Prolog

1955

Hledáte-li ve Wikipedii heslo Bohuslav Karlík, naleznete, kromě pěti řádků o jeho sportovních úspěších, také větu: "Je autorem ideologicky silně podbarveného sportovního životopisu Jana Brzáka-Felixe Čtvrt století v čele vodáků (1955)."
Ten chlápek, který to tam vložil, buď spadl z měsíce, nebo se narodil o půl století později.

Můj taťka se s Bóžou seznámil na stavbě Podolské vodárny. Bóža, skvělý kanoista a nositel mnoha medajlí z vodáckých mistrovství světa, tam obdivuhodně vládl sbíječkou, jak pamětníci vzpomínají. Ale také se připravoval založit sportovní školu dorostu pro mladé kanoisty a to se mu nakonec také podařilo, i když to bez "úliteb bohům" asi nešlo.

V květnu 1955 měly vrcholit velkolepé oslavy desátého výročí osvobození odhalením monumentálního Stalinova pomníku na Letné. Bóža se domluvil se starým parťákem Honzou "Felixem" Brzákem, že by ku oslavě výročí mohli trať slavného závodu České Budějovice - Praha ujet bez zastávky v novém traťovém rekordu a to i přes 60 kilometrů stojaté vody, které stavbou nových přehrad na trati přibylo. Felix postavil novou šestimetrovou závodní loď (konstruktéra Emana Laštovky) a dosavadní rekord na 200 kilometrů byl jejich legendární non stop jízdou zlomen časem 20 hodin.
Druhý den ráno, 9. května 1955, přijela dvojice v doprovodu dorostenců sportovní školy na kánoích a pramičkách pod Stalinův pomník, kde odevzdali kytici se stuhami od pracovníků vodních děl, ležících na trati.
Na tuhle akci dnes může každý pohlížet jak chce, faktem zůstává, že Sporovní škola dorostu, oboru kanoistika, byla založena a Bóža se stal jejím ředitelem. Do svého trenérského týmu vzal pod svá ochranná křídla leckterého vodního skauta... pamětníci vědí.

Bóža taťkovi slíbil, že se na mě mrkne, jestli bych se mu do té školy hodil. Hodil a získal to nejkrásnější mládí, jaké jsem si mohl jen představit.

Teď jenom tak na okraj.

Neuplynul ani rok a Nikita Chruščov pronesl na 20. sjezdu sovětských bolševiků svůj šokující projev. Trvalo to ovšem dalších sedm let, než soudruzi v Praze uznali, že opět šlápli do lejna a nechali Stalinův pomník během týdne rozstřílet. Povšiměte si na clipu pod snímkem, že před potupným odstřelem byla odmontována velkému soudruhovi hlava, k čemuž bylo postaveno vysoké lešení. Na co potřebovali hlavu? No co kdyby jednou...
Dnes existuje "Sdružení pro obnovu Stalinova pomníku v Praze"!
Záběry pod obrázkem jsou z dobových týdeníků a od (mě) neznámých autorů.

Málokdo ví, že na tom samém místě byla v roce 1909 plánována jiná monumentální stavba. Nad mostem Svatopluka Čecha měl vyrůst pomník zakladatelů Sokola, Tyrše a Fügnera. Ale padl také návrh na postavení pomníku kněžny Libuše. No, nějak jim to tenkrát neprošlo.
Přikládám pro zájemce obrázek návrhu sousoší, ne nepodobným tomu později realizovanému, ale v porovnání s "frontou na maso", jak byl Stalinův monument pražany nazýván, se tam oba Sokolové poněkud ztrácejí.
Obrázek je převzat z týdeníku Český svět z června 1912.


Na vodě

1954-

Na jaře roku 1954 jsem byl přijat do Sportovní školy, která měla základnu v loděnici v Praze Braníku. Tenkrát se ještě říkalo v Bráníku, což z etymologie názvu, "opevněný vrch určený k obraně", přijde nastejno.

Tou novinou, že budu muset navštěvovat, zase nějakou školu jsem nebyl příliš nadšen. Byla sobota, jeden z těch odporných vlhkých dnů končící zimy. Stál jsem na rozbředlé louce v Hodkovičkách před Bránickou ledárnou a otráveně sledoval skupinku asi deseti o rok starších, nebo tak stejně starých kluků, kteří se kočkovali na břehu. Pak přišel Bóža Karlík. A opět zklamání, protože tenhle houžvička nebyl vůbec podobný tomu panu Karlíkovi, veselému žoviálnímu tlouštíkovi, se kterým se naše rodina občas stýkala a kterého jsem, nevím proč, ve skrytu duše očekával zde potkat.
"Ty seš Kadlec? Tak pojď, nestůj tady jako panenka v koutě!". Těmi slovy mě hned zapřáhl do tréningu. Už si nevzpomínám, co jsme ten den všechno dělali, ale jak znám Bóžu, tak asi běhali a běhali a běhali. Ti kluci se ke mě moc neměli, jenom mě tak okukovali. Později jsem se dozvěděl, že se všichni znali téměř od narození, protože i jejich tátové a mámy se za mlada poznali na vodě a na lyžích a tvořili výbornou partu. Vlastně jsem tady byl vetřelec a zakrátko mně to bylo dáno zbaštit.
Tři z kluků se po tréningu odloučili od hloučku a přistoupili ke mně.
"Umíš se prát?", zeptal se jeden. "To víš, že jó", odvětím, ale to už mně chytil kolem pasu a počal se mnou mocně cloumat. Ti dva druzí to se zájmem sledovali. Nevypadali vůbec agresivně, ani ten, který mně držel. A já ku svému štěstí jsem mohl nasadit trik, který mně jenom několik týdnů předtím naučil Jakoubek, největší rváč na naší škole. Objal jsem svého protivníka v pase, sevřel ruce za jeho zády, opřel se do něj bradou a prolomil jej v místech, kde páteř prochází do kostrče. Následoval pád na zem, ze které jsem vyskočil dříve, než můj protivník.
"Dobrý", povídá ten největší, jak si to udělal?" Ukázal jsem mu to a všichni tři to potom vyzkoušeli na mně a na sobě navzájem. "Příjď ve středu, to jsme v tělocvičně", řekl mi ten největší. Byl to Bóžův syn Tomáš a ten, co chtěl vědět, jestli se umím prát, byl Lojza Mařík. Byl jsem přijat a počal jsem se těšit na středu. Tak začala má vodácko- lyžařská kariéra, během které jsem získal mnoho přátel, trochu nepřátel, nějakou tu medajli, revma do pravého kolena, prožil nezapomenutelná dobrodružství, ale především poznal lidi, kterých jsem si nesmírně vážil a kteří spoluutvářeli můj charakter.

Zmíním se tady o dvou a začnu Bóžou Karlíkem, který samozřejmě žádný "houžvička" nebyl. Byl to šlachovitý chlapík bez jediného gramu sádla. V roce 1936 vyjel na olympijských hrách v Berlíně stříbrnou, v roce 1938 na mistrovství světa ve Stockholmu s "Felixem" zlatou. Nebyly to jeho jediné mezinárodní úspěchy. Mezi lety 1928 a 1947 se také stal patnáctkrát mistrem Československa. Jeho jméno bude na vždy, vedle jmen "Felixe" Brzáka, "Rusa" Syrovátky, Víznera, Cígnera, Kudrny, Vacka, Holečka, Vokněra a mnoha, mnoha jiných, ozdobou našeho kanoistického Olympu.

Tenkrát mně to bylo ovšem jedno. Tím, že jsem jej poznal z nejbližší blízkosti, překryly jeho lidské kvality zcela jeho sportovní slávu. Brzo jsem jej měl rád, jako všichni ostatní kluci. Vidím jej dodnes, jak smaží anglickou snídani pro dobrých třicet hladovců: Stojíme ve frontě, každý v ruce třímá ešus. Na břehu jezera hoří oheň a nad ním rozkročen Bóža, v jedné ruce vládne ocelovou pánví, ve druhé nožem. Po jeho boku stojí pomocník. Bóža hodí nožem do pánve dva připravené plátky slaniny, kterou rychle na ohni přivede k tání a posléze ke vzkypění a zpěnění. V ten okamžik vhazuje pomocník do pánve rozklepnuté vejce. Pár vteřin boje rozpáleného sádla se žloutkem a bílkem a v pánvi se vytvoří hodokvas, který Bóža smete jediným švihem nože do přistaveného ešusu. "Další!".
Tuhle pochoutku si občas udělám, když se má žena nedívá.
Bóža se nechával oslovovat "bratře", což bylo v roce 1955 něco neslýchaného a každý jeho svěřenec, který mu prošel rukama potvrdí, že jsme byli vedeni v pravém skautsko-sokolském duchu.
Velkou zásluhu na tom má rovněž náš jiný trenér, Václav Růžička. Karlíka jsme akceptovali jako parťáka, staršího kumpána, i když samozřejmě s velikým odstupem.
Venca Růžička byl však váženým a moudrým guru, veleknězem, který nás zasvětil nejen do tajů vodáckého umění, ale také a to hlavně, do etiky lidí žijících v přírodě a s přírodou obcujících. Byl moudrý, laskavý a nesmírně slušný.
Jen jednou jsem slyšel, že si prý "mocně zaklel". Bylo to na letním táboře na Otavě, když pytlačící "Malá Bulva" chytil na udici místo kapra divokou kachnu. Tehdy se Venca strašlivě rozčílil, ale nejsilnější slova, která vypustil z úst, byla: "Vy zatracená bando, s tímhle materiálem se opravdu nedá pracovat..."

Loděnice stála nedaleko konečné smyčky tramvaje č. 17 u Branického nádraží, kterým projížděl legendární Posázavský pacifik. Nedaleko loděnice stála nádherná secesní stavba Branických ledáren. Zde byl v podzemí shromažďován led, který v zimě vytěžili ledaři. Ledem byly po celý rok zásobovány pražské restaurace a hospody. Asi 200 metrů proti proudu bylo dokončováno dílo "Most inteligence". Na jeho stavbě totiž pracovali vzdělanci, odsunutí do dělnických profesí.
Z počátku jsme se učili různým vodáckým dovednostem, vázání uzlů, bidlování, pohon pramice pomocí kormidla, koníčkování a samozřejmě techniku pádlování. Ve sklepě loděnice byl kanál naplněný vodou a zde nás to trenéři učili a chyby opravovali.
Také se hodně běhalo, což mě z počátku vůbec nebavilo, ale během času jsem na to změnil názor. Na lodi totiž člověk extrémě zatěžuje některé svaly, zatím co jiné lenoší. Tím běháním se to vyrovnává. V zimě jsme běhali na běžkách a mnohý kanoista byl v této disciplíně úspěšnější, než na vodě.

Příští rok zajistil Bóža Karlík zajímavou stáž. Celá sportovní škola byla angažována jako přírodní kulisa k filmu "Česká škola kanoistiky", který natáčel v roce 1955 režisér Jeřábek. Měli jsme dělat křoví našim nejlepším reprezentantům, jmenovitě Jirkovi Vokněrovi, dvanáctinásobnému mistru republiky, mistru světa z Maconu a čtvrtému na olympiádě v Melbourne. K tomu všemu stačil ještě vystudovat lékařskou fakultu UK, emigrovat do Švýcarska, kde provozoval soukromou praxi, v roce 2004 se vrátit zpět a stát se čestným občanem Nymburka. Sportuje do dnes, přesněji 2016.
Ve filmu se představí samozřejmě i jiní naši olympionici, Felix-Brzák a oba Bóžové- Karlík a Kudrna.

Filmaři nechali vybudovat malebný tábor na břehu Lužnice, nedaleko Bechyně, asi tři kilometry pod ústím Židovy strouhy u vesnice Hvožďany. Ve filmu se to opravdu hezky vyjímalo. Stany s podsadamy z nehoblovaných smrkových prken staly hned na břehu řeky, trochu výše za nimi, ve velké dřevěné boudě byla kuchyně, kde se po celý den kouřilo z hrnců, jako bychom jsme se sem přijeli jenom najíst.
A úplně nahoře, na menším vršíčku s březovým hájkem, byla umístěna latrína, kterou jsme nazývali "depem". A protože scénář předepisoval i účast děvčat, bylo depo opatřeno semaforem, který měl zabránit eventuálním konfliktům.
Pravý zálesák by depo umístil určitě někam jinam, jistě ne nad tábor. Během jedné průtrže mračen, která po dvou týdnech nastala, protekl obsah depa nejprve kuchyní a potom středem tábora do řeky. Ale scénář to tak předepisoval a taky to už bylo roztočené, tak byla latrína uvedena do provozu opět na starém místě.
V každém stanu byly dvě postele se slamníky, což byly režné pytle, naplněné až k prasknutí slámou. Spát se na tom nedalo a tak náš první úkol po osídlení tábora spočíval v ubírání slámy. K velkému překvapení jsme ve slamnících počali nacházet láhve rumu, rodokapsy, nože a jiné praktické předměty. Prý ty slamníky pocházely z bechyňských kasáren.

Potom hned začala tvrdá práce. Každý slunečný den se točilo. Jen když bylo pod mrakem, směli jsme se courat na lodích po řece, nebo dělat to, na co jsme měli chuť. Jednou jsme projevili zájem podívat se hledáčkem kamery. Žádný kameraman svůj stroj nikomu jinému nepůjčí, neboť strach z přenesení očních nemocí hledáčkem kamery je bohužel oddůvodněný. To jsme ovšem tenkrát nevěděli a proto dodatečně oceňuji gesto kameramana Hrdličky který nám svůj stroj rezignovaně svěřil.
"Jenom ten s tou bulvou se do toho nesmí podívat" pravil a ukázal na Kunze, který měl právě na oku "ječné zrno". Kunzovi už ta "Bulva" navěky zůstala, jako vodácká přezdívka. Když po čase mezi nás přivedl svého mladšího bratra, tak jsme rázem získali "Malou Bulvu", zatímco starší brácha povýšil na Bulvu velkou.

Já jsem si na tom táboře také vykoledoval přezdívku- Selimek. To, když jsem u táboráku zahrál scénku s kouzelníkem a jeho cvičeným blešáčkem Selimkem. A po letech, když jsme se stávali dospělejšími, se ze Selimka stal Selim, aniž by leckdo z vodáků tušil, jak se vlastně vůbec jmenuji, ale to nebyl zdaleka jenom můj případ, pověz Bivoji.

O jednom z těch slunečních dní se natáčelo, že se jako myjeme v řece. Pomocníci, pánové Malina a Bureš, postavili ve vodě svá lešení (praktikábly), na kterých byla umístěna zrcadla a kamera. Ze všech stran do nás pralo polední slunce, odrážející se od aluminiových zrcadel. Ranní atmosféru vytvořil asistent Vojta kouřovnicí, jako že je ještě mlha.
My jsme pomalu a jako líně vstupovali do proudu řeky. Kamera pana Hrdličky vrčela, klapka slečny Boženky klapala, pan asistent kamery Talacko se na nás od břehu díval takovým kukátkem a pokřikoval co a jak.

Po břehu jel na kole esenbák, dnes už zase policajt. Zastavil a chvíli na nás koukal. Když si to všechno v hlavě srovnal, tak dobrácky povídá: "Hoši, když už jste v tý vodě, dejte bacha! My jsme dostali z Bechyně hlášení, že se tam přes jez přehoupl utopenec a ten by podle propočtů měl být za chvíli tady, tak mějte voči votevřený".
Nás už ten den do vody nikdo nedostal, ani pan režisér.

Jak již dříve uvedeno, pokud nesvítilo slunce, žil náš tábor úplně jiným životem. Ranní nástup, rozcvička, vztyčení vlajky, rozdělení služeb, denní práce, večerka, noční hlídka.
Tu noční hlídku jsem nenáviděl. Měl jsem vždy strach, že ztratím hodinky Emana Vlaštovky, který měl nad námi dohled a pravidelně nás kontroloval, jestli na hlídce nespíme. Někdy ale kontrolu vynechal a tak prospala pokojně noc nejen hlídka první, ale všehny hlídky následující, neboť je nikdo ke střídání nevzbudil.
Docela mě bavila služba v kuchyni, které vládla příjemná paní Růžičková, Vencova manželka. Pravda, ráno se muselo oškrábat veliké množství brambor, ale potom se již všechno dělalo samo a tak zbyl čas si skočit na houby, na ryby, nebo čas zkrátit jinými kratochvílemi. A jednou jsme jej trávili tím, že jsme počali vybírat myší hnízda, kterých bylo v okolí nemálo.
Paní Růžičková si totiž přivezla s sebou ušlechtilou perskou kočku, která měla jednu malou chybičku- bála se myší. Tenkrát jsem si usmyslel, že tomu zvířeti otevřu nové obzory a ty myši ji naučím. Nachytal jsem jich několik, uzavřel do pevné bedny a kočku k nim přihodil. Ta již navečer přinesla do spacáku paní Růžičkové svůj první, nikoliv však poslední úlovek.
Díky mým užvaněným kamarádům se můj zločin donesl rychle k Růžičkům. Venca mě to odpustil snad hned, paní Růžičkové to trvalo ještě pár let.

Filmování skončilo a naše sportovní škola si za vydělaný peníz mohla dovolit zbytek prázdnin proplout na pramicích zbytkem Lužnice a dále Vltavou, se všemi jejími proměnami. Napouštěla se Orlická přehrada, ale část Červenských proudů byla ještě zachována. Já obdivoval jednoho kluka, který to s námi sjel na závodní kánoi. Ne na té se šprickou pro divoké vody. Sjel to na otevřené singlovce pro rovné štreky, od Císařské louky k Vyšehradu.
Bohužel Červenské proudy příliž brzy skončily v "oleji", tedy stojaté vodě vzedmuté přehradou. Pluli jsme mezi jabloněmi a staveními. Nikdo se nestaral o to, aby se něco uklidilo, vždyť to stejně mělo zmizet pod desítkami metrů hladiny.

Pod Kamýkem řeka ještě trochu tekla, ale to velmi brzo také skončilo. Vpluli jsme do vod Slapské přehrady, utopeného ráje o generaci starších vodáků, kteří na dně té nádrže prožili své mládí a uměli o tom také poutavě vyprávět. Znali v řece každý kámen. Ony ty kameny měly každý své jméno, tak jako skály, kterými byla řeka sevřena. Tady, kde se řeka zastavila, končil kdysi jeden z jejich klidných úseků a začínaly proslulé Bučilské proudy, končící u Zvírotic. Po dalších víceméně klidnějších částí řeky začínaly v Záhoří snad nejkrásnější proudy- Svatojánské, které končily před Štěchovicemi.

My jsme nejprve navštívili zatopený lom v Hříměždicích. Takové koupání jsem nikdy před tím a dlouho potom nezažil. Byla tam absolutně čistá voda. Pokusil jsem se potopit na dno, ale bez úspěchu. To mě povzbudilo, abych si skočil do té nádhery z nejvyššího místa nad hladinou. Dnes na tom místě stojí věž, na které se konají mistrovství v extrémních skocích. Přístup do lomu je dnes povolen a světe div se, zadarmo.



Na pár dní jsme rozbili tábor na Sejcích, místě, ke kterému měl Bóža speciální vztah. Dole na dně ležel proslulý Tajemňák, ostrov, kam se Svatojánskýmy proudy prokoníčkovali ti zruční, aby si druhý den užili tu krásnou cestu zpátky. Na Sejce se Bóža s námi ještě mnohokrát vracel, jednou jsem si to tam pěkně užil. Takhle jsem si to po letech zapsal.

Tohle bych rád ještě dovyprávěl. Už z piety. Příhod s Bóžou jsem zažil mnoho, ale budu vyprávět jenom jednu, která je pro něj typická a pro mně nezapomenutelná. Když se naplňovala Slapská nádrž, zmizela pod její hladinou leckterá krása, především vltavské proudy a mnohá tábořiště na břehu hučící řeky. Na břehu velkého jezera však vznikla tábořiště nová, tichá a zadumaná. A jedno takové Božovi učarovalo. Pod ním, v hloubce jezera, na břehu navždy ztracené řeky, ležela kdysi proslulá Sejcká hospoda a Sejcký ostrov- Tajemňák. Vracel se tam stále, sám i s kamarády a i v časech, kdy bylo na řece velice nevlídno. Jednou jsme tam měli letní tábor. Venca Růžička, Bóža Karlík, Bóža Kudrna, Eman Laštovka, který mě sepsul, že jsem po něm odmítl dojíst jeho nedojedenou a strašně rozklohněnou krupicovou kaši, když jsem si chtěl dát přidat čerstvou, máslem a skořicí ozdobenou. Řekl jsem mu "děkuji bratře, jen si to dojez", ale on to vzal tak, jako bych mu řekl "jen si to dožer, když sis to takhle rozryl". Bylo to božské. A v noci bojová hra, tedy jakési hledání orientace v zátoce potoka Musíka. Jo, to byly Sejce.

O Velikonocích 1957 nás Bóža opět vzal na své Sejce. Všichni kluci, kteří chodili na jedenáctiletku, mohli na lodích vyrazit do divočiny již v pátek. Já, novopečený učedník, jsem si ten přepych dovolit nemohl. Ale Bóža měl na všechno recept: "Pojedeš v sobotu v poledne ze Smíchova autobusem do Čeliny a odtud je to už jenom kousek do Smilovic, tak si neber do lodního pytle moc zbytečných věcí, ať to nemáš těžký. Jenom stan, trojí převlečení a jídlo. Nezapomeň pádlo. My tě potom na břehu seberem."
Bóža by asi opět tábořil na Sejcích, ale, myslím že kvůli mě, zvolil tábořiště u Smilovic. Naložil jsem toho ale přece jenom asi dvacet kilo. Jsou věci, bez kterých nemohu opustit domov i když vím, že je asi určitě potřebovat nebudu. Je to především rybářské náčiní, sbírka klobouků, různé pláště, několik nožů, sekera, vařič a tekutina do něj, prkénko na přípravu jídla, koření, lékarnička, krabička poslední nouze, množství ponožek a teplého prádla, baterka, píšťala a mnoho dalších nezbytných věcí.
Ve 14.30 jsem vyrazil autobusem ze Smíchova směrem na Županovice. Vystoupil jsem v Čelině a bagáž dovlekl asi tříkilometrovou cestou k samotě Smilovice. Zde nikdo. Chvíli jsem bloumal po břehu. Potom začal drobně padat sníh. Postavil jsem stan, trochu pojedl a když se začalo rychle stmívat, zalehl jsem do stanu. Po pěti minutách přestala svítit baterka a od té doby s sebou vždy tahám zásoby baterií, i když jedu na služební cestu a vím, že budu spát v hotelu. Měl jsem ovšem svíčku i zásobu "suchého lihu", kterým jsem bojoval proti stále větší zimě. Vzduch ve stanu se díky těmto prostředkům stal brzy nedýchatelným. Abych se zahřál, uvařil jsem si také ve stanu čaj. Ten se mně podařilo později vylít do spacího pytle. Ale nějak jsem, maje pod hlavou sekeru, kdyby k něčemu náhodou došlo, přece jenom usnul.
A najednou mně vzbudilo takové šátrání po stanovém plátně. V tu ránu jsem měl sekeru v ruce a v příští moment by ji měl Bóža asi zaseknutou někde v zápěstí, kdybych neslyšel jeho hlas: "Vstávej, musíme přejet na druhou stranu, tam máme tábor! Už jsme tě všude hledali a nenašli, ale já jsem věděl, že přijedeš". Od hospodáře ve Smilovicích se dozvěděl, že se po břehu potuluje jakýsi pobuda s obrovským rancem na zádech.
Vše jsme zabalili do velké koule, obalili to stanem a hodili do singlovky. Bóža mě odvezl, klepoucího se zimou, do tábora asi 2 kilometry vzdáleného. Kluci už spali ve stanech a hlídka ohřívala na ohni kameny, které roznášela do stanů k vytápění. Lehl jsem si k ohni a nikdo mě od něj do rána nedostal. To už napadlo pár centimetrů sněhu.

Po absolvování sportovní školy jsme se rozešli do sportovních oddílů a většina z nás zamířila do legendárního Kvasu.  
Tenkrát se ten klub musel nazývat jménem svého dosazeného patrona- Spartak Jawa. Ta Jawa ještě šla, ale Spartak Nusle, Závody 9. května, to už bylo hodně hnusné.

Kvas, KVS, Klub vodních sportů, byl klub s bohatou tradicí. Jeho členy byli vynikající vodáci Jan Brzák- Felix, Josef Holeček, Bohumil Kudrna, Olda Lomecký, Bohuslav Karlík, Josef Holeček, Alfred Jindra, František Čapek, František Brzák- Felíček, ale také skvělí trenéři Václav Růžička, Václav Zdeněk, Antonín Berka, Bedřich "Pedro" Dvořák a Karel Dvořák.
Správci loděnice byla rodina Krechlova.
Nevím, jestli byl členem klubu také Vladimír Syrovátka- Rus. Začínal s Felixem u vodních skautů a vyhráli na olympiádě 1936 v Berlíně zlatou medaili. Po olympiádě přestal závodit, ale věnoval se dalším kreativním činnostem, od malování, po stavbu lyží. Legendární byly jeho "Rusovky".
Občas se v loděnici objevili bráchové Saudkové, kluci o nějakých sedm let starší. Ti ale Kvas používali spíš jako základnu, odkud mohli nepozorovaně proplout do nedalekých Žlutých lázní, kde obluzovali opalující se slečny svým mužným zjevem. Ten posilovali vložením několika větších oblázků do plavek.
Prozradil mi to po letech Eda Bastl, který tam proplouval s nimi. Eda dnes žije ve Švýcarsku.
V klubu se jednou objevil Elmar Klos, syn známého režiséra. Že by si to prý chtěl vyzkoušet. Byl mě přidělen a tak jsme se několikrát spolu projeli. Docela by mu to i šlo, ale měl asi ještě hromadu jiných aktivit a tak z té jeho kanoistiky nakonec nic nebylo.

Jednou se mi povedlo něco, z čeho mám dodnes velkou radost, i když jsem pro vývoj událostí zase tak moc neudělal. Bylo špatné počasí, všichni seděli v klubovně a ja se byl kouknout na moji loď v loděnici. Na zadním molu si hrál malý Krechlík, vnouček správců. Když jsem opět vyšel z loděnice ven a seběhl dolů přes nohejbalové hřiště, koukám, že Krechlík tam už není. Okamžitě jsem byl na mole, zalovil rukou a kluka nahmátl. Musel tam být jenom několik vteřin, žil a ani moc neřval. Odnesl jsem jsem ho Krechlům do kuchyně a nijak to zvlášť nerozmazával. Ale kdybych tenkrát náhodou nebyl ve správný čas na správném místě, nebyl by ani Krechlík.

Paní Krechlová nás oblažovala kulinářskou specialitou, na kterou po všechna léta vzpomínám, ale nedokáži ji vyrobit. Sušila špekáčky a když byly tvrdé jako kámen, tak nám je za levný peníz prodávala. Zkuste si ale dnes usušit špekáčka. Dřív shnije, než uschne. Mám několik známých řezníků a když se jich zeptám, jestli by uměli udělat špekáčky podle normy z 50- tých, tak slyším: "Samozřejmě. Kolik toho odebereš? Pod 30 kilo to nejde a kromě tebe nám to nikdo jiný nezaplatí".

Trávil jsem veškerý volný čas na vodě, tedy pokud nějaký zbyl, protože na učilišti ve Waltrovce mě v tom vodáctví nijak nepodporovali. Jó, kdybych hrál hokej, to by bylo něco jiného. Bóža Kudrna mě sice vystavil takovou listinu, že jsem v dorosteneckém reprezentačním družstvu města Prahy a aby mě rodiče a škola všemožně vycházeli vstříc, ale tu jsem si mohl tak dát akorát za klobouk.

Kromě tréningu na vodě jsme chodili běhat do terénu, byla to už taková naše mantra. Něky jsme běhali v lesích na Bránických skalách. Stával tam ve skrytu lesa nějaký ústav pro padlé dívky. Když jsme běželi kolem, vyslechli jsme si takové nabídky, které by každého chlapa strhly ze židle. Problém ovšem byl, že ta děvčata na nás volala ze zamřížovaných oken.

Když jsem byl přijat na průmyslovku, tak jsem ten první rok musel moc sekat dobrotu, učit se a ve sportovních aktivitách jsem poněkud polevil.
A poznal jsem Danu, čímž byly moje volnočasové priority opět nově rozděleny. Stalo se to takhle.
Běželi jsme zase nějaký jarní přespolák v Kunratickém lese- mám ho tady pod obrázkem. Když jsme to měli za sebou, neměli jsme toho s Jardou Hostičkou ještě dost a domluvili se, že si půjdem odpoledne zatancovat na Smíchov do Domu železničářů. Bývaly tam pověstné nedělní odpolední "čaje".
No a tam jsem ji zase uviděl. Znal jsem ji sice ze Štěpánské, kde bydlela a chodila do školy, ale nikdy se mě ji nepodařilo oslovit, protože neustále někam prchala. To jsem ještě nevěděl, že nikdy nikam neuměla dorazit včas, to ji ostatně do dnes zůstalo.

Ale teď tady v tom železničářském domě pokojně seděla a klábosila se svou nejlepší kamarádkou Šupkou. Její partner byl ten den nějak indisponován a tak jsem jí ho nahradil.


Útěky za kopečky

1960-1968

Jirka Springer byl první, který za dosti dramatických okolností utekl na západ. Byl jsem možná jediný, který o přípravě jeho útěku věděl. Dnes, po mnoha letech, se ptám, jestli to všechno opravdu bylo tak, jak to vypadalo. Možná, že nám to Jirka jednou doplní. Tady je verze, kterou mě před svým útěkem vyprávěl.
Jednou za ním přišli dva chlapíci, kteří se představili jako pracovníci státní tajné bezpečnosti a požádali ho, aby je seznámil se svým otcem, se kterým by rádi v Berlíně pohovořili. Za tím účelem by Jirka jako vyjel do Berlína na jakési neexistující vodácké závody a při té příležitosti požádá otce o schůzku.
"Víš, táta není blbej, ten si zjistí, co je to za závody a určitě tam nepřijede. Ale já jim tam zdrhnu. Hele, jestli za tebou přijde jednou takovej zrzavej chlápek, dej si na něj pozor, je to hrozná svině." Jak řekl, tak učinil.
Ten zrzavý chlápek s kolegou se u mě opravdu jednou zastavili a vyhlídli si chvíli, kdy dlouho u nás doma nikdo jiný nebyl.
Ale ta zrzavá svině zas tak na mě jako svině nepůsobila. Ačkoliv si při pohledu na různé artefakty v mém pokoji (kytara, stetson, pádlo) vyměňoval se svým kolegou významné pohledy, měl jsem pocit, že hlavně chtějí vědět, co je mi všechno o tom Jirkově útěku známo.
Já nevěděl nic a už jsem je taky nikdy víc neviděl.

Jirku jsem po letech našel docela lehce dotazem u jednoho důstojníka americké informační služby. Věděl o koho jde i kde ho najdu. To mě přivedlo na myšlenku, že si ho táta možná jednoduše "koupil". Ale když jsme se s Jirkou opět setkali, nikdy jsme o tom nehovořili.
Jirka mě zpočátku hodně pomohl, hlavně s poskytnutím asylu na první dny a s vyhledáním první práce. Později se o tom na jiném místě rozpovídám víc.
Se Springerovými jsme se v dalších letech často navštěvovali, my u nich ve Weisenheimu, oni u nás v Mnichově.


Dalším výtečníkem byl Arnošt Rosol, ten si odskočil do Bavorska. Když jsem dostal v roce 1967 výjezdní doložku do Rakouska, požádal jsem Ajšova taťku, zdali by mi nedal synovu adresu, abych se s ním mohl sejít ve Vídni. Žádný z nás nevěděl, jak je taková prosba riskantní, protože z Vídně se unášeli emigranti zpět "do vlasti" ostošest. Ajšu jsem neunesl, strávili jsme tam krásné dva dny.


V roce 1968 jsme se s Arnoštem v Mnichově opět sešli. To už jsme seděli ve stejném člunu. Ajša mě dal mnoho dobrých rad, jak se orientovat v novém prostředí. Od té doby jsme se viděli ještě mnohokrát. Oženil se s Hedou, děvčetem, které jsme znali z vršovického lyžařského oddílu.
Pod obrázkem je video z jedné jejich návštěvy, během které jsme navštívili klášter a pivovar Andechs.



Někteří běžkaři určitě znali Leona Petrů. Ten zakotvil na Bodamském jezeře, poblíž města Konstanz. Tady je krátký clip z jedné mé návštěvy z roku 1975. Holčička, která si tam hraje s letadélkem, je Leonův syn Honza, který později vystudoval v Itálii veterinu a usadil se v Mnichově. Byl vítaným hostem pravidelné rundy v naší české hospůdce.


Srazy

1990-

Dlouho to vypadalo, že se do Česka už nikdy nepodívám. Po návštěvách kluků v Mnichově v polovině osmdesátých let a nástupem Gorbačova, začínala svítat naděje, že soudruzi opět vytáhnou ze šosu nějakého nového Dubčeka (né toho starého, profláknutého). Ale že věci vezmou takový spád, to asi nikdo nečekal.

Vodáci se sešli v roce 1990 v restauraci U Švejka (nebo Švejk, aspoň si myslím, že se tenkrát tak jmenovala) na rohu Sokolské a Fügnerova náměstí. Myslel jsem si, že se takhle scházejí často, ale prý to bylo poprvé po dvaceti letech.
Tady jsem ty fotky ze srazu uložil do alba, pokud si je někdo chce prohlédnout podrobněji

Byli jsme hezky rozjetí a tak jsme se sešli ještě jednou v menší sestavě v hospodě U admirála.
Mirek Kraus nás pozval k sobě do svého letenského bytu s nádherným výhledem na Prahu a s Danou jsme ještě navštívili rodinu Jardy Hostičky v kouzelném bytě na Janáčkově nábřeží.
Dalších dvacet let jsem se s klukama zase neviděl. Jednou jsem navštívil ve Kvasu Pedra Dvořáka a setkal jsem se tam s Edou Bastlem, který náhodou přijel do Prahy ze Švýcarska.


Až v roce 2011 zavolal Jarda Hostička, že Mirek Kraus chystá něco na středu 11. května v restauraci U dobré myšlenky v Podskalí. Tam jsem se hned za rohem narodil a tak jsem si pomyslel, že je to opravdu dobrá myšlenka.

Fotky ze srazu pořídil Jarda.

Neutekl rok a opět jsme se sešli, 17. dubna 2012. Setkání bylo stylové, ve vodácké krčmě U Sváry v Hodkovičkách. Ta hospoda se nachází v hostelu Boathouse hned za "Mostem inteligence". Kdysi tam byly jenom romantické bažiny a křovíčka, kam ti zdatnější vodáci vyjížděli se svými děvčaty.
Prasečí zátoka, to byl pojem.
Byl tady nerušený klídek a pohoda. Dnes jsou zde golfová hřiště, stezky pro bruslaře a cyklisty, pro jogging i pejskaře. Pro důchodce se tady pořádají kurzy v chůzi s lyžařskými hůlkami.
Svárova krčma se může pochlubit velmi chutnou kuchyní za v Praze nevídané ceny.


Po roce jsme se opět sešli a opět u Sváry. Je to poslední rok, ze kterého máme záznam, protože už na dalším srazu se pánové odmítli nechat zvěčnit a tak vězte, že naše srazy pokračují dál, ale už bez dokundymentace.



Heda Rosolová nám poslala vzpomínku na svého a našeho Arnošta. Odešel 6. září 2014. Až se ve čtvrtek 27. října 2016 všichni sejdeme u Sváry, povzpomínáme.