O Pepovi Rakušanovi

1968

Tahle kapitolka je věnována příteli Pepovi Rakušanovi. Poznali jsme se až v Bavorsku, ale v Praze jsme se museli těsně míjet, jak dosvědčuje fotografie z tanečních, kde stojíme pouhý kousek od sebe. Pepa v horní řadě první vlevo, já ve druhé řadě poslední napravo. Skoro to vypadá, že se Pepa na mně usmívá, ale chyba lávky. V první řadě stála stepilá krasavice. Souvislosti objevil Vládík Vízner, který znal Pepu ještě z dob, kdy neměl bílé vlasy.

Oba jsme také byli v komparzním rejtříku. Přikládám na ukázku dva krátké clipy z Pepovy ranné tvorby.
Když už jsme byli v Bavorsku, chodili jsme na němčinu také kousek od sebe. Já s Danou v Achenmühle, Pepa s Lídou v nedalekém Prienu, kam jsme my pořádali pravidelné spanilé jízdy. Na ostro jsme na sebe narazili až v Mnichově a žádný z nás později nedal dohromady, kde a kdy to vlastně poprvé bylo.
Ale potom jsme prožili společně a s mnoha dalšími přátely 48 nádherných let a zažili mnoho příhod, z nichž leckterou jeden z nás dvou zachytil na obrázkový pásek. V následném lze ty obzvlášť zdařilé spatřit.

Mezi exulanty bylo mnoho přívrženců trampingu, kteří se pravidelně scházeli. Jednoho takového srazu na úpatí Bavorského lesa se také zůčastnili Lída s Pepykem, Luboš s Révou, Voglovi a mnoho dalších, jejichž jména už vypadla z paměti. Později, s počtem narozených dětí, začala taková setkání slábnout a vytrvali jen skalní drsňáci. Jen vzpomínky zůstaly a s těmi pár fotek.

Občas jsme se vídali na nějaké kulturnější akci, jako vernissage nebo ples, jindy v obyčejné hospůdce. Nakonec i v soukromí domova. Zpočátku jsme se vzájemně uctívali tradičnímy českými chlebíčky, později obloženými talíři s pochoutkami z celého světa, ale ctižádost hlav rodin dosáhla naprostého vrcholu v polovině osmdesátých let.
Byly pořádány opulentní večeře se vším, co k tomu náleželo, tedy s individuelními jídelními kartami pro každého účastníka zvlášť, se stylovou hudbou vybranou k typu pokrmu a zasedacím pořádkem u stolu. Každý z nás se pokoušel překonat druhého a pomalu jsme se obávali, že to skončí livrejovanou obsluhou a live muzic Mozartova kvarteta. Když nás nás navždy opustil Vláďa Vízner, tak se vše opět trochu sklidnilo.
Na clipu pod fotkou je jedna z takových zdařilých večeří, kterou uspořádali manželé Rakušanovi (tedy osobně Pepyk, abych ho nenamíchl).
Rakušanovi si relativně brzy koupili v jedné z nejmalebnějších částí pohoří, které Bavoři nazývají "Les", domek s kovárnou. Vesnička leží v blízkosti trosek hradu Weißenstein a nedaleko bývalého kláštera Rinchnach, založeného v jedenáctém století svatým Gunterem, v Čechách známým pod jménem Vintíř, pochovaným v Břevnovském klášteře.
Nedaleko se nachází také městečko Zwiesel, proslulé svými "proroky z Lesa"- Mühlhiaslem a Stormbergerem.
Tenkrát ležel ten kraj na konci Evropy, té západní. A nikdo nepochyboval, že to tak ještě dlouho zůstane. Lidé se sem příliš nehrnuli a práce- taky nic moc. Tenkrát ještě Lída s Pepykem netušili, že se tahle chalupa jednou stane jejich základnou v centru Evropy.

O Velikonocích 1985 přijali pozvání Doubkovi a Kadlecovi k návštěvě nejen zrekonstruované chaloupky, ale k poznání celého kraje. Ve clipu pod obrázkem uvidíme prohlídku domu, zahrady a kovárny. Během bohaté večeře jsme sledovali "pokleslou" normalizační ČT zábavu (ovšem tenkrát jsme to hltali, protože to bylo pro nás něco dosud nevídaného a neslýchaného).
Také se malují vejce, ale mezi tím se uděje ještě mnoho jiného, což je pro přehlednost k vidění na následujících clipech. Večer se u venkovního krbu zpívá a opékají buřty.
Nakonec je vidět pondělní pomlázka. Nejvíc se vyřádil Karel. Samozřejmě, je zvyklý dělat lidem bolest. Je lékař.

V sobotu jsme vyjeli na výlet. Nejprve bylo splněno přání dam- navštívit některou prodejnu s produkty místních skláren a tak se jelo do Bodenmais a Zwieselu. To byla nejlepší volba. Na přání mužské poloviny výpravy byla navštívena hranice mezi Eisensteinem a Alžbětínem. Tam panovala absolutní pohoda. Za celou dobu, po kterou jsme tam stáli, fotografovali a s českými pohraničníky na sebe vzájemně dalekohledem čuměli, projel celnicí jenom jeden motocykl. Po nějakých šesti, sedmi letech jsem na tuhle selanku jen nostalgicky vzpomínal, když jsem stál před celnicí v asi kilometrové koloně aut.
Před návštěvou pozoruhodné historické stavby česko-německého nádraží nás místní lidé důrazně varovali, a my udělali dobře, že jsme se tam podívat nešli. Žádná čara tam nikde nebyla vidět (teď je tam namalovaná na zemi) a dodnes je to tam takové schované, "za křovím", takže stačilo šlápnout trochu vedle a sametovou revoluci jsme si mohli o čtyři roky později zažít osobně v Praze.
Na závěr dne jsme konečně udělali radost dětem (Lucince a Štěpíkovi) a zašli do hospody. Ten den byl moc hezký.

V neděli odpoledne jsme nechali dětičky doma a vypravili se pěšmo do Rinchnachu. Nejprve jsme navštívili konventní kostel sv. Jana Křtitele, pozůstatek Rinchnachského benediktinského kláštera. Klášter byl od dob svého založení roku 1011 svatým Vintířem několikrát pobořen (1488 se o to postarali husité) a znovupostaven, než byl roku 1803 v rámci sekularizace zrušen.
Kostel zůstal neporušen, moc se nám líbil, ale dostali jsme hlad a žízeň, tak nezbylo nic jiného, než navštívit blízký hostinec "Zum Klosterwirt". Tam jsme po ukojení potřeb následně probrali důležité problémy a Pípa (jak byla láskyplně svým manželem nazývána) se pokusila šňupat tabák.

U sousedního stolu seděli štamgasti. Díky Pepykovi, kterému se podařilo po dlouholetém úsilí do jejich řad vetřít, na mě nevytáhli své obávané Brotzeitmesser, ale nechali mě natočit následující zajímavou reportáž z prostředí drsných Waldlerů. Něco takového neuvidíte ani na TV kanálu National Geographic.
Šlo o následující a teď prosím cituji Pepyka, který snad jako jediný Čech této nesrozumitelné řeči rozumí: "Jeden z chasníků se vsadil, že do hospody přivede svého koně."
Ale to nebývá vůbec lehké. Kůň je zvíře od přírody nedůvěřivé a vleze jenom tam, kde to dlouhodobě důvěrně zná. A opravdu se Hansovi (Honzovi, tomu koni) do té hospody hrubě nechtělo. Ale nakonec ho tam společnými silami přece nějak dostali.
Hans byl najednou hvězda. Všichni ho měli rádi a na baru mu dokonce zaplatili pivo. Taky se nechal od všech pohladit. Jenomže přišla chvíle odchodu a Hansovi se ani náhodou z hospody nechtělo. Asi zase ty prokleté dveře, které neznal. Obával jsem se o osud stařenky, hosta restaurace, která stála za jeho zadkem a na tentýž jej pobízela údery své hůlčičky k opuštění místnosti. Ale Hans byl holt dobrák. A taky se nakonec nějak dostal ven. Doufám, že už tam nikdy více nemusel.

Každý rok se konala na zahradě u Kadleců tak zvaná Gartenparty. Letos přijeli ze zámoří manželé Kucerovi- Mike se svou Australankou Margaret a osmiletým synkem, ze Švábska přijel Jirka Čermák s barzojem Igorem a přítelkyní Marilou, z Walheimu manželé Doubkovi a z Pfaffenwinkelu manželé Platilovi. Ostatní už byli místní.
O náladu se postaralo pivo z dubového sudu a zábava se protáhla dlouho do noci.

O nějaký měsíc později jsme se téměř ve stejné sestavě sešli na Oktoberfestu. Marila si přivedla svou dobrou kamarádku, která ji Jiříka rafinovaně přebrala. Také jsme tam potkali přítelkyni Honzy Rendla, fotografku z povolání. Tenkrát se tam ještě mohli lidé snadno potkávat a setkávat. Místa bylo dost, jak venku, tak ve stanech. Snadno jsme se dostali do Salaše labužnické firmy Käfer, dnes něco naprosto nepředstavitelného.


Jirka měl u Langfurtu v Bavorském lese nádherně položenou chalupu, na kterou v zimě i v létě občas pozval kamarády. Vždy se tam sešla prima společnost a byla dobrá zábava.
V zimě byly ubytovací kapacity chalupy trochu omezené, ale spát se nechalo i za pecí. Zato v létě se nechalo přijet i se stanem, místa bylo neomezeně.


Kromě spolkového života se krajané scházeli samozřejmě i v hospodách, a jak jinak, v těch českých. V Mnichově jich bylo několik, od renomovaných restaurací až po pěkné pajzly. Tady máme pár fotek z jednoho takového srazu, v klasické sestavě. To se scházela naše parta v Kirchenstrasse u Marušky a Jána v jejich velmi dobré restauraci "Zur alten Kirche". Maruška byla bodrá Moravanka, Ján temperamentní Slovák, který si Marušku velice dobře hlídal.
Po listopadu 1989 přicházeli mezi nás také stále častěji hosté z Československa.
Hora Osser leží v Královském hvozdu na Šumavě, na hranici Čech a Bavorska. Její vrcholek je na bavorském území. Nebývalo tomu tak vždycky. Ne, že by se hora někam posunula, ale kdysi dávno toto území patřilo k českému království a dokonce hluboko na území Bavorského lesa lze spatřit (pečlivě opečovávaný) hraniční kámen s vytesaným českým a bavorským lvem. Až Marie Teresie ten kousek země nějak prošustrovala a nebo za něco jiného vyměnila, už si na to z dějepisu nepamatuji. Ale nejspíš nás to asi nikdo neučil.
Na vrcholku Osseru stojí turistická chata, která byla postavena roku 1897, ale ještě dříve, někdy ve 12. století, zde stával hrad, který byl nejvýše položený v Čechách.
Česky se ta hora jmenuje Ostrý a je vysoká 1293 metrů. Ten její název v těchto místech není nic neobvyklého. Tady kde dnes žiji, na Strakonicku, se to Ostrými, Vostrými, Vůstrými a Kůstrými jen hemží. Rakouský etymolog A.E. Milz se domníval, že název Osser je slovanského původu, ale nakonec dospěl k názoru, že pochází z ilyričtiny a je tedy keltský. Češi si to jméno počeštili. Keltové tak prý nazývali horu, z jejíhož vrcholku lze telepaticky komunikovat s mnoha set kilometrů vzdálenou základnou. Tedy jakýsi zesilovač energie. To byla ovšem záležitost jejich kněžské kasty, druidů. Kdo ví.
Lída a Pepyk Rakušanovi, kteří mají svou základnu v Bavorském lese, pořádali ještě za "totáče" na Osser výstupy. Nebylo to příliš namáhavé, ale jak se později ukázalo, přece jenom trošku nebezpečné. Po převratu jsme se dozvěděli, že německý hospodský byl práskačem STB a státní hranice vedla kolem zahrádky jeho hospody. Teda vedla, zahrádka hospody končila propastí. Ale po revoluci se tam čeští turisté šplhali jako kamzíci a nějaký snaživý pohraničník by to jistě sfouknul taky.
Z Osseru je nádherný výhled do Česka a když je to správné počasí, jsou odtud vidět i Alpy. Film, který s podporou všech účastníků natočil Pepyk Rakušan (a následně také sestříhal a opatřil zvukem), divákovi jeden takový výstup přiblíží. Tenkrát bohužel nebylo to správné počasí na filmování, zato jedno z těch poetických šumavských, plné mlhy.
Byl to náš výstup třetí, tentokráte mezinárodní. Závěrem se divák může potěšit Oldou Víznerem, který se koupelí osvěžuje ve studánce.


S Pepou po Sametu

1990

V Československu prožívali lidé první měsíce svobody, Lída jezdila s Dienstbierem stříhat dráty a Plzeň se připravovala na velkolepé oslavy 45-ti let od osvobození Pattonovou armádou. Jenom ty návštěvy staré vlasti nebyly zpočátku jednoduché, celníci na člověka koukali jak havrani a tak na výlety do Česka zatím jezdili většinou jenom "upravenci", kteří na to měli papír.
Na Velikonoce pozvali Rakušani na svou chalupu Kadlecovy se synem a Karla s přítelkyní Jiřinou, která se ukázala být moc fajn holka. Myslím, že to bylo velice vyvedené.

Brzy po Listopadu uspořádali Rakušani další výstup na Osser. To už se na něj stoupalo ze dvou stran, z té české to bylo podstatně obtížnější. Ale tolik turistů tam pan hospodský nikdy před tím neměl. Máme z toho jenom pár fotek.


Pepyk se rozhodl, že své nadcházející kulaté narozky oslaví na pravém vltavském parníku, na tom s párou a kolesy. Tu "páru" musíme brát s reservou, možná, že už tenkrát jezdily ty kolesové parníky na naftu, ale to nikdo z nás nezkoumal. Všem se ta myšlenka moc líbila. Když to Pepyk začal organizovat, zdálo se, že se to pořídí za pár šupů.
Jenomže s přibližujícím se termínem oslavy počala hrozivě narůstat konečná cena. To už se také rozjíždělo to slavné tržní hospodářství. Ale Pepyk to nevzdal, jeho první parník v létě roku 1991 skutečně vyjel.

Pepykova plavba první byla snad nejhezčí, protože se jí zúčastnilo mnoho kamarádů, přátel a známých, z nichž mnozí mezi námi už dávno nejsou. K tanci měla hrát kapela s legendárním bubeníkem Vladimírem Žižkou. Ten se ale trochu opozdil a tak si loď dala malé kolečko a potom se do přístavu pro opozdilce vrátila.
Kdosi mi později vyprávěl, že procházel právě podpalubím, když je loď nabírala. Vlasta Třešňák tady vedl nějaký dišput s Anastázem Opaskem, opatem Břevnovského kláštera. Pojednou pohlédl okénkem ven, na přístavní molo.
"To sem blázen, Kryla tam vidím celýho, ale vod Žižky jenom boty a buben."
Karel se skryl se svou obdivovatelkou v podpalubí, na palubě ho téměř nikdo nespatřil. Loď opustil, když se doplňovaly tekutiny. Rovněž otec Opasek neopustil podpalubí po celou dobu také. Proto je na videu téměř neuvidíme.

Pro ty, kteří se ještě necítili být příliš unaveni, uspořádal Pepa zakončení oslavy v Palffyho paláci na Malé straně. Z přístavu nás tam odvážel autobus. Tančilo a slavilo se dlouho do noci, nikomu se nechtělo domů.



Uteklo deset let a jak jinak, opět vyplul parník.
Pepa pozval k plavbě také několik hostů, kteří nevládli českou řečí. Byli to především jeho nejlepší zákazníci, majitelé papíren v Plattlingu s manželkami a také majitel mnichovské IT-firmy Stefan Schmitt-Walter, rovněž s budoucí manželkou, tenkrát ještě přítelkyní.
Po zkušenostech z první plavby, aby se tahle parta vzájemně poznala a druhý den měla o čem kecat, až všichni ostatní účastníci plavby budou kecat jenom česky, vymyslel Pepyk takovou originální seznamovací akci.
Pozval všechny den před plavbou ke společné procházce po hradčanských a malostranských hospůdkách. Místem srazu určil svůj nejmilejší hostinec "U Černého vola" na Loretánském náměstí.
Původně jsem chtěl Stefanovi s Mariou, za které jsem byl zodpovědný, ukázat Nový svět. Vystoupit z tramvaje 22 u Brusnice a vzít to na Loretánské náměstí hezky do kopečka, jenomže jsme už měli zpoždění, tak jsme vystoupili až na Pohořelci a vzali to k Volovi dolu z kopce.
To už nežil Pepův kamarád Karel Pecka, který se před deseti lety jeho první plavby také zůčastnil a v téhle hospodě býval každodenním hostem. Tudíž nebylo důvodu se tady dlouho zdržovat.

Po seznámení všech účastníků a jednom, snad dvou pivkách, jsme pokračovali Loretánskou na Radniční schody, kde nás čekalo druhé občerstvení. Pokračovalo se Nerudovkou přes Jánský vršek.
Exkurse byla doprovázena Pepovým zasvěceným průvodcovským výkladem. Krátce jsme se zastavili na německém velvyslanectví v Lobkovickém paláci, kde Pepyk svým hostům ukázal zahradu, ve které dvanáct let před tím, nalezlo útočiště čtyři tisíce uprchlíků z DDR.

Z Karlova mostu jsme slezli krátce na obhlídku Kampy a potom pokračovali dál na Staré město, kde jsem tentokrát já naší společnost seznámil s mojí základnou, hospodou "U zlatého zvonu", v ulici Karoliny Světlé. Dnes by jste to tam ovšem už marně hledali, jako ostatně mnoho jiných skvostů Prahy té doby.
Tady se k nám připojila i Lída.
Všem se tady moc líbilo, takže jsme lehce pojedli a popili. Potom už nás už čekala jenom krátká cesta na Žižkov, kde jsme si v hospodě "U vystřelenýho oka" dali "šláftrunk" a odešli spát, v očekávání věcí zítřejších.

Loď Orca už nebyla ta klasická kolesová, ale moderní rychlý a pohodlný člun. A zase se sešlo moc vzácných hostů, i když ne tolik, jako při plavbě první, ale to nebylo dáno tím, že by lidé měli Pepu méně rádi. Taková je holt příroda, že nám kamarádi ubývají, aniž by si to přáli.
Zato přibyli přátelé noví.
Sraz byl v jednom z přístavišť mezi Čechovým a Štefanikovým mostem. Tentokrát dorazili poslední manželé Štěpánkovi a jejich entrée byl ohodnocen lépe než Karlův (Krylův) před deseti lety.
Po krátké rozplavbě byli nabráni poslední opozdilci a loď vyrazila proti proudu, směr Zbraslav.

Pan ministr kultůry Dostál držel laudátio, samozřejmě Pepyka moc pochválil. Pan tajemník Hanzel přinesl od pana prezidenta psaníčko se srdíčkem. Údajně se měl pan prezident té akce také zůčastnit, ale jeho ochranka ho asi přesvědčila, že by jeho účast na takovém podniku byla krajně nerozumná.
Když po letech Václav Havel poctil Lídu svou návštěvou na jejich narozkách, které slavila v hostinci "U vystřelenýho oka" na Žižkově, stačilo mu k opušténí hospody pár vteřin.
Jak by asi opouštěl se svým doprovodem koráb uprostřed Vltavy?

Pár kamarádů se složilo na uspořádání velkolepého ohňostroje ku oslavě Pepových narozenin. Dnes by něco takového už neprošlo.
Já jsem ten ohňostroj vyjmul, aby ti, kteři ještě ohňostroj neznají si jej mohli v klidu prohlédnout, a těm, kteří ohňostroj znají se omlouvám. Tenkrát ty amatérské kamery ještě neuměly to, co umí dnes.

Do přístavu jsme dorazili v příjemné pohodě. Muzika hrála a já zažil naposledy veterána českého swingu Vláďu Žižku. Zábava na lodi byla skvělá, nikdo nikoho neurazil, natož insultoval.
Rozcházeli jsme se ve výborné náladě.
Ráno jsme se já a Dana loučili na Novotného lávce se Stefanem a Máriou. Shodli jsme se, že bylo to krásné a bylo toho dost.
Nejméně, tak na příštích čtrnáct dní...

A zase uteklo deset let. "Do třetice všeho dobrého...", povídám Pepovi, když mi předával pozvánku na parník třetí. "No dovol, snad mi taky bude ještě osmdesát", odvětil ve spravedlivém rozhořčení.
Člun Taurus, který nám po dobu čtyř hodin poskytl útulek, pocházel z roku 1911 a zůčastnil se obou posledních válek. Původně to byl opravdovský parník, ale před poslední světovou válkou byl přestavěn na motorák s kapacitou 350 osob. Mezi jeho cestujícími se tenkrát i nyní, nachází mnoho známých (chvalně i nechvalně) osobností.
Loď zakoupil v roce 2004 rejdař Jiří Havránek a nechal ji kompletně restaurovat, přičemž secesní styl interierů zůstal zachován. Stařenka po liftingu pojme celkem 130 osob na všech palubách a pohybuje se po Vltavě mezi Karlovým a Štefánikovým mostem rychlostí asi 18 km za hodinu.

Laudatio vzala tentokrát do svých pevných rukou Lída. Musím přiznat, že ze všech oslavných projevů na Pepykovu hlavu a že jsem jich už něco slyšel, byla tato řeč nejlepší a pochopitelně nejzasvěcenější. Kdo jiný by znal lépe svého pappenheimského.
Při té příležitosti jsme se také dozvěděli, že už brzy bude Pepyk dědečkem a tak se jeho dlouholetý bílý plnovous stane konečně legitimním.

Po laudátiu propukla volná zábava s bohatým buffetem a live muzikou. Kredencována byla velmi dobrá moravská vína. Seděl jsem hned vedle kapely a tak jsou mé záběry akusticky poněkud přemodulovány. Proto jsem tu muziku trošku upravil, to jest, dodal tam muziku svou.
Sešlo se opět mnoho známých tváří, ale někteří přátelé opět zase chyběli, jak už to na srazech po 10, 20. letech bývá. Ovšem Pepyk měl oslavu zase moc hezkou, snad bude ta atmosféra z mého clipu alespoň trochu dýchat.

Po desáté večer nastalo loučení a protože se někomu ještě domů nechtělo, přesunula se malá skupinka do baru Monarch (ano, do toho baru Monarch, kde se nedlouho před tím střílelo po Kočkách). Tady potom celá oslava důstojně a v klidu skončila.



V dobách, kdy mezi Hartmanicemi a Železnou rudou leželo přísně střežené vojenské pásmo, které se muselo složitě objíždět, byla nejjednodušší cesta do Prahy přes Klatovy. Na této cestě, kousek za Běšinami, leží naprosto nezajímavá víska Vrhaveč. A tady jsme prožili něco absolutně nezapomenutelného.
Rakušanovi tudy pravidelně projížděli. Těžko říci, jaká náhoda je přiměla k zastavení a návštěvě místního hostince, nejspíš se tam šli asi jenom vyčůrat. Ovšem potom něco rozhodlo, nejspíš nějaký kulinářský zážitek, že zde rezervovali sál s live muzikou, zabijačkovou snídaní, obědem a večeří jakož i nocleh v ubytovně pro zemědělské brigádníky. A k tomu pozvali kolegy z práce a jiné kamarády.
Přijelo nás tak na plný autobus, ten nás v noci vezl do Běšin k ubytovně. Ráno, po snídani, jsme navštívili Klatovy a pracovníci regionálního rádia nás trochu provedli po zajímavostech. Vypařil se Karel Kryl, asi usoudil, že to s fanynkami ve Vrhavči nebude zas tak nic moc. Zbytek účastníků zájezdu se ale ohromně bavil, zvlášť během večerní taneční zábavy, které se zůčastnili i místní šviháci. Naší náladu ukazuje nejlépe záběr z noční cesty autobusem.
Jak už nahoře uvedeno, n e z a p o m e n u t e l n é.

Jednou někdo a jsem si téměř jistý, že to byl Martin, dostal nápad, že bychom mohli navštívit Moravu. Ne tu Moravu historickou jako Olomouc, nebo německou jako Brno a polskou už ani náhodou. Mělo to být do někam, co se pražákovi vybaví, když se slovo Morava řekne. A to místo Martin dobře znal.
Účastníci zájezdu Jarunka s Martinem a Danuška se Štěpánem se sešli na základně Lídy a Pepyka v Bavorském lese a těšili se na věci příští.


Ale nejprve jsme spolu všichni hezky poseděli, pojedli, popili a popěli, jak tomu ostatně u Lídy a Pepyka bývalo dobrým zvykem.
Naše výprava nebyla ještě kompletní. Scházeli ještě Věra s Vojtou, kteří dali přednost prvnímu nocování na základně své, vzdálené necelých 60 kilometrů. Ráno, slíbili, budou prý stát nastoupeni. Jak řekli, tak učinili.

Druhý den, časně z rána, jsme všichni vyrazili na cestu. Měli jsme dost času, tak jsme si vybrali tu nejhezčí, nikoliv nejkratší cestu.
Přes Železnou Rudu, Prášily, Srní, Čeňkovu pilu, Kašperské hory, Vimperk, Husinec, Netolice, České Budějovice, Třeboň, Jindřichův Hradec, Telč a Třebíč.
Až krátce před Brnem, v Rosicích, jsme najeli na dálnici, kterou jsme opustili u Slavkova a pokračovali přes Slavkov, Kyjov a Bzenec do cíle naší cesty- Strážnice.

Zastávky jsme udělali v Netolicích na zámku Kratochvíle, v Budějovicích navštívili Masné krámy a Lída nám ukázala svůj rodný dům, stojící hned za rohem. Během další cesty jsme ještě obhlédli několik církevních památek, na jejichž lokalizaci si při nejlepší vůli už nevzpomenu.
Poslední velkou zastávkou byla Třebíč, kde jsme navšívili zahradní resturaci hoteliéra Zdeňka Braunschlägra, našeho dobrého přítele. Škoda, že už ten hotel nemá. Při každé z mých dalších cest do Brna jsem pociťoval nutkání, se v Třebíču zastavit.
Zdeněk ale hotel prodal, protože mu to zaměstnanci tak rychle rozkrádali, že si nakonec musel začít krást taky, aby mu aspoň něco zbylo.

Ve Strážnici nám Martin představil svého přítele, akademického malíře Františka Cundrlu, místního rodáka. Cundrla se nám po celý následující pobyt ohromně věnoval.
Na druhý den jsme jej návštívili v jeho atelieru a moc hezky si popovídali. Zvlášť Vojta měl radost, že narazil na kolegu. Potom jsme se přesunuli do Petrova, do památkové reservace Plže.

No, tohle byl velký zážitek. Téměř všude jinde mají lidé vinné sklípky pod zemí, tady jsou nad ní. Zas né tak doslova, ale protože řeka Morava si občas vyšlápne ze svého koryta, postavili si vinaři své sklípky na kopci a zasypali je hlínou. Jen se podívejte na tu nádheru. Vydrželi jsme tam celý den, dlouho do noci.



Ten pán, který nás ve svém sklípku hostí, je Cundrlův dobrý přítel a to byla záruka, že nám nenabídl nějaké patoky, jak bylo v těch dobách na Moravě dobrým zvykem, když se ve sklípku objevil nějaký Pražák.
Koštování bylo velice náročné a tak si čas od času musel člověk vyběhnout na čerstvý vzduch, aby provětral hlavu.
Kousek od nás byl velký sklep, který byl schopen pojmout celý autobus návštěvníků. A právě ti tam přijeli v přibližně stejné době jako my, nejspíš nějaký podnikový výlet.
A také pochopitelně vybíhali na čerstvý vzduch. Měsíc svítil, světla bylo pomalu jako ve dne a tak bylo lze sledovati souložící párky a zvracející jednotlivce.
Mít v tu chvíli štětec barvy a plátno, zachytil bych to.

Musím ale říci, že na to, co se ve sklípku ještě vypilo, jsme se všichni chovali až do konce důstojně a neudělali Františkovi ostudu.
Já jsem se do Strážnice vrátil po nějakém čase opět, abych to místo ukázal příteli Stefanovi Schmitt-Walterovi. To jsme ale navštívili vinice dodavatele vín mého jiného přítele, Zdeňka Polánky, bývalého motocyklového závodníka a toho času majitele vinárny ve Volyni.
To už je zase jiná historka.


Nazítří nám František Cundrla ještě ukázal mnoho zajímavého v okolí a opět nás seznámil se svými přátely. Měl jich tady všude kolem hodně.
A ti byli na nás strašně hodní, přinášeli buchty a slivovici a byli k nám přívětiví. Nechápu, jak může někdo tvrdit, že Moravané nemají Pražáky rádi. To se asi ti dotyční Pražáci neznají s Františkem Cundrlou.


Na závěr přikládám ještě pár rozjuchaných fotek. Fotil Pepyk.

Ještě se jelo do Bratislavy a potom na Pernštejn a potom na Křivoklát, ale to už je zase z úplně jiného soudku.




V té době už Rakušani bydleli na Žižkově, ze kterého se pomalu stávala atraktivní čtvrt, s ateliéry výtvarníků a hospůdkami jimi navštěvovanými. Proto nepřekvapilo, že k oslavě svých pětatřicátych narozenin si Lída vybrala hospůdku na úpatí Žižkabergu, honosící se stylovým názvem "U vystřeleného oka".
Samozřejmě, že Lídě bylo čtyřicet, ale kdybych to tenkrát prozradil, tak by mě Pepyk snad zabil, alespoň se v tom smyslu vyjádřil. Doufám, že dnes už je to snad jedno.
Takže se sešli přátelé a přátelé přátel, aby oslavili to výročí. Dokonce se tam objevila jistá uklízečka proslulá tím, že se dokáže dostat na každou promi-party. Přišli také hosté vznešení, mezi jinými páter Opasek a pan prezident Havel s chotí Dagmar.
A všichni se dobře bavili, zábavných historek by bylo bezpočet. Jenom mám podezření, že s těmi výpadky zvuku z mé kamery mají něco do činění ti pánové s antenkou v uchu. Už se mi to totiž vícekrát nepřihodilo.
Jeden Štěpánův zákazník, pan Stefan Schmitt-Walter, syn slavného operního pěvce, vlastnil technologickou firmu SWAC, vyvíjející a vyrábějící automatizační komponenty pro automobilový průmysl. Se Štěpánem se spřátelil a po nějakém čase jej požádal, zdali by nechtěl vést jeho filiálku ve Strakonicích. Štěpán to vzal a během času seznámil Stefana se svými přátely Lídou s Pepíkem a Jarunkou s Martinem.
Všichni jsme se vídali hlavně na oslavách, které Stefanova firma pořádala, ať již v sídle firmy v Ödenpullachu u Mnichova, nebo ve Strakonicích. Pod obrázkem je krátký záběr z jedné takové párty, kdy se opékal vepřík na břehu Otavy, Stefan řečnil a Pepa mu to překládal, protože jednatel Štěpán to musel natáčet.

O rok později jsme se sešli na stejném místě. O zákusky se opět spolehlivě postaralo řeznictví manželů Hoštičkových. Kromě celé posádky firmy SWAC se zůčastnil také Stefanův bratr Alex, Jarda Dolák, náš externí účetní a daňový poradce Jarda Špeta se svými dvěma děvčaty. Přišel také Archibald, Štěpánův psík. Pivo roznášel Vlasta Panuška.
O zábavu se postaralo duo muzikantů, na jejichž jména se už bohužel nepamatuji, ale rozhodně byli lepší, než ta parta o rok později.


Tady o rok později, opět na stejném místě, ve stejné sestavě, akurát nám hrála dost hlučná kapela našeho externího spolupracovníka, takže jsme na sebe museli dost řvát, abychom se domluvili. Ale jinak se nám to líbilo, tak jako každý rok.



Epilog

08.10.2017

Pepa         26. srpen 1941 - 8. říjen 2017

Sedmdesát a šest let života. Je to hodně, nebo málo? Pro nás, kteří jsme tady po Pepovi zůstali, je to zatraceně málo. Ale když se prohrabuji všemi těmi fotografiemi, které mi Pepa ze svých cest po celém světě posílal, nebo mými fotografiemi, filmy a nebo jen vzpomínkami z našich společných akcí, musím obdivovat jeho bohatý život. On si ho opravdu užil.
Jednou jsme spolu o letní noci seděli ve stodole jeho kovárny kde plápolal krb, naše dámy odešly už dávno spát a my popíjeli červené vínko a pokuřovali naše oblíbené doutníky Dannemann, on černé, já světlé.
Mlčeli jsme a otevřenými vraty stodoly pozorovali noční oblohu plnou hvězd, po které přelétala blikající letadla, občas přelétl sluncem osvětlený satelit, nebo spadl meteorit. Byla to nádherná, jedinečná atmosféra, kterou člověk v životě neprožívá často.
Nějak mě během toho pozorování padl zrak na zavěšení vrat, která se posunovala pomocí kladky po kolejnici u stropu stodoly. "Pepo, ty vrata jsou špatně zavěšený, osa tý kladky musí být stejná, jako osa těch vrat. Ty máš tu kladku přidělanou obráceně, vždyť to musí jít blbě otevírat." přerušil jsem naše mlčení.
"Blbě otevírat to jde, ale ty vrata jsou zavěšený správně, dělal to chlápek, který tomu rozumí."
"Pepo věř mi, nerozumí tomu, já jsem statik a rozumím tomu lépe."
Pepa ale ohnivě obhajoval zavěšení svých vrat a já si také trval na svém a tak se Pepa namíchl a šel spát. Ráno byl Pepa sluníčko samo. Problém vrat byl pro něj uzavřen a to se mě na něm nejvíc líbilo, že se nikdy více nevracel k nějakým prkotinám. Od té doby a že to bylo už moc dávno, jsme se už nikdy nedostali do nějaké disharmonie.

Scházeli jsme se občas na akcích krajanské komunity v Mnichově, ale především na rodinných podnicích u Rakušanů v Nymphenburgu, v Kandlbachu, nebo u nás v Perlachu o čemž na těchto stránkách bylo leccos k vidění. Také jsme si s Pepou často vyrazili sami, a naše ženy tomu blahosklonně přihlížely. Ale také se stávalo, že když jsem si někdy vyšel sám, na Pepu jsem někde narazil.
Třeba, když jsem Pepu navštívil v jedné obří mnichovské klinice, kde byl operován, už nevím na co. Pokecali jsme, byl v dobré formě, ale ujistil mě, že to ještě nějaký týden potrvá, než bude opět plně pojízdný.
O dva, tři dny později, jsem nakupoval mořské ryby na Viktualienmarktu. Narazil jsem tam na dvě známé baby, slovo dalo slovo a zasedli jsme v přilehlé restaurační zahrádce ku sklénce vína. Povídáme si a povídáme, a najednou před námi stojí Pepa, který po tržnici zřejmě jen tak relaxoval.
"Co tu děláš, jseš živý? Dokaž, že nejsi duch" zvolal jsem dramaticky.
Pepa se rozzářil svým nenapodobitelným úsměvem, rozepnul košili a ukázal nám čerstvě zašitou jizvu přes celé břicho. Dámy padaly do mdlob.

Naposledy jsem se s Pepou sešel na jeho základně v Kandlbachu, když už seděl ve vozíku. Byli jsme tam oba s Danou a přemýšleli, jaký dárek bychom měli Pepovi přinést. Láhev dobrého vína, nebo krabice doutníků samozřejmě nepřipadaly v úvahu. Tak jsme nepřišli na nic lepšího, než obdarovat Pepu kyticí.
Lída uvařila výborný oběd a Pepa si nechal nalít pohár červeného. Asi mu to lékaři předepsali, pomyslel jsem. Jenomže po obědě se Pepa nechal svou ošetřovatelkou vyvézt před práh chalupy a nechal si zapálit svůj oblíbený Dannemann.

Jo, Pepa uměl žít i umřít.