Jednou, někdy v první polovině osmdesátách let (83/84), mě Pepyk Rakušan požádal, abych ho doprovodil na nějaké dívadelní představení a jo, abych vzal taky kameru. Že by se to mělo natočit, tak aby to jako bylo z více úhlů, on si tu svou prý bere taky.

Už nevím, kde se to představení odehrálo a už vůbec nic o čem bylo, protože jsem hodinu a půl čuměl do hledáčku. Po jevišti jezdil nějaký slavný německý herec na vozíku, ke kterému byl připoután i v občanském životě. Kolem něj se pohybovaly nějaké postavy. Po skončení představení si můj a Pepykův pásek vypůjčil jistý chlápek, který prý z toho měl sestavit film. Pásek, ani film jsem už nikdy neviděl. Jméno chlápka neprozradím, protože občas ještě někdy pracuje v rozhlase, pokud se právě neléčí v Bohnicích, nebo nestarostuje v severních Čechách.

Po představení jsme poseděli u kávy a vína s aktéry, členy divadle Franze Werfela, jehož principálkou byla Jarka Tvrzníková, pozoruhodná žena. Jako herečka to neměla v Mnichově vůbec lehké. V rozhlasové stanici Svobodná Evropa, kde její manžel Martin Štěpánek pracoval, nesměli být zaměstnáni jiní rodinní příslušníci, i když podivné vyjímky existovaly. Jarka se tedy z paměti naučila polohu mnoha set mnichovských ulic a složila úspěšně taxikářskou zkoušku. A založila to divadlo.
Po mnoha letech, když se stal Václav Klaus ministrem financí, vypravil se k němu Martin se žádostí, zdali by neviděl možnost, nějak divadlo Franze Werfela finančně podpořit. Po návratu mi řekl: "Poslal nás sice do prdele, ale vysvětlil nám to tak plausibilně, že s ním nemohu nesouhlasit."
Snad už tenkrát vznikla ta jejich sympatie.

Padli jsme si s Martinem do oka. Nevím proč, mě se něco takového často nestávalo a jemu zcela jistě také ne. Ale on byl velký fanda letectví a já byl profláknutý tím, že jsem strávil 11 let v konstrukční kanceláři profesora Messerschmitta, slavného stavitele stihaček.
Martin mě imponoval, třeba proto, že byl studnicí vědomostí, chodící encyklopedií. Neověřoval jsem si, jestli to, co perlí, je plausibilní. Byla prostě radost jej poslouchat.
Kupříkladu, když radil při zabíjačce venkovskému řezníkovi, jak by se to mělo lépe udělat.

Ale našli jsme ještě mnoho dalších polí společných zájmů, dokonce i knihu o tom napsali. Ta ležela našim manželkám dlouho v žaludku. Podezíraly nás, že se pod zástěrkou spisování scházíme, abychom mohli nerušeně popíjet. Dnes už neumím posoudit, do jaké míry byly jejich obavy plané, nicméně naše knížka byla dopsána. Že jsme pro ní nenalezli vydavatele, leží kromě jiného také na tom, že jsme žádného moc intenzivně nehledali, protože příchodem roku 1990 dostaly události rychlý spád a každý z nás přehodnotil své priority.
Povídání "O slepém mládenci a jiných znepokojivých zvěstech z česko-bavorského Lesa" jsem později převedl do elekronické podoby a uložil v šupleti. Pod obrázkem vlevo se může každý přesvědčit, zda-li jsme si to tenkrát v nějaké vinárně jenom tak "neodseděli".

Ostatně k tomu, abychom se občas ve městě sešli, jsme vůbec nepotřebovali psát nějakou knihu. Já byl svým pánem a moje firma dokázala i několik hodin fungovat beze mne.
Když měl Martin ranní službu, tak mu padla někdy kolem jedné hodiny. Potom šel z rádia, jak té instituci všichni říkali, buď na stanici tramvaje, která ho dovezla na Isartorplatz a nebo tam někdy došel pěšky. To soudím podle toho, že na té trase leží hospůdka, kterou objevil se svým velmi dobrým přítelem Honzou Měkotou, řečeným Doubou. Pod tou přezdívkou znají Honzu tehdejší posluchači Svobodné Evropy.
Hospůdku nazvali "U Lenina", protože jejím majitelem byl lysohlavý Řek drobného vzrůstu, nikoliv nepodobný slavnému revolucionáři. Další hospůdka, jejíž jméno mě již vypadlo z paměti byla na tom Isartorplatzu, tam byla totiž důležitá přestupní stanice do všech mnichovských podzemních drah.

No a za rohem, na Viktualienmarktu, byla příjemná vinárnička, kde se scházela lokální šikérie. Přikládám pár fotek, pro ilustraci atmosféry toho místa, kde jsme se občas na hodinku, spíše na dvě sešli, ale potom Martin rychle skočil na podzemku, aby ho doma Jarunka nepřerazila.
Jednou, když jsme seděli v té hospůdce na Isartorplatzu, se tam objevil režisér Zbyněk Brynych, který občas pracoval v Mnichově. To měl potom Martin na pár dní omluvenku, protože prý jednali s Brynychem o nějaké roli. Jestli to setkání byla náhoda, přihlédneme-li k režisérovu "vedlejšáku", jest otázkou.
Až po Listopadu 89 jsme se dozvěděli, jak vážně byli zaměstnanci RFE ohroženi, o jejich traumatech o kterých nemluvili ani s nejlepšími přátely. A také, kolik těch fízlů mezi nimi, ale i mezi námi bylo.

Naše parta celých dvacet let pravidelně navštěvovala nějakou českou hospůdku, jednou tu a podruhé onu, podle toho, jak ty hospůdky vznikaly a zase zanikaly. O tom píši na jiném místě. Pod obrázkem vlevo sedíme v hostinci "Zur alten Kirche", U starého kostela.
Paní hostinská Maruška byla velmi milá Moravanka, ale její slovenský manžel Jáno, stál nepřetržitě s kuchyňským nožem za jejími zády, pokud zrovna netočil pivo. Aspoň tak se nám to tenkrát jevilo. Jednou, v nestřežené chvilce, nám Maruška stačila ve dveřích kuchyně ukázat, jak a kde se všude krásně opálila na dovolené u moře. To ale bohužel nikdo nefotil.

U našeho pánského "štamtiše"* se pravidelně scházeli fotografové Pepyk Rakušan a Roman Soumar, redaktor Martin Štěpánek, malíř Pepíček Hozák, sochař Karel Fron, básník Karel Kryl, starosta Sokola Karel Pokorný, soft- a harwarový vývojář Štěpán Kadlec, emeritní veterinář a současný taxikář Honza Petrů, sňatkový podvodník Surma a mnoho jiných, jak jim to právě vyšlo. Bylo nám tam vždy moc hezky.

O Vánocích drželi Čechoslováci velice pěknou tradici. Sešli se dopoledne o Štědrém dnu "na svařák", na největším trhu se zemědělskými produkty v Mnichově, na Viktualienmarktu. Pan farář přinesl kytaru a hrál jednu lidovou píseň za druhou, kdo uměl, ten zpíval, kdo neuměl, taky a často se přidalo i obecenstvo, protože v Bavorsku žije nejvíce sudetských Němců, kteří češtinu, tenkrát, ještě nezapomněli.

Štěpánkovi měli také jednu moc hezkou tradici, kterou si přivezli z pražského domova. Na Štědrý den odpoledne pozvali své přátele na kus řeči, sklénku dobrého vína a hlavně na kapra v rosolu, kterého Jarka umí velmi chutně připravit.
Část muzikantů a pěvců se tedy kolem poledne přesunula z trhu Viktuálií ke Štěpánkům do Truderingu. To byly časy. Povolená hranice alkoholu v krvi pro řidiče motorového vozidla obnášela tenkrát 0.7 promille. O tom si dnes, obzvlášť v Čechách, můžeme nechat zdát.
Do toho alba vedle jsem zamíchal všechny fotky pořízené u Štěpánků, vánoce, silvestr, pokec s přátely. Giovanni (Honza Kerel) se tam objeví pochopitelně až po Sametu.

V létě jsme se scházeli u nás na zahradě. Nejdřív jsem to nazýval "Gardenparty", ale potom jsem se dočetl, že anglická královna Elisabeth II. slaví své narozeniny v létě, místo v dubnu kdy se narodila, s oddůvodněním, že je v létě holt lepší počasí. Začal jsem se tedy po ní opičit a udělal jsem z toho party narozeninovou. Narozeniny v lednu jsem slavil pochopitelně také, jak lze vytušit z posledního snímku.

A tak nám víceméně plynul čas a zdálo se, že to takhle půjde do nekonečna. Samozřejmě i o nějaké vzrušení bylo občas postaráno, to když mě nějaký zákazník včas nezaplatil, nebo jsem dokonce o nějakou zakázku přišel, protože pan Siemens byl o chlup levnější.
Martin si v práci také užíval. Třeba, když emigroval Walda Matuška. To z nějakých důvodů rozhodilo Martinova kolegu Karla Kryla. Karel byl v RFE, společně s Yvonne Přenosilovou, zodpovědný za muziku a tak se prohrabával archivem tak dlouho, dokud nenašel všechno, kde Walda svým zpěvem, byť třeba jen náznakem, vlezl komančům do zadku. Sestavil z toho hudební pořad, vedení rádia na něm neshledalo nic závadného a tak byl pořad odvysílán.
To ovšem zase rozhodilo Martina. Rozběhl se za Pechajdou (Pavel Pecháček, ředitel československého vysílání RFE) a rozhořčeně si postěžoval. Nevím, jaký to mělo na Karla dopad, ale ti dva se potom hodně dlouho nemuseli.

Jednou za měsíc jsme navštěvovali srazy Společnosti pro vědy a umění, krátce SVU. To byl takový vzájemně se vzdělávající spolek. Buď jsme pozvali někoho, kdo by nám mohl něco zajímavého vyprávět, nebo něco zajímavého vyprávěl někdo z nás, potenciál tady byl. Martin tam měl také několik přednášek, jednu jsme měli společně. Byl jsem v té době tiskovým referentem společnosti a jednou jsem dostal nevděčný úkol, sestavit z těch přednášek jakýsi almanach. Jak se to povedlo, lze shlédnout pod logem společnosti.

V létě 1989 jsem na jednom z našich srazů prohodil, že by nebylo od věci, uspořádat nějaký větší silvestrovský mejdan. Měl jsem na mysli velký sál "Bürgersaal" na Rosenheimerstrasse, který byl v té době v českých rukou. Nikomu se do toho moc nechtělo, ale pojednou Pavel Vogl řekl, že by do toho šel se mnou. Pavel byl vědec v jakémsi výzkumáku a manžel Hanky, jedné té z cestovatelek, o kterých se lze dočíst v našem almanachu.
Byl jsem rád, že na to nebudu sám. Dohodli jsme se, že to nebude podnik výdělečný, abychom dali dohromady co nejvíc krajanů a neděsili je cenou vstupenky. Na straně druhé jsme ale chtěli nabídnout nějaký program s live muzikou a k tomu mísy řízků s bramborovým salátem, vše inklusiv.
Pan restauratér z Bürgersaalu byl našemu nápadu příznivě nakloněn, asi pod vidinou těch mis řízků. Teď už nic nebránilo dalším přípravám. Pavel řekl, že obstará muziku. Kdybych ho býval tenkrát znal tak dobře, jak jsem ho poznal po nějakém čase, obstaral bych si muziku sám.

Vytiskli jsme zasedací pořádek s očíslovanými místy k sezení, Karel Fron nám poskytl plastiku, ze které Pepyk Rakušan vyrobil plakát, natiskli jsme vstupenky a čekali, kdo si je koupí. Ohlas byl, zdálo se, docela dobrý. Hlavní prodej vstupenek jsme očekávali někdy v listopadu.

Jenomže v listopadu se nám to trošku zadrhlo. V Praze nastala sametová revoluce a každý exulant zatoužil, se na tu událost přijet podívat, uvidět na vlastní oči, jak ten bolševik konečně i u nás jde do háje. To jsme se o zdar našeho podniku s Pavlem začali trochu obávat.
Naštěstí nebylo vůbec jednoduché pro "neupravence"** rychle nějaké vízum do Česka dostat. Povedlo se to třeba Pavlu Pecháčkovi, kterého ale po odvysílání několika live reportáží z Václaváku poslali šupem nazpět.
Takže nikomu se zase tak moc rychle do Prahy nechtělo, i když vím o kamarádech, kteří by tam jistě jeli, kdyby nebylo toho našeho bálu. A jsem jím dodnes vděčný, že na ten bál přišli.
A ten byl úžasný, nezapomenutelný. Já sice prodělal nějakých pár stovek, kterými jsem předfinancoval propagační materiál a vstupenky, ale tenkrát jsem si mohl dovolit tu částku odepsat z daní. Veškerý přebytek, který zůstal v kase, dal Pavel prý těm chudákům muzikantům, kteří se k nám museli trmácet až z Prahy.

Tak nám s konečnou platností skončila v Mnichově Doba předsametová a časy nové důkladně zamíchaly vodami v našem dosud klidném rybníčku.


*štamtiš = stůl vyhrazený štamgastům (kmenovým hostům).

**upravenec = exulant, který si upravil vztah s ČSSR, tedy požádal prezidenta republiky o milost, uhradil své vzdělání a podepsal prohlášení, ve kterém se zavázal, že se bude chovat jako řádný občan ČSSR. Potom směl navštěvovat republiku a koupit si třeba levné holinky, se kterými se před neupravenci chvástal (Oťas).

Ještě v zimě se skoro každý z nás musel aspoň jednou podívat do Čech. A byl to zážitek dost otřesný. Už cestou zaujaly zchátralé domy, žlutý dým stoupající z komínů a ve vzduchu zápach pekla. Prahu jsem měl ve vzpomínkách mnohem hezčeji vymalovanou. Naštěstí jaro většinu těch hrůz zase zakrylo a potom se to dílem rychle zlepšovalo a dílem jsme si opět zvykli.
Do Prahy jsem vezl několik balíků papíru do tiskárny. Jarka Binarová mě o to požádala, že prý je to nedostatkové zboží a já že si to si to mohu dovolit. Když jsem ve Špalíčku papír předával, řekl mi kdosi, abych to hodil támhle na stůl a už si mě nikdo více nevšímal.
O rok později jsem zažil něco podobného, když jsem Dr. Císařovskému, prezidentu Evropského kulturního klubu přivezl (a propašoval) jím objednaný počítač.

Během roku 1990 jsme se s pár přátely dohodli, že se bude Silvestr slavit v Praze. Sešli jsme se už 30. prosince v hostinci U Vejvodů a bylo to velice bouřlivé. Martin se bohužel nezůčastnil, proto uvádím video ze srazu na jiném místě.

Druhý den dopoledne jsme byli pozváni na tradiční setkání umělců do divadla Na zábradlí. S Pepykem Rakušanem jsme se střídali u kamery, takže jsme na záběrech vyjímečně oba.
Největší dojem na nás udělala sedmasedmdesátiletá, Ljuba Hermanová, která zájemcům předvedla obdivuhodný kousek. Ljubu jsem poznal v Mnichově, kam jezdila k Hance Víznerové. Za ubytování se jí odmněňovala obrázky od Františka Tichého, kterými se Ljubě Tichý odměňoval zato, že mu dala.

Večer jsem byl pozván s Danou do malostranského bytu rodiny Jana Kerela. Architekt Kerel byl skvělý chlapík, kamarád bratrů Štěpánků a já jsem se s ním seznámil již během roku v Mnichově. Honzova rodina, ale i všichni ostatní hosté, byli velmi příjemní lidé. Na mě zapůsobil doyen společnosti, člověk který seděl stále v rohu místnosti a vypadal skoro jako Jan Masaryk. Byl to Vlastík Zikmund a bydlel v domě o patro níže. Po letech, když jsme s Martinem vyrazili na náš utajovaný výlet do Prahy, poskytla nám jeho paní útočiště. To už ale Vlastík nežil.

Hodně se diskutovalo, ale také koukalo na televizi, která po letech přinesla opět normální silvestrovskou zábavu. Rakušanovi dorazili až před půlnocí a Pepyk byl dost nacamraný. Představoval se, jako manžel od té slavné Lídy a to se asi moc nelíbilo, nejen mě.

Na půlnoc připravil Martin ohňostroj. On byl totiž kromě všeho jiného také pyrotechnik, ne-li pyroman. Když se před lety dozvěděl, že střílím na střelnici z předovky, optal se, zdali vlastním černý prach. Po kladné odpovědi se mu rozzářily oči a zeptal se, zdali bych mu trochu nepůjčil. To půl kilo, které jsem mu "půjčil", jsem už nikdy neviděl. Svedl to na svou tchýni, která je pravidelně z Prahy navštěvovala a trpěla zvláštní formou kleptománie- ukrývala v domácnosti nalezené předměty.
Prý se ta plechovka už nikdy nenašla, tak jsem si koupil novou, měl jsem na to holt papíry.

Takový ohňostroj, jako ten Martinův, Malá Strana do té doby asi nezažila. Tenkrát ještě vypouštění raket nebylo tak opovrženíhodné, jako dnes.
Nejprve se střílelo na Waldštejnském náměstí, potom se pokračovalo ke Karlovu Mostu. Už nevím, jestli to bylo v Tomášský, ale skoro bych vsadil na Josefskou ulici, kde po výbuchu petardy všechna světla pouličního osvětlení zhasla, po výbuchu dalším se opět rozsvítila.
Slyším Petra jak volá: "Brácha pozor, máš už jenom jedno voko!"

Tohle Martinovo tajemství nikdo v Mnichově neznal. Já jo.
Zdeněk Brauschläger na podzim 1990 pozval do Mnichova svého známého, léčitele a jasnovidce pana Švece z Velkého Meziříčí, který nám v úzkém kroužku přátel vyprávěl o svých schopnostech vidět a cítit nemoce a o své spolupráci s třebíčskou nemocnicí, pro kterou diagnostikoval. Později o tom držel také přednášku v naší SVU.
Sedělo nás ve Zdeňkově bytě snad deset a pan Švec se nabídl, že nás o svých schopnostech přesvědčí, každého individuálně ve vedlejším pokoji. My jsme s Martinem tenkrát pracovali na naší knize o paranolmálních fenomenech, tak jsme tam vlezli oba současně.
Pan Švec se na Martina se zájmem podíval a povídá: "Člověče, vy jste slepý na jedno oko."
Martin se trochu ošil a pak řekl, že ano, když byl malý, praskla mu na houslích jedna struna, géčko, a ta mu to oko vyšvihla.
"No, a co vůbec na to oko vidíte?"
"Takový zrnění."
"To je odchlíplá sítnice, tu vám můžu přilepit, ale dlouho to nevydrží, nechte si to spravit v nemocnici, dneska to už umějí."
Pan Švec přiložil na minutu Martinovi dlaň k oku, aniž by se jej dotkl.
"Co to dělá?" zeptal jsem se, když jsme vycházeli z pokoje.
"Je to pryč."

Martin často vzpomínal na jejich "letní byt" v Horní Vltavici. Měli tam pronajatou faru, kam otec každý rok na léto celou rodinu vyvezl. Byla to prý cesta na celý den. Z Prahy do Mníšku, po Andělských schodech přez Voznici na Dobříš, Milín, Strakonice, Volyně, Vimperk a potom už vzhůru do kopců. Korkusova huť. Tady byl takový malý kostelík o kterém mě Martin vyprávěl zajímavou historku.
Prý tam visel takový zašlý počernalý obraz a když původní obyvatelé, kteří byli po váce "vysídleni", opět směli v šedesátých letech navštívit svůj starý domov, jejich první cesta vedla do kostela, kde se u obrazu pomodlili. Po několikáté návštěvé nabídli obci, že by jim poskytli finanční dar na zvelebení, kdyby jim obec oplátkou darovala ten obraz, aby se u něj mohli pomodlit i ti rodáci, kteří už nejsou schopni nějaké cesty.
Nějak se to vyřešilo, rodáci si odvezli obraz a Korkusova huť dostala tučný dar. Už druhý den proběhla německým tiskem zpráva: "Madona z Korkusovy hutě- opět doma."

Z Korkusovy hutě už je to jen kousek do Kubovy hutě a pak z kopce do Horní Vltavice. V létě je to ze Strakonic krásný výlet, v zimě horror.
Tady kluci chodili i do školy a o tom, že všichni měli to místo rádi, mluví i hrob jejich maminky na místním hřbitůvku.
Tohle bylo jedno z prvních míst, které mě chtěl Martin ukázat. Přijeli jsme s Danou a Honzou Měkotou na Nový rok 1991 rovnou z Prahy a ubytovali se v hostinci. Martin přijel s dětmi a Jarunkou a bydleli u přítele jejich rodiny, emeritního primáře budějovické psychiatrie dr. Václava Tauška, v jeho sídle na Červené hájence. Kolem této hájenky už kdysi mlsně chodil Martinův otec Zdeněk, ale když zjistil, že už je prodána, s Tauškem se spřátelili. Také Martin nás s doktorem Tauškem a jeho paní seznámil a od té chvíle jsem u nich měl dveře otevřené.
V zimě se tady toho moc dělat nedalo, ale navštívili jsme sklárnu v Lenoře, jejímž ředitelem byl Tauškův syn, také Václav. A já si slíbil, že se v létě vrátím, tentokrát s rybářským prutem.

V létě jsme se sešli na Červené hájence bez dětí, ale jinak ve stejné sestavě, doplněné o manžele Zikmundovy. Vlastíka už známe ze Silvestra u Kerelů. Bylo to moc hezké a Martin to ukončil opět ohňostrojem.
Později, když už jsem vedl strakonickou firmu SWAC, zastavil jsem se u Taušků častěji, vůbec ne jenom k vůli těm hřibům, které tam všude okolo rostou. Bylo příjemné si s Václavem pokecat.

Ještě se musím zmínit, že jsem na Červené hájovně poznal obdivuhodný strakonický originál, myslivce a rybáře Frantu Ptáka, kterého dr. Taušek kdysi vytáhl z pěkného průšvihu.
Franta ovládal dobře němčinu a proto doprovázel německé lovce, kterým ti čeští občas připravili nějaké střílení. A závěr, tedy poslední leč se vždy konal na Červené hájence. K Frantovi se později ještě vrátím, rád bych vyprávěl tu historku o utopených podnikatelích pod Žďákovským mostem.

Myslivost a lásku ke zbraním, tu měli Štěpánkovi v genech. V Československu byla myslivost takřka lidovým sportem, tedy, pokud člověk neměl nějaký škraloup. Martinův bráška Petr, ve šlápějích svého otce, se myslivcem stal také.
Martinovi by se to samozřejmě taky líbilo, ale v Bavorsku stát se myslivcem, nebylo vůbec jednoduché. Sám jsem se jednou přihlásil do kurzu k získání loveckého lístku, ale když jsem se o tom zmínil ve spolku "Sauerlachští ostrostřelci", jehož jsem byl členem, dostalo se mě posměchu: "Ty jsi se zbláznil, snad si nemyslíš, že tě mezi sebe vezmou?"
Měli pravdu, po roce biflování jsem u zkoušky prolít, jako dalších osm z deseti. V jiné kapitole to rozvádím trochu podrobněji.

Můj bráška Bohouš mě nabídl, že bych mohl vstoupit do jejich mysliveckého sdružení na Praze západ a absolvovat u nich kurz myslivosti, že o tom už mluvil s kolegy myslivci. To jsem přivítal, ale zeptal se, jestli by tam nevzali taky Martina. Řekl mi, že se na schůzi zeptá, ale ptát se nemusel, bylo to přijato s velkým nadšením.
Problem byl ovšem s tím kurzem. Oba dva jsme se ho nemohli z pracovních důvodů zůčastnit. Dohodli jsme se tedy, že mě bude Bohouš posílat učební skripty do Mnichova a tím pádem ten kurz absolvujeme na dálku. Nevím, jestli by to dnes takhle taky fungovalo, ale tenkrát byla doba porevoluční a ostatně, zkoušku jsme museli složit tak, jako všichni ostatní. V antikvariátu jsem si koupil knihu Myslivost od Forsta, tam stálo všechno potřebné.

Zkouška se konala v Kamenném přívoze, na krásné Sázavě. Myslím, že o tom zážitku si naši tehdejší examinátoři dodnes vypráví.
Já jsem se na zkoušku systematicky připravoval, tedy učil se, zatímco Martin se spolehl na svojí fenomenální paměť. Něco se mu ale přece jenom zadrhlo. Bylo to při zkoušce ze psů a psy Martin suveréně přeskočil, měli přece kdysi jezevčíka Borečka.
Za stolky v sále kulturního domu seděli zkušební komisaři a k nim byli jednotlivě připouštěni adepti myslivectví. Během výměny adeptů byla komisaři personálem restaurace doplněna asi 5cl sklénka nějaké průsvitné kapaliny, která stála před ním.
Viděl jsem, že Martin během zkoušky ze znalosti psů najednou znejistěl, divně se vrtěl, ošíval, nic nemluvil a přemýšlel. Najednou uchopil tu sklénku, která stala mezi ním a examinátorem a obrátil ji do sebe. Mělo to zázračný účinek, okamžitě spustil, ale zkoprnělý komisař už moc neposlouchal a po úspěšné zkoušce Martinovi pogratuloval slovy: "To bylo poprvé v mém profesním životě, kdy mě adept během zkoušky vypil vodku."

Měli jsme to šťastně za sebou, ale s Martinem jsme se už v lese nikdy nesešli. Pokud snad odhlédnu od cvičných střeleb u Franty Ptáka v Chrástu. Frantu jsem se už zmínil v souvislosti s Červenou hájenkou a rozhodně stojí za to, dozvědět se o Frantovi něco víc .

Myslivci z Kovářova pořádali cvičné střelby a Franta k tomu pozval mne a Martina, máme si prý vzít i dámy, on tam v neděli bude tu svou mít taky.
Zajistili jsme si nocleh v rekreačním středisku Radava. Na poslední chvíli se k nám připojil ještě Pepyk, bez dámy, že už prý někde přespí, přinejhorším v autě.
Střelby proběhly podle očekávání a potom se slavilo dlouho do noci. Franta nabídl Pepykovi, že může spát u něj a já ho marně pod stolem kopal do nohy, ať to nedělá. Ráno Pepyk už věděl, co já věděl dávno. Starý mládenec Franta, sdílel svůj domek v té době asi se šesti psy a podle toho to tam vypadalo a vzduch tam byl dost těžký. Pepyka ti psi vzali jako posledního v hiearchii, takže se vyspal v nějaké lenošce.
V neděli ráno ale přijela Frantova přítelkyně, příjemná čisťoučká paní, která Frantovi jednou týdně uklidila, umyla nádobí, posbírala špinavé prádlo, založila do skříní prádlo vyprané a naplnila ledničku hotovkami. Když dorazila naše radavská skupina, seděli už všichni tři na zahradě u kafe a mísy koblih.
Přisedli jsme a docela nám to kafe s koblihami bodlo. Franta vyprávěl myslivecké a rybářské historky, ale najednou vyskočil, že nám musí něco zajímavého ukázat.
Vrátil se s hrstí fotografií, které nechal kolovat. Na fotkách byly otevřené sudy s pozůstatky "podnikatelů", které ze Žďákovského mostu do přehrady házeli "Orličtí vrazi". Franta, z titulu člena rybářské stráže, musel být u toho výlovu sudů taky a tím se k tomu zajímavému materálu dostal.
Od té doby do sebe koblihu nedostanu.

S Martinem jsem tedy v lese nikdy nebyl, ale do svého rajonu na Pálavě, do Pavlova, mě pozval Martinův bráška Petr. Vyjeli jsme z Prahy mým vozem, proti kterému měla silné námitky Petrova žena Vlastička, neboť jí připadalo příliš divoké. Marně jsem jí ujišťoval, že Porsche na dálnici D1 je stejně rychlý, jako Škodovka, protože po téhle silnici se vůbec rychle jet nedá. Nakonec ji ale Petr nějak ukecal a tak jsme si tu D1 náležitě vychutnali.

V Pavlově nás přivítal Petrův přítel Dobroš se svou přítelkyní Anežkou a svým synem. Strávili jsme u nich pár nádherných dnů převážně v lese a pár nádherných nocí v pavlovských sklípcích místních vinařů a myslivců. Petra tady měli všichni velmi rádi.
Jednou večer jsme si udělali výlet do nedalekého Mikulova. Na ulici nebylo živáčka, žádná muzika, nebo zpěv. Úplně mrtvo. Už jsme to chtěli vzdát a vrátit se k autu, když jsme pojednou zaslechli z jednoho sklepního okénka hudbu. Nakoukli jsme a uviděli skupinu mladých lidí, kteří seděli okolo stolu a lepili viněty na láhve vína. Brigádníci. Když nás uviděli a poznali Petra, nadšeně nás pozvali dovnitř a tím vínem pohostili.
Bylo to pár nezapomenutelných dnů. Pavlov, Dobroš a fůskatá Anežka... To už nikdy znova nezažiju.

Martin se s Petrem v devadesátém roce nějak rozbratřili, Martin o tom nechtěl mluvit, na můj dotaz jen temně prohodil: "Židé se vracejí z koncentračních táborů..."
Myslím, že jsem mu rozuměl, já na tom nebyl lépe. Ale copak mohl k čertu někdo vědět, že ten svrab takhle rychle skončí a my se toho dožijeme?

Na usmířenou přivezl Petr do Mnichova Martinovi dárek, uzavřený v krabici od bot. Martin se nad tou krabicí ošklíbal, potom ale rychle zjihl. V krabici byla rodinná relikvie, schwarzenbergský myslivecký klobouk jejich otce.

O pár let později slavil Petr kulaté narozky. Já jsem měl ve věci dárku jasno, Štěpán Louda z Lyry Pragensis mě nechal pohrabat se v jejich depositáři a vybral jsem takovou milou prasečinku- perokresbu "Neptun a vodní panna" od autorky, jejíž jméno už nedokáži identifikovat.
Martin to ovšem měl složitější. Pořád se trápil, co by bráchovi dal, aby mu to udělalo radost.
"A co kdybys mu dal repliku toho klobouku", povídám jednou. "V Divadelní službě v Masný udělají úplně všechno, vím to od Dany, ta tam po matuře začínala."
Martina to zaujalo. Zajeli jsme do té dílny a opravdu, nebyl to problém. Akurát to schwarzenbergský dýnko, tu stuhu neměli. Ale já tušil, kde by se něco takového nechalo sehnat.
V Mnichově za radnicí, v Dienerstraße, hned vedle Dallmayera, býval obchůdek s accessoires a náhradními díly k tomu. Asi jako naše Švadlenka, ale s tisíckrát větším sortimentem. To dýnko tam měli.
Klobouk jsme Petrovi předali na Novotného lávce, kde se to slavení konalo. Měl tam mnoho přátel, které jsem neznal a nechtěl se mezi nimi motat. Naštěstí, či na neštěstí, jsem na baru narazil na Dobroše, který byl na tom stejně, jako já. Později se k nám ještě přidala Krystýnka a bylo vymalováno. Už nevím, jak jsem se dostal k babičce do Betlémský.

Samozřejmě jsme byli všichni na starou vlast nadržení, Slováci jezdili na Slovensko, Moraváci na Moravu a my Pražáci do Prahy. Ale také se pořádaly různé výlety. Jeden z prvních byl do Vrhavče. To je taková víska mezi Běšinama a Klatovy. Jednou tam Rakušanovi projížděli, tenkrát to jinak do Prahy nešlo a zřejmě si někdo z nich asi musel odskočit, tak zastavili před hostincem. A jako na udělanou tam měli zabíjačku. Pepa se samozřejmě zeptal, jestli by něco takového nemohli uspořádat ještě jednou, že by přivezl takových třicet účastníků. Mohli.
Martin se bohužel nezůčasnil, proto lze video shlédnout na jiném místě.

Náš snad nejpovedenější výlet byl na Moravu, do Strážnice, k Martinovu příteli akademickému malíři Františku Cundrlovi, který nám uspořádal fantastický program.
Sešli jsme se nejprve u Rakušanů na chalupě v Bavorském lese. Příští den jsme pokračovali přes Netolice, České Budějovice a Třebíč, kde jsme navštívili zahradní restauraci (tenkrát ještě) hoteliéra Zdeňka Braunschlaegera, kdysi herce pražského Semaforu. V ukázce pod obrázkem je pouze foršpan, celý výlet je k vidění zde a rozhodně stojí za shlédnutí.

V roce 1991 pozval Pepa Rakušan ku oslavě své padesátky všechny své přátele k vyjíždce parníkem. Pro velký úspěch jsme se po deseti letech sešli na plavbě druhé a za dalších deset let na plavbě třetí. Pepovi jsem tenkrát řekl: "tak do třetice všeho dobrého."
"No dovol, snad se ještě dožiju osmdesátky." A to neměl říkat.
Tady je nalodění na tu plavbu první, všechny ostatní "parníky" máme tady: .

Za pár měsíců jsem slavil padesátku zase já a Pepyk mě k tomu natočil laudatio. Všichni kamarádi tam mají nějakou scénku, ve které mě vyzdvihují, nebo aspoň pochvalně mručí. Jarunka s Martinem tam mají také epizodku, kterou zde uvádím. Celé laudátio je k vidění v kapitole věnované životu v Mnichově.



Slavili jsme v mnichovském Velehradu. Protože jsem se narodil téměř ve stejný den ale o deset let později jako Zdeněk Braunschlaeger, a skoro ve stejný den, jako Viera Milatová, ale o deset let dříve, dali jsme se dohromady. Normálně se to nedělá, oslavy se mají slavit tak, jak padají, ale já toho nelitoval, poznal jsem Zdeňkova přítele Oldu Jelínka, který mi později ilustroval Almanach.

Martin uměl na rozdíl ode mne zpívat a tak se postaral s Pepykem a Zdeňkem o zábavu. Zdeněk Braunschlaeger měl kdysi svou hvězdnou hodinu v divadle Semafor, kde ve hře Člověk z půdy v roli Nezamysla hrál a zpíval s Waldemarem Matuškou, Karlem Štědrým, a Václavem Šteklem. Hrál prý potom ve Vinohradském, ale ve filmu dostával vždy jenom pár štěků, nejčastěji v roli policajta.
Škoda, měl jistě na víc. V roce 2008 sepsal a vlastním nákladem vydal své vzpomínky, které nazval
"...a jinejm zpívaj". Ten název činí srozumitelným kresba Oldy Jelínka na obálce.
Rád bych se ke Zdeňkovi ještě někdy vrátil.

Po roce slavila padesátku Dana, opět ve Velehradu a opět společně, tentokrát s Marianem Milatou. To je ten manžel Viery se kterou jsem slavil před rokem já. Tradičně se zase hodně hrálo a zpívalo. Martin, Pepyk, Zdeňek atd.
Stala se tam taková příhoda, o které se nelze nezmínit. Dostali jsme do Mnichova nového pana faráře, takového veselého chlapíka. Vymetl každý mejdan, ani naší oslavu nemohl vynechat. Jenomže to měl trochu komplikované. Příští den, brzo ráno, měl sloužit mši krajanům ve Stuttgartu. Tak že prý přišel jenom na kus řeči.
K jeho smůle se ho ale chopily ty dvě dračice, které lze spatřit po jeho boku na videu. Paní doktorová a paní hlasatelová. Paní hlasatelová prohlásila, že ho ožerou.
"A až ho ožereme, tak ho přeřízneme", dodala paní doktorová.
Nevím, jestli splnily všechna svá předsevzetí, ale jisté je, že pan farář přijel na mši do Stuttgartu o hodinu později a ministranti ho museli držet za vlečku, aby se při kázání nezřítil do publika.
Samozřejmě to na něj někdo prásknul a pan biskup ho přeřadil do administrativy. Pracoval potom někde v archivu.

Naše kamarádka Lída oslavila v žižkovské hospodě "U vystřeleného oka" své kulaté narozeniny a na ty přijelo, kromě všech starých přátel, ještě několik přátel nových, především pan prezident s chotí. Nechyběl ani otec Anastáz Opasek, opat Břevnovského kláštera.
Ty narozky se odehrávaly právě v době nějaké politické turbulence a Václav Havel projevil přání se podívat na večerní zprávy.
"Televizi tady nemám, ale má ji Máňa v prvním patře. Jestli by jste chtěl, já tam zavolám", řekl hostinský.
Havel chtěl a tak hostinský zavolal: "Hele Marie, je tady pan prezident a rád by se podíval na zprávy, moh by na chvilku?"
Máňa svolila, byla zvědavá, co jí tam posílá za týpka. Chtěl bych jí vidět, jak se tvářila, když po otevření dveří nejprve do bytu vtrhla ochranka a všechno prošmejdila. Potom vstoupil Vašík se svým drnčivým "Dobrý večer" a nechal se uvést k přístroji. Máňa prý potom zbytek zpráv strávila vařením a pitím kafe.
Pod obrázkem nalevo jsem si vystřihl, jak si Martin pohovořil s První dámou, když si pan prezident odskočil pobesedovat s ostatními hosty a jak ty dva po svém návratu opět od sebe rozsadil, ale pokud by to někdo chtěl vidět celé, tak zde:

Firmu SWAC založil Herr Stefan Schmitt-Walter, syn slavného operního pěvce. Nešel v otcových šlápotách, ale dal se na vynalézání. Jeho firma vyvíjejela a vyráběla automatizační komponenty, převážně pro automobilový průmysl. Museli jsme zákonitě na sebe jednou v Mnichově narazit.
Po nějaké době jsme se stali dobrými přátely a když Stefan založil ve Strakonicích montovnu, požádal mě, jestli bych mu tam nechtěl dělat jednatele, že to prý moc nefunguje a vázne hlavně komunikace.
Docela mě to lákalo, svou firmu jsem přenechal svému společníkovi a Stefanovu montovnu, jsme se stávajícími a nově zaměstnanými kvalifikovanými kolegy v nejkratší době přeměnili na kvalitní vývojovou firmu.
Stefana jsem seznámil s Martinem i Pepykem a tak jsme se společně vídali na oslavách, které Stefan pořádal ve Strakonicích i Mnichově. Pod obrázkem najdeme video z jedné takové pootavské párty v roce 2001. Všechny naše srazy lze shlédnout v kapitole, která se věnuje firmě SWAC.

Když jsme s Martinem pracovali na naší knížce o šumavských prorocích, řekl mě jednou, že by mě chtěl seznámil s Prahou.
Tak tohle řekl mě, v Podskalí narozenému a na Špačkově plovárně u Železničního mostu Vltavou křtěnému.
Pravda, můj revír se v dětství rozkládal jenom mezi Štěpánskou, Karlákem a Vyšehradem. Později byl rozšířen o Staré město, kam jsem chodil do školy a na břeh Vltavy z Podskalí po Bráník, kam jsem docházel do vodáckých loděnic.

Takže, pomyslel jsem, měl asi na mysli, že moc dobře neznám ten revír jeho, Malou Stranu. A v tom se ani moc nemýlil, ležel mě jaksi mimo. Pokud jsem se v mládí někdy vydal tímhle směrem, došel jsem nejdále do Karlovky k Malvazu. Co jsem o Malé Straně věděl, přečetl jsem si u Nerudy a docela mě to stačilo.

Ukázalo se ovšem, že Martin to myslí trochu jinak. "Ty bys měl poznat Prahu magickou, Prahu Maria Ripellina, italského slavisty Prahou očarovaného. A tu já ti ukážu."
No, tak na to jsem byl zvědavý, především jak to vysvětlíme naším drahým polovicím, které už tak s velkým podezřením sledovali naší literární činnost. Ale řešení se našlo. Já měl něco pracovně neodkladného ve Strakonicích a Martin zase musel něco důležitého probrat s doktorem Tauškem v Horní Vltavici. A jelikož to bude levnější, tak pojedeme jedním autem. Basta.
Nevím, jestli nám to naše holky zbaštily, ale opušťák jsme dostali. U Vaška Tauška jsme se nezastavili, protože jsme to vzali přes Železnou rudu, v Katovicích jsme poobědvali v hostinci U Jelínků, a ve Strakonicích jsme nezastavili už ani náhodou. Vzali jsme směr rovnou na Prahu. Tam jsme se ubytovali u paní Zikmundové, teď už vdovy po Vlastíkovi. A hned jsme zahájili exkurzi po Malé Straně.

Začali jsme na Kampě. Pod obloukem Karlova mostu jsme potkali Josefa Vinkláře a já žasnul, jaký to byl prcíček, ve filmech se tak nezdál. Možná chodil po lávkách, jako Oldřich Nový.
U Lužického semináře jsme navšívili jednoho sochaře, který tvořil nemravné hliněné figurky a v Míšeňské ulici mě Martin seznámil s nejstarší i novodobou historií domu U bílého beránka, rodného domu Eduarda Vojana a současného sídla Martinových sourozenců Petra a Kristýny.

Hned za rohem jsme navštívili hostinec U tří pštrosů, kde mě Martin ukázal stůl, u kterého 20. června 1968 zesnul jeho otec. Podle legendy se tam zastavil po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona. Podle Martina si tam jen zašel se džbánkem pro pivo.
Než jsme došli na Malostranské náměstí, ukázal mě Martin ještě několik dalších pozoruhodností, o kterých ani já, ani běžný Pražák namá tušení. Vzal mě třeba na dvorek pavlačového domu, stojícího v těsné blízkosti kostela sv. Mikuláše. Při pohledu vzhůru přes všechna ta zábradlí, tyčila se nad tím jícnem majestátně věž kostela.


Po nějakém čase jsem se tam vrátil s fotoaparátem, ale mezitím přistavěli nad pavlač takovou ohavnou stříšku, která ten pohled na věž totálně zmršila.

Bylo to tenkrát pro Prahu typické, nejen pro Malou Stranu.
Celé město bylo systematicky a s nedostižným nevkusem předěláno pro turisty, kteří sem přijížděli za dostupným povyražením.


Z těch nádherných obchůdků, hospůdek a vinárniček, které mě Martin tenkrát ukazoval a ke kterým měl vždy nějakou zajímavou historku, se rychle staly prodejny cetek a jídelny blafů neskutečných cen. Jistě, byly vyjímky, třeba hospoda U černého vola u Lorety a možná ještě Baráčnická rychta. Ale já nezoufám. Malá Strana se zcela jistě jednou zase vzpamatuje, vždyť přežila i ten nájezd Švédů.

Byl jsem Martinovi za ten objevný výlet vděčný. Bohužel se to nějak profláklo a naše manželky nás k vůli tomu málem rozsadily.

A ještě na jeden náš výlet si moc rád vzpomínám. Byla to akce jednoho společenstva, která se pořádala na zámku Kozel u Plzně. Zajistili jsme si nocleh v hotelu Hájek, ale Martin dostal nějakou virózu a dlouho váhal, jestli pojede. Nakonec se rozhodl, že to riskne.
Průběh akce zajišťovala Lyra Pragensis, jejíž šéf Milan Friedl byl také aktivním členem té společnosti. Program večera byl přísně rozdělen na program pánský a program dámský, tedy pro ty dámy, které pány eventuelně doprovázely. Nás dva tenkrát nedoprovázely dámy žádné.
Převlékli jsme se do smokingu. Bylo už jenom pár minut před začátkem pánského programu a já pocítil naléhavou potřebu odskočit si na pissoir. Ten jsem začal rychle hledat a v jedné komnatě jsem narazil na skupinu osob, která se také do něčeho převlékala. A mezi nimi se pohyboval můj dávný spolužák z osmiletky Štěpán Louda, který to tam všechno řídil. Ukázal se být zaměstnancem té Friedlovy Lyry.
Když se vzpamatoval z překvapení, povída mě: "Smím tě seznámit s mistrem Vladimírem Rážem, který bude dnes dámám recitovat básně?"
"Štěpáne, jestli okamžitě nenajdu toaletu, tak se tady počůrám", odpověděl jsem.
Samozřejmě jsem místo toalety a čůrání použil expresivnější výrazivo, které se nakonec ukázalo být užitečným.
Byl jsem správně nasměrován, ovšem po mém návratu pochopitelně už mistr Ráž jaksi nejevil zájem o seznámení, což mě umožnilo včas dostihnout důležitý začátek akce. Mistrovi Rážovi jsem se v duchu omluvil.

Po akci se účastníci sešli v hotelu Hájek. Byl tam v hale uspořádán banket s opulentní tabulí šunkových mís a lahví vybraných roudnických vín. Jenomže všichni účastníci přijeli autem z Prahy, takže se brzo rozloučili a také Martin se omluvil, že je mu opravdu blbě a šel spát. Zůstal jsem nakonec v hale sám se sličnou slečnou recepční, která to všechno od svého pultíku se zájmem sledovala.
Pozval jsem jí k té tabuli, vůbec neváhala, přisedla si a hezky jsme si povídali.
"Neodneseme si to k nám na pokoj?" zeptal jsem se po nějakém čase.
"Kam k vám?"
"K nám, jsme tam s Martinem Štěpánkem."
To vzbudilo její zájem. Po krátkém váhání vzala jednu obloženou mísu a dvě láhve sektu do podpaždí, já druhou mísu a také dvě láhve sektu a odebrali se do pokojového traktu hotelu.
Vstoupili jsme do pokoje, byla tam tma a tak jsem chtěl nejprve rozsvítit světlo v koupelně, abychom Martina moc nevyplašili. Jenomže jsem omylem sáhl po takovém tom zapínači větráku, který se rozeřval jako meluzína. Martin se vztyčil v posteli, s krví podlitýma očima. Když obhlédl situaci, zařval mocným hlasem: "VEN!!!"
S tou slečnou jsme to v její recepci všechno snědli a vypili. Když se druhý den Martin vzbudil, tak už mu bylo docela dobře. Vůbec netušil, o co přišel.

Martin slavil své kulatiny v lednu 2007 v Křižovnickém klášteře. Znal jsem tam každého, na rozdíl od posledních Petrových kulatin na Novotného lávce, kde jsem skončil s Dobrošem a Kristýnkou na baru.
U Křížovníků jsem dopadl dobře, nikoliv snad jenom proto, že jsem s každým uměl pokecat, alebrž hlavně, že tam se mnou byla Danuška, která si mne ohlídala. Oslava to byla velmi hezká, zážitky intimní, takže je nebudu rozvádět. Snad ale mohu zájemcům prozradit, že tam mají ve sklepě první pilíř Juditina mostu, předchůdce toho Karlova.

Ten rok jsme se s Martinem ještě sešli v létě na Šumavě. Kamarád Petr Jirounek uspořádal setkání svých přátel. Na setkání jsem si vzal kromně manželky a psa, také novou videokameru, která bohužel vykázala nepříjemnou závadu. Občas ji vypadl zvuk. Chtěl jsem ty záběry vyhodit, ale pak jsem je ponechal. Pro ty, kteří umí odezírat ze rtů, nebo jim to nevadí

Nejprve jsme se sešli u Tesařů v Dobré vodě. Vladimíra Tesařová, sklářská výtvarnice, nám ukázala svůj unikátní skleněný oltář, který vytvořila pro zdejší kostelík. Jiné její dílo, skleněný svatý Jan Nepomucký, stojí na mostě v Čepici. Pro toho, kdo by si chtěl udělat obraz o Vlaďčině práci, přikládám krátký clip na kterém předává Lucie Bílá Bolku Polívkovi dar- skleněného koně od Vlaďky Tesařové
V nádherném domicilu Tesařů se celá společnost, včetně psů seznámila. Sešli se zde Štěpánkovi, přátelé Petr Jirounek a Ivan Boháček, oba s manželkami a manžele Čermákovi, které jsem neznal, ale které jsme měli také navštívit.

Druhý den jsme navštívili Jirounkovy na protější stráni. Petr žije trvale ve Švýcarsku, přednáší na Lékařské fakultě Univerzity v Ženevě neurofarmakologii a neurofyziologii.
Na Šumavě má chalupu, na které v létě pobývá. Jejich hosty byli již týden Boháčkovi. Ivan je vedoucí redakce a jednatel časopisu Vesmír, jeho manželka je lékařka.
Byl to moc hezký den a večer.

Třetí den jsme byli pozváni k Čermákům. Měli také psa, který se s naším dal hned dohromady a oba tropili dost neplechu. Probíhali zahradním jezírkem, což se nelíbilo zlatým rybkám a už vůbec ne paní Čermákové. To byl jeden z důvodů, proč jsme to druhý den raději předčasně zabalili.
Martin byl před zahájením grilování s Čermákem na lovu, ale to zvíře, které se točí na rožni, určitě není z lesa.

Jinak to byl moc hezký výlet. Plánoval jsem nějakou revanš, ale jak už to bývá, stále jsem to odkládal, překládal a najednou už nebylo co slavit.

V následujících dvou letech jsme se s Martinem sešli několikrát v naší vinárně #20 na Národní třídě. Bylo to stejné, jako před lety na Isartorplatzu v Mnichově, jenomže tentokrát jsem vždy zavolal já: "Ahoj, sem v Praze, nezajdem k Jitce na čtvrtku?"

Písemně jsme v kontaktu zůstali, těch mailů jsme si vyměnili mnoho. V jednom mě Martin žádal, jestli bych nezařídil Honzíkovi muškařský kurz. Zařídil jsem mu ho u mistra republiky, ale Honzík se mi bohužel neozval.

Poslední mail, který jsem od Martina dostal, byl z 22.8.2010 a měl nadpis "Brutální sex..." s komentářem "Snad to tak Vaše štěňátko taky tak nepraktikuje. M."
Bylo to přeposlání mailu od Václava Hudečka, kterému to zase poslal Cyril Höschl.

Krátce na to mě ještě poslal jednu sms, kde se pochlubil úspěšným zakončením lovu.

17. října mi zavolal Pepyk, jestli už vím co se stalo, a oni že mají zabůkovanou dovolenou a nemohou u toho být až budou dávat Martina do hrobu. No, nic jsem nevěděl.

Obřad se konal ve strašnickém krematoriu, Hudeček hezky zahrál a bratři zednáři předvedli pěknou opičárnu. Ještě ten den jsem se vrátil do Strakonic, na Prahu jsem opravdu neměl chuť.


Martinův popel ještě nevychladl a už si to s ním začala vyřizovat Kamila Moučková, kdysi prominentní hlasatelka v ČT, po roce 69 svými soudruhy odkopnuta a po listopadu 89 přijata jako hlasatelka do RFE.
V bulváru Blesk se nechala slyšet, že byl Martin opilec, za kterého musela zaskakovat vždy, když byl indisponován, usurpoval svou rodinu, děti, jmenovitě Honzíka a Josefínku a se svojí ženou Jarkou se chtěl nechat rozvést.

Paní Moučkovou jsem již dříve dostal příležitost poznat. Byla to velmi prosťoučká žena a tím se vyhýbám označení, které by k ní sedělo daleko lépe.
S lidmi tohoto typu měl Martin speciální způsob jednání a to Kamilu vytáčelo. Nejen, že ho pomlouvala kde se dalo, ale chodila na něj žalovat k Pecháčkovi, že se politicky angažuje, což zaměstnanci RFE nesměli.

Martina jsem za celá dlouhá léta naší známosti nikdy nezažil indisponovaného a už vůbec ne opilého. Potvrdil mi to každý, kdo ho znal.
O tom rozvodu také něco vím. Kamila, kromě rozhlasování, měla také malý melouch, oddávala na staroměstské radnici. Martin se jí jednou ze srandy zeptal, jestli také neumí rozvádět, že by to docela potřeboval. A Kamila Moučková z toho udělala jedno ze svých předposledních trapných zviditelnění. Světlana Witowská nechť promine.

Nevím, jak na tom byl Martin ve svých posledních dnech, ale jsem přesvědčen, že pokud si napálil tu kouli do palice sám, tak dobře věděl, proč to dělá.