Na učilišti

V předešlé kapitole jsem se už zmínil, že můj taťka si to někde pěkně pohnojil a tak jsem byl po absolvování základní školy odsunut do učiliště s oborem soustružení v továrně Motorlet, nesoucí doplňující jméno jistého Jana Švermy.
Zakladatel továrny nebyl ovšem komunistický novinář, ale jeden velmi schopný řemeslník z Košíř, Josef Walter, který ve své dílně nejprve opravoval a potom i stavěl bicykly, později je opatřoval motorem, ještě později začal šilhat po vícestopých vozidlech a tak se přes tříkolky dostal až k automobilům. To už měl velikou továrnu v Jinonicích a psal se rok 1913.
Jeho firma byla čím dál, tím větší, začala vyrábět luxusní auta a posléze se přeměnila v akciovou společnost. Někdy tady to asi přestalo pana Waltra bavit, prodal akcie, vrátil se zpátky do Košíř a založil si opět malou firmu. Já ho po svých životních peripetiích naprosto chápu.

Waltrovka, oproti očekávání, mě nepřinesla zas tak úplně špatnou životní zkušenost. Leccos, co jsem tam pochytal, se mi později hodilo, jak ve studiu, tak i v komunikaci s lidmi. Ale ty zdánlivě ztracené tři roky mě z počátku dost mrzely.
Co jsem ovšem tenkrát ani neuměl a ani nemohl ocenit bylo, že ta tříletá praxe v továrně na letecké motory byla vlastně úžasná vizitka. Nejprve mě dopomohla ku přijetí na průmyslovku se specializací na stavbu letadel.
Odtud mě ing. Jan Vlček, šefkonstruktér Delfína, odvedl rovnou od maturity do výzkumného leteckého ústavu v Letňanech, ke konstrukci prvního československého proudového letounu L-29. Díky té zkušenosti jsem o několik let později dostal práci v mnichovské firmě MBB, vývojové myslivně profesora Messerschmitta a jeho dvou kolegů, na právě vznikajícím letounu Airbus A 300.
Kruh se uzavřel po dalších dvanácti letech, kdy jsem, nyní už na svobodné noze, tvořil ve firmě MTU programy pro testování leteckých motorů Rolls-Royce.

Z našich učitelů si nejlépe vzpomínám na pana Košťálka. To byl takový nesmírně seriózní pán, který nás učil snad češtinu. Byl menší postavy a stále ho vidím kouřit dýmku. Nikdy nepozdvihl hlas a pokud chtěl někomu vyjádřit své opovržení, tak se s ním vůbec nebavil.
Nějaký soudruh Mixa nás měl na politickou výchovu, či co. Zpočátku jsem mu nevadil, později dost silně a vůbec nevím proč. Potom už si vzpomínám jenom na jednoho týpka, říkali jsme mu Mevro, protože tohle byl jeho výrok, když popisoval něco ohromujícího: "Kluci, to bylo mevro...".
Později jsem se někde dočetl, že měl patrně na mysli zkratku názvu Mezinárodní výstavy rozhlasu z roku 1948, která prý byla tenkrát opravdu impozantní.

Parta spolužáků na učilišti byl velmi pestrý vzorek a z toho vzorku mě zůstal jenom jeden přítel, Jirka Springer. Bylo to pro mne osudové spojení.
Jirka byl synem vysokého úředníka předúnorové vojenské justice. Jeho otec se v únoru 1948 zachránil před zatčením útěkem záchodovým okénkem- rovnou na Západ. Jirkova matka byla vykázana z Prahy a on byl svěřen do péče bývalých zaměstnanců své rodiny. Po letech se mu ale podařilo proběhnout Braniborskou branou, když se agenti STB s jeho pomocí pokoušeli unést jeho otce z Berlína. V Německu jsme se opět setkali.
Taky jsem kamarádil se Zdeňkem Kořínkem a Bohoušem Richtrem. Vídali jsme se často mimo školu, jednou jsme zajeli i na čundr. Zdeněk se přidal na čas také k vodákům. Bohouš, exemplární flegmatik, byl na něco takového líný.

S Jirkou jsem zažil zajímavou příhodu. Ve druhém ročníku jsme byli celá třída odkomandováni na "řepnou brigádu". Bylo nás snad pětadvacet, z toho asi čtvrtina děvčat. Vedoucími brigády byli určeni nějací dva svazáci z Waltrovky.
Autobus nás po dvou hodinách odvezl do pustiny, ve které stál uprostřed rozbahněných polí dřevěný barák- naše ubytovna. Byl už hodné pozdní podzim a hrozilo, že ta řepa v poli zamrzne. Naší úlohou bylo jí z bláta vysvobozovat a odnášet k přistavenámu valníku. Kromě nás a staré babky, která nás poučovala co a jak je třeba dělat, nebyl po celou dobu brigády nikdo jiný na poli vidět. Jenom v poledne nám přivezl chleby namazané sádlem a s cibulí nějaký otrapa, kterého babka uctivě oslovovala "předsedo".
Naši svazáci se brzo někam zašili a tak jsme zůstali úplně bez dozoru. S Jirkou jsme usoudili, že to takhle nejde a my se zašijeme taky. Nenapadlo nás nic lepšího, než že při mytí rukou "jako spadneme" do kolem pole protékajícího potoka. Samozřejmě jsme to provedli sofistikovaně, spadl jsem tam já a Jirka mě jako zachraňoval. Babka nás poslala domů, tedy do toho baráku.
V chlapecké ložnici se ještě netopilo, tak jsme zamířili do ložnice našich vychovatelů, kde se kouřilo z komínka. Oba leželi v postelích se dvěma našemi nejvíce vyvinutými spolužačkami. Nezdálo se, že by byli nějak nepříjemně překvapeni, spíše to vypadalo, jako že by chtěli říci: "to čumíte blbečkové".
Vysvětlili jsme co se stalo a svazáci poslali děvčata, aby zatopila v chlapecké ložnici. Mezitím jsme si docela hezky pokecali. Jenomže ta příhoda pro Jirku nezůstala bez následků. V noci dostal vysokou horečku a svazáci byli bezradní. Věděli jen, že asi 5 km odtud je doktor. Neměli jsme telefon, ani auto. Ale já už byl tenkrát díky Bóžovi Karlíkovi a jeho sportovní škole v dobré kondici, tak ta štreka nebyla zas takovým problémem. Toho lékaře jsem Jirkovi včas přivedl. On mi to o mnoho let později jiným způsobem opět vrátil.

Druhý den se na bahnité pole nechtělo už nikomu. Zůstali jsme v ložnici, dokud nějakého pitomce nenapadlo, že je v ložnici moc teplo a tak vzal hasící přístroj a vystříkal ho do kamen. To nás donutilo, abychom se přesunuli do ložnice dívek, která nebyla zamořena.
V poledne přiběhl "předseda" a když uviděl naše svazáky v jejich peleších s našemi spolužačkami, jenom zaúpěl a zase zmizel. Nazítří pro nás přijel autobus.

Do továrny a učiliště jsme jezdili trolejbusem, který měl v Jinonicích konečnou. Od těch dob jsem přestal mít rád fotbal. Každé pondělí rozebíralo celé osazenstvo trolejbusu nedělní utkání. Všichni věděli s naprostou jistotou, i ten s tím největším pupkem, jak a kdo měl kopnout do kterého rohu branky a koho že měl trenér vlastně postavit místo toho chromáka, kterého postavil.
To byl asi důvod, proč jsem se občas po šichtě vyhnul té zpáteční jízdě a s pár dobrýmy kamarády seběhl Jinonickou ulicí dolů do Košíř, pokračoval tramvají k Andělu a tam jsme si všichni zašli do tenkrát legendární chlebíčkárny na talíř bramborového salátu. Bylo to na rohu Plzeňské a dnešní Štefánikovy ulice.

Na konci Jinonické stála vila Božínka. Patřila cestovateli a botaniku Albertu Vojtěchovi Fričovi. Měl tam takovou malou botanickou zahradu s rostlinami, které přivezl z cest po jižní Americe. Já jsem si, patnáctiletý, přečetl jeho knihu Dlouhý lovec a obdivoval jsem ho jako cestovatele a dobrodruha. Až mnohem později jsem poznal, co všecho našemu národu přinesl. Frič bohužel po roce 1948 zůstal nedoceněn. V době mého mládí se o takových skvělých mužích moc nepsalo. Režim měl holt své vlastní pašáky, se kterými se chvástal.
Frič, dvacetiletý, přežil střetnutí s jaguárem, kterého sice nakonec zabil nožem, ale bez pomoci indiánů by asi zahynul. Zemřel o 42 let později na otravu krve, když se škrábl o rezavý hřebík své králikárny. Navrhoval svým lékařům léčbu jedem kurare, který indiáni v těchto případech úspěšně používali, ale nebyl vyslyšen.

Nedavno jsem si tu Jinonickou znovu proběhl, od Waltrovky, do Košíř. Z původní Waltrovky nám pro budoucnost nic pozoruhodného nezbylo. Přál bych si, aby se zachoval aspoň genius loci.
Zato Jinonická zůstala skoro stejná, třeba, co se uzoučkých chodníků týče. Nějaké nové stavby tam přirostly, ale ta krásná stará sídla jsou tam stále.
Bohužel, až na tu Božínku. Tu nechal nějaký buran zbourat.

Ve třetím ročníku jsme už pracovali natvrdo na dílně. Tam mělo dojít k našemu sepětí s dělnickou třídou. Nebylo to nic slavného, vyslechli jsme si od starších kolegů pár mouder, ale také pár pěkných prasáren.
Zajímavý byl objev bedny se "zmetky", tedy nepovedenými odlitky kovu, který byl nazýván Elektron a na který nás noví kolegové významně upozornili.
"Kluci, tohle když nastrouháte na piliny a potom zapálíte, to bude mevro."
Jó, mevro, to už jsme párkrát od někoho slyšeli...
Ten Elektron byla slitina sestávající z nejméně 90% hořčíku, vysoce pevná, velmi lehká a tím předurčená k použití v letectví. Samozřejmě jsem si jednoho "zmetka" pronesl bránou pod bundou ven.
Když jsme ty třísky s kamarády pracně nastrouhali a v Prokopském údolí zapálili, tak jsme na ten požár dost koukali. Prý to má teplotu přes 2000°C.
A taky nám ti naši noví kolegové poradili, abychom na ten oheň chlístli trochu vody, ovšem z dálky. A to bylo teprve to pravé mevro.
Voda se při té teplotě okamžitě rozložila na kyslík a vodík a pak to moc hezky bouchlo.
Už jsme ten experiment vícekrát neopakovali.

S Elektronem jsem se během své budoucí konstrukční kariéry v letectví už nikdy nesetkal. Byl nahražen bezpečnějším duralem, ale začaly se používat ještě daleko vhodnější slitiny.

Na stroji vedle mne soustružil mladý chlapík. Nějak mě s tím soustruhem nešel dohromady, byl velice sečtělý a dost inteligentní. Jednou se mě zeptal, co právě čtu. Řekl jsem, že Mistra Kampana od Zikmunda Wintera.
"Četl jsi něco od Johna Galsworthyho?" zeptal se.
Nečetl jsem nic, ani to jméno jsem nikdy neslyšel. Kde taky.
"Hm, to ti musím něco půjčit." Druhý den přinesl román Stříbrná lžička.
"To je druhý díl, Bílou opici čte už půl roku moje přítelkyně, ale nechá se to číst napřeskáčku, až s tím bude hotová, tak ti ji přinesu."
Tak jsem se dostal k Moderní komedii a o pár let později i k Sáze rodu Forsytů. Kde se tenhle chlapík vzal u soustruhu ve Waltrovce, jsem se už nedozvěděl, brzo nato jsem odešel na průmku.

V předešlé kapitole jsem si posteskl, že můj táta měl v knihovně tak akorát Peroutku, ale zas tak celá pravda to nebyla. Našel jsem tam pár dobrých cestopisů, třeba "Sakura ve vichřici" od Joe Hlouchy nebo "Sjížděl jsem dravé řeky" od Herberta Rittlingera. Ten mě obzvlášť chytil. Na svém skládacím kajaku sjel sám, bez doprovodu, horní tok Amazonky a její přítoky Maraňón a Huallagu. A potom se údajně málem utopil ve šlajsně nad Karlovým mostem v Praze. Zapletl se prý do nějakých drátů pod vodou.
Mamka měla zase v knihovně takové "šnulcry", jako mnohodílnou ságu "Jalna" od Mazo de la Roche, "Jih proti severu" od Margaret Mitchell, "Hospoda Jamajka" od Daphne du Maurier, "Největší z Pierotů" od Františka Kožíka a hlavně mnoho knih s vesnickou tematikou, třeba "Réva na zdi", "Vysoké jarní nebe" a "Cizinec" od Josefa Knapa, nebo "Cesta za obzor" už nevím od koho. Tím a mnohým jiným jsem se prokousal ještě dříve, než jsem si začal kupovat knihy sám.
Jedna knížka mě velmi pomohla. Byli to "Študáci a kantoři" od Jaroslava Žáka. Při jejím čtení jsem si sliboval, že se hrome na nějakou školu musím přece po vyučení dostat také.

Naše školní lékařka, atraktivní a příjemná doktorka Pištorová, byla nevlastní matkou Sylvinky, mé dětské lásky. Jednou to nějak zosnovala, nevím už jak, ale sešli jsme se se Sylvou na nějakém plese v Repre. Nic z toho nebylo, já neviděl smysl spojení perspektivní studentky s perspektivním dělníkem a myslím, že Sylva na to nahlížela podobně.

Pod úvodním obrázkem nahoře je skryt velmi krátký clip z jednoho "trampského" výletu na Sázavu, který jsme my, učňové, jednou podnikli prostřednictvím Sázavského pacifiku. Nevím, proč toho není víc, asi došel film. A taky to bylo celé černé, takže nabízím jenom několikavteřinové doplnění kapitolky, kterou pokládám za užitečnou a která je určena tomu, kdo si ještě na to všechno vzpomene.
Tady to doplňuji několika fotkami ze stejného výletu. Už nevím, kdo to tenkrát fotil.