Končila padesátá léta a já také končil své soustružnické učení v Motorletu. Zdálo se, že se začíná blýskát na lepší časy. Dvacátý sjezd ruských bolševiků vnesl děs i mezi bolševiky naše a v téhle době jsem si podal přihlášku k přijetí na průmyslovou školu. To přece nemohlo dopadnout špatně. Táta dělník, máma prodavačka, brácha skoro dělník, já už taky dělník.Ale stejně se to bez korupce neobešlo. Máma mě poslala s asi pětikilovou husou k nějaké bábě jakéhosi papaláše. Ta mě pohladila po tváři a vyslovila přání, abych jí na té škole nezklamal.
Vůbec jsem netušil, na jakou že to školu vlastně půjdu, ale brzo mě bylo oznámeno, že jsem byl kamsi přijat do prvního ročníku podmínečně a jestli prý nebudu úspěšný, tak mě ze školy opět vyhodí. Tu radost jsem samozřejmě nechtěl nikomu udělat.
Byla to střední průmyslová škola strojnická v Masné ulici 18, se zaměřením na stavbu letadel. Prožil jsem tam nádherné čtyři roky a poznal mnoho skvělých lidí.Pokud bych měl začít kantory, tak "Sváťa" Krajina mě vyučil v letectví, které mě živilo ještě dlouhá léta, i v cizině daleké a Jan Hubáček mě nadchnul pro dějiny, které mě baví dodnes.
Oba byli prý na průmyslovku odsunuti, protože jejich kádrový profil se jaksi vymykal normě. Hubáček mohl být klidně profesorem na Karlově univerzitě, Krajina opět na ČVUT. Ovšem v nějaké normální době. Ke Svatopluku Krajinovi se vrátím ještě později, byl to velice vzácný člověk.
Učil nás také Koblasa, můj budoucí příbuzný. Byl to zvláštní člověk, který ale snad nikdy nikomu neublížil. V kabinetu s ním seděl Murdych, chlapík ze stejného těsta.
Zlí jazykové rozšiřovali pomluvu, že měli pod společným stolem baňku s jakýmsi alkoholem a hadičkou si z ní o přestávkách usrkávali. U Murdycha bych to bral, ale Koblasa? I když ...
Češtinářka Dragulová to také měla pěkně polepené. Její manžel, bělogvardějský důstojník, mě doučoval ruštinu, jak jsem už rozvedl v jedné předchozí kapitole. Ale rád to znovu zopakuji. Jeho doučovací hodina spočívala v tom, že mě ukazoval jizvy, které mu šavlí uštědřili rudí a komentoval to šťavnatýmy slovy. Od té doby mě ruština začala bavit, dokázal jsem se dokonce docele dobře domluvit s komsomolkami, které o pár let později navštívily naší fakultu na ČVUT v rámci nějaké družby.
Ruštinářka Zinočka nebyla moc příjemná bába. Jednou veplula do naší třídy s obrovským smrkancem na levém prsu. Nějak jí to tam asi proklouzlo kapesníkem. Celou hodinu před námi machrovala a vykračovala si jako slepice před klecí s malými kohoutky. Až když se později na sebe ve sborovně podívala, musela nás začít nenávidět. Aspoň já měl ten pocit.
V prvním ročníku jsme také měli předmět dějepis. Bůh ví proč, jako by nám to husitství a obrození nenasypali do hlavy už na základce.
Na tu první hodinu dějepisu nikdy nezapomenu.
Profesor Hubáček vešel do třídy, nejprve se představil a potom vzal křídu a na tabuli nakreslil velký kruh, do jehož středu vmaloval takovou malou pecičku. A povídá nam: "Tenhle koláč je vaše studium. Čtyři roky z něj budete ukusovat, než ti úspěšní z vás se dokoušou ke sladké hrozince v jeho středu. Tou je vaše maturita."
Křídou maloval do toho koláče takové výkusky, které prý budeme z toho kruhu ukusovat. Hubáčka jsem miloval a litoval, že mě strana a vláda nedovolila studovat dějepis, místo kovoobrábění.
Teď už si nevzpomínám jak k tomu došlo, myslím si, že to byl takový vlídný trest za nějakou prkotinu které jsem se dopustil, ale Hubáček mě donutil k sepsání práce o historii pražského Podskalí. Jednou jsem se mu zmínil, že tam mám kořeny.
Ta práce měla úspěch, vyhrála nějakou studentskou cenu a dostala se i do jakési mezinárodní soutěže. Vše bylo ale později daleko zastíněno mým esejem o Vyšehradských jezdcích, o kterém bude brzy ještě řeč.
Jak už to bývá, v učitelském sboru byla také jedna mimořádná svině, kterou jsme nazývali Červené zelí. Byl totiž v obličeji nepřirozeně zarudlý. Nebudu ho jmenovat, třeba svině nebyl vždycky, nebo se ku stáru polepšil. Ale ten chlap, nejen mě, ve škole škodil, kudy chodil.
Jednou, bylo to už po maturitě, jsme stáli náhodou v tramvaji vedle sebe a on se mě, jen tak, mírnix dírnix, za veškerá minulá příkoří omluvil s tím, že se ve mě prý zmýlil.
No nazdar.
Krajina měl prostorný byt nedaleko Staroměstského náměstí. Nádherná poloha s malou vadou na kráse. Neměl koupelnu. Sváťa se proto rozhodl vybudovat sprchový kout v ložnici a nechal tam zhotovit takovou stavbu tvarem i velikostí připomínajíci kadibudku bez střechy. O mě věděl, že každé prázdniny trávím na brigádě u asfaltérů a tak mě požádal, zdali bych neprovedl potřebné izolační práce. Pustil jsem se do toho s vervou, benzínovou lampou tavil asfalt a pokládal lepenku. Pojednou jsem byl přerušen strašlivým výkřikem a následným hrubým klením. Paní Krajinová byla lékařka a uměla klít jako chlap. O tom jsem měl možnost se přesvědčit na jednom lyžařském zájezdu, kde jsem jako instruktor obdržel výsadu sedět s kantory u stejného stolu.Vylezl jsem z kadibudky a pochopil nevoli paní Krajinové. Celá ložnice, včetně peřin, byla pokryta silnou vrstvou sazí. Takže u ní jsem měl šmitec, ale Sváťa mi nadále zachoval svou náklonnost. I na svatbu mě přišel.
Svatopluk Krajina, třebíčský rodák, byl synovcem generálního tajemníka národně socialistické strany prof. Vladimíra Krajiny. Jeho bratr Emanuel, vojenský stihač, odešel 1939 do zahraničního odboje. Zahynul v roce 1941. Za "heidrichiady" byl Krajinův otec popraven. To je víc než jeden důvod, aby Sváťa musel po komunistickém převratu opustit ČVUT, kde byl asistentem leteckého konstruktéra profesora Miroslava Hajna.
Zvláštní chlapík byl obávaný učitel matematiky Grosskopf (německy Großkopf- velká hlava). A skutečně měl takovou velkou podlouhlou hlavu, jako kůň. Je to zajímavé, jak se takový genetický znak může táhnout generacemi, vždyť to jméno musel jeho předek dostat už někdy za Marie Theresie.
Jenomže on v té své velké hlavě také skutečně něco měl. Svoje největší blbce posílal na privátní doučování ke kámošovi na průmku v Betlémské a ten mu zase posílal blbce svoje. Oba je bezpečně zachránili před propadnutím už v prvním ročníku, protože v dalších ročnících se matematika nevyučovala, roztekla se do oborů technických a tak to vůbec nebylo nápadné.
Ke mě byl Grosskopf shovívavý, zdálo se mě, že skoro až moc a po letech jsem si to vyhodnotil tak, že byl asi trochu opatrný před žákem, který přišel na střední školu od soustruhu. A ke všemu jsem byl ještě určen předsedou třídy, což vyplynulo z toho, že jsem byl holt o tři roky starší, než ostatní spolužáci.
Také se nemohu nezmínit o jedné velmi smutné figuře našeho ústavu, zástupci ředitele soudruhovi Zachystalovi. Říkali jsme mu Fašista. On totiž při každé příležitosti rád řečnil, ale ať bylo téma jeho projevu jakékoliv, Božena Němcová, nebo brouk Pytlík, vždy skončil nejpozději po třech minutách u fašizmu. Jenomže on pod tím fašizmem měl na mysli německý národní socializmus a o italském fašizmu věděl nejspíš prdlajs.
Tenhle chlápek se na průmyslovku prý také dostal za trest. Odsunuli ho z gymnázia a jeho specializací byla čeština. Nás na štěstí neučil. Ve vyšších ročnících nás češtinu učila soudružka Zpěváková, která ten režim také pěkně žrala, alespoň to tak nechávala vypadat. Třídní knihu přenášela ze třídy do sborovny vždy pevně přitisknutou na hruď, jako by se bála, že jí tu knihu někdo ukradne. Vtipálkové (Krasický) to komentovali tak, že asi proto nemá žádné kozy, dámy ráčejí prominout.
Jednou nám Zpěváková zadala slohové cvičení na téma volný čas. Vzal jsem ten námět trochu svobodněji a nechal volný průběh své literární fantasii. Zaměřil jsem se na vandalizmus kolem nás, bohužel tím nejhloupějším způsobem. Představil jsem se čtenáři jako individuum, které neví co s volným časem, vysedává po hospodách požívaje nikotin a alkohol, ruší po nocích řevem a je dokonce členem bandy Vyšehradských jezdců, házejících lavičky z výtoňského parku do Vltavy. Moje sestra má techtle s jejich pověstným vůdcem Kozinou.
Nevím, jestli pointa mé práce byla srozumitelná, ale Zpěváková s tím ihned běžela k Fašistovi a ten pošuk okamžitě povolal do školy tajnou policii. Snad si představoval, že mě odvedou na školní dvorek a tam mě hned zastřelí.
Zachránilo mě, že jsem žádnou sestru nikdy neměl, Vyšehradští jezdci už dávno stavěli Slapskou přehradu a Kozina byl už zavřený, když jsem ještě do školy nechodil. Moje práce byla uložena ve školním trezoru a dostal jsem ohodnocení nedostatečné s tím, že si to mohu do konce roku ještě opravit.
Už si nevzpomínám, jakým traktátem jsem to opravoval.
Učitelka Zpěváková zemřela nečekaně na nějakou střevní nemoc. Na jejím pohřbu řečnil Fašista ve smyslu: "Soudružko Anno, odešla jsi bla, bla, bla... německý fašizmus atd."
Ale potom se dostal ke slovu pan farář a oznámil, že podle závěti drahé ovečky Anny, se její zádušní mše bude konat tam a tam. Fašistovi pěkně sklaplo, nám ale taky.
Tomu všemu kraloval ředitel Jaroslav Sokolík. V té době to muselo být hodně náročné, aby to všechno ukočíroval. Pokud vím, tak nad všemi držel ochrannou ruku, jak nad svým sborem, tak nad svými žáky. Dohlížel na něj nějaký Kvasnička, zástupce. Vůbec nevím, co na té škole jiného dělal.Do školy občas docházel MUDr. Mácha, školní lékař. Jednou měl v naší třídě sexuální osvětu, či jak se tomu tenkrát říkalo. Rozhlédl se po třídě a když si ověřil, že nejsou přítomna žádná děvčata, žoviálně pravil: "Tak hoši, já vám tady musím něco říct o té sexuální výchově. To máte tak, když už si chcete zašukat, tak si prosím vás natáhněte tu gumu. Sice to vůbec není ono, ale uchrání vás to před velkými problémy. Uvědomte si chlapci, že stojíte teprve na začátku života".
Zlatá slova, do kamene tesat. Profesor Josef Hynie tenkrát na stejné téma napsal útlou knížečku, ale lépe to nevystihl.
Učitelů jsme měli samozřejmě více a většinou celkem oblíbených, Šavrda, Král, Kotoun, Hrdinka... a teď si zrovna nevzpomínám. Jo, ještě Kubeš, říkalo se mu Nafťák, protože si tak zvláštně odfrkával a Zdeněk Jordák ho uměl parádně napodobit, jako ostatně všechny členy sboru.
A potom tam byl ještě nějaký Slach, ten se skoro každou hodinu chvástal svou účastí na nějaké konferenci v Německu: "Byl tam Abbe, byl tam Zeiss a byl jsem tam já."
No, Ernst Abbe zemřel 1905 a Carl Zeiss 1888. Asi na té konferenci byli nějací jejich vnuci.
Ale u jednoho obzvlášť podivného chlápka z učitelského sboru se musím zastavit. Na jeho jméno jsem si nedavno vzpoměl v souvislosti s šikanou učitelky, končící snad její smrtí. Shodou okolností byla šikanována na stejné škole, kterou jsme absolvovali i my, ještě než byla odstěhována ze Starého města.
Náš učitel tělocviku Pujman neoplýval velkým sebevědomím, myslím, že se nás spíš bál a na to má šestnáctiletý hajzlík velmi dobrý nos. Ale nikdo mu žádné příkoří přímo neučinil. Největší darebáctví, které jsme mu způsobili bylo, že jsme jednou vylezli do koruny stromu na uzavřeném školním hřišti, kam nás z tělocvičny poslal a sám se někde trochu pozdržel. Když po chvíli proskočil oknem tělocvičny a nikoho na hřišti neviděl, běžel to zděšeně oznámit řediteli. Třída se mu prý někam ztratila. Ředitel Sokolík nás našel na hřišti, kde jsme si znuděně kopali do mičudy. Co si s Pujmanem potom řekli, to si netroufám domýšlet.
My jsme to považovali za moc dobrý fór, ale po čase jsem se od Krajiny dozvěděl, že Pujman tráví každé prázdniny v nějakém sanatoriu, kde ho dávají dva měsíce dohromady. No, musel jsem se zastydět, ale na straně druhé se ptám, proč po čertech ten chlapík po léta vstupoval dobrovolně do jámy lvové?
To školní hřiště je proslulé ještě tím, že na něm kdysi stávaly masné krámy, podle nichž nese Masná ulice své jméno. Nedavno mě padla do ruky stará fotografie (asi z roku 1910), tak ji zde přikládám. Nalevo za krámy je naše škola, napravo klášter minoritů.V naší škole sídlila kdysi německá měšťanka, kterou navštěvoval údajně i Franz Kafka, jehož rodiče provozovali v Celetné ulici velkoobchod s galanterním zbožím. Škole ale scházelo to základní, co taková průmyslová škola mít má, tedy dílny, ve kterých se žáci seznamují s různými manuálními dovednostmi. Asi z toho důvodu byla o mnoho let později přestěhována do Malešic, kde je dnes blíže k praxi.
Ale my jsme si tenkrát během vyučování mohli protáhnout nohy a přejít někam, kde ty dílny byly. Rádi jsme chodili do kovárny v nedalekém klášteře minoritů v Malé Štupartské. Jednou kdosi, jen tak z furianství, nechal shořet železné kleště na ohništi (to opravdu funguje, když se do uhlí pořádně foukne). Ale bdělý mistr Štěpán nás nepustil domů dřív, dokud jsme mu nevykovali kleště nové.
Velký úspěch měla truhlárna v Betlémské ulici, tam nám práce opravdu dělala radost. Chodilo se tam z Masné téměř přes celé Staré Město a dostali jsme na to dost času. Parádní číslo našeho třídního humoristy Zdeňka Jordáka byl mistr v truhlárně: "Chlapče, podej mi hladík... Tohle není hladík, to je macek!".
No, pointu to zdánlivě nemá, ale rozdíl velikosti mezi těmi dvěma hoblíky je asi půl metru a my od mistra chtěli slyšet právě toho "macka", protože to říkal tak hezky kňouravě, což Zdeňkovi moc dobře šlo.
Ještě jednu pozoruhodnost měla ta škola v Betlémské. Stál před ní strom, který byl silně vykloněn do ulice. Zdálo se, že když se člověk rozeběhne, mohl by po jeho kmeni vyběhnout až do koruny, o což se také pokoušeli především žáci z nižších ročníků.Když jsem po nějakých třiceti letech opět Betlémskou procházel, stál tam ten strom ještě a věřím, že by tam stál dodnes, kdyby neodporoval nějakému pošetilému předpisu.
V posledním ročníku, byly všechny naše čtyři třídy rozděleny do dvou specializací. Do stavby motorů a stavby draků, neboli trupů. Mě víc zajímaly ty trupy ale že budu o jedenáct let později sám dimenzovat spodek trupu Airbusu, o tom se mě tenkrát nesnilo.V téhle době jsme se všichni velice sblížili. Obzvlášť během exkurze obou tříd na Moravu, která by se nechala jistě více rozvést, snad se o to ješte někdy pokusím.
Ale bylo zřejmé, že už tu školu nějak dotáhneme do vítězného konce. A také doba se měnila, šedesátá léta vrcholila svou první třetinou, Stalinův pomník na Letné byl potupně odstřelen.
Jednou byla celá naše parta na maškarním plese v Rádiu. Byli jsme převlečeni za mužiky a kostýmy nám opatřila moje kámoška, která pracovala hned naproti naší škole v Divadelní službě.
Kostýmy jsme ještě vylepšili onucemi. Usadili jsme se uprostřed tanečního parketu na zemi a balili si papirosky z dýmkového tabáku a Rudého práva. Měli jsme obrovský úspěch a kolem nás se okamžitě vytvořil hlouček atraktivních děvčat. Mě to bylo samozřejmě houby platné, protože jsem tam měl tu svojí, ale ta děvčata potom ještě dlouho některé kluky z party doprovázela.
Moc vzpomínám na Madlénku Vládi Štefana a samozřejmě i na Vládíka, který mezi námi už dávno není. Tady je vidíte v Zoo a na Slapech.Nejsilnější zážitek byl ovšem první máj 1963. Už nevím, který blbec přišel na ten nápad, že bychom se mohli, pár dní před maturitou, zůčastnit studentského Majáles, který byl vždy zakončen srazem u Máchova pomníku na Petříně. Tam se mladí lidé scházeli ještě dříve, než tam byl Myslbekův pomník umístěn.
Za našich časů se tam už nerecitovaly jenom básně, byly pronášeny i různé komentáře k aktuálnímu dění, byl to prostě takový májový Hyde Park. Účastníci se potom rozcházeli po malostranských hospůdkách ale tenhle rok to mělo být úplně jinak.
Majáles nebyl za totáče přímo zakázaný a u Máchy si to policajti vždy dokázali ohlídat. Jenomže čím dál, tím více, se tam taky remcalo na poměry, tedy proti režimu.
My jsme tam s Víťou Romanovem dorazili za šera, skoro za tmy. Před pomníkem a kolem stál dost velký shluk lidí, údajně na 1500. Na podstavci kdosi plamenně řečnil. Také se provolávala hesla: "Esenbákům v čepici natlučeme palici – a těm bez čepice natlučeme ještě více!" nebo "s SNB a milicí vydláždíme ulici!". Nebylo to moc rozumné, protože se nechalo čekat, že budou všude kolem a kdo ví, jestli takhle nepovykovali sami.
Netrvalo to moc dlouho a noc se náhle proměnila v den, světlice osvětlily dokonale celý terén. Začaly klikat fotoaparáty "esenbáků bez čepice", od Petřína se na nás hnal houf pohraničníků se psy a dole na Újezdě počaly přijíždět policejní antony. Hnali jsme se s Víťou po trávníku dolů a vedle nás běžela nějaká dvě děvčata. Když jsme dorazili na cestičku s několika prázdnými lavičkami, popadl každý z nás jedno to děvče a šup s ní na lavičku, jako že láska je láska.
Všichni jsme se klepali, samozřejmě nikoliv zimou, na sex nebylo pomyšlení a stejně by nefungoval.
Kolem nás proběhli účastníci Majáles, potom psi s pohraničníky a nakonec fízlové s fotoaparáty. Nastal klid, jen dole na Újezdě to ještě nějakou chvíli vřelo. Dlouho, hodně dlouho jsme se tam ještě choulili a potom sešli dolů, konspirativně se chvíli courali uličkami Malé strany a nakonec se s děvčaty téměř beze slova rozloučili, aniž bychom se ještě někdy setkali.
Druhý den panovalo ve škole velké vzrušení: "Jsou tady estébáci s fotografiemi a ukazují je ve sborovně učitelům", zněly první zprávy. Naši učitelé ale nikoho nepoznali, jinak řečeno nepráskli a tak jsme mohli šťastně odmaturovat.Ivan Šebesta a Vláďa Štefan k Máchovi nedorazili, byli prý od rána někde zatčeni. Na podrobnosti se raději nikdo neptal. Ale když jsem dával tohle povídání dohromady, tak mě Ivan napsal, kde vůbec tenkrát vlastně vězeli:
"S Vláďou jsme byli zatčeni už dopoledne v prvomájovém průvodu poté, co nějakej ostrozrakej poliš zřel, jak mávátka táhnem na špagátě po zemi za sebou. Říkali jsme jim Fifinka a považovali to samozřejmě za nevinný fór. Ale bdělé oko ramene spravedlnosti uzřelo na tom papíru nahoře mezi věncem a jinou grafikou i rudou hvězdu a byli jsme zavřeni a odděleně vyslýcháni za hanobení komunistickýho symbolu v Konviktské (nebo Bartolomějské, to přesně nevím). A protože nás pustili až navečer, tak jsme dorazili na Újezd v době, kdy už tam byly řady antonů, takže jsme se radši klidili trochu dál a tak se stalo, že jsme nebyli zatčeni podruhé, to už by z nás byli recidivisti.
Ale pak jsme několik dnů nato při oblíbené návštěvě Petřína vylezli na rozhlednu, kde do té doby těsně u schodiště někde asi v půlce výšky rozhledny svítila veliká rudá hvězda a tu jsme teda utrhli od zdroje a zhasli. Tak jsme se pomstili za majáles.
A taky si vzpomínám, jak holky ve škole rychle přečesávali Víťu Romanova, protože ten při majáles vylezl na nějakej kandelábr a policajti ho měli nafocenýho nebo nafilmovanýho, tak když přišli do školy pátrat, tak ho nesměli poznat."
Neuplynuly ani dva roky a Majáles byl úředně povolen. Jeho králem měl být zvolen americký básník Allen Ginsberg, představitel "Beat Generation".
Protestoval proti všemu, kromě jiného také proti válce a to se naší straně a vládě ohromně líbilo. Jenomže Ginsberg od svého zvolení nikdy nevystřízlivěl, bral drogy a ke všemu navíc přeřízl několik mladíků. Byl vyhoštěn z republiky a jeho nástupce, nějaký Sedláček, byl za svůj předvolební projev vyhozen ze stavební fakulty ČVUT.
Tak tohle byla ta naše zlatá šedesátá léta, já na ně nedám dopustit.
