichově. Není divu, ta země Bajuvarů, "mužů z Bohemie", skýtá kromě nádherné přírody, která dodnes zůstala nezkažena, také průmysl bez kouřících komínů a dostatek pracovních příležitostí.
Bavorsko dosáhlo po válce obrovského hospodářského růstu a z téměř agrární země se během několika desítek let stalo průmyslovou a hlavně technologickou velmocí. O to se zasloužil především bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauß, který dokázal přetáhnout do Bavor elektronického giganta Siemens a mnohé další technologicko- orientované firmy, které daly příležitost vzniknout dalším malým firmám, poskytujícím podporu těm velkým.
Byla to hodně šťastná okolnost, protože Bavorsko přijalo po válce většinu vyhnanců z Čech, Moravy a Maďarska, kteří by v zemědělství jen těžko našli obživu. S některými jsem se seznámil na svém pracovišti a byli to lidé velmi přátelští a ochotní kdykoliv poskytnout pomoc. Po nějakém čase jsem se nemohl zbavit dojmu, že mě povážují za většího krajana, než své bavorské soukmenovce.

Nejprve jsme se tedy samozřejmě stýkali s těmi, se kterými jsme se spřátelili v táboře pro uprchlíky, nebo na kurzu němčiny v Goethe Institutu. Na pracovišti poznal každý z nás další krajany, kteří stáli za to, být přivedeni do party.
V práci jsem poznal Mojmíra Stratila. Mojmíra jsem si po celá další léta velice vážil ale bohužel se mě ho nějak nepodařilo do naší party integrovat. Byl o generaci starší, ale to byl třeba rozhlasák Jožka Souček taky a ten mezi nás výborně zapadl.
Mojmír měl jednoho dobrého přítele, Jindřicha Kolbena, vnuka zakladatele Kolbenky. Znali se už z letňanského výzkumáku. Kolben v Mnichově zakotvil ve firmě MTU, kde strávil na vedoucích pozicích celkem 25 let. Já jsem na něj ani v Letňanech, ani později v MTU bohužel nenarazil a Mojmír si ho před námi žárlivě chránil, neboť mu naše parta nejspíš připadala dosti divokou a jejich společnosti nedůstojnou. Ovšem při každém našem setkání se o Kolbenových významně zmiňoval.

O sobotách a nedělích jsme jezdili na hory, na houby, ale nejraději k řece, stále na stejné místo na soutoku Isary s pobočným kanálem říčky Loisach. Grillovali jsme maso, udili pstruhy a jednou nám Pepík Paul udělal skvělou Živaňskou s plzeňským pivem.
Jednou jsne se domluvili, že se v sobotu pojede na výlet a to za každého počasí. Jak to dopadlo, lze shlédnout zde. Prostě se nesmělo couvnout. Ale těch výletů na řeku, zvláště v prvních letech, bylo nekonečně, téměř každý týden nebo .

V Mnichově se sešla velká skupina trampů, která měla svou základnu vždy v té které aktuální české hospodě. Trampské hospody měly jepičí život a zanikaly většinou z příčiny nadměrného hluku, tedy zpěvu a hry na kytaru dlouho do noci. Ale o tom ještě později.
Mezi trampy převažovali středo- a vysokoškoláci. Já jsem tuhle partu moc neznal, ale jednou jsme byli společně s Rakušanama pozváni na potlach, který se konal v Bavorském lese a vůbec jsem nelitoval. Poznali jsme tam hodně prima lidí, především Révu a Luboše Hartmannovi, se kterými jsme se od té doby nepřestali stýkat. Ještě se tady s nimi mnohokrát setkáme.

Trampové byli samozřejmě v každém větším městě. Tady přikládám jednu pozvánku, kterou jsem dostal od Tondy Tomšíčka, ještě než se přesunul do svých vytoužených Států.

Naše parta se scházela v klubu Shady Lady, který Pepík Paul s bratrancem Honzou Rendlem provozovali ve sklepě domku Pepíkových rodičů. Paulovi byli tak říkajíc "za vodou". Pepíkova maminka měla v mládí bohatého přítele, nějakého Zaorálka, který po osmačtyřicátém odešel a nedaleko Mnichova založil továrnu na výrobu gramofonových desek. Paulům pomohl se startem a ti si tak mohli brzo otevřít malou tiskárničku. Něco podobného bylo mezi českými a slovenskými krajany velice neobvyklé.
Proto mě imponovala soudržnost, kterou nám ukázali Židé. Otec našich kamarádů Dany a Tomáše Čapkových byl lékař a bylo mu už hodně nad padesát let. Říkali jsme si, že to byla od něj veliká odvaha, v těch letech znovu začínat. No, vůbec ne. V krátké době mu židovská obec našla ordinaci na velmi prominentním místě, půjčila peníze na rozjezd a od té doby měl tu ordinaci stále plnou.

Jednou kdosi přivedl do klubu Shady Lady Veroniku, dceru pražského sochaře Julia Lankáše. Veronika byla takové zjevení. Říkala co si myslela, pověděla na sebe i to, co by žádná jiná neprozradila a my jsme ji po počátečním šoku začali mít docela rádi.
"Tak, s kým mám teda chodit?" zeptala se své průvodkyně a měla na mysli Honzu, nebo Pepíka.
"To máš jedno, oba jsou príma, akorát Pepík má tiskárnu a Honza má hovňajs." dostalo se jí odpovědi.
Tím bylo do celé záležitosti vneseno světlo a z Veroniky a Pepíka se zakrátko stali manželé. K Pepíkovu velikému prospěchu. Veronika byla nesmírně společenská bytost a dokázala lehce navazovat užitečné kontakty. Vypráví se, že jednu z největších zakázek pro tiskárnu získala v tramvaji, od do té doby neznámého zákazníka.
Rovněž její zážitky a následné historky, které nám vyprávěla, dokázaly pobavit. Třeba ta, jak šli s Pepíkem na procházku zasněženým lesem.
Všude leželo sněhu na metry, ale mezi stromy byla vyšlapaná cestička, akorát tak pro jednoho. Tak šli za sebou a Veronika po nějakém čase pocítila potřebu se vyčůrat. Otočila se k Pepíkovi, který šel za ní a řekla mu, že tady má zůstat stát a hlídat a že ona popojde dopředu a vykoná tu potřebu.
Jak pravila, tak učinila. Pojednou jí mezi nohami proběhl jezevčík. Průšvih, pomyslela. Vzápětí ji překročila obrovská lovecká holinka doprovázená pozdravem "Grüß Gott". Pan myslivec se ani neotočil.
"Prosím tě, jak si to hlídal?"
"Oni byli hrozně rychlí, to by už bylo blbý na tebe volat."

V klubu se neposlouchala jenom muzika, ale konaly se akce vzájemně se vzdělávajícího směru. Já jsem kupříkladu připravil kurz v pití vína. Ve správném pití správného vína. Tedy kupříkladu: Jaká sklenička je typická pro víno z určité oblasti a kdy má smysl víno v takové skleničce svým hostům "kredenzen", neboli podávat. Rozhodně se nejednalo o nějaké bakchanálie.

Konaly se také literární večery. Nabízím audioukázku z jednoho takového, na který si měl každý účastník připravit nějakou povídku, nebo filmový scénář.

V Mnichově bylo (a stále je) několik krajanských spolků, tak jako i v jiných velkých evropských městech. Ve Švýcarsku měli naši krajané jeden takový báječný spolek. Jmenoval se Knedlík. Podle názvu by nezasvěcený mohl soudit, že činnost toho spolku sestávala ze vzájemné výměny receptů na těžkou stravu staré vlasti a jeho členové neměli v hlavě nic jiného, než jak se někde dobře nacpat. Opak byl však pravdou. Knedlík byl recesistický spolek a náplní jeho činnosti bylo vzájemně se obveselovat.
Členové pořádali divadelní představení, soutěže a nejslavnější z nich byla každoroční Rallye Knedlík, jejíž sláva přesáhla daleko hranice maličkého Švýcarska. Soutěžit přijížděly nejen týmy sousedních zemí Francie, Německa a Rakouska, ale povšiml jsem si také hostů, kteří přijeli až z Austrálie.

Část naší rodiny, manželé Stránští, žila ve Švýcarsku a taktéž část rodiny přítele Pepíka Paula. Tak se nám jednoho dne dostalo pozvání k účasti na slavných závodech. Ten spolek si kdejaké krajánky k tělu moc nepřipouštěl a jistě věděl proč, tak jsme se cítili velice poctěni.

Na tuhle rallye v roce 1972 vyrazil svým Mercedesem Pepík s Honzou Rendlem, jako team reprezentující náš mnichovský klub "Shady Lady". Danu, Barbarku a mě vzali jako zátěž, protože jak všeobecně známo, má "meďák" velmi lehký zadek, který je třeba při jízdě v terénu dobře zatížit.
Jedna z podmínek připuštění ke startu bylo předání vlastnoručně uvařeného knedlíku, který byl pečlivě hodnocen a poměřován. Pepík měl s odstupem ten nejdelší. Jako restauratér měl i na dlouhé knedlíky potřebný vercajk.
Z Mnichova vyjeli ještě Badalcovi a Součkovi, ti bohužel nedojeli, protože někde projeli nějakým pevnějším plotem, čímž jejich cesta skončila.
Místo startu jsme znali předem, bylo nám zasláno formou koordinát, ale teprve po zakoupení velmi podrobné mapy Švýcarska jsme zjistili, že se nachází uprostřed jakéhosi jezera. Abychom získali další propozice, bylo nutné se k jejich předání dopravit loďkou. Ale ani potom neprobíhalo vše hladce, neboť další a další pokyny jsme si museli během rallye stahovat ze stromů, nebo hledat pod kameny. Kilometráž s pokyny byla napsána azbukou, naštěstí jazykem českým.


Cílem závodu byl mohutný středověký hrad a zámek Vaumarcus mezi Neuchâtel a Yverdon, který si Knedlíci na weekend pronajali. Nocovalo se na hradě a večer se na hradním nádvoří opékaly buřty a zpívaly trampské pisně, později i ty sprostonárodní. Bylo to tam velmi romantické.

Duší podniku byli pánové Kabelík a Grégr. Kabelíka jsem po čase bohužel ztratil z očí, ale s Vláďou Grégrem, potomkem významné pražské rodiny, jsem se po čase opět sešel v jiné, také zajímavé společnosti.

Druhý clip je z roku 1977. Obrázek nad clipem je knedlíkovská čepička, kterou směli nosit jenom Knedlíci, ale jelikož naše posádka před pěti lety tyhle čepičky vyhrála, byla nám udělena výsada ji nosit také.
Počasí zpočátku nepřálo, potom se ale umoudřilo, takže mohl být zažehnut knedlíkovský plamen a vypuštěni holubi nesoucí poselství do celého světa.
Tím byl závod zahájen a účastníci si první propozice museli stáhnout z konce šplhací tyče. Tam jsem zabodoval (ten pán v červené košili s modrou čepičkou).
Sešli jsme se s Jirkou Springerem a Hilde, Leonem Petrů s celou rodinou, Stránskými a mnoha jinými přátely, se kterými jsme se bohužel neměli příležitost zas tak často setkat a proto patří Knedlíkům za tato setkání velký dík.
Kdo má zájem, nechť nahlédne do mé knedlíkovské korespondence .

Vracím se zpět ke spolkům do Mnichova. Především tady byl tradičně Sokol, který se později bohužel rozpadl na dvě vzájemně se potírající samostatná sokolstva. Vinu na tom nenesla jenom naše příslovečná nesvornost, ale hlavně řevnivost mezi "starými" a "novými" exulanty z roku 48 a 68. Ti staří nás považovali za potenciální bolševiky, v čemž zas nebyli tak docela mimo. To se projevovalo hlavně ve vztazích v rádiu Svobodná Evropa.
Vyprávěla se taková historka, že Američané odmítli zaměstnat ve stanici jistého novináře. Ten se hájil slovy: "Podívejte se, já jsem tomu věřil, já byl komunista z čistého srdce, ale takový Volný, nebo Jezdínský, ty k nim vlezli jenom proto, že z toho měli prospěch."
"Ano pane, ale takoví lidé nám nejsou nebezpeční. Nám jsou nebezpeční lidé, kteří tomu věřili" dostalo se mu odpovědi.

Svobodka byla parta sama pro sebe a nebylo se jim co divit, tenkrát jim šlo takříkajíc o hubu a nešlo jen o pouhé akce nějakých partizánů kapitánů Minaříků.
Nejsem ten, kdo by mohl o Svobodné Evropě vyprávět, na to jsem ji příliš malo znal. Počkejme si, jestli Lída Rakušanová nepřinese něco objevného v eventuelních memoárech.
Koho to téma zajímá, měl by si přečíst paměti Slávy Volného Kvadratura času. Tam vyslovuje domněnku, že Minařík před svým odchodem do Německa nikdy agentem nebyl. Německy, ani anglicky neuměl, a byl jen pouhým udavačem v Brně. Agentem se stal až po jedné noční jízdě z baru ve Schwabingu, kdy doprovázen sličnou barmankou, způsobil dopravní nehodu se značnými zdravotními následky pro svou spolujezdkyni. Byl nedostatečně pojištěn, ale škodu za něj údajně zaplatila Československá socialistická republika. Od té doby byl na laně.

Naše babička Máňa Slávu Volného zbožňovala a když byla jednou u nás na návštěvě, napadlo Pepyka Rakušana, abychom jí vzali ssebou do privátního audioklubu, který provozoval Honza Rendl v Geretsriedu. Ten večer se dávala "Hospoda na mýtince" a Sláva se měl se svou snoubenkou, rozvedenou manželkou Zdeňka Braunschlaegera, také zůčastnit.
Sláva udělal babičce obrovskou radost a když se s ní nechal vyfotit, nemohla být šťastnější. Tu fotku ale estébákům po návratu asi neukázala, protože ji k nám ještě párkrát pustili.

Ale ne všichni osmačtyřicátníci ze Svobodné Evropy se od osmašedesátníků odtahovali. V Mnichově byla založena pobočka celosvětové Společnosti pro vědy a umění, která dodnes pořádá pravidelné osvětové přednášky a my se scházeli jednou měsíčně v misii Velehradu. Z těch "starých" spolupracovníků RFE mezi nás pravidelně přicházeli Jiří Brych a Miro Valenta, někdy Jaroslav Dressler.
Jiří Brych, úctyhodně všemi nazývaný "pane inženýre", byl agrárník prvorepublikového rázu. Šedivý knírek, tvídové sako a motýlek, jenom jezdecké boty mu chyběly. Do diskuzí vnášel velmi zajímavé pohledy. Měli jsme ho velmi rádi.
Miro Valenta byl herec a v rádiu hlasatel. S manželkou měli takovou bokovku, malé divadélko ve Schwabingu, které se nazývalo Taschentheater- kapesní divadlo a tam občas s ochotníky, nebo studenty divadelní školy, uvedli nějaký skeč, při kterém se diváci váleli smíchy. Ředitel československé RFE Pecháček prý jednou prohlásil: "Já toho chlapa nemůžu nechat přečíst nic vážnýho, on mi z toho vždycky udělá komedii".
O Mirovi šla fáma, že je synem herečky Medy Valentové a Vlasty Buriana. Byl totiž Burianovi pozoruhodně podobný a komediant byl také a jaký. Miro tyhle řeči nikdy nevyvracel, ale také nikdy nepotvrdil. Jak to s ním bylo doopravdy, se můžete dozvědět z jeho zpovědi "Divadlo a já", zveřejněné níže v našem almanachu.
Jaroslav Dressler se na schůzkách SVU občas objevil ale působil dost odtažitě. Měl mindrák, vyhodili ho z vysoké školy po roce 1948, kdy stál těsně před diplomem. Vyhazoval ho tenkrát a ještě mnoho jiných, jeho spolužák Jiří Pelikán, fanatický svazák- aktivista, později ředitel Československé televize a ještě později reformista, který po okupaci v roce 1968 emigroval se svou ženou Jitkou Frantovou, dlouholetou informátorkou STB, do Itálie.
Docela jsem to Dresslerovo naštvání chápal. Až po roce 1989 ho nechala jeho Alma Mater uzavřít studium Po 40. letech získal doktorát.

Na schůzkách SVU ve Velehradě jsem držel jednu přednášku o umělé inteligenci, přednášku o pražském spisovateli Gustavu Meyrinkovi a s Martinem Štěpánkem jsme představili naší knihu o šumavských prorocích, ze které jsme četli ukázky. Později jsem byl požádán, abych ze svého titulu tiskového referenta sestavil dostupné přednášky a zápisy ze schůzek a představil je v prvním Almanachu společnosti. Ten zde předkládám, doplněný ilustracemi kamaráda Oldy Jelínka.

Nelze nezmínit spolek "Prezidentů", jehož filozofií je naplnit touhu každého Čecha stát se prezidentem. Všichni členové spolku jsou prezidenti, pouze předseda jím není. Spolek pořádá kulturní akce, převážně recesistického rázu, podobně jako "Knedlík" našich krajanů ve Švýcarsku.

Až do roku 1989 byla v Mnichově československá zednářská lože. Ta se později vrátila do Prahy, aby tam "vnesla světlo". No, ti čuměli. Světla jaksi prý nebylo třeba, zednářstvo tam údajně žilo i za normalizace. Co asi v té společnosti muselo být práskačů.

Pan Břetislav Netopil byl majitelem bavorským státem podporovaného kulturního klubu pro promítání českých filmů (už nevím jak se to správně jmenovalo). Vlastnil mnoho starých i nových československých filmů v 16mm formátů a pořádal ve sklepě svého řadového domku takové seance pro členy svého klubu. Členství bylo samozřejmě spojeno s poplatky a proto těch členů mnoho nebylo, stačili tak akorát zaplnit klubovnu.

Jednou Břéťu napadlo, že by mohl na promítání filmu "Barcarole" pozvat hlavní protagonistku Lídu Baarovou, která žila v nedalekém Salzburgu. Paní Baarová pozvání přijala a jistě se těšila na setkání s krajany a promítání svého slavného filmu v nějakém kinosále. Koukala jak ve snu na těch deset lidí, kteří se sešli u Netopilů ve sklepě.
Film byl promítnut a paní Baarová se trochu uvolnila. Potom nám o sobě něco pověděla. Bylo to dost deprimující a bylo toho trochu víc, než si můžete najít v jejich obou životopisech. Já nezapomenu na její vyhaslé oči.

Krajanské spolky pořádaly různé společenské akce typu šibřinek, plesů a závodů v nejrůznějších disciplínách. Třeba moc hezký býval každoroční závod v pouštění draků, který organizovali manželé Bernardovi. Jindra Bernard byl dokumentarista a natočil v exilu spolu s Vladimírem Škutinou několik zajímavých dokumentů, třeba o Tomáši Baťovi, nebo o Vladimíru Kabešovi, synu zakladatele továrny Aero.
Dlužno říci, že by se Jindra těmi dokumenty nikdy neuživil, kdyby jeho činnost nefinancovala jeho manželka, lékařka v Erdingu. Já byl jeden z mála, kteří si ty VHS kazety od Jindry koupili, ostatní si je mezi sebou většinou kopírovali.

Reprezentační plesy Čechů a Slováků se konaly nejčastěji v hotelu Vier Jahreszeiten, nebo v hotelu Bayerischer Hof. Bylo to tuším v tom posledně jmenovaném, kde jsem osobně poznal Karla Krautgartnera. Samozřejmě jsem ho znal již z Prahy, hlavně z kavárny Vltava, kam jsme často s Danou chodili na "čaje". Vedle hvězdy Vlasty Průchové se u něj objevil i mladíček Karel Gott. Tenkrát ještě mnoho děvčat neoblouznil, ale to zpívání, to mu šlo.
Krautgartner byl už v Praze legenda, jeden z nejlepších našich jazzmanů. Na plesech v Mnichově často hrával, byl vítaným hostem. Ten den ale, o kterém mluvím, postával jenom u baru a bavil se se svými přáteli, kteří přicházeli a zase odcházeli. Byl tam vlastně skoro sám. Zeptal jsem se ho, jestli nám dnes zase něco zahraje. Odpověděl mi dost smutně. "Nezahraju, nemůžu. Měl jsem takovou menší mozkovou příhodu. Už mi to nefouká."

Kromě provozování spolkového života se někteří krajané scházeli také v hospodách. Jak jinak, v těch českých. Podle toho, jak vznikaly a zase zanikaly. Na muziku se chodilo ke Kellymu, k Marušce a později do Bohémky. Tvrdé jádro návštěvníků těch hospod byla ovšem zajímavá sociální skupina. Připadalo mně, že mnoho krajánků z hospody nikdy nevylezlo, celých jednadvacet let. A proč taky, vždyť německá sociální "matrace" byla tenkrát hodně silná.
S Pepykem Rakušanem jsme občas tyhle přírodní rezervace navštěvovali. Chodili jsme tam, jako do zoologické zahrady, bylo stále co pozorovat a poslouchat.
Třeba od člověka, který očividně strávil v podobných hospodách celý život, jste se mohli dozvědět, jak lze spolehlivě zbohatnout rýžováním zlata na Aljašce, nebo hledáním drahých kamenů v JAR. V Bohémce se prý jednou na záchodě ustříkal nějaký feťák k smrti. Pan restauratér to vyřeśil tak, že jej nechal odnést a položit před konkurenční hospodu.
Jó, byly zajímavé ty české hospůdky, i to obecenstvo. Ale k jejich cti je také nutno říci, že se v nich velmi často sešla parta dobrých muzikantů a potom se hrálo a zpívalo, až do rána.

Do jedné hospody se chodilo hlavně na jídlo. To byla Kolumbusstüberl (Kolumbova světnička) manželů Poetschových. Ti byli svou poctivou českou kuchyní proslulí široko daleko. Moravští vrabci, slepice na paprice, guláš, vepřová pečeně, vepřová játra na slanině, ledvinky na cibulce, pečená husa a to vše s houskovým knedlíkem. Nebo třeba jenom prosté knedlíky s vajíčkem. No, odolejte.
Jenomže zatím, co my jsme navštěvovali jejich restaurant tak jednou do měsíce, oni sami si těch pochoutek dopřávali každý den. Oba byli širší než delší a jejich desetiletý synek byl na tom zakrátko také tak. Doporučil jsem tu restauraci jednomu dánskému příteli, lačného poznat českou kuchyni a ten odtud v hrůze uprchl, když toho kluka spatřil.
Ta hospoda zanikla, když majitele začaly zužovat různé potíže plotýnek, oteklých nohou a všeho možného. A taky je to už přestalo bavit. Škoda.

A potom byly v Mnichově ještě české restaurace. Ta nejznámější byla již od počátku padesátých let dobře zavedená "Goldene Stadt"- zlaté město. Založil ji Miloš Havel, dříve podnikatel, producent a majitel Barrandovských ateliérů. Přítel Eda Linkers mě vyprávěl, že peníze na její založení vysoudil od německého filmu za používání svých ateliérů během okupace.
Havel odešel do exilu se svým životním partnerem, kuchařem Dušanem Hubáčkem. Ten jej o tu restauraci nějakým způsobem připravil, ale přivedl ji k velikému rozkvětu.
K Hubáčkovi chodilo celé město na husí játra a topinky ale především na jeho pověstnou pečenou husu. Měl ji nejkřehčí a s tou nejchrupavější kůrčičkou. Recept na ní mě později prozradil Pepík Paul, tenkrát ještě Hubáčkův kuchař. Bylo to prosté. Husy se předpékaly několik hodin při nízké teplotě 140 stupňů do měkka. Těsně před servírováním se porce vložila na pár vteřin do fritézy. Toť vše.
Kvalitou se Hubáčkově restauraci později vyrovnal podnik pana Erharda Špačka "Restaurant St. Wenzel" (svatý Václav) v Ungererstrasse, který snad existuje dodnes.

Pepík Paul odešel od Hubáčka a otevřel s přítelem Ríšou Menzelem restauraci "Prager Feinschmecker"- pražský labužník. Byla hned za rohem od Hubáčkova Zlatého města. A od začátku jim to docela jelo. Kolem byly samé úřady a obchody a tak měli se svými rozumnými cenami docela velkou klientelu. Na oběd k nim občas zašel i sám velký Hubáček.
"Kluci, vy jste skvělí" nechal se slyšet. "Ale jste strašně laciní, ta cena neodpovídá vaší kvalitě. Zdvihněte to tak o 30 procent!"
Kluci poslechli a zdražili. Rázem ztratil Labužník skoro všechny hosty. A tak se Pepík pokorně vrátil do tatínkovy tiskárny (a udělal moc dobře). Ríša se po nějakou dobu živil jako potulný kuchař, to jest, jezdil po různých show a předváděl své kuchařské umění. K jednomu představení musel letět letadlem, ale jeho zavazadlo neprošlo branou kontroly. Zaskočení celníci zírali na sedm řeznických nožů pečlivě připevněných k vnitřní straně cestovního kufříku. Musel to nechat i se svačinou v podpalubí.
Ríša si po čase otevřel v Mnichově dobře navštěvovanou čínskou restauraci, ovšem tvrdé jádro zde tvořila opět česká galérka, pořádající zde pravidelné celonoční kytarové koncerty.
Naposledy provozoval Ríša jednu vinárnu na Ismaningerstrasse ale záhy po sametové revoluci se rozplynul někde v Praze.
Pepík se zmocnil, v dobrém slova smyslu, tátovy tiskárny. Ona to vlastně ani tak tiskárna nebyla, spíš jenom kopírna, ale celkem dobře jim to jelo. A taky muselo, protože kromě starých Paulů to živilo, aspoň z počátku, ještě jejich tři děti s rodinami. Ale až teprve Pepík z toho podniku udělal tiskárnu a to dost velkou.

Až do sametové revoluce chodila naše parta do hospody "Zur alten Kirche"- u starého kostela, kterou provozovali Maruška z Moravy a Jožka ze Slovenska. Scházeli se zde fotograf Pepyk Rakušan, stavitel Jirka Čermák, malíř Pepíček Hozák, student veteriny Honza Petrů, redaktor Martin Štěpánek, sochař Karel Fron, reportér Honza Měkota, básník Karel Kryl, filmový zvukař Vláďa Vízner, starosta Sokola Karel Pokorný, světoběžník a fotograf Roman Soumar a dobrodruh a sňatkový podvodník Surma. A také občasní hosté, namátkou sochař Pepa Nálepa z Prahy, režisér Zbyněk Brynych rovněž z Prahy, reportér Adolf Bašta alias Slavíček z Paříže a mnoho dalších, na jejichž tváře, si dobře vzpomínám, na jejich jména už bohužel nikoliv.
Paní hostinská Maruška byla velmi milá, ale její Jožka stál nepřetržitě s kuchyňským nožem za jejími zády, pokud zrovna netočil pivo. Jednou, v takové nestřežené chvíli, nám Maruška stačila ve dveřích kuchyně ukázat, jak a kde se všude krásně opálila na dovolené u moře. To ale bohužel nikdo nefotil.

Jednou do roka pořádali Maruška s Jožkou velkou párty. Ta se konala na řece, kousek od zoologické zahrady, na místě, které se jmenuje Am Flucher. Byl to nádherný koutek v přírodě a přitom uprostřed města. Takových míst je v Mnichově mnoho a i to jej dělá pro život příjemným.

V Mnichově žilo tolik Čechoslováků, že bylo téměř nemožné, během dne na některého nenarazit. Kdysi, v mé studentské době, stačilo obejít Václavák a už se našli aspoň dva parťáci, ochotní zajít na jedno pivko. V Mnichově to bylo podobné.
Když byl Pepyk jednou na nějaké operaci, tuším žlučník, tak jsem jej těsně před tou operací navštívil. Nemocnice Großhadern. Jako v obrovském hotelu mi to tam připadalo. Všichni pacienti si tam dělali, co chtěli.
Ještě ten týden jsem byl koupit nějaké mořské ryby na trhu s viktuáliemi. Byla to brzo na jaře, ale slunce hřálo a lidé seděli v předzahrádkách restaurací, které trh obklopují. Pomyslel jsem, že se mi ryby za tu chvilku nezkazí a také jsem si sedl k jednomu prázdnému stolku a objednal sklenici pšeničného.
Netrvalo to dlouho a kolem procházely dvě drbny od Danušky z práce. A jestli si prý také mohou přisednout. Poslat jsem je nemohl kam bych si přál, tak jsem jim vysvětlil, že tady čekám na svého obchodního partnera. To jim vůbec nevadilo, přisedly a objednaly také po sklenici. A žvanily a žvanily a já přemýšlel, jak se z toho vyvléknu.
A najednou, kde se vzal, tu se vzal, stojí před námi Pepa. V tričku a ve své vestičce terénního fotografa. Šel se projít tam, kde to měl také rád. Chvíli jsme na sebe nevěřícně čuměli.
"Pepo, jseš snad duch?"
"Ne, už to mám za sebou, tohle je první vycházka, kdy mě pustili". A vykasal si tričko. Objevila se jizva, která vypadala, jako by mu z těla vyrvali srdce včetně všech vnitřností.
Ty dvě dámy se tím pohledem málem pozvracely a už se moc dlouho nezdržovaly. My jsme se s Pepou přesunuli na čtvrtku franckého do protilehlé vinárničky.

Jiné takové náhodné setkání s krajany v ulicích nočního Mnichova jsem zažil s přítelem Honzou Rendlem. Tou vzpomínkou se bavím dodnes.
Tenkrát měl Honza světobol, opustila ho žena. On jí miloval a ona jeho snad taky, ale kromě Honzy milovala ještě pár jiných a nedokázala si to dlouho nějak uspořádat. Ovšem jednou to Honzovi říct musela.
Protože jsem Honzu opravdu dobře znal, dostal jsem strach, aby si něco neudělal. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho pozvat k večerní návštěvě nějaké pivnice ve studentské čtvrti Schwabing, aby mezi lidmi přišel na jiné myšlenky. Honza proti tomu nic neměl a tak jsme zašli do hospody Zur Brez´n (U preclíků). Moje představa byla, že vypijeme tak jedno pšeničné, povzpomínáme na staré časy, potom si dáme druhé pšeničné, opět povzpomínáme a potom Honzu odvezu domů. Honzovy filtrovací orgány totiž z nějakých příčin nedokázaly alkohol spolehlivě zpracovat a tak mu ležely ty dve sklenice pšeničného tak akorát na hranici.
Sedíme, popíjíme a přikusujeme preclíky, které tady ležely v ošatkách na každém stole.
Všechno by asi dobře dopadlo, ale v hospodě se pojednou zjevili Pepíček s Alešem. A hned se hnali k našemu stolu.

Pepíček Hozák je akademický malíř, Aleš Andryzszak houslový virtuóz a hudební pedagog, oba skvělí společníci. Objednáme tedy další pšeničné, pojídáme preclíky a probíráme nejnovější drby z krajanského společenského života. Pojednou se Aleš zeptal, jestli víme, že kousek odtud otevřeli novou italskou restauraci a jestli nemáme chuť se tam zajít podívat. No, chuť byla, jen Honza mávnul rukou.

V restauraci panovalo takové vznešené prostředí, ve kterém pobíhalo více číšníku, než sedělo hostu. Byl nám vykázán stůl, asi tak ve středu místnosti. Poloha stolu, jak se později ukáže, byla důležitá pro další běh událostí.
Pepíček si objednal takové ty mastné nudle s česnekem, ja s Alešem suchou šunku se salátem a k tomu dohromady dvě lahvičky Barola, skvělého to vína z Piemontu.
Honza si neobjednal nic, jenom utrousil, že tohle nemá cenu a že by se nejraději na všechno vykašlal, na život, a tak dále. Extrovertní a výbušný Pepíček, neznaje situace, požádal Honzu ať už nás s tím tady nesere, jde ven a hodí si tam někde na stromě mašli. Tak si Honza objednal také jedny mastné nudle.

Po chvíli přinesl číšník vše, co bylo objednáno a my jsme se do toho s chutí pustili. Jenom Honza si nás, ani nudlí vůbec nevšímal a stále zasmušile opakoval, že ten jeho zkurv... život za nic nestojí.
To už Pepíček nemohl vůbec poslouchat. Cholericky, velmi zvýšeným hlasem Honzu vyzval, aby konečně provedl ten akt, o který jej již dříve žádal, nebo že za sebe neručí a když si Honza tu mašli hodí, tak on, Hozák, se zaručuje, že ty jeho nudle za něj dojí.
Na tohle nasadil Honza jeden ze svých nejzasmušilejších obličejů. Vstal, vzal do obou rukou talíř s Pepíčkovými spaghetti aglio e olio (e peperoncino) a pomalu mu ho vysypal, spíše vylil na hlavu.
Chvilku to trvalo, než si to všechno Pepíček srovnal, potom ale sebral zbytky, které ještě zůstaly ležet na jeho hlavě a vrhl jimi směrem k Honzovi. Mířil však příliš vysoko, Honza si právě sedal a tak nudle letěly přes celou místnost. Aby to Pepíček napravil, hrábl do Honzova talíře, uhnětl z nudlí takový knedlík a ten po Honzovi vrhl. Opět nepřesně, knedlík se rozlétl po celé části místnosti a tím byla upoutána pozornost všech v tom směru sedících hostů. Honza poté bleskurychle vyhrábl zbytek nudlí ze svého talíře a tím také po Pepíčkovi mrštil, samozřejmě s vysokým rozptylem. Nudle zasáhly druhou stranu místnosti a náš stůl se stal středem pozornosti celé restaurace.
Já s Alešem jsme poklidně jedli šunkový salát a obou pánů si zdánlivě nevšímali. Nalil jsem Alešovi číši vína, sobě také a byl nejvyšší čas, protože lahviček se chopili oba soupeři a počali si ho lít vzájemně na hlavu.
Hosté podniku se určitě museli domnívat, že je to taková varietní vložka, kterou uspořádalo vedení restaurace v rámci nového otevření, ku jejich pobavení. Vedení restaurace však mělo na celou věc jiný názor. U našeho stolu se objevil pán, který se do té doby v prostorách restaurace nepohyboval a s nehybnou tváří se nás zeptal: "Co teď, pánové?"

Aleš odložil příbor, postavil se, vzal do rukou všechny čtyři rohy ubrusu s celou tou spouští, uvázal z toho ranec a podal jej přísnému pánovi se slovy: "Ještě jednou."
"Ven!", zvolal ten přísný pán "nebo tady bude do pěti minut policie".
Všichni přátelé jej poslechli, já byl poslední a tak zaplatil útratu. K mému překvapení mě byly naúčtovány jen ty nudle, saláty se šunkou a to vínečko. Úklid šel zřejmě na účet podniku.
Když jsem vyšel ven, ležel Aleš na zádech na kapotě nějakého auta, kopal nohama do vzduchu, smál se a a řval: "To je prdel, pánové."

Doufal jsem, že ten večer přišel Honza opravdu na jiné myšlenky. Aspoň, co do jeho Evy.
Opustil své místo technika v mnichovské firmě Rohde & Schwarz, a stal se mistrem zvuku v továrně na magnetofonní hudební kasety v Geretsriedu, hezkém městečku na Isaru, vzdáleným asi 20 autominut od Mnichova.

Vyprávím jen o tom, co jsem sám zažil, ale těch historek, které mezi krajany kolovaly, bylo mnoho. Třeba, jak si Ivan Steiger kupoval vysavač, ta historka byla naprosto skvělá ale vyprávěl mě ji Ivanův dobrý kamarád Vláďa Vízner a jak mohu vědět, jestli si ji nepřibarvil? Nebo o tom, jak Karel Pokorný zmizel na měsíce v kukuřici. Pravda, začalo to u nás doma na zahradní slavnosti, kde se Karel s námi všemi výborně bavil, ale jeho žena Libuna po nějakém čase usoudila, že už toho bylo dost a že by už měli jet domů. Po cestě ho asi ještě dále peskovala, to už nikdo neví. Jisté je, že Karel zastavil auto u lánu kukuřice, do kterého odkráčel a Libuna jej doma spatřila až za mnoho neděl. Kde celou dobu byl, o tom panují jen dohady a historky "expertů na Karla". Ale do práce Karel chodil, jako by se nic neudálo.

Také se vyprávělo, jak Karel Kryl vytočil cholerika Pepíčka Hozáka do té míry, že tento práskl půllitrem tak mocně do stolu, že oddělil Karlovi téměř palec od ruky, kterýžto ji tam nešťastnou náhodou zrovna položil. No, tak to už byla úplná blbost, protože jinak by se Karel neprobrnkal ke svému slavnému comebacku. Ale jinak bych si tu scénku dokázal docela dobře představit.

Karel Kryl dokázal člověka namíchnout a tím se vyhýbám tomu přiléhavějšímu slovu. Ale pokud jste s ním seděli někde sami a tím myslím v některé z jeho hospůdek, byl to velice milý chlapík, se kterým bylo příjemné pohovořit. Trochu mě rušil ten jeho tlustý notes, který nosil v zadní kapse kalhot a který vždy vytáhl, když dostal nějakou inspiraci. Jednou jsme se hádali o nějakou prkotinu a já mu povídám: "Karle, to co říkáš, není vůbec plausibilní".
Sáhl do kapsy, vytáhl notes a zapsal si tam "klausibilní". Jestlipak to vůbec někdy použil?

Dokud byl stůl v naší hospůdce ještě neobsazený, vytáhl z kapsy svůj váček na tabák a obsah vysypal na stůl. Nějaké drobky, které na stole zůstaly od oběda, ho nechaly klidným. Tabák hezky rozprostřel po stole a začal si motat cigarety, které ukládal v klasické cigártašce. Když byla plná, smetl zbytek tabáku se vším, s čím se na stole smísil, opět do pytlíku. No, měl moc hezký rituál.

Když se začínali ke stolu scházet další účastníci, začal se Karel zvolna měnit a pokud si snad ke stolu přisedlo ještě nějaké děvče, stal se z Karla úplně jiný člověk.
Já jsem ho trochu chápal, on neměl ty začátky v Mnichově lehké. Když se občas objevil s kytarou v nějaké české hospodě, posílala ho ta lůza do háje, či tak nějak. Proto se mu velice zdvihlo sebevědomí, když ho Pechajda vzal k sobě do stanice.
Jednou mě do radia pozvala pozvala Lída Rakušanová na exkurzi. Ukázala mě všechna studia i místo, kde tenkrát bouchla ta bomba. S kolegy mě seznamovat nemusela, téměř všichni byli členy nějakých organizací, nebo spolků, ve kterých jsem se pohyboval také. Ukázala mě také hudební redakci, spíš útulný pokojík, který Karel sdílel s Yvonne Přenosilovou, tenkrát baronkou von Schuckmann. Seděli tam vedle sebe, jako ti holoubci.

Když emigroval Walda Matuška, tak se Karel dost nepochopitelně prohrabával archivem tak dlouho, dokud nenašel všechno, kde Walda svým zpěvem, byť třeba jen náznakem, vlezl komančům do zadku. Sestavil z toho hudební pořad, vedení rádia na něm neshledalo nic závadného a tak byl pořad odvysílán.
To ovšem rozhodilo Martina Štěpánka. Rozběhl se za Pechajdou (Pavel Pecháček, ředitel československého vysílání RFE) a rozhořčeně si postěžoval. Nevím, jaký to mělo na Karla dopad, ale ti dva se potom hodně dlouho nemuseli.

Po sametové revoluci se Karel dožil velkého návratu, který jsme mu ze srdce přáli, já tedy jistě. Jednou se mě zeptal: "Hele, co děláš příští pátek?"
"To ještě nevím, do příštího pátku je daleko."
"Tak já ti to usnadním. Přijdeš na můj koncert do kultůráku na Smíchově, tady ti dám volňásek."
Sáhl do kapsy, vytáhl notes, vytrhl lístek a napsal, že jsem pozván jako "člověk od jeho stolu". Na druhou stranu připsal, že to platí i na nějaký jiný koncert, kdyby mě to nevyšlo. Do Prahy se mě v tu chvíli dvakrát nechtělo, zvlášť v pátek a já si řekl, že teda půjdu na nějaký jiný koncert. Tak mě Karlův volňásek zůstal v archivu už navždy.

Po nějakém čase jsme seděli v Augustinské restauraci na rohu Pariser a Worthstrasse. Se mnou Karel Fron, Pepyk Rakušan, Pepíček Hozák a sňatkový podvodník Surma. Nazývali jsme to tam "Hospoda na půlce cesty", protože ležela přibližně v polovině vzdáleností mezi stanicí metra Rosenheimer Platz a naší stálou základnou v Kirchenstrasse. Ale asi také proto, že oba mistři měli v blízkosti své ateliery a Surma svůj brloh.
Seděli jsme u velkého okna a kolem občas projela tramvaj k blízkému Východnímu nádraží. Najednou vidíme, že na nás z jedné tramvaje kouká Karel, přestože nám řekl, že dnes nepříjde. A taky nepřišel, jel tramvají na vlak a my už ho nikdy potom neviděli.

Zlí jazykové tvrdí, že se Karel tou polistopadovou politikou utrápil. Ale ono to bylo všechno trochu jinak. Karel se totiž chtěl od začátku do politiky zapojit, ale udělal to trochu nešikovně. Zašel za Havlem a nabídl mu své služby. Ten jej odpálkoval slovy: "Hele Karle, nám pomůžeš nejvíc, když budeš dělat ty svý písničky, to přece umíš nejlíp."
Čert ví, jestli to Havel myslel upřímně, nebo jestli za tím nebylo ještě něco jiného, ale v Karlovi si na každý pád získal velkého nepřítele.
"Kryl na hrad, Havel na Hrádeček", slyšel jsem jednou Karla pronést a s tím hradem to myslel smrtelně vážně. A Klausova parta se svými reformami, to už byl poslední hřebík do Karlovy rakve.

Jednou, koncem osmdesátách let, mě Pepyk Rakušan požádal, abych jej doprovodil na nějaké dívadelní představení a také abych vzal kameru, že se to má točit, aby to jako bylo z více úhlů, on si tu svou prý bere taky.

Už nevím kde to bylo a už vůbec nic o čem to bylo, protože jsem hodinu a půl čuměl do hledáčku. Po jevišti jezdil nějaký slavný německý herec na vozíku, ke kterému byl i v občanském životě připoután a kolem něj se pohybovaly nějaké postavy. Po skončení představení si můj a Pepykův pásek vypůjčil jistý chlápek, který prý z toho měl sestavit film. Pásek, ani film jsem už nikdy neviděl. Jméno chlápka neprozradím, protože občas ještě někdy pracuje v rozhlase, pokud se právě neléčí v Bohnicích, nebo nestarostuje na severu.

Po představení jsme poseděli u kávy a vína s aktéry, členy Divadla Franze Werfela, jehož principálkou byla Jarunka Tvrzníková, obdivuhodná žena, manželka Martina Štěpánka.
Do Mnichova přišli z Vídně, protože Martin dostal zaměstnání v rozhlasové stanici RFE. Tam platilo pravidlo, že nesmí být přijato z rodiny více členů, než jeden.
Jarunka, jako herečka, to neměla v Mnichově vůbec lehké. Ale založila si svoje divadlo, ale také se naučila z paměti polohu mnoha set mnichovských ulic a složila taxikářskou zkoušku. Těžko říct, kdo byl z těch dvou úspěšnější.

Po několika letech, když se stal Václav Klaus ministrem financí, vypravil se k němu Martin Štěpánek se žádostí, zdali by neviděl možnost nějak Divadlo Franze Werfela finančně podpořit. Po návratu mi řekl: "Poslal nás sice do prdele, ale vysvětlil nám to tak plausibilně, že s ním nemohu nesouhlasit".
Snad asi tenkrát vznikla ta jejich sympatie.

My jsme si také padli do oka. On byl velký fanda letectví a já byl dlouhý čas konstruktérem u profesora Messerschmitta, slavného to stavitele stihaček.
Martin byl studnicí vědomostí, chodící encyklopedií a byla radost jej poslouchat, kupříkladu když radil řezníkovi, co vše je potřebné při zabíjačce dělat. Později jsme našli ještě mnoho dalších polí společných zájmů a dokonce i již dříve zmiňovanou knihu o tom napsali.
Ta ležela našim manželkám dlouho v žaludku. Podezíraly nás, že se pod zástěrkou spisování scházíme, abychom mohli nerušeně popíjet. Dnes už neumím posoudit, do jaké míry byly jejich obavy plané, nicméně naše knížka byla dopsána. Že jsme pro ní nenalezli vydavatele, leží kromě jiného také na tom, že jsme žádného moc intenzivně nehledali, protože příchodem roku 1990 dostaly události rychlý spád a každý z nás přehodnotil své priority.
Povídání "O slepém mládenci a jiných znepokojivých zvěstech z česko-bavorského Lesa" jsem později převedl do elekronické podoby a uložil v šupleti. Pod obrázkem vlevo se může každý přesvědčit, zda-li jsme si to tenkrát v nějaké vinárně jenom tak "neodseděli".

O vánocích drželi Štěpánkovi moc hezkou tradici, kterou si přivezli z pražského domova. Na Štědrý den odpoledne pozvali své přátele na kus řeči, sklénku dobrého vína a hlavně na kapra v rosolu, kterého Jarunka umí velmi chutně připravit.
Štědrý den v Mnichově začínal už dopoledním programem. Čechoslováci se ráno scházeli na největším trhu se zemědělskými produkty. Na svařák. Pan farář přinesl kytaru a hrál jednu lidovou píseň za druhou, kdo uměl, ten zpíval, kdo neuměl, taky a někdy se přidalo i obecenstvo, protože v Bavorsku žije nejvíce sudetských Němců, kteří češtinu nezapoměli.
Martin byl sběratelem zážitkových rarit. Třeba objevil s kamarádem Honzou Doubou-Měkotou zapadlou hospůdku, kterou nazvali U Lenina. Pan restauratér, Řek, byl Leninovi k nerozeznání podobný, takový lysohlavý skřet to byl. Toho mě při nejbližší příležitosti s radostí předvedl.
Nebo objevil hospůdku u Viktualienmarktu, kam zacházel režisér Zbyněk Brynych, pokud právě pracoval v Mnichově. Ovšem je otázkou, jestli tam Martin objevil Brynycha, nebo Brynych Martina, přihlédneme-li k režisérovu "vedlejšáku".

Až po Listopadu 89 jsme se dozvěděli, jak vážně byli zaměstnanci RFE ohroženi, o jejich traumatech o kterých samozřejmě nemluvili a kolik vlastně těch fízlů mezi námi všemi bylo.

S Pepíčkem Hozákem jsem se seznámil prostřednictvím jeho kamarádky Vladimíry Plecákové, také akademické malířky. A Vladimíru jsem poznal na golfovém hřišti v Olchingu, ačkoliv nikdo z nás dvou golf nehrál, ani o to nejevil zájem.
To bylo tak. Můj daňový poradce Hardtmut "Hacki" Hummel si toužil udělat myslivecký kurz. Bylo velmi složité se k dobrému kurzu dostat, zvlášť do takového, kde se člověk dostal mezi ty "správné" kluky a do těch "správných" revírů. Pro Hackiho to zase takový problém nebyl, protože měl to "správné" rodinné zázemí. Byl přijat.
Jenomže jeho o mnoho let starší a ambiciozní manželka mu to zatrhla. Že prý jemu by spíš příslušel golf a ona se také ráda připojí. Tak se také stalo a Hacki začal tlouct do míčků na driving range golfového klubu v Olchingu. Ukecal mě, abych od něj odkoupil ten myslivecký kurz. Nikdy jsem toho nelitoval.
Hackiho golfový klub byl hodně noblesní, taky se tam každý nedostal. Pořádali kromě turnajů také jiné akce, třeba umělecké výstavy. A jednou mě Hacki volal, že bude mít u nich vernisáž nějaká česká malířka, ať se přijedu podívat. Tak jsem poznal Vladimírku.
Krajanů tam bylo ještě několik a v hlavě mě utkvěla ještě herečka Xandra Schránilová, dcera herce Raoula Schránila. Tvrdila vážně o sobě, že je čarodějnice a asi byla, protože se tarotem, věštěním a udělováním dobrých rad dokázala docela slušně uživit.
Lidé kolem Vladimírky, to byl pro mne úplně jiný svět, ale nechal se celkem bez problémů včlenit do světa mého.

Jednou mě Pepíček Hozák požádal o přátelskou finanční výpomoc. Rád jsem mu pomohl, jako začínající umělec měl hluboko do kapsy. O lhůtě navrácení půjčky jsme samozřejmě nehovořili, ale když už to trvalo dost dlouho, začal jsem si dělat starosti.
"Hele, nechtěla bys portrét od Hozáka" povídám jednoho dne bezelstně Danušce.
"Ty myslíš, že by mě namaloval?"
"Ale jasně, pro kamaráda udělá Pepíček všechno."
"Tak, proč ne, zeptej se ho."

Pepíčkovi očividně spadl kámen ze srdce. A hned mě vyjevil svou představu kompozice obrazu. Danuška tam bude stát nahá, nemusím se prý bát, zaskočí nějaká studentka a on tam vemaluje jenom její hlavu. A Dana bude držet v ruce kytici růží, ve které, při bedlivějším pohledu, bude možno rozpoznat mou hlavu, něco na způsob Arcimbolda.
S tím nápadem nebyla Danuška vůbec spokojená a pokud prý nebude její obraz vypadat tak, jako obraz její maminky, který u nás visel v předsíni hned proti obrazu Masaryka, tak ať jde Hozák do háje.
Nakonec to dopadlo tak, že Pepíček namaloval portrét můj. Ale potřeboval ho nějak obzvláštnit, takže mě kolem hlavy teče červené víno a létají lipani. Věděl, že jsem rybář, muškař a tak mi tam chtěl přimalovat nějaké pstruhy. Přesvědčil jsem ho, že pstruh není zas tak nic moc, pokud to zrovna není pstruh potoční, ale drahokam našich vod je lipan.
Pepíček lipana nikdy neviděl, tak jsem mu ho namaloval, jen tak od boku. A tak vznikl můj portrét.
Byl jsem u Pepíčka na několika sezeních a po podlaze atelieru lezl jako ještěrka Pepíčkův několikaměsíční synek Viktor. Pepíček mu dovolil takřka všechno, Viktor měl své pastelky a hromadu papíru, který dokázal v neuvěřitelně krátké době počmárat. Pepíček měl toho kluka strašně rád a byl na něj náležitě hrdý.

Chtěl bych se vrátit k tomu mysliveckému kurzu, který jsem od Hackiho odkoupil. Musím ale začít hodně ze široka, protože to souvisí s mým pozvolným srůstáním s prostředím bavorským a evropským.
Můj kolega z práce Jaschek byl členem ostrostřeleckého klubu v Sauerlachu, vesnici asi 16 kilometrů vzdálené od Mnichova, od mého bydliště ještě méně. Zeptal se mě, jestli bych neměl chuť si k nim přijít zastřílet, že hledají nové členy. Proč ne, řekl jsem si a pěkně jsem si naběhl.
V té době jsem si totiž myslel, že německy už leccos pochopím a umím na to patřičně reagovat. Jenomže to platilo jenom v rámci naší firmy, kde se nemluvilo jinak, než spisovnou němčinou.
Jenomže bavorština je samostatný jazyk, který se dělí na mnoho místních dialektů, dokonce v samotném Mnichově jich podle různých čtvrtí existuje hned několik.
Nejinak tomu bylo v Sauerlachu. Ti lidé na mě byli strašně hodní, ale trvalo to nejméně rok, než jsem jim začal trochu rozumět. Problém jsem měl jenom s jedním chlapíkem, který si mě ke vší smůle nějak oblíbil a po střelbách, když se zasedlo k žejdlíku, přisedl ke mě a vykládal a vykládal. Nejprve jsem nerozuměl ani slovo, ale později z jeho vyprávění vyplynulo, že procházel nějakými ruskými městy a podle pořadí jejich jmen jsem pochopil, že těmi městy, od Stalingradu do Berlína, pravděpodobně ustupoval.
Po nějakém čase se mě předseda klubu zeptal, jak jsem u nich spokojen a jestli všem kolegům dobře rozumím. Řekl jsem, že to jde, až na tohoto chlapíka. Mávl rukou a pravil, že ten huhňá a nerozumí mu nikdo.
Od té chvíle jsem opět nejméně na rok nerozuměl zase nikomu. Předseda ostrostřelců totiž při mém nástupu vydal nařízení, aby všichni přede mnou mluvili hochdeutsch, tedy spisovnou němčinou. To, co jsem pokládal za echt boariš, byla sauerlašská hochdajč! Předseda byl potěšen, že jsem to zvládl a své nařízení odvolal. Všichni si oddechli, že mohou opět mluvit tak, jak jim zobák narost. Ještě chvíli jsem se v tom máchal a po třech letech cvičných střeleb mě bylo vydáno doporučení ku složení zkoušky na průkaz držitele sportovních zbraní. Dvě to směly být a tak jsem si pořídil sportovní pistoli Walther GSP 22 a revolver S&W 357 Magnum. Ten, jako sportovní zbraň, nesměl mít hlaveň kratší, než 6 coulů. Nic do kapsy.
Ještě rok před tím jsem si udělal zkoušku způsobilosti k držení a skladování střelného prachu. Směl jsem ho skladovat do půl kila. Mám totiž nádhernou loveckou předovku a z takových zbraní se v Sauerlachu také střílelo. Žádného povolení k držení předovky, pušky nebo pistole, nebylo třeba. Jenom k nákupu a skladování černého prachu.

V klubu bylo také několik myslivců a s těmi jsem jsem se bavil o možnosti získání loveckého lístku. Všichni mě od toho odrazovali. Ne, že bych to prý snad nezvládl, ale ta Jäger- Lobby mezi sebou jednoduše nikoho nového nechce. Takže, pokud jsem od tří let nechodil s tatínkem, nebo dědečkem na bažanty, tak nemám šanci. Už dostat se do toho správného kurzu je bez protekce velmi těžké a pro cizince téměř nepředstavitelné.
Pustil jsem to tedy z hlavy a udělal jsem dobře, protože záhy nastaly v mém profesním životě změny, které nadlouho utlumily veškeré mé volnočasové záliby, třeba lyžování a muškaření.

Když mi ale po letech Hacki nabídl odkoupení jeho účasti na mysliveckém kurzu, vděčně jsem tu příležitost uchopil.
Tu zkoušku se mě nakonec stejně nepodařilo složit, jak už mě to tenkrát ti hoši ze Sauerlachu předpověděli, ale toho kurzu jsem nelitoval, byla to velmi dobrá příprava na věci budoucí. Mohlo mě sice utěšovat, že spolu se mnou vylétlo od zkoušky dalších 75% absolventů, ale také mě mohlo těšit, že jsem tam poznal několik dobrých přátel.
V praktické přípravě jsme byli rozděleni do několika skupin a tu mojí vedl dr. Scheich, advokát z Ottobrunnu. Jezdili jsme s ním do jeho podalpského revíru v Pfaffenwikelu, nebo do alpských revírů jeho přátel. Doktor Scheich byl svými přátely žertovně nazýván Pfaffenwinkeladvokat. Kdo zná termín "vinklář", smí se zasmát.
Jednou jsme navštívili honitbu pana Heinkela (nikoliv Heinkel sekt, nýbrž Heinkel prací prášky). Tolik trofejových jelenů pohromadě jsem nikdy před tím, ani potom už neviděl.
Kromě lovné zvěře jsem se musel naučit zvěř nelovnou a zvěř chráněnou, absolvoval jsem kompletní psí kurz s návštěvami kynologické školy, kurz v rozeznávání vodních ptáků za letu, kurz myslivecké řeči, kurz lesního hospodářství a důležitý kurz v používaní mysliveckých zbraní, od kulovnice až po zavazák.

No, bylo mě celkem jasné, že tuhle látku nemohu během pár týdnů vstřebat a takových nás bylo víc. To věděl dr. Scheich taky a proto nabídl několika vybraným žákům ze svého kurzu jednotýdenní "nalejvárnu" ve svém revíru. Zadarmo to nebylo, vybral si ty, o kterých si myslel, že na to finančně mají a pomyslel také na mne.
Bylo nás celkem asi deset, ale já si dobře vzpomínám jenom na dva. První byl poslanec za stranu svobodných demokratů, nějaký Matzner. Táhlo mu na šedesátku a tvrdil, že tohle všechno absolvuje jenom proto, že chtěl být ještě jednou v životě mladý. Adepti myslivectví se totiž nazývají Jungjäger- mladý lovec.
Peter Schottenhammel byl zajímavější. Vlastnil hotel Uhland ve vilové čtvrti přilehlé k Theresienwiese, kde se každoročně koná slavný Oktoberfest. Ačkoliv Schottenhammelovi nevlastní žádný pivovar, mají privilegium postavit na Wiese stan a Oktoberfest je každoročně v jejich stanu také zahájen slavnostním naražením sudu, což provádí sám pan mnichovský Bürgermeister.
Tuhle čest si rodina vysloužila tím, že postavila roku 1867 na Wiese vůbec nejstarší stan. Hned za stanem královským. Tenkrát začínali v té boudě s 50 hosty, dnes mají denně 6000 uvnitř a 4000 venku.
Za ten týden jsem se něco málo dozvěděl, jak je ta organizace stanu sofistikovaná, jak zde každý má své místo a bez sehraného týmu, který se každoročné schází jenom na těch čtrnáct dní, by vůbec nic nešlo.
Zeptal jsem se Petera, jestli by pro mě a mojí firmu nemohl rezervovat místo ve stanu, do Oktoberfestu zbývalo ještě několik týdnů.
"Nemohl, není to v mé kompetenci. Musíš se obrátit na sekretářku, řekni jí, že mě znáš."
"Tak to se radši obrátím na číšnici, jako do teď."
"Obrať, uvidíš, jak poletí."
Podotýkám, že tykání bylo mezi členy kurzu, po dobu jeho trvání, samozřejmost.

Týden se chýlil ke konci a Scheich se Schottenhammelem se domluvili, že si vyjedou vyhodit z kopýtka. K tomu potřebovali taxikáře, tak mě nabídli, abych jako "jel s nima". Do mého Porsche ještě nacpali chudáka Macnera a jednoho chlapíka, skvělého puškaře, který mě později perfektně zrekonstruoval mou historickou předovku.
Po nějaké chvilce jízdy mezi horami, jsme dorazili do obce Oberammergau a zastavili před hostincem, kde bylo velice veselo. Seděli jsme tam dost dlouhý čas, popíjeli, žvanili a ostatní hosté pomalu odpadávali. Nakonec jsme zůstali sami. Došlo k placení a servírka s obrovskými ňadry v přiléhavém dirndlu nám začala počítat útratu. Když byla se sepisováním hotova, položila před každého lístek. Pan Schottenhammel si všechny lístky sebral, vedle sebe položil a se zájmem prohlédl.
"Tak to teda ne. Tenhle pán vypil jenom osm piv a snědl tři preclíky, tenhle pán má jenom pět čtvrtek vína a buráky, já mám také pět čtvrtek a ovčí sýr a tenhle pán má jen sedm piv."
Frojnlajn na to čuměla, ale než stačila otevřít ústa, tak se jí pan Schottenhammel představil.
Uznala, že chybička se vloudila a účet opravila. A pan Schottenhammel všechnu útratu za nás zaplatil.
Pro mně z toho vyplynul poznatek, že úspěšný hostinský to musí mít už v genech a asi by to mělo platit o všech, kteří se chtějí pustit do nějakého podnikání.
Ještě na okraj. Před panem Schottenhammelem mě kdosi varoval, že nemá rád Čechy. Prý mu nějaký jeho český hotelový zaměstnanec utekl s manželkou. Ke mě se ale vždy choval přátelsky. Byl to velmi příjemný chlapík.

Ne o mnoho jednodušší to bylo v Bavorsku s rybařením. Udělat zkoušku a získat rybářský lístek, to ještě šlo, ale dostat se na nějakou zajímavou vodu, to už dalo dost námahy. Na nějaké větší louže nebo zatopené pískovny bylo možné získat povolenku v různých prodejnách rybářských potřeb, ale alpská jezera, nebo řeky, o těch si mohl člověk jenom nechat zdát. Problém jsem začal řešit tím, že jsem se přihlašoval na různé kurzy ve vrhání muškou. Ne, že bych to neuměl, ale sliboval jsem si od toho navázání dalších kontaktů. V Mnichově byl dosti známý majitel obchodu Rasp, který pořádal muškařské kurzy na bavorském Traunu u Berchtesgadenu. To byla moc hezká voda, ne tak mocná jako Traun rakouský, i ti pstruzi byly o dost menší, ale seznámil jsem se tam s chlapíkem, který mi dal typ na jistého hraběte Poschingera, který prodává povolenky k lovu marén na mušku na svém podalpském jezeře. Maréna je nádherná ryba, chuťově srovnatelná s lipanem. Nechť je mi odpuštěno, že mluvím v souvislosti s nádhernou rybou hned o jídle, ale maréna se na alpských jezerech pro tento účel holt loví a hraběti Poschingerovi to jezerní hospodářství krylo značnou část životních potřeb.
Vypravil jsem se tedy na místo, které mi bylo doporučeno. Kolem loděk a sítí se pohybovalo několik, už na první pohled profesionálních, rybářů. Zeptal jsem se, kde bych nalezl hraběte Poschingera.
"To je támdlecten s tím notesem" dostalo se mi odpovědi.
V naznačeném směru stál štíhlý, asi šedesátiletý chlapík v promaštěných kožených kraťasech s padacím mostem a rozepnuté sněhobílé košili. Hovořil se svými lidmi a něco zapisoval do tlustého notesu. Na první pohled se od těch ostatních příliš nelišil. Dodal jsem si odvahu, přistoupil k němu a že bych si jako tady u něj rád zarybařil.
"Támhleten úsek je ještě volný. Dostanu 40 Marek, večer se v kanceláři zastavte pro kvitanci. Jo, abych nezapomněl, nejvýš jenom tři renky za den, tak si rozmyslete, co si vezmete. Míru jistě znáte."
Tak jednoduché to bylo.

To rybaření na jezerech mělo své kouzlo. Jednou mě vzal Pepík Paul na noční lov úhořů na Spitzingsee. Pořádala to uzavřená společnost, jejíž byl Pepík členem. V té době byl už bohatým tiskárníkem a tak měl leckterá dvířka k atraktivnímu rybolovu otevřena. Myslel jsem si, že je tomu kvůli jeho penězům, které musí kdekomu nacpat, aby se někam dostal. Později, když už jsem měl svou vlastní firmu jsem zjistil, že to takhle vůbec nefunguje. Dvířka se totiž otevírají jaksi sama.

Na tom Spitzingsee byl se mnou také Stephan. Začalo ho to bavit, tak jsem ho hned přihlásil do kurzu, který se konal v sále proslulého pivovaru na Nockherbergu. Chodil jsem tam s ním a sledoval, jestli ho to nepřestane bavit. Nepřestalo.
Samozřejmě jsem to v něm živil, jezdili jsme spolu na takový rybami dobře osazený privátní rybníček, kde se vždy něco chytilo. Jednou ho napadlo, že by mohl vzít s sebou kamarádku. Byla to dcera souseda milionáře Inselkammera, neskutečně rozmazlený fracek. Asi po hodině jsem jí opět odvezl bohaté rodině zpátky.
Po letech se s ní Stephan kdesi setkal a řekl mi, že se z ní stala docela normální příjemná holka.

Pepík mě vzal ještě na lov hlavatek na řece Lech. Bylo to v únoru, stáli jsme po prsa ve studené vodě, ale kromě pár třiceticentimetrových čudel jsme nic nechytli. Hlavatka se smí brát z vody až od 65 cm.
Zato večer jsme se zahřáli u krbu a Pepík mě dal výborný tip. Absovoval krátce před tím muškařský kurz u rybářské legendy Hanse Gebetsreuthera v hotelu Marienbrücke na rakouské řece Traun. Mluvil o tom velice zaníceně a tak jsem si řekl, proč to nevyzkoušet. To jsem ještě nevěděl do čeho lezu, za ty peníze by se nechal pořídit týden v Karibiku, ale nakonec jsem vůbec nelitoval.

Lesní hotel Marienbrücke leží při výtoku řeky Traun z jezera Traunsee. Ta divoká řeka, která pramení v alpských ledovcích, se v jezeře uklidní, ztratí náklad, který si nesla z hor a vytéká z jezera křišťálově čistým, svižným ale vcelku klidným tokem.
Je plná kapitálních pstruhů, které lze sice lovit, ale pouze na háček bez protihrotu a nesmějí být vyjmuty z vody. Po zdolání ryby musí lovec šňůru povolit a háček rybě vyklouzne z tlamy. Někomu se to může zdát perverzní, ale těm pstruhům to očividně nevadí.
Jednou za rok si rybář může ponechat nějaký úlovek, který považuje za kapitální a ten zaručeně neputuje na pekáč, nýbrž do preparátorské dílny, aby skončil někde na kredenci, nebo na zdi. Těch dílen je zde několik.
Kdysi byl Traun čistě hospodářskou řekou, kde byli pstruzi loveni do sítí ale ještě před válkou získal pověst sportovního revíru. O to se zasloužil právě Hans Gebetsreuther svojí vrhačskou školou. Za Hansem přijížděli renomovaní muškaři z celé Evropy a okolí, třeba hotelier Charles C. Ritz, dr Briscoe, dr. Frederic Duncan, Sepp Prager, po válce kníže Quadt nebo Ernest Hemmingway. Ta snobárna se scházela převážně v hotelu Marienbrücke a cena pokoje tomu odpovídala. Ale hodně jsem se tam naučil a hlavně, opět poznal zajímavé lidi.
Po čase jsem se tam vrátil se Stephanem, to už Hans Gebetsreuther nežil. Vrhačský kurz převzal jeho žák Hans Eigner. Ten mi dal typ, abych se hotelu Marienbrücke na míle vyhnul. Je to tam jednak drahé a už tam prý nejezdí ta správná parta. Tu najdu o kousek níž, v zájezdním hostinci "Wirt am Bach" v Laakirchen.
Měl pravdu. Také muškaři z celého světa a pokoj za cenu, kterou v Praze nedostanu.
V Marienbrücke jsme se zastavili jen jednou, na kafe a koláč. Měl tam totiž právě své žáky Hans-Ruedi Hebeisen, slavný švýcarský muškař a spisovatel, autor osobité vrhačské školy. Nás zajímalo, jak to probíhá u něj. No, probíhalo to tak, že svým žákům pustil v posluchárně video se svým vrhačským kurzem a sám si vyšel s prutem do terénu.

Hans Eigner byl výborný chlapík, skvělý společník, který dokázal spojit ty nejrozdílnější lidí, kteří se sešli v jeho kurzu. A uměl je také něco naučit. Nezapomenu, jak upozornil našeho spolužáka, bohatáho majitele masokombinátu: "Fritz, držíš ten prut jako uzenku. Jenom lehce hýbej zápěstím, ostatní už ti půjde samo."
Večer se muškaři, místní lidé i hosté, scházeli u velkého stolu ve výčepu hostince. Vyprávěly se tu historky, hlavně o Hansi Gebetsreutherovi a jeho slavných hostech. Jak třeba Hans jednou počastoval svého velmi dobrého kamaráda Ritze slovy: "Trotle blbej, vo muškaření nevíš vůbec nic."
Dlužno říci, že Charles C. Ritz (ano, ten s tím hotelem) je mezi muškaři považován za neotřesitelnou autoritu a jeho učebnice "Pris sur le Vif" s předmluvami od Ernesta Hemingwaye a Hanse Gebetsreuthera by neměla chybět v knihovničce žádného muškaře.
O Ritzovi vyprávěl Hans Eigner jednu pěknou historku. Ritz rybařil s Gebetsreutherem a Erichem Stollem na řece Steyr, poblíž stejnojmenného městečka. Z dřevěného mostu pozorovali v proudu dobrých sto líných duháků. Žádný hmyz nelétal, tak se Ritz rozhodl, že to zkusí pod mostem na nymphu. Nabídl pstruhům celou škálu ze své krabičky, ale bez úspěchu. Mezitím se na mostě shromažďovali diváci a udělovali mu rady. Někdo hodil rybám kus své svačiny a pstruzi pojednou ožili. Na žemli skákali jako diví. Ritz sejmul svůj rybářský klobouk a zachytil jeden kousek hozené žemle. Navlékl jej na háček a v ten moment měl na prutě asi kilovou rybu. Diváci propukli v nadšení a házeli mu další žemle. Zakrátko chytil Ritz ještě tři kapitální kousky, ze kterých se velmi radoval, dokud mezi diváky na mostě nespatřil Gebetsreuthera.
Ten jen suše poznamenal: "Jo, na žemli to umí každej..."

Hans Eigner mě postavil výborný laminátový prut, nelíbil se mu můj bambusový, štípaný od Hardyho. "To už je minulost a taky blbá frajeřina" řekl mi.
"Já vím Hans, ale v Mnichově jsou kluby, kam tě bez štípanýho vůbec nepustěj."
"Ser na ně, jezdi k nám."

V té době moje firma upoutala pozornost mé banky, tedy Deutsche Bank, ale ty okolnosti popisuji v jiné kapitole, tady chci jenom zmínit, že mě ředitel Ottobrunnské filiálky nabídl zprostředkování možnosti rybolovu na horním Isaru, které jsem se samozřejmě okamžitě chopil. Byl to nádherný revír mezi horami, ve kterém jsem byl povětšině sám.

Dnes nevím, do jaké míry to muškování zaujalo mého syna, ale kdykoliv se před ním zmíním, že bych si docela rád zase zajel na ryby, řekne, že by jel se mnou. Od doby toho našeho kurzu na Traunu jsme spolu byli na rybách pouze jednou. To ovšem stálo za to a musím to trochu podrobněji rozvést.

Stephanovi bylo nějakých 15 let a já jsem si řekl, že bych mohl zneužít jeho znalost angličtiny. Ačkoliv jsem se celkem dobře orientoval v anglických technických manuálech, moje řeč mluvená byla holá bída. Ne tak pro Stephana. Jednak měl angličtinu ve škole a potom naši sousedé ve vedlejším domku, Brookovi, byli Angličané jako polena. Měli dvě děti ve Stephanově věku, Judith a Mathewa, kteří se Stephanem pochopitelně obcovali anglicky. Poté, co se Brookovi vrátili zpátky do Anglie, přistěhovali se do jejich domku Irové, Bernie a Sylvester Cahilovi, kteří měli opět stejně starého kluka Karla. Ten už německy neuměl vůbec a náš Stephan od něj chytil irský akcent. Později se v Anglii podivovali, kde se ten akcent u toho německého dítěte vzal. Ale to už od rybaření odbočuji moc daleko, pouze jsem chtěl naznačit, že jsem měl v tomto směru v klukovi jistou rezervu.

Jednou jsem narazil v rybářském časopise na článek skotského spisovatele a propagátora muškaření na skotských jezerech Bruce Sandisona. Mě to tak zaujalo, že jsem mu docela spontánně napsal, jestli by mi nemohl něco takového zorganizovat, řekněme na týden. Odpověď přišla téměř okamžitě, jakože který týden by to měl být? A hlavně, abychom počítali s cestou přes kanál, ta prý musí být předem objednána.
Stephan měl prázdniny, já jsem byl také svým pánem, tak jsme si přes cestovku objednali první volný termín "přeletu" kanálu, zvolili jsme totiž vznášedlo na trase Calais-Dover. Od tohoto dne jsme si nechali týden na cestu Anglií a další týden na pobyt ve Skotsku. Zpáteční cestu ze Skotska do Doveru jsem odhadl na tři dny a tím bylo stanoveno datum zpáteční přeplavby a ta byla rovněž objednána. Těmi dvěmi přeplavbami byla naše cesta limitována a já brzo velmi litoval, že jsme si na cestu nenechali více času, jak na Anglii, tak na Skotsko.
Mr. Sandison nám termín potvrdil.

Vyjeli jsme po Stuttgartské dálnici na západ a přes Saarbrücken a Luxembourg pronikli do Belgie. Potřebovali jsme se dostat na pobřeží do oblasti, která nám byla jazykově srozumitelná, ale zase ne moc daleko od Calais, odkud jsme na druhý den "vylétali".
Nocleh jsme nalezli v nějaké námořnické knajpě v okolí Nieuwpoort. Bylo tam čisto a bylo to levné.
Brzo ráno, bez snídaně, jsme vyrazili směrem hrdý Albion via Francie sladká. "Najíme se až na lodi", rozhodli jsme. No, nebylo to moc rozumné.
Hranice s Francií jsme překročili u Dunkerque a odtud to už bylo co kamenem dohodit do Calais. Od cestovky jsme měli podrobný popis cesty k přístavišti lodí, plujících na vzduchovém polštáři.

Vznášedlo společnosti Hovercraft bylo imponující. Asi 50 metrů dlouhý nafukovací člun se třemi vrtulemi, pojal asi 400 cestujících a 60 osobních automobilů. Nalodění trvalo asi čtvrt hodiny. Opustili jsme auto, které bylo personálem zabezpečováno a usadili se v kabině u okének. Já jsem přinesl z kantíny dlouho očekávanou snídani.
Vrtule "Hovercraftu" se roztočily a celý člun se neuvěřitelně roztřásl, i s našimi žaludky. Na jídlo nebylo pomyšlení a tekutiny v papírových kelímcích se okamžitě vybryndaly. Domorodci, kteří nás pozorovali, nedali vůbec najevo, jak se baví. Takoví jsou holt Angličani.
Naštěstí to celé trvalo asi jenom půl hodiny, ani jsme se nestačili zastříkanými okénky pokochat krásou doverských útesů.

Po vylodění jsme dostali příležitost k seznámení s jednou z mnoha anglických specialit, s jízdou po silnici vlevo. V přístavu byla velká tréningová dráha, kde si to mohl každý vyzkoušet, jak dlouho chtěl. Bloudilo tam mnoho aut nováčků ale všem nám to bylo houby platné. Naštěstí už tenkrát měli Angličané téměř všude kruháče.
Ta jízda vlevo prý vznikla celkem logicky, aby jezdec na koni mohl na cestě seknout mečem po eventuelním útočníkovi. Jízda vpravo opět celkem logicky, aby to měl útočník těžší. Na hradě Pernštejn mají z toho důvodu pravotočivé schodiště do věže a kdoví kde ho z toho důvodu mají všude ještě.

Přes Canterbury jsme vyjeli dobýt Londýn. Na rozdíl od Prahy nevede skrz město žádná dálnice. Kolem města jsou dva okruhy, ze kterých se nechá optimálně dosáhnout jakékoli místo v City. Tam jsme samozřejmě nemířili, chtěli jsme někde na periférii najít nějaký hotýlek, který by byl v rozumné vzdálenosti od podzemní dráhy a zároveň by ležel na trase naší následné cesty. Měl by také ležet někde na cestě k Oxfordu, protože tam jsme měli z jistého důvodu také namířeno.
To místo jsme opravdu našli, ale dnes už opravdu nevím, kde to přesně bylo. Někde na východní periférii Londýna, nedaleko Underground, neboli "the Tube", jak tady podzemní dráhu nazývají. Malý hotýlek v klidné, stromy zarostlé ulici.
Vykázali nám místo, kde si smíme umístit autíčko. Vynášeli jsme našich pár tašek a rybářských prutů, když se pojednou objevil jakýsi dost sešlý chlápek a začínal nám lát do skopčáků a chystal se snad k nějakým insultacím našeho autíčka. Personál hotelu k tomu se zájmem přihlížel.
"Dobrý muži", povídám svojí lámanou angličtinou,"nejsem jenom skopčák, jsem také Čech, který utekl před rusákama do svobody a ty mě tady chceš kopat do auta?".
Něco zemručel a odtáhl.
"Nesmíte se mu divit, dostal za války šrapnerem do kebule, ale teď už nepřijde", řekl mi portýr a měl pravdu.

Ten hotýlek se na pár dní stal naší základnou, ze které jsme poznávali Londýn. Za pár dní se to město poznat nedá, věřím, že ani za pár let. Ale my jsme ten pobyt pojali jako zážitek.
Každý z nás měl v londýnè nějaký kout, který chtěl poznat. Stephan chtěl navštívit Sherlocka Holmese v Baker street číslo 221B, Chinatown v Sohu, New Scotland Yard a ještě nějaké maličkosti, já chtěl zase vidět Trafouš, tedy jeho předobraz Trafalgar Square, Westminster Abbey, Speakers Corner v Hyde Parku a obchodní dům Harrods.
Tam jsem si nic nekoupil, ale hned vedle byl obchůdek s dehtovanýmy kabáty značky Barbour a ten kabát nosím do lesa dodnes. A také jsem si tam koupil tu typickou kšiltovku z ovčí vlny Flat Cap. A také jsem chtěl zažít jedno anglické pivo v Pubu. Přijít na théku, objednat si na stojáka, počkat, až ho natočí až po okraj sklenice a ještě takovým pravítkem z něj utřou pěnu. Jenom pro ten zážitek, znal jsem to jen z filmů.
Stephana tam nepustili, tak na mě dost otráveně čekal venku. Byl jsem s tím pivem rychle hotov a mohli jsme pokračovat dál. Chtěl jsem mu ukázat v muzeu voskových figurin Madame Tussauds jeden exemplář, totiž generála Wellingtona, přemožitele Napoleona. Ten měl stejný orlí nos, jaký mé děti zdědily po své mamince. A já mu chtěl ukázat, že na takový nos může být člověk dost hrdý. Příkladu ale nebylo třeba, synek i dcerka jsou na nos hrdí i bez lorda Wellingtona.
Westminsterské opatství jsem chtěl Stephanovi ukázat, protože tady leží pohřbená naše slavná Anna Česká, dcera Karla IV, která zde měla 1382 svatbu s anglickým králem Richardem II.

Na jedné ulici nás zaujalo, jak se na zastávce autobusu všichni poctivě řadí do fronty a nastupují v tom pořadí, v jakém k zastávce přišli. Napadlo nás, co by asi dělali, kdybychom je předběhli a postavili se do čela fronty. A tak jsme také učinili. Nestalo se vůbec nic. Jenom nás všichni velice opovržlivě pozorovali. Tak jsme se jako zasmáli a zařadili se na konec fronty. Kromě nás se nesmál nikdo, nestrefili jsme se asi do toho správného anglického humoru.

Jeden den našeho londýnského pobytu jsem si vyhradil na výlet. Miluji totiž těch pár knížek, které napsal Jerome Klapka Jerome a především "Tři muži ve člunu, včetně psa", kterou jsem poprvé přečetl ještě dřív, než jsem se sám stal vodákem. Nyní jsem dostal příležitost, se na tu Temži podívat zblízka.
Řeka Thames v londýnské City působí velice mocně, ale je to tím, že je vzedmuta nedalekým mořem. Ale nějakých 80 kilometrů proti proudu, v Oxfordu, připomíná spíše naší Berounku. A právě tam jsme si jeden den udělali výlet.
V půjčovně lodí jsme si vypůjčili veslici, právě takovou, jakou jsem měl v představách o toulkách těch tří mužů. Nám na ten výlet, na rozdíl od nich, musela stačit pouhá hodina, ale i ta mě dokreslila obrázky k tomu skvělému vyprávění.
Jinak si myslím, že Oxford musí být výborným místem k pobytu studenta, ovšem dosti náročným pro bankovní konto jeho rodičů.
S Londýnem jsme se museli velmi neradi rozloučit, měli jsme už jenom dva dny, na víc jak tisícikilometrový přejezd do nejsevernějšího skotského distriktu Caithness, kde v blízkosti města Wick žil náš hostitel Bruce MacGregor Sandison, vášnivý rybař, úspěšný spisovatel, popularizátor Skotska a velmi umírněný ekologický aktivista. Zasazoval se především proti chovu lososů v sádkách a proti znovuzalesňování Caithness ekologicky nevhodnými stromy.

Na cestě jsme měli pouze jedno místo, které jsme chtěli bezpodmínečně vidět. Byla to slavná muškařská firma House of Hardy, potažmo její museum ve městě Alnvick. A tím už byla určena naše trasa: Leicester, Leeds, Newcastle, Alnwick, Edinburgh, Inverness, Wick. Město York jsme záměrně minuli, protože jsme si chtěli na zpáteční cestě vzít na prohlídku více času.
Dohodli jsme se, že první den pojedeme tak dlouho, abychom se dostali co nejblíže k Alnwicku, ale stačili ještě před západem slunce sehnat nějaký nocleh. To se nám také v nějakém motelu nedaleko Alnwicku podařilo.
Druhý den byla neděle a my čuměli na zavřené dveře muzea. Jiný kraj, jiný mrav. Tak jsme si udělali aspoň pár fotek a pokračovali směrem Edinburgh a Inverness.

Krajina se počala měnit, ale stále byla taková zvláštní. Scházely mě tam lesy, takové ty hluboké, jak jsem si je představoval při četbě románů Waltera Scotta nebo Thomase Hardyho. Samozřejmě jsme z té dálnice, po které jsme na sever putovali, nemohli asi vidět všechno. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že si Britové své lesy vykáceli, za účelem stavby lodí, byli přece v tomto oboru světovou jedničkou. Jenomže pořádná loď se z nějakého smrku, nebo borovice nepostaví. Na to je potřeba jiného dřeva, které ale roste dvěstě, třista let. A tohle dřevo dnes v Anglii a Skotsku schází. V době naší rybářské výpravy jsme viděli vysázené mladé lesíky jehličnatých stromů, obehnané plotem, snad aby je ovce nesežraly.
Čím více jsme se blížili skotské Vysočině, byla krajina kouzelnější, i bez těch lesů. To už jsme také sjeli z hlavních silnic a courali se krajinou.
Dům pana Sandisona jsme v podvečer lehce našli. Tedy lehce, tenkrát nebyla nějaká GPS-navigace, tak jsem si vezl tašku plnou topografických map. Bylo to sice drahé, ale moc se nám to hodilo.

Pan Sandison byl velice příjemný chlapík, asi o pět let starší, než já. Bohužel jsem si s ním moc nepokecal, ale se Štěpánem okamžitě uzavřel přátelství a tak se patnáctiletý klouček v naší společné výpravě stal okamžitě šéfem, ne-li snad alfa samcem.
Dostali jsme přesně vypracovaný plán, kde budeme který den lovit. Na těch jezerech skotské Vysočiny byl rybolov regulován, takže jsme byli na těch menších většinou sami, na větších byly nejvýše dvě loďky. Ta pro nás určená, byla vždy připravena na smluveném místě, večer jsme jí tam opět zanechali
Navečer nás pan Sandison doprovodil k naší paní bytné, tedy k dámě, u které jsme byli celý následující týden ubytováni.

Na ten týden nikdy nezapomenu a myslím, že Štěpán také ne. Poznali jsme kouzelnou krajinu a velmi přátelské lidi. Večer jsme náš úlovek odevzdali u paní bytné, ta ryby vykuchala a připravila k večeři. Ráno nám dávala na cestu velkou termosku s čajem a nějaké uzenky s pečivem.
Rybolov na jezerech byl velmi zajímavý. Chytal se zde pouze brown trout - hnědý pstruh, což byl evropský pstruh potoční, ale skrze rašelinitou vodu dostal krásnou hnědou barvu. U nás se můžeme s takovými pstruhy setkat na Šumavě v Křemelné, nebo na Vltavě nad Lenorou.

Ten pstruh může dosáhnout kapitálních rozměrů. Byly chyceny až 15-ti kilové exempláře o délce 80 centimetrů. Takové štěstí jsme neměli, ale o to nám zase tak moc nešlo. Jednou jsme lovili na nějakém Lochu a nedaleko nás plula ještě loďka s dvěma rabařícími staříky. Pršelo a nám ryby vůbec po mušce nešly. Zato ti staříci tahali jednu rybu za druhou. Po nějaké chvíli to vypadalo, že toho mají dost a chystají se domů. Rychle jsme přijeli k nim a Štěpán se zeptal, jakou mušku v tomhle počasí používají.
"Black pudding" procedil mezi zuby jeden.

Black pudding je černá tlačenka. V tu chvíli jsme oba odhodili naší muškařskou čest a vyhrabali z ruksaku poslední zbytky uzenek naší paní bytné. A tak jsme se nemuseli potupně vrátit s prázdnou.
Druhý den jsme se o ten zážitek podělili s panem Sandisonem. Ten projevil zájem prohlédnout si naše mušky. Koukal na ně s takovým soucitným úsměvem a potom řekl že ví, že se na tohle na kontinentě pstruzi chytají a dokonce i chytnou, ale tady na Vysočině to neplatí, tady skáčou pstruzi na mušku z čisté radosti a proto musí ta muška vypadat úplně jinak. A vybavil nás několika sáčky ze své sbírky.
Na rozdíl od těch našich mušek, které byly exaktními napodobeninami různých insektů, byly ty jeho jenom chomáčky nějaké, většinou křiklavě červené vaty. Ale fungovaly spolehlivě. Když jsme se koncem týdne loučili, daroval nám několik mušek zapíchnutých do kartonů o formátu pohlednice a ke každé napsal nějaký komentář, jako, že tahle je vhodná na Loch Ordie a tahle zas na Loch Watten. Samozřejmě jsme si ty kartony s muškami nechali po návratu zarámovat.

Zmínil jsem se, že jednou pršelo. To bylo nepřesné, pršelo každý den, tak pětkrát za den. Ale mezi tím pětkrát svítilo slunce z modré oblohy. Bylo úchvatné sledovat z loďky na hladině jezera, které se rozlévalo na vrcholku kopce, jak dole pod kopcem olizují vlny Atlantiku skalnaté pobřeží a nad mořem žene vítr do vnitrozemí jednu frontu mraků za druhou. To jsme zažili na Loch of Mey.
Před tím jsme se byli krátce podívat v John O' Groats na Last House in Scotland - Poslední dům ve Skotsku. Je tam malé muzeum a prodej upomínkových předmětů. S tím posledním domem to zas tak úplně neštimuje, protože na severu v Atlantiku leží ještě Orkney Islands a Shetlands. Ty patří ke Skotsku také.
Udělali jsme pár fotek a pospíchali rybařit. Jenomže na silnici před Castle of Mey jsme narazili na dlouhou kolonu stojících a čekajících automobilů. Na zámku se patrně odehrávala nějaká atrakce.
"To nás vůbec nezajímá" řekli jsme si a počali stojící auta předjíždět. Jenomže ouha, odkudsi se vynořil policajt s pendrekem, v helmě. Nekompromisně nám tím pendrekem ukázal, kam se máme zařadit. Marně jsme mu vysvětlovali, že jedeme na ryby a jejich slavnost je nán šumafuk. Museli jsme si to tam odšourat až k místu, kde většina odbočovala v pravo, k zámku. Ale asi měl ten policajt pravdu, takhle to bylo na té úzké silničce bezpečnější.

Poslední den jsme si udělali volno. Navštívili jsme starobylý přístav Wick, jedno ze dvou největších měst v Caithness, druhým je přístav Thurso. Má asi 7000 obyvatel. Museli jsme bezpodmínečně vidět Ebenezer Place, nejkratší ulici na světě. Měří dva metry, šest centimetrů. Dále jsme měli na seznamu single-malt-whisky palírnu "Old Pulteney", založenou 1826. Většina těch skotských historických palíren, aspoň těch, které jsem viděl, vypadá z venku jako prasečí chlívek, ale tahle měla formát. Se svými dvěma destilačními kotly patří sice k těm menším, ale její whisky velmi rychle zraje a pro svou slanou a suchou chuť je nazývána Manzanilla severu (sherry ze španělského Sanlúcar de Barrameda). Použitá voda (z Loch of Yarrows) je dost rašelinitá, ale zato není rašelina vůbec použita ke sladování, což je v jiných skotských palírnách zase obvyklé.
Během prohlídky jsme se dozvěděli zajímavý detail. Když už se musí nahradit starý kotel novým a to se moc často neděje, protože se tomu palírník snaží co nejdéle vyhnout, ale když už se to má stat, tak musí kotlář zhotovit naprosto přesnou kopii té staré baňky, se všemy jejímy chybami a promáčklinami. Jedině tak prý může být zaručena kontinuita kvality toho skvělého nápoje.

V podnikové prodejně jsme koupili panu Sandisonovi láhvičku té dobroty. Potom jsme ještě v obchodním domě koupili naší paní bytné novou termosku, protože ta stará vypadla na poslední rybářské výpravě Štěpánovi z ruky, ausgerechnet na kámen. Prohlédli jsme si přístav, ale prohlídku ruiny hradu za městem jsme už vynechali, protože se blížil večer a my jsme byli pozváni k rozloučení do sídla pana Sandisona.

V prostorné hale jeho kamenného domu ve slatinách plápolal krb. Bylo sice ještě léto, ale nedalo se říci, že by byla hala nějak přetopená. Průměrná teplota v srpnu bývá v těch končinách kolem 12°.
Pan Sandison nás přivítal a představil svou rodinu. Předali jsme mu náš dar. Zprvu se bránil lahvičku přijmout s odkazem na její vysokou cenu. Ve Skotsku je prý cena whisky nejvyšší na světě, díky vysoké dani. Ujistili jsme ho, že ani u nás tomu není jinak, ale to že není důvod whisky nepít, zvláště takhle dobrou.
Ten argument pan Sandison uznal se slovy, že je to pravda a my musíme tedy té lahviče přijít na kloub. S těmi slovy odšrouboval zátku a po letmém pohledu na Stephana požádal svou paní, aby mu namíchala nějakou limonádu. Ten se nezatvářil moc radostně, bylo vidět, že by si rád aspoň jednou lízl.
Whisky nám uvolnila náladu, moc hezky jsme si povídali, pan Sandison nám přinesl ty již výše zmíněné skotské mušky a daroval nám několik svých rybářských knih s věnováním. Ale zlatým hřebem večera byla jeho nabídka, zdali bychom si nemohli vyměnit svá auta. On by mě dal svého Jaguára za mého Porsche. I takové nápady se zrodí, po vypití několika sklének whisky. To už byla otevřena druhá láhev.
Ten nápad ale zase rychle zapudil. Co by dělal ve Skotsku s volantem na nesprávné straně, nehledě k množství dalších problémů úředního rázu. Já si opět vzpomněl na přítele doktora Doubka, který má tohle anglické auto také a mluví o víru v nádrži, kdykoliv se dotkne plynového pedálu.
Ten večer byl velice příjemný a pan Sandison se s námi rozloučil s tím, že máme dveře u něj vždy otevřené a on nám ukáže ta nejkrásnější jezera ve Skotsku. Slíbili jsme, že určitě přijedeme a také bychom přijeli, kdyby brzo nenastaly události, které na léta důkladně změnily mé cestovní plány.
Dnes, když už čas zase mám, je pozdě. Bruce Sandison zemřel v roce 2016.

Ta zpáteční cesta byla tak trochu sem a tam. Štěpán chtěl vidět Loch Ness a já ostatně taky, chtěl jsem si udělat představu o jeho velikosti. Opravdu to není žádný rybník.
Já jsem opět chtěl vidět Loch Lomond v Trossachském národním parku a taky starobylé město York na severu Anglie. To vše vyžadovalo jízdy z východu na západ a zase zpět, stále ale směrem k jihu. Jako tkanička v botě.
Z té cesty mám dva zajímavé zážitky. První ještě z Vysočiny. Jeli jsme po takové uzší asfaltce a najednou, nevěříme svým očím, na pokraji silnice stojí obrovský hřib, jistě pár dní starý. Tak jsme si jej ze všech stran vyfotografovali. Neumím si představit, že by se hřib dožil této velikosti někde na silničce v Brdech.
A ta druhá příhoda. Nocovali jsme v takovém starobylém pensionku v úplně odlehlé, ale nádherné lesnaté krajině. Ráno jsme byli u snídaně sami, ani nevím, zdali tam vůbec byli ještě nějací jiní hosté. Majitelka, starší dáma, která nám přinesla čaj a bílý chléb se slaninou, se nás po nějaké chvíli zeptala, jestli jedeme na kontinent a jestli bychom jí nemohli do Francie převézt dopis. Rádi bychom jí ho převezli, ale měli jsme na programu ještě jeden nocleh, než definitivně opustíme Anglii. To prý nevadí, kdyby dopis odeslala odsud, půjde k její sestřenici nejméně čtrnáct dní. Máme ho hodit jednoduše ve Francii do první poštovní schránky, poštovné prý platí příjemce. Tak jsme ten dopis převezli. Dnes bych byl asi opatrnější.

Druhý den jsme největší část dne strávili návštěvou starobylého Yorku. A potom jsme už jenom uháněli na jih. Nocleh jsme opět našli v nějakém motorestu nedaleko Londýna, ráno ještě navštívili katedrálu v Canterbury, kterou jsme při příjezdu z časových důvodů vynechali, včas jsme chytili v Doveru naše vznášedlo Hovercraft, vhodili v Calais dopis do schránky a večer nás již zastihl v osvědčené námořnické krčmě u Nieuwpoortu. Druhý večer jsme už byli doma, u maminky, která si dělala starosti, protože tenkrát ještě mobily nebyly, aspoň ne pro obyčejné lidi.

Nyní se trochu vrátím zpátky, protože jsem se až příliš rozepsal o svých zálibách a trochu zanedbal rodinný život. V předešlé kapitole svého vyprávění jsem popsal, jak jsem se v roce 1981 profesně osamostatnil, i důvody, které mě k tomu vedly.
Jeden z důsledků toho kroku byl, že jsem si začal hledat nový byt. Nikdo mě k tomu nenutil, ale náš ottobrunský byt byl zprostředkován firmou MBB, která se ke mně zachovala velmi slušně a proto jsem považoval také za slušné, abych byt uvolnil. V době mé krátké spolupráce s firmou Technofor to ještě nebylo možné, ale po navázání spolupráce s firmou MTU se zdálo, že nastávají dobré časy.
Hledali jsme nějaký domek na jižním okraji Mnichova, protože jsme si tenhle lesnatý kraj zamilovali. Jeden takový se dostavoval právě v bývalé vesničce, nyní městské čtvrti Perlach. Jezdil tam autobus, bylo tam nádraží rychlodráhy, která každých 20 minut spojovala místo během pár minut se středem města. Za hranicí vesničky sice vyrůstalo hrůzné sídliště s panelákovými mrakodrapy, ale to nebylo z tohoto místa zas tak moc vidět.
Domek byl v ulici, jejímž středem protékal potok, hned naproti byl evangelický kostelík a zahradní restaurace, vedle obchod se zeleninou a kousek dál pizzeria. Na konci ulice vyúsťující do náměstí byl malý hotel, nedaleko další hostinec, řezník, škola, banka, lékárna, pohřební ústav. Co už by člověk k životu více potřeboval.
Zajímala mě ta etymologie místa Perlach. Tenkrát si člověk o nakouknutí do Googlu mohl nechat jenom zdát. Naštěstí o tom bylo dost literatury, takže jsem se dočetl, že ten název je ze starogermánského Pera Loh, dnes Bärloch, česky Brloch. No neberte to, zvlášť, když ta víska je zmiňována už okolo roku 790. To München ještě dlouho potom běhal po horách.

Od majitele realitní kanceláře, která pronájem domku zprostředkovala jsme se dozvěděli, že majitel reality vyžaduje osobní rozhovor s možnými budoucími nájemci. Vlastně nás to nemělo překvapit, ale přece jsme trochu znejistěli. Pana Schäfera ale nezajímalo, jestli máme akcent takový, nebo onaký, ale jestli jsme schopni platit nájem. Když jsme ho o tom přesvědčili, tak jsme si plácli.
Pan Schäfer vlastnil dva dvojdomky, novostavby se zahradou. V tom prvním jsme bydleli my, v druhé polovině monsieur Trevisan, učitel na Evropské škole se svojí rodinou. Ve druhém Mr. Brook, softwarový vývojář u Siemense s rodinou a v druhé polovině penzista Herr Wagner s mladou manželkou. Ti byli jedinní čistokrevní Němci. Dost rychle jsme se všichni spřátelili.
Nejrychlejší to bylo s Trevisanovými. On byl Belgičan z Valoňska, tedy francouzky mluvící, ale jeho rodina měla kořeny v Itálii, jak už jeho jméno napovídá. Byl to velice sympatický chlapík, se kterým byla neustále nějaká legrace. Tu ovšem nesdílela jeho žena, taková šedá myš, kterou Laurent ulovil někde v průmyslovém srdci Německa. Chodila si vylévat srdce k Danušce a tak jsem dostal náhled do odvrácené strany tohoto chlapíka.
On miloval ženy. V naší ulici třeba jednu servírku, která do Mnichova přišla za prací odněkud z východního Německa. Místo toho, aby ho paní Trevisanová vyhodila za tou rajdou, tak se trápila a začala dost silně pít. To musela ostatně provádět už hodně dlouho, protože když byl Laurent zase jednou na jakési služební cestě, zazvonila u nás o půlnoci její dcerka Natalia, že se mamince, kterou celý den neviděla, asi udělalo zle, jestli bychom jí nemohli pomoci. Paní Trevisanová ležela na zemi vedle postele, zelená, na obličeji měla černou zaschlou krev, která ji vytekla z úst a nosu. Natalie mě prosila, abych mamince pomohl dýcháním z úst do úst.
Ta představa mnou otřásla. Ujistil jsem ji, že pomoc je na cestě, Stephan mezitím zatelefonoval na linku pomoci a ti tu byli v následujícím okamžiku, včetně policajtů.

Když se Laurent oklepal, přivedl si do chalupy tu svojí servírku. A ta si zase přivedla celou svojí sippe. Celkem tři chlapy, prý příbuzné. Chovali se tam jako prasata, všude poplivávali, což vytočilo naší paní domácí. Nechala na pozemku umístnit několik cedulí s nápisem, že plivání je zde zapovězeno. Něco takového jsem naposledy zažil začátkem šedesátych let v drážďanské galerii Zwinger, kde to bylo na tabulích napsáno česky a rusky.

Laurent se prý s tou svojí servírkou zasnoubil a taky se brzy měla konat svatba. Ale teď jsme všichni, kteří to dosud nevěřícně sledovali, začali věřit na Boží mlýny. Laurenta postihla mrtvička. Nějakou dobu ležel v komatu, ale když se probral, začal hledat svou ženu, o servírce vůbec nic nevěděl, ani slyšet nechtěl. To využila Natalie, zrušila bydlení, vzala tátu a odvlékla si ho do Belgie zpátky. Servírka letěla na hodinu ven, v tomhle byla naše paní domácí velmi důsledná.
Dost jsem o té příhodě přemýšlel. Napadlo mne, že by to zas nebyl takový problém, aby to Laurent s tou čůzou nějak sehrál. Kamarádů, kteří by to zajistili po stránce medicínské, měl Laurent dostatek. Servírka totiž také požadovala, aby Natalia opustila společnou domácnost a našla si bydlení někde jinde...
Laurent mě schází. V letních podvečerech, když na zahradě griloval a nebo jen tak posedával, se někdy nahnul přes nízký plot a podal mě sklénku červeného vína. "Tohle musíte ochutnat, přivezli mě ho včera kamarádi z Piemontu."
Moc mě schází, že tohle už nikdy nebude.

S Wagnerovými ta komunikace trochu vázla, protože starý pán byl velmi slabý na srdce, takže z domku téměř nevycházel a tak starost o finanční zabezpečení rodiny ležela plně na jeho paní. Pracovala od nevidím do nevidím. Oba byli přátelští a bezkonfliktní lidé.
Manžele Brookovi jsem zmínil již v jednom z předešlých odstavců. Měli kluka Mathewa, který byl stejně starý, jako náš Stephan a o dva roky mladší dcerku Judith. Ty děti se velmi rychle spřátelili. Pro naší o sedm let starší Barbarku to bohužel nic nebylo, ale dokázala si v nové škole taky velice rychle najít partu. V patnácti letech cloumá holčičkami silně puberta a dokáží na sebe leccos pověsit. My se brzo nepřestali divit, jacíže to hastroši naší Babču navštěvují.
S Brookem mě spojoval společný zájem o malé počítače. On také doma neustále něco stavěl. Měl Sinclaira ZX, což byla z dnešního pohledu spíš hračka, ale on to dokázal rozšířit o profesionální periferii, takže jeho sklepní laboratoř vypadala jako výpočetní středisko a ten Sinclair, velký jako penál na tušky, srdce toho všeho, se v tom všem úplně ztrácel.

Občas jsme se navštěvovali, tedy oficiálně, s manželkami a s lahví vína v ruce. Povídat bylo o čem, ale ta zábava nebyla nikdy tak bezprostřední, jako v naší české partě. Asi by to chtělo víc času na rozehřátí. Jenomže k tomu nikdy nedošlo. Jakmile jsem Brookům dolil skleničku vína, chtěli si ťuknout a vzápětí to do sebe vrazili na ex. Samozřejmě se za těchto okolností nemohla konverzace protáhnout do pozdních nočních hodin.
Velmi nám imponovala přímočará upřímnost paní Brookové. Její děti navštěvovaly nedalekou Evropskou školu, společně s dětmi cizích diplomatů a jiných rezidentů. Po návratu z prázdnin v nějaké exotické zemi, tam nějaké dítě zavleklo vši. Škola poslala děti domů, s německou důsledností byla vykouřena a vše bylo ututláno. Žádná maminka, zvláště německá, by se nikdy nepochlubila, že její děti mají vši. Ne tak Mrs. Brook. Zazvonila u nás a velice rozhořčeně nám tuto okolnost ohlásila a omluvila své děti, že si asi tak týden nebudou moci s našemi dětmi hrát.

Když Mathew dokončil základní školu, rozhodla jeho matka, že v dalším studiu musí pokračovat v Anglii a to znamenalo pro celou rodinu, že v Německu definitivně končí. Daně důvěrně prozradila, že si nepřeje, aby se z jejich dětí během dalšího studia stali Němci. Stephan se s nimi od té doby párkrát v Anglii setkal, jsou prý oba pořád stejní.
Mr. Brook pracoval pro Siemense v Anglii na volné noze nadále. Tu firmu tam mají také.

Asi to tak bylo dobře, protože nějakým šťastným řízením osudu pronajal Herr Schäfer ten domek rodině Mr. Sylvestera Cahilla, zplnomocněnce Irské vlády pro získávání zahraničních investorů. Nevím, jestli jsem to přesně přeložil, ale šlo o to, že hledal po celém světě průmyslníky, kteří by přenesli svou výrobu, nebo alespoň její čast do Irska a to za obzvlášť výhodných podmínek.
Když jsme se lépe poznali a ani to netrvalo dlouho, nabídl mě, že když přenesu svou manufakturu do Irska, dostanu to nejkrásnější místo na řece plné lososů.
"Syle, žádnou manufakturu nemám, ani po ní netoužím, jsem vývojář, ale když mi na té řece tvůj Government prodá nějakou chajdu, tak slibuji, že budu nejméně dva měsíce v roce pracovat v Irsku".
To byla samozřejmě od nás obou sranda, Syl hledal úplně jiné žraloky.

Sylův syn Karl navštěvoval Evropskou školu, což byla celodenní záležitost a tak Sylova manželka Bernie, povoláním žena v domácnosti, zůstávala celý den sama. Nebylo nic jednoduššího, než že se naše manželky takříkajíc "sčuchly".
Bernie neovládala příliš němčinu a tak jí Danuška poskytovala doučování, za což se Bernie odvděčovala opět hodinami angličtiny. Ostatně u našich dětí to probíhalo obdobně, jak už to na jiném místě rozvádím podrobněji.

Bylo zajímavé, jak jsme si s Cahillovými "sedli". Když pořádali nějaký mejdan, na který pozvali své soukmenovce žijící v Mnichově, přišlo nám to, jako na nějaké pařbě soukmenovců našich.
Troufám si tvrdit, že ti Keltové, kteří žili na našem území ještě před příchodem Markomanů, dnešních Bavoráků, vůbec nikam od nás neodešli, kam by taky chodili. Obohatili svými geny jak ty Germány, tak později Slovany. Důkazů o tom lze nalézt v místopisu dostatek a co se týče našeho naturelu, nechť každý, kdo k tomu má příležitost, posoudí sám.

V prvních letech exilu jsme udržovali čilý písemný styk se starou vlastí. Nám se to psalo, ale naši přátelé na druhé straně Železné opony si museli pěkně ohlídat, co nám posílají. Přikládám dva vzorky z mého rozsáhlého archivu. První dopis dostal přítel Mojmír od kolegy z bývalé práce, druhý psal kamarád MUDr. Jarda H. Arnoštovi R.

Koncem 70.- tých let se u nás občas objevil nějaký návštěvník, ale většinou to byl jenom nějaký známý známého. Až sovětská Perestrojka pootevřela vrátka a to se projevilo stoupajícím počtem návštěv, lidí, které jsem po letech moc rád viděl.
A bylo mě celkem jedno, co o mě po návratu na komisařství v Bartolomějské vyprávějí, protože já byl venku a oni byli zpátky v kleci. V téhle souvislosti se musím zastat Jarka Nohavici, jehož velkým hříchem prý bylo, že na Karla Kryla prozradil jeho nespokojenost s jeho zaměstnavatelem- rozhlasovou stanicí RFE.
Jenomže to nebylo nic nového, Karel o té své nespokojenosti vyprávěl v každé hospodě každému, i tomu, kdo to slyšet nechtěl. Nohavica jim něco říct musel, asi tak, jako naše babička, která nás navštěvovala každé tři, čtyři roky a před odjezdem do Prahy si vždy připravila nějaké hlášení, kterým by je co nejvíc nas.... (namíchla).

Kamaráda Martina také pravidelně navštěvovala tchýně. Byla to dokonalá a velice příjemná dáma. Trpěla bohužel takovou zvláštní deviací- ukrývala všechny cenné předměty, které v domácnosti vyhrabala. Většinou se to nějak vyřešilo, ale jednou ukryla půl kila střelného prachu, který jsem Martinovi zapůjčil pro jeho pyromanské experimenty. Ta pixla s prachem se už nikdy nenašla.

S návštěvami se protrhl pytel už někdy kolem roku 1985. Několik hostů jsem si směl natočit, jiní z toho měly panickou hrůzu, čemuž se samozřejmě nedivím.
Hanka, vdova po Vládíkovi Víznerovi, nám přišla ukázat svého nového partnera Jirku Datla Novotného.
Ten rok mě ještě navštívili tři kamarádi z vody- Láďa Kozák, Rudla Mráz a Mirek Kraus .
Měl jsem z těch návštěv velkou radost. Každé setkání bylo takové, jako bychom se rozešli teprve včera.

S nástupem Gorbačova na carský trůn bylo cítit závan trochu jiného větru. Jednou, necelé dva roky před Listopadem 89, jsme seděli v naší hospůdce a řešili mezinárodní situaci. Pojednou Pepyk Rakušan prohodil, že sází soudek mnichovského piva na to, že nejpozději do pěti let mu bude navráceno československé občanství, které mu bylo před časem odebráno. Hned se našel jeden skeptik (Pokorný Karel), který se sazky chytil, snad pod vidinou lehké výhry.
Sázku jsme zaprotokolovali na papírek z Pepových cigár. "Napiš tam radši, že za tři roky, nejsem přece troškař", nabádal mě Pepa.
Vše bylo zaprotokolováno a papírek jsem založil do archivu. Když to došlo po dvou letech tak daleko, nikdo si už na sázku nevzpomněl.
V tom samém roce v létě mě navštívil jeden kamarád z dětství se svým synem. Požádal mě, zdali bych mu nemohl pomoci umístit syna do nějakého asylového zařízení.
"Jardo, proboha, do roka se to podělá a potom bude tvůj kluk sedět bez papírů někde v lágru a ti ostatní si budou jezdit po světě."
Snad mě to uvěřil.

Koncem léta 1989 mě napadlo, že by bylo docela fajn, uspořádat nějakou Silvestrovskou zábavu a sice pro pokud možno nejvíc lidí. Na Rosenheimerstraße byla restaurace Haidhauser Bürgersaal, která měla velikou místnost pro mnoho desítek lidí a ještě v ní zbyla obstojná taneční plocha. Restaurace patřila městu, ale v té době jí měla propachtovanou česká rodina, která sál propůjčovala pro různé kultůrní akce.
Pavel Vogel řekl, že by do toho šel se mnou. Pavel je manžel té cestovatelky, o které se lze dočíst v našem almanachu. Byl jsem rád, že na to nebudu sám. Dohodli jsme se, že to nebude podnik výdělečný, abychom dali dohromady co nejvíc krajanů a neděsili je cenou vstupenky. Na straně druhé jsme ale chtěli nabídnout nějaký program s live muzikou a k tomu mísy řízků s bramborovým salátem, vše inklusiv.
Pan restauratér z Bürgersaalu byl našemu nápadu příznivě nakloněn, asi pod vidinou těch mis řízků. Teď už nic nebránilo dalším přípravám. Pavel řekl, že obstará muziku. Kdybych ho býval tenkrát znal tak dobře, jak jsem ho poznal po nějakém čase, obstaral bych si muziku sám.

Vytiskli jsme zasedací pořádek s očíslovanými místy k sezení, Karel Fron nám poskytl plastiku, ze které Pepyk Rakušan vyrobil plakát, natiskli jsme vstupenky a čekali, kdo si je koupí. Ohlas byl, zdálo se, docela dobrý. Hlavní prodej vstupenek jsme očekávali někdy v listopadu.

Jenomže v listopadu se nám to trošku zadrhlo. Nastala totiž sametová revoluce a každý exulant zatoužil, se na tu událost přijet podívat, uvidět na vlastní oči, jak ten bolševik i u nás jde konečně do háje. To jsme se s Pavlem začali trochu obávat o zdar našeho podniku.
Naštěstí nebylo vůbec jednoduché pro neupravence* rychle nějaké vízum do "Česka" dostat. Povedlo se to třeba Pavlu Pecháčkovi, řediteli českého vysílání RFE, kterého ale po odvysílání několika live reportáží z Václaváku poslali šupem zpět.
Takže nikomu se zase tak moc rychle do Prahy nechtělo, i když vím o kamarádech, kteří by tam jistě jeli, kdyby nebylo toho našeho bálu. A jsem jím dodnes vděčný, že na ten bál přišli.

A ten silvestrovský bál byl úžasný, nezapomenutelný. Já sice prodělal nějakých pár stovek, kterými jsem předfinancoval propagační materiál a vstupenky, ale tenkrát jsem si mohl ještě dovolit tu částku odepsat z daní. Veškerý přebytek, který zůstal v kase, dal Pavel prý těm chudákům muzikantům, kteří se k nám museli trmácet až z Prahy.

Tak nám s konečnou platností skončila v Mnichově "Doba předsametová".



*upravenec = exulant, který si upravil vztah s ČSSR, tedy požádal prezidenta republiky o milost, uhradil své vzdělání a podepsal prohlášení, ve kterém se zavázal, že se bude chovat jako řádný občan ČSSR. Potom směl navštěvovat republiku a koupit si třeba levné holinky, se kterými se před neupravenci chvástal (Oťas).