Honza

Honzu jsem poznal v létě 1968 v táboře pro uprchlíky v Zirndorfu u Norimberka. Seznámila mě s ním jeho žena Eva, kterou jsem poznal o několik minut dřív. Potloukala se po táboře se svojí kamarádkou Janou Venclíkovou a obě byly zvědavé na nové "přírůstky", které právě procházely přijímacím řízením.
Jana byla manželkou stomatologa, který si v té době již po Německu hledal práci, ve své profesi to měl snadné, zvláště když už měl papíry na to, že jaksi bude v Německu "trpěn", což zdaleka neznamenalo udělení asylu, ale byla to jakási jistota, že ho nepošlou šupem zpátky.
Rendlovi nic takového neměli, zato měli několikaměsíční holčičku Mercedes, která byla rovněž zárukou, že nakonec v Německu zůstanou. V Československu totiž vrcholilo "Pražské jaro" a Němci na nás pohlíželi s podivem, co tady vlasně chceme, když už doma máme tu svobodu taky. Za pár týdnů si ovšem názor poopravili.

Rendlovi mě obeznámili s místními zvyklostmi, to jest s kým je radno se stýkat a s kým v žádném případě, seznámili mě s důležitými lidmi pro kontakt s vnějším světem a důrazně doporučili návštěvu nedělního kázání.
Na bohoslužbě jsem byl naposledy jako osmiletý chlapec v evangelickém kostele mého strýce Ludvíka Hnízda v Hradci králové. Vyznáním patřím do obedience Církve československé- husitské, což mě uchránilo dodnes před placením církevní daně, neboť v Německu tato sekta není známa.
Nevzpomínám, jestli v té době byl ještě v Zirndorfu duchovním proslulý páter Fořt, který později působil v Mnichově. Stále ale vidím farářův překvapený pohled, když jsem vyňal hostii, kterou on mě vložil do úst, prohlédl ji, poté dal zpátky, rozkousal a spolkl. To prý bylo veliké faux pas, řekla mi Eva a ona to musela vědět, neboť byla dcerou faráře, pochopitelně evangelického.
Monsignora Fořta jsem v Mnichově dost blízce poznal. Jednou jsem mu řekl, že mluví úplně stejně, jako Miroslav Horníček.
"Pana Horníčka sice vůbec neznám, ale nejste první, který mě na to upozornil" odpověděl.
Později mě Martin Štěpánek vyprávěl, že před svým útěkem v roce 1950 sídlil Mons. Fořt na "jejich" faře v Horní Vltavici.

Rendlovi byli, kromě Jany Vanclíkové, jedinní, se kterými jsem se v táboře stýkal. S Honzou jsme chodili na houby, které jsme si po návratu u Rendlů usmažili. Měli totiž samostatný pokoj, který jim jako rodině příslušel, kdežto já spal na hromadné noclehárně.
Zprvu jsem na houby chodil sám, Honza neprojevoval zájem. Po nějakém čase jsem objevil na jedné mýtině v lese osamělou hospůdku. No, zas tak osamělá nebyla, sedělo tam vždy pár strejců. Na zdi visel obrovský obraz nastoupených příslušníků místního hasičského sboru. Říkal jsem si, že až budu jednou bohatý, vrátím se sem zpět a ten obraz koupím. Když to bylo po letech skoro tak daleko, jel jsem skutečně z nějakého obchodního jednání v Norimberku kolem a dal si tu práci hospůdku vyhledat.
Nic nebylo jako dřív. Kolem hospůdky tekla řeka, která tady nikdy před tím nebyla. Kanál Main-Dunaj. V hospůdce už neseděli strejcové. Laskavý majitel mě tam vpustil, abych si mohl obraz prohlédnout. Jak to celé bylo, jsem již popsal v jedné z dřívějších kapitol, ale ještě se budu asi mnohokrát opakovat, protože na tomhle místě bych chtěl říct o Honzovi všechno, na co si pamatuji.

Když jsem Honzovi o svém objevu vyprávěl, usoudil, že taková procházka lesem nemusí být ku škodě. Naše společné vycházky za houbami byly přerušeny až mým odjezdem k výslechu u Američanů ve Franfurtu. To už jsem také dříve popsal.
V Zirndorfu se objevil můj dávný parťák z vody Jirka Springer a trošku velkohubě všem slíbil, že u nich, v Ludwigshafenu, je práce pro každého a že mohou klidně přijet. Ona to zas tak úplně pravda nebyla, jak jsem se brzy přesvědčil, ale Jirka to jistě myslel dobře. Nevím, jestli by se Honza nechal přesvědčit, ale jeho Eva to měla naprosto jasně v hlavě srovnané.
Její cíl byl Mnichov. A Honza měl také v Bavorsku svého nejlepšího kamaráda, spíš dvojče, Vaška Skřičku, o kterém vždy mluvil s respektem, jako o Vencovi.
Seznámili se jako technici v pražském rozhlase, Venco oprav mě, jestli v tom nemám jasno. Později pracovali také v televizi. Vyrobili třeba první tištěné spoje pro vysílač Cukrák. Do desek neopomněli vyleptat malým písmem, že ředitel je vůl.
Vašek v Německu zakotvil u jedné strategické technologické firmy nedaleko Norimberka a Honza nějaký čas v také Norimberku pracoval, u firmy Grundig.

Když jsme s Danou o Silvestra 1968 Rendlovy navštívili, vyprávěl mě Honza zajímavou historku ze svého profesního působení.
Pracoval v oddělení, kde se řešily reklamace zákazníků po technické stránce. Občas byl reklamován televizor, který vykazoval jistou stále stejnou anomálii. A Honza ve své zarputilosti řešit problémy, ten problém také skutečně vyřešil.
Zjistil, že pokud se na nožičku jistého kondenzátoru nasune ferritová kulička v ceně 0.5 Pfennigu, problém zmizí. A hned si podal zlepšovák, návrhl, aby se na ten kondenzátor navlékala ta kulička již při výrobě. Následující studená sprcha mu odhalila podstatu kapitalistického systému v celé jeho nahotě. Šéf mu vysvětlil, že při množství vyráběných televizorů by cena ferritových kuliček mnohonásobně převýšila cenu jednoho technika, který třikrát do měsíce ten problematický televizor uvede opět do správného chodu.

Potom jsme se na nějaký čas ztratili z očí, my jsme byli s Danou ve škole v Achenmühle a Rendlovi se mezitím dostali do vytouženého Mnichova. My po roce také, jenomže to už jsme našli Honzu jaksi bez Evy. Rozvedli se, ona zapadla do jedné dosti zvláštní party. Vzala si chlápka, o kterém nejsem vůbec přesvědčen, že ji mohl nějakým způsobem okouzlit.
Později jsem ji ještě několikrát zahlédl v českých hospodách, kam bývala doprovázena jakousi tajemnou přítelkyní.

Honza získal místo u firmy Rohde & Schwarz. Tahle firma byla v roce 1933 založena v jednom mnichovském bytě dvěma velmi schopnými inženýry. Od samého počátku vyvíjela precizní měřící přístroje pro všechna odvětví elektrotechniky. Dnes má pobočky po celém světě.
Pro Honzu to bylo velice prestižní zaměstnání, ale kromě toho získal v Mnichově také výborné zázemí. Žila zde již nějakou dobu rodina sestry jeho maminky, Paulovi. Ti byli majitelé malé tiskárničky a mohli si dovolit luxus pronájmu domku v hezké zahradní čtvrti. Paulovi měli dvě dcery, rozvedenou Naďu a provdanou Helenu Tydlitátovou. A svobodného syna Pepíka.
S Pepíkem se Honza hledal, až se s ním našel. Stali se na dlouhou dobu nerozlučnými přátely. Ve sklepě u Paulů si zařídili takovou diskotéku, kterou nazvali Klub Shady Lady, snad podle Ginny Simms ze stejnojmenného filmu, nebo podle rocku Gene Pitneyho, ale mohla to být také nějaká úplně jiná Lady, Honza měl fantazii bohatou. Bohužel jsem se ho tenkrát nezeptal a dnes už nemám koho.
Na obrázku vedle jsem jej namaloval jako discjockeye. Ta svatá Ludmila byla jeho oblíbená deska: U svaté Ludmily, půlnoc už odbily...
V tom klubu jsme se první léta hodně často setkávali. My jsme sem přivedli naší starou partu z Achenmühle, která se nástupem do zaměstnání rozrostla o další krajany a krajánky. V klubu se nehrála jenom muzika, probírali jsme také různá společenská a vzájemně vzdělávací témata. Já jsem třeba držel přednášku o evropských vinných oblastech a typických sklénkách, které se v tom, či onom kraji používají.

Velký úspěch měla naše literární soutěž. Jednou někoho napadlo, že by si každý návštěvník klubu měl připravit nějakou vlastní povídku, nebo námět na film. Zatímco všichni to víceméně odflákli, Honza si připravil perfektní scénář. Jak to probíhalo, to si můžete poslechnout na této stránce.

Celá parta se scházela po večerech v klubu hodně často, tedy ti bezdětní, což byli všichni, kromě mě a Danušky. O sobotách a nedělích na jaře a v létě se ale jezdilo na výlety do přírody, nejčastěji někam na řeku a tam se naše Barbarka vždy velice těšila.


Ovšem jednou se Barbarce ten výlet hrubě nelíbil. Domluvili jsme se opět na nějakém opékání buřtů s tím, že se pojede za každého počasí, děj se co děj. Jak to probíhalo je k vidění na vedlejším snímku. Honza jí ale pomohl usušit na ohni punčošky a všechno dobře dopadlo. I nálada byla skvělá.


Jiný výlet se ale Pepíkovi a Honzovi ohromně podařil. Pozvali nás na Živánskou, která se opékala opět na břehu Isary. Kluci nás překvapili soudkem opravdového plzeňského piva, který Pepík, tenkrát již restauratér, sehnal přes jediného dovozce Dallmayra, obchodníka s delikatesami.


Tohle byl náš nejdelší, ale také nejhezčí výlet. Paulovi měli příbuzenstvo ve Švýcarsku a Dana měla v Basileji sestřenici, provdanou za Honzu Stránského. Naše švýcarské krajanstvo mělo takový recesistický spolek, který se nazýval Knedlík a který pořádal několikrát do roka různé zajímavé akce. A na jednu takovou jsme byli pozváni. Rallye knedlik jsme se ještě několikrát zůčastnili, ale tahle se mi líbila nejvíc.

Myslím, že tohle byla Honzova velmi šťastná doba. Měl kolem sebe mnoho přátel, kterým byl výborným kamarádem, ale i autoritou ve svém oboru- audiovizi. Předcházelo tomu ale jedno nešťastné období, o kterém bych se chtěl krátce zmínit.
Tenkrát měl Honza světobol, opustila ho žena. On jí miloval a ona jeho snad taky, ale kromě Honzy milovala ještě pár jiných a nedokázala si to dlouho nějak uspořádat. Ovšem jednou to Honzovi říct musela.
Protože jsem Honzu opravdu dobře znal, dostal jsem strach, aby si něco neudělal. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho pozvat k večerní návštěvě nějaké pivnice ve studentské čtvrti Schwabing, aby mezi lidmi přišel na jiné myšlenky. Honza proti tomu nic neměl a tak jsme zašli do hospody Zur Brez´n (U preclíků). Moje představa byla, že vypijeme tak jedno pšeničné, povzpomínáme na staré časy, potom si dáme druhé pšeničné, opět povzpomínáme a potom Honzu odvezu domů. Honzovy filtrovací orgány totiž z nějakých příčin nedokázaly alkohol spolehlivě zpracovat a tak mu ležely ty dve sklenice pšeničného tak akorát na hranici.
Sedíme, popíjíme a přikusujeme preclíky, které tady ležely v ošatkách na každém stole.
Všechno by asi dobře dopadlo, ale v hospodě se pojednou zjevili Pepíček s Alešem. A hned se hnali k našemu stolu.

Pepíček Hozák je akademický malíř, Aleš Andryzszak houslový virtuóz a hudební pedagog, oba skvělí společníci. Objednáme tedy další pšeničné, pojídáme preclíky a probíráme nejnovější drby z krajanského společenského života. Pojednou se Aleš zeptal, jestli víme, že kousek odtud otevřeli novou italskou restauraci a jestli nemáme chuť se tam zajít podívat. No, chuť byla, jen Honza mávnul rukou.

V restauraci panovalo takové vznešené prostředí, ve kterém pobíhalo více číšníku, než sedělo hostu. Byl nám vykázán stůl, asi tak ve středu místnosti. Poloha stolu, jak se později ukáže, byla důležitá pro další běh událostí.
Pepíček si objednal takové ty mastné nudle s česnekem, ja s Alešem suchou šunku se salátem a k tomu dohromady dvě lahvičky Barola, skvělého to vína z Piemontu.
Honza si neobjednal nic, jenom utrousil, že tohle nemá cenu a že by se nejraději na všechno vykašlal, na život, a tak dále. Extrovertní a výbušný Pepíček, neznaje situace, požádal Honzu ať už nás s tím tady nesere, jde ven a hodí si tam někde na stromě mašli. Tak si Honza objednal také jedny mastné nudle.

Po chvíli přinesl číšník vše, co bylo objednáno a my jsme se do toho s chutí pustili. Jenom Honza si nás, ani nudlí vůbec nevšímal a stále zasmušile opakoval, že ten jeho zkurv... život za nic nestojí.
To už Pepíček nemohl vůbec poslouchat. Cholericky, velmi zvýšeným hlasem Honzu vyzval, aby konečně provedl ten akt, o který jej již dříve žádal, nebo že za sebe neručí a když si Honza tu mašli hodí, tak on, Hozák, se zaručuje, že ty jeho nudle za něj dojí.
Na tohle nasadil Honza jeden ze svých nejzasmušilejších obličejů. Vstal, vzal do obou rukou talíř s Pepíčkovými spaghetti aglio e olio (e peperoncino) a pomalu mu ho vysypal, spíše vylil na hlavu.
Chvilku to trvalo, než si to všechno Pepíček srovnal, potom ale sebral zbytky, které ještě zůstaly ležet na jeho hlavě a vrhl jimi směrem k Honzovi. Mířil však příliš vysoko, Honza si právě sedal a tak nudle letěly přes celou místnost. Aby to Pepíček napravil, hrábl do Honzova talíře, uhnětl z nudlí takový knedlík a ten po Honzovi vrhl. Opět nepřesně, knedlík se rozlétl po celé části místnosti a tím byla upoutána pozornost všech v tom směru sedících hostů. Honza poté bleskurychle vyhrábl zbytek nudlí ze svého talíře a tím také po Pepíčkovi mrštil, samozřejmě s vysokým rozptylem. Nudle zasáhly druhou stranu místnosti a náš stůl se stal středem pozornosti celé restaurace.
Já s Alešem jsme poklidně jedli šunkový salát a obou pánů si zdánlivě nevšímali. Nalil jsem Alešovi číši vína, sobě také a byl nejvyšší čas, protože lahviček se chopili oba soupeři a počali si ho lít vzájemně na hlavu.
Hosté podniku se určitě museli domnívat, že je to taková varietní vložka, kterou uspořádalo vedení restaurace v rámci nového otevření, ku jejich pobavení. Vedení restaurace však mělo na celou věc jiný názor. U našeho stolu se objevil pán, který se do té doby v prostorách restaurace nepohyboval a s nehybnou tváří se nás zeptal: "Co teď, pánové?"

Aleš odložil příbor, postavil se, vzal do rukou všechny čtyři rohy ubrusu s celou tou spouští, uvázal z toho ranec a podal jej přísnému pánovi se slovy: "Ještě jednou."
"Ven!", zvolal ten přísný pán "nebo tady bude do pěti minut policie".
Všichni přátelé jej poslechli, já byl poslední a tak zaplatil útratu. K mému překvapení mě byly naúčtovány jen ty nudle, saláty se šunkou a to vínečko. Úklid šel zřejmě na účet podniku.
Když jsem vyšel ven, ležel Aleš na zádech na kapotě nějakého auta, kopal nohama do vzduchu, smál se a a řval: "To je prdel, pánové."

Doufal jsem, že ten večer přišel Honza opravdu na jiné myšlenky. Aspoň, co do jeho Evy.

Honza mi o své rodině mnoho nevyprávěl, ale později mě seznámil se svojí maminkou. Byla to velice příjemná a milá paní, na rozdíl od její autoritativní sestry Paulové, matky Pepíka. Honzův otec, herec Bohuš Rendl, zemřel v roce 1962 ve věku 49 let. To bylo Honzovi nějakých 20 let.

Honzova a Pepíkova maminka tančily v mládí v souboru nějakého divadla. V té době se Pepíkova maminka seznámila s nějakým podnikatelem Zaorálkem, který po únoru 1948 emigroval a usadil se nedaleko Mnichova, v průmyslovém městečku Geretsriedu, kde vybudoval prosperující firmu na výrobu gramofonových desek. V době, kdy emigrovala rodina Paulova, vlastnil již v sousedním Ickingu nádhernou vilu a o domácnost se mu starala mladičká Asiatka.
Pan Zaorálek Paulům a jejich početné rodině velmi pomohl, umožnil jim, aby si koupili malou tiskárnu, která se stala startovací základnou všech členů rodiny a posléze také odrazovým můstkem Pepíkova podnikatelského úspěchu.

Pan Zaorálek zanechal po své emigraci v Praze rodinu. Měl syna Standu a ten pochopitelně po okupaci 1968 přijel za tátou, i s manželkou. Standa nějaký čas u táty pracoval ale brzy mu bylo jasné, že gramofonová deska je pomalu mrtvá věc a že nastává doba nového nosiče zvuku- kompaktní kasety.
S tátou si o tom pohovořil, ale tomu se nechtělo měnit zaběhnuté věci. Prodal továrnu, poskytl synovi základní kapitál a sám se věnoval cestování po světě. Pochopitelně se svou Asiatkou.

Standa se trochu porozhlédl po trhu, sehnal pár zakázek, zakoupil mašinu na kopírování nahrávek a založil v Geretsriedu firmu Cassetton, prakticky v kuchyni svého rodinného domku.
Firma se mu slibně rozjížděla, takže přistavěl jednu místnost na výrobu a jinou pro studio. Scházel mu ale odborný technický personál a proto musel všechny přípravné práce zadávat externím pracovníkům. To bylo hodně drahé. Z toho důvodu začal brzy pošilhávat po Honzovi, o kterém věděl, že v Praze pracoval se zvukem a nyní je zaměstnán v Mnichově.
Honza jej několikrát spolu s Vaškem Skřičkou navštívil. Vaška Standa nezlomil, ten měl v Erlangenu svou jistotu s platem mnohem vyšším, než by mu Standa mohl dát a kromě toho také svou rodinu. Vašek mu ale přislíbil spolupráci při hledání technických řešení a skutečně pobýval v Geretsriedu dost často.
U Honzy to měl Standa lehčí. Už ta představa, že se stane pánem svého profesionálního studia... Samozřejmě, že "mu" ho Standa pořídil.

Honza byl pro Cassetton bezpochyby velký přínos. Byl autorem mnoha innovací a i já jsem občas od něj dostal malou zakázečku. Se Standou a jeho manželkou Evou jsme se já a Dana rychle spřátelili. Jednou jsme u nich prožili moc hezkého Silvestra. Kromě Honzy se zůčastnil také Vašek a Jirka Krejčí, majitel mechanické dílny, který mě později vyráběl prototypy mých výrobků.

Na ten večer mám jednu dost nepříjemnou vzpomínku. Propálil jsem Zaorálkům doutníkem koberec, když jsem dělal kotoul po zpátku. V tom albu vedle je jedna fotografie, jak tu díru Honza ráno žiletkou spravuje. Docela se mu to podařilo.

Honza se v Geretsriedu velice rychle etabloval a naše obavy, že se tam bude cítit osaměle, se ukázaly jako liché. Naopak, seznámil mě s místními lidmi, kteří mě v budoucnosti prokázali velmi dobré služby. Již zmíněný Jirka Krejčí, vývojář elektroniky Weber, výrobci desek s plošnými spoji Diehl a Polischansky, konstruktér Bušek, to byli po krátkém čase moji cenní spolupracovníci.

V době, kdy jsem byl již samostatný, stavil jsem se u Honzy aspoň jednou týdně. Na fotkách vedle jsem mu přijel ukázat novou hračku, kterou jsem propašoval z Italie. Přijeli jsme s Archibaldem, polovlkem. Ten měl Honzu také rád.
Kromě Vaška, který to měl z Erlangenu opravdu dost daleko, navštěvoval Honzu ještě Pepyk Rakušan. Jednou jsme se tam sešli všichni tři, když mě Pepyk dělal fotky do mého katalogu.
Byl to katalog mých přístrojů na měření kvality vody a fotili jsme to na břehu nějakého jezírka. Tak vznikly o přestávce také ty tři fotky vedle.

Honza měl stále dobré kontakty s kamarády z rozhlasu, třeba s Vaškem Zamazalem, zvukovým technikem, který napsal knižku "Hudební nástroje před mikrofonem". Opatřil jsem si ji hned, jak to šlo. Zamazala jsem ale poznal až po sametu.
Skrze své kamarády dostával Honza zajímavé nahrávky věcí, které jsme neznali, ale které nás hned chytly. To byl třeba případ Divadla Járy da Cimrmana. Honza postupně získával nahrávky všech her. Ve svém geretsriedském doupěti potom pořádal něco na způsob bývalého "Divadla hudby", ke kterému zval všechny přátele.

Jednou mě Honza volal, že v sobotu uvede "Hospodu na mýtince". A že přijdou také Rakušanovi a přivedou Slávu Volného se "snoubenkou".
V té době u nás byla babička Máňa, která byla Slávova veliká obdivovatelka. Nevynechala žádnou z jeho rozhlasových relací. A že prý musí Slávu bezpodmínečně vidět. Nedalo se nic dělat, museli jsme vzít babičku ssebou.
Všechno moc dobře dopadlo, babička nakonec dostala od Pepy společnou fotografii se svým idolem.

Honza do Mnichova, pokud vím, moc nejezdil, i když kousek od Geretsriedu byla konečná stanice rychlodráhy, která dosáhla Hlavní nádraží za necelou půlhoďku. On spíše zatelefonoval, když měl depku, nebo posílal pohlednice, když byl v dobrém rozmaru. Vedle je jedna taková.

V Cassettonu byla zaměstnaná jedna mladá, docela hezká Řekyně Zula. Balila kasety, přijímala poštu, uklízela dílnu, prostě taková šikovná holka pro všechno. Když zrovna neměla co dělat, seděla u Honzy ve studiu a koukala, jak to dělá on.
Jednou se jí Honza zeptal, jestli si to nechce taky vyzkoušet. A Zula ku všeobecnému překvapení řekla, že jó. K ještě většímu překvapení se rychle naučila všechno, co bylo potřeba k převedení zvuku z master pásku do konečné podoby na kompaktní kazetě a to nebyl vůbec jednoduchý postup.
Zula se stala nepostradatelnou, zvlášť, když Honza "vysadil", což se mu bohužel občas stávalo. Tohle musel ocenit i Standa a Zule výrazně zvýšil plat. Jenomže se zlou se potázal.
Zuly manžel, dělník v jiné geretsriedské manufaktuře, se cítil potupen tím, že jeho žena má vyšší plat než on a vyhledal Standu a důrazně jej požádal, aby Zule plat snížil.
Standa se zeptal, o kolik by to jako mělo být a ať mu pravidelně hlásí každé zvýšení svého platu, aby se to nechalo upravit. Zula samozřejmě dostávala ten rozdíl načerno do kapsy.

Honzovi byla Zula za tu rekvalifikaci velmi vděčná a tím myslím vděčná se vším všudy, co k tomu patří a já jim to moc přál. Bohužel Honzovi ani tenhle vztah dlouho nevydržel, jako ostatně žádný jiný.

Cassetton rychle rostl a vznikla nutnost postavit novou výrobní halu. Stavba započala, ale před dokončením se něco zašmodrchalo. Standa se rozhodl halu prodat s tím, že ji vlastně nepotřebuje a místo toho zmodernizuje halu dosavadní.
Ale zakrátko ani to už nebyla pravda a začalo se proslýchat, že Standa hledá nové stanoviště v Kanadě. To se ukázalo být pravdivé, Honza dostal klíče od firmy s tím, ať se o to stará, než se to prodá. Bydlet směl ve vilce Zaorálkových.
Byl to dost smutný konec nadějně rozjeté firmy. Nikdo jsme tomu nerozuměli, ale potom se proslechlo, že za tím útěkem do Kanady stál prý finanční úřad, který Standovi těžce šlapal na paty.

Honza se tedy v Casssetonu stal na nějaký čas správcem. Standa mu kromě jiného zanechal také svojí videokameru. Byla to první, kterou jsem měl v ruce. Těžká bedna, která video zaznamenávala do páskového záznamníku v kufříku na zádech. Tady ji zkoušíme. Vůbec jsme to neuměli zastavit. Ale když se to podařilo, zjistili jsme, že jsme se ještě zdaleka nenamlsali.

Honza dostal dostal nápad, který se neukázal být právě dobrým. Byl přesvědčen, že musíme navštívit jednoho jeho přítele v sousední kovovýrobně. Nevím, jak se jmenoval, Honza ho nazýval Koktavej. Byl to docela fajn kluk a k Honzovi byl tenkrát velmi shovívavý.


Po tomhle zážitku jsem si tu videokameru musel opatřit také. Právě včas, abych v roce 1985 zachytil poslední dny Cassettonu.
Později mě mrzelo, že jsem s tím nákupem kamery ještě nějakých pět let nepočkal. Lepší investice by bývala byla do zvukového 8mm filmu, protože ty amatérské kamery na magnetický pásek ještě dlouho za moc nestály. A ta Standova kamera, ta byla semiprofesionální, to mě tenkrát nedocvaklo.

Z předchozích snímků je patrné, že Honzu události kolem Cassettonu dost poznamenaly. Začal pít a to byla jedna z mála věcí, kterou vůbec neuměl. Ale jeho kamarádi ho dokázali ještě dlouho podržet, dokonce i jeden anděl strážný se našel.

Když jsem převzal místo jednatele německé firmy SWAC ve Strakonicích, jel jsem se do Geretsriedu s Honzou rozloučit. Bydlel v hezkém, malém a čistém bytečku na náměstí. Požádal mě, abych mu uschoval nějaké hudební magnetofonové pásky a gramofonové desky. Zatímco já mnoho svých pásků z úsporných důvodů vyhodil, ty Honzovy jsem si všechny ponechal.

Od té doby jsme si občas zatelefonovali, vyměnili nějaký ten mail, ale už jsme se nikdy nesetkali.

Honza zemřel 17. ledna 2019.
Podle Vaška byl mezi Honzovými příbuznými sotva zájem na nějakém jeho pohřbu.