Ta krásná šedesátá léta začala vlastně už trochu dříve, třeba úspěchem na EXPO 58 v Bruselu. Plíživě k nám začínaly pronikat "buržoazní proudy" a my se stávali opět světovými, alespoň jsme si to mysleli. A po sjezdu sovětských komunistů v roce 1961, na kterém se Chruščov neslýchaně obul do Stalina, se zejména naši spisovatelé utrhli od řetězu a čtenář nestačil zírat na to, co se začalo objevovat na knižním trhu. Mňačko, Škvorecký, Vaculík, Páral, Jungmann, Kundera, Klíma a jiní. Odkudsi se vynořil nám dosud neznámý Franz Kafka a smetl z pultů Fučíka Julia.Jednou jsem velice naléhal na slečnu v mém knihkupectví, že bych si moc rád něco od toho Klímy přečetl a ona tajuplně sáhla pod pult a prodala mě "Utrpení knížete Sternenhocha". Dost dlouho jsem do toho čuměl, než mi došlo, že se nejedná o nějakou rebelii proti režimu, nýbrž o expresionistický román Ladislava Klímy z počátku dvacátého století.
Jiného spisovatele Klímu, Michaela Dobromila, jsem objevil koncem šedesátých. To vyšla jeho slavná "Čínská kuchyně". Klíma byl v té době vedoucím Čínské restaurace ve Vodičkově ulici, velmi slavného podniku, který byl v době svého otevření koncem padesátých let navštěvován značně prominentními hostmi. Pokrmy připravovali opravdoví čínští kuchaři, které nám Velký Mao velkoryse zapůjčil. Ti byli během let vystřídáni českým personálem a restaurace se pomalu stávala přístupnou i prostšímu lidu, pokud si to onen ovšem mohl finančně dovolit.
Jednou jsme si to s Danuškou dovolili také a ta kuchyně nás dost chytla. Do té doby byl pro nás největším kulinářským luxusem tatarský biftek v naší oblíbené vinárně a restauraci U Šuterů, ale teprve teď jsme objevili to správné, jako ostatně mnoho dalších našich vrstevníků.
Samozřejmě jsme si nemohli dovolit každý měsíc zajít do Vodičkovy ulice na Švej-ču-žou, ale já byl celkem zdatným kuchtíkem. Již v jedné z předešlých kapitol jsem se zmínil, jak mě a brášku zanechávala mamka doma s ledničkou plnou syrových řízků, které získavala kooperací s řezníkem Nekolou a já se na tomhle materiálu rychle vyučil.
Problém "číny" ovšem byl, jak sehnat ty správné ingredience. Vlastně se nechalo skoro všechno nahradit domácími surovinami, až na tu sojovou omáčku a tajemný bílý prášek Wei-su.
V roce 1967 vyšla kuchařka Dany Kalvodové a Vladimíra Síse: Počítání nudliček v jarní polévce. Hned úvodem byly uvedeny základní ingredience a jejich domácí ekvivalenty.Takže: Sojovou omáčku nahradit tekutým polévkovým kořením (fuj), rýžovou pálenku Mao-tchaj nahradit vodkou, konopný olej nahradit olejem konzumním a bambusové výhonky nahradit mladými kedlubnami. Můj ty světe!
Ještě dříve, než jsem se pustil do experimentů, dostala se mi do rukou ta kuchařka Klímova. Byla mnohem propracovanější a velice inspirativní, pro mně ještě po mnoho dalších lét.
Samozřejmě jsem hned začal listovat a koukat po náhražkách. U Wei-su to bylo jednoduché, nahradil se Glutasolem. Zakrátko jsem ale glutamát z kuchyně opět vypudil, když jsem se dočetl, jaký je to prý neřád.
Ovšem ta Klímova náhrada sojové omáčky, to byla pecka. Nemohu si odpustit ocitovat mistra doslovně:
Víme, že sójová omáčka je základní surovinou k výrobě známé Worcesterové omáčky a postupujeme proto opačně.
Vezmeme 1 lžíci Worcesterové omáčky, 1 lžíci cukru, 1 lžíčku soli, 1 lžíčku škrobu a šálek vody. Cukr upražíme na pánvi na hodně tmavý kulér, který zalejeme studenou vodou, a dobře rozvaříme. Přidáme Worcesterovou omáčku, sůl, případně ještě trochu vody a zahustíme máčeným škrobem.
Tenhle návod jsem občas při různých kulinářských setkáních s úspěchem dával k dobrému.
Ale vidím, že k vůli těm třem Klímům zase předbíhám dobu, takže zpět na začátek.
Pro mě šedesátá léta začala také dobře. Chodil jsem do tanečních hodin a trávil tancem o nedělních "čajích" více času, než přespolním během na Žvahově a v Krčském lesíku. Tančilo se v Obecním domě, kde se pořádaly hlavně plesy, také ve Slovanském domě Na Příkopě, v paláci Lucerna, v Národních domech na Vinohradech a na Smíchově, v mnoha kavárnách a já chodil nejraději do Vltavy, kde hrál tenkrát orchestr Jaroslava Maliny. Začínal zde zpívat Karel Gott. Danuška tvrdila, že to umí opravdu božsky, akorát dívat se na něj prý nějak nejde. On měl tenkrát takový dost divný tvar očí. Později mu to docela slušně opravili.Do tanečních hodin jsem už nechodil jenom proto, abych se tam něco naučil. Vlastně už jsem uměl všechno, co mě bavilo. To bylo vše, kromě latinskoamerických tanců. Latina mě vůbec nebavila, protože vyžaduje úplně jinou mentalitu, než mám já. A než bych si připadal na parketu jako kašpar, tak jsem tuhle kapitolu úplně vypustil.
Byla nás v Praze taková parta, která ty taneční hodiny brala jako společenskou záležitost. Znali jsme se pouze z těch tanečních hodin a nikdy jinde se nestýkali, i když jsme na sebe často na ulici narazili. Praha byla tenkrát ještě malá.
Mnohokrát jsme navštěvovali několik kurzů současně a že bylo ke komu chodit. Oblíbení byli taneční mistři Josef Trubač, Jan Pavlík, Otakar Landa, Oldřich Pešta. To nebyli zdaleka všichni. Úplně jiná třída byl František Novotný alias Frank Towen. K němu se mě bohužel nepodařilo dostat. Jednak pro velký zájem, ale také jsem nebyl profesionál, na které byl Towen specialista. Byl především choreograf, který naučil chodit po jevišti mnohou hvězdu i hvězdičku. Pro mě byl zajímavý hlavně tím, že měl v repertoáru rock and roll.
S Danuškou jsme chodili k Pavlíkovi a Kratochvílovi do Repre a taky jsme udělali jednu bláznivou věc- přihlásili se do kurzu České besedy. Vedl to v Lucerně buď Landa, nebo Pešta, teď už si nevzpomenu. Vůbec toho nelituji, protože jsme poznali všechny ta staročeské rejdováky, kalamajky a obkročáky a ještě mnoho jiných sousedských, na jejichž názvy si již bohužel nepamatuji, ale kdykoliv mě dnes na venkovském parketu sevřou do nějakého toho Ejchuchů, vždy vím, jak a kam nohy položit.
V pražských hudebních podnicích a to už od poloviny padesátých let, se pohyboval americký basista Herbert Ward. Prý si u nás zažádal o asyl. Kdyby to byl Afroameričan, jako ten kapitán John Braun z té mírové písně, tak bych to pochopil, ale Ward byl obrovský bílý chlap s naježenými vlasy, jak ho mám v paměti. Viděl jsem ho hrát jenom jednou, nejspíš v Lucerna-baru.
V pětašedesátém přijel do Prahy Satchmo- Louis Armstrong a v Lucerně mu zazpívala Pilarka s Jiřím Jelínkem, legendárním trumpetistou a zpěvákem ze Semaforu.
Divadlo Semafor, které se objevilo v roce 1959 v ulici Ve Smečkách, to bylo naprosté zjevení. Na jeho představení stály dlouhé fronty. Bydlel jsem za rohem, takže je mám v paměti. Ostatně jsem si jednu frontu na lístky odstál také. Do jaké míry Semafor inspiroval vznik divadélek jiných, to neumím posoudit, ale ta vyrůstala všude, jako ty příslovečné houby.
To už se Nová vlna v československém filmu nějakou dobu valila také a byla radost, chodit do biografu.
V Praze se začínali častěji objevovat hosté z kapitalistické ciziny. Nezapomenu na jednu dámu, která si v legendárním automatu Koruna dole na Václaváku, objednala kávu. Usrkla a začala ječet, že jí v tom plave nějaké svinstvo. Marně jí vysvětlovali, že se ta káva tady u nás tak pije.
Mojí milovanou kanoistiku jsem začal hrubě zanedbávat. Hlavně proto, že jsem byl přijat na střední školu, i když ne pravě na takovou, jakou bych si vysnil. Než jsem byl po absolvování základní školy přesměrován do kovoobráběcího učiliště, doufal jsem, že bych mohl být úspěšný na grafické škole, kreslení mě šlo, ale třeba i ve škole lesnické nebo rybníkářské, to by mě také bavilo. No, nestalo se.
Takových nás asi bylo ve třídě více, protože mnozí po maturitě skončili v naprosto jiném oboru. Třeba Víťa Romanov si udělal FAMU a nějaký Kopic, který v Masné odmaturoval dva roky přede mnou, si udělal zase "nástavbu" v Římě a vystudoval tam na kněze. V roce 1973 nám pokřtil v Mnichově syna.
Ono totiž to, pro co má člověk vlohy, se vůbec nemusí projevit hned, ale někdy až po letech, stačí ten správný impuls. U někoho je tím impulsem darovaná kytara, u jiného návštěva divadla. U mě to byla stavebnice rádia, jednolampovky, kterou jsem dostal od táty ke čtrnáctým narozeninám. Do té doby jsem si hrál s "krystalkami", jako většina kluků ze třídy.
Rádio bylo ovšem něco úplně jiného. Ta lampa, elektronka, nejenom usměrňovala signál, tedy oddělovala jeho nízkofrekvenční složku, ale zároveň ji i zesilovala. To mě přimělo se o zesilovače zajímat i teoreticky. V roce 1962 jsem si koupil knihu od Jaroslava Lukeše "Věrný zvuk", kterou mám dodnes v knihovně. V té době se už také objevovaly ve volném prodeji transistory, stály ovšem balík a při experimentování se "odkouřily" mnohem rychleji, než elektronky. S Ajšou Rosolem jsme soutěžili, kdo postaví citlivější kapesní rádio.
Tenhle koníček mě později pomohl se velmi podstatně orientovat v mé budoucí profesi.
Blížil se termín maturitní zkoušky. Pan učitel Kubeš nás na něj připravoval již od prvního ročníku slovy: "Počkejte hoši, až pokvetou kaštany. To vám už bude hořet koudel u zadku." Používal samozřejmě to silnější slovo.
Všichni jsme si samozřejmě byli ve své vzpupnosti jisti, že teď už se nemůže nic nepředvídaného stát, tu maturitu máme už v kapse.
Abych si to ještě více potvrdil, navštívil jsem týden před zkouškami s Víťou Romanovem nepovolené studentské Majáles, ale to pro nás málem skončilo velikým průšvihem. Podrobně to rozvádím na místě podrobně věnovaném naší škole. Tady
Ani ta maturita neproběhla zas tak úplně hladce, jak jsem si to vymaloval. Téma odborné zkoušky naší třídy bylo zkonstruovat části cvičného proudového letounu a já byl určen vedoucím skupiny, které bylo svěřeno stranové kormidlo.
Cvičný proudový letoun L29 Delfín byl vyvinut už v polovině padesátých let týmem českých inženýrů Rubliče, Tomáše, Hlavy a Hoška. Asistoval jim později slavný inženýr Jan Vlček. Letoun se v roce 1963 ověřoval ve "Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu" v Letňanech, tentokráte již pod Vlčkovým vedením.A do Letňan jsme byli vysláni, abychom si to očuměli, něco okopírovali a hlavně poslouchali, co nám zkušení konstruktéři všechno prozradí. Ti nás nechali obkreslit celé kormidlo, přidali pár zajímavostí k problematice a my jsme mysleli, že jsme za vodou. Byli jsme, ovšem jak kdo.
Nadešel den obhajoby naší práce a předsedou maturitní komise se ukázal být Jan Vlček. Mě to nijak neznepokojilo, naopak, ve své zpupnosti jsem pozval jako divačku přítelkyni Danušku a ta přišla se svým strýcem, mým učitelem Koblasou. Ten proslul ve škole tím, že když jednou na něj na chodbě křičel předseda žákovské stranické buňky: "Soudruhu, soudruhu... " čímž mu přes celou chodbu naznačoval, že mu chce něco důležitého sdělit, Koblasa se otočil a odpověděl: "Jsem profesor Koblasa a pro Vás vždycky pan!"
Obhajoba probíhala hladce, Vlček klukům z mé skupiny většinou všechno odkýval, ale nic zase neodpustil, každý musel jít do hloubky. A potom jsem přišel na paškál já. Pokud jsem si myslel, že se budeme bavit o kormidle devětadvacítky, tak jsem se velice zmýlil.
První otázka, která mi byla položena, se týkala vrtulníku, kterému se zasekl motor. Jak se prý dostane zpět na zem. No autorotací, přece. Chyba lávky, se zaseknutým motorem není autorotace. A tak to šlo dál. O kormidle proudového letounu nepadla řeč, ani náhodou.
Od první lavice jsem zaslechl Koblasu, jak Danušce sděluje, že jsem blb. No, chtěl bych na mém místě vidět jeho. Nakonec jsem to ustál a myslím, že jsem to ani "neukecal", nějaká moje moudra tam asi také padla.
Ještě, než jsem se dozvěděl konečný výsledek zkoušek, nabídl mě Vlček místo ve svém týmu v Letňanech. A tím jsem byl postaven před velké dilema, protože jsem už byl přijat ke studiu na ČVUT na Karláku. Jenomže ta práce u Vlčka mě také táhla. "Tak víš co, vyzkoušej si ten Karlák a potom přijď k nám na praxi, škola ti neuteče" řekl mi na rozloučenou.
No a já to tak začal patlat. Škola, praxe, brigády, oženil jsem se, přišla dceruška Barbarka. Bylo toho na mě docela dost a začal jsem litovat těch zdánlivě ztracených tří let na učilišti v Motorletu. Ale jak se později ukázalo, všechno mělo svůj smysl
Na podzim roku 1964 byla mojí noční můrou blížící se zkouška z chemie. Pan profesor byl velmi přísný a naděje na úspěch spíše vágní. Takových studentů, jako já, bylo v naší paralelce víc a proto, abychom ošálili osud, uzavřeli jsme sázku, že pokud dokážeme tuto metu překonat, půjdeme se vykoupat do ledové Vltavy před Národním divadlem.Osud byl takovým hnusným činem otřesen, leč uspokojen a zůstal nám všem přízniv. A tak jednoho sychravého listopadového dne, vyrazili přátelé Tonda Hájek, Milan Dufek, Pavel Fáček a ještě dva další kluci, na jejichž jména si už bohužel nevzpomínám, směrem na Slovanský ostrov. Já jsem se jako kameraman koupat nemusel, ostatní si střihli a na dva chudáky to padlo.
Po nějakém čase tihle kluci založili country kapelu a nazvali se Rangers. Dlouho před tím to ale denně probírali při obědě v menze, v Křemencárně. Já, nezpěvák a nemuzikant, jsem jim chodil občas fandit. Naposledy během letní olympiády 1972 v Mnichově, ale to už mě k nim jejich hlídací psi nepustili.
Fáček se za mnou v létě zastavil v naší základně v Železných horách. Přijel se slečnou na motorce a že prý nám přivezl nějaké maso na grill. Tak jsme udělali na zahradě oheň, Pavel tam našel dědečkovu síťku na sušení hub, na kterou nakladl buď játra, nebo krkovičku, už si nevzpomínám a grilovalo se.Když jsme to snědli, natáhl ruku a pravil: "Dostanu od každého dvacet korun..." nebo tak nějak. Zvláštní, že? No, bylo to tenkrát dost peněz, ale maso taky holt nebylo každý den k sehnání.
Něco podobného jsem potom zažil už jenom jednou, ve Švýcarsku, ale tam jsem to zpočátku považoval za vtip.
Do paralelky s námi chodil taky nějaký Petrunčík. Jeho táta byl školníkem v Ruské škole na Pankráci a když byla škola prázdná, pouštěl nás do velmi dobře vybavené tělocvičny. Když se nás sešlo víc, hrál se basket, pokud nás bylo méně, tak se třeba boxovalo. Jednou tam kdosi přivedl Vasila Biľaka, synovce komunistického pohlavára. "Dej si na něj bacha" povídá mě Fáček, ale mě se při boxu nějakým nedopatřením podařilo hned na začátku mu rozbít rypák. Tekla mu krev z nosu a díval se na mě takovým pohledem, jako by chtěl říci: "Však my si tě najdeme."
O prázdninách jsem nejprve brigádničil na stavbách. Nejlukrativnější byly brigády u asfaltérů. Ty daly nejvíc zabrat, protože jsem celý týden dělal na směny po šesti hodinách. Tak dlouho to trvalo, než se uvařil a vylil kotel asfaltu. Spal jsem v maringotce s celou partou. Ta měla zajímavé složení. Jediným odborníkem na asfalt byl parťák a snad tomu ještě trošku rozuměl cikán Jáno. Další v partě byli dva právníci, kteří, když nechtěli aby jim ostatní rozuměli, hovořili spolu latinsky. Potom už tam byl jenom nějaký zchudlý šlechtic pan von Binder a nakonec já. Tedy zchudlý šlechtic... Jistě měl ve výplatním sáčku víc, než primář v nemocnici, protože já, brigádník, jsem si tam za dvě třetiny prázdnin vydělal na skůtr Manet. Na snímcích se nacházím na střeše papíren ve Štětí. Ale asfaltoval jsem také na mostě v Ústí nad Labem, nebo v nemocnici v Českých Budějovicích. Byl to zajímavý kočovný život.
V textilce Colora 7 na Jizeře jsem opět dělal chodníky. "Fuj, to smrdí" pištěla děvčata, vracející se ze směny. "Taky smrdíš, když se odkopeš" vracel jim to zkušeně náš mistr.
Navečer jsme měli možnost posedět s místními pamětníky v hospodě. Ti byli rádi, že našli nové posluchače pro své historky. Třeba, jak pan baron, majitel textilky, vyháněl střelbou z brokovnice ze svého zahradního altánu milostné párky, krátící si nudnou noční směnu.
Později mě Pavel Fáček pomohl získat prázdninovou brigádu v hospodě a pivovaru u Fleků, kde jsem roznášel na zahradě proslulé černé pivo. Byla to jedna z mých nejmilejších brigád. Poznal jsem tam mnoho zajímavých lidí, třeba jasnovidce, který, ač nikdy střízlivý, dokázal předpovědět můj osud na mnoho desetiletí dopředu a Danušce dokonce dozadu. Dodnes mě mrzí, že jsem si neobjednal jeho pověstné Velké věštění. Možná bych se vyhnul pozdějším průšvihům, ale to by potom zase asi nebyl můj osud. Ten chlapík byl fenomenální a bohužel jsem se po svém návratu do Čech už nikde nedočetl o jeho životě, což ostatně platí i o mnoha dalších postavičkách Prahy let šedesátých.Seznámil jsem se s herci kabaretu pana Antonína Loužeckého, kteří, každý večer v přilehlém divadelním sále, svými kuplety se pokoušeli převážně zahraničním a venkovským návštěvníkům navodit atmosféru staré Prahy. Po představení jsme si my, amatérští číšníci, směli sednout ke stolu divadelní společnosti, ale pouze po zaplacení jedné rundy Fernet Branca, nápoje požívaného jako ochrana proti upírům. A tu rundu jsme zaplatili velice rádi, protože jsme mohli usednout po boku sličné paní Loužecké.
U Fleků jsem poznal Radima Badalce řečeného Baloun, o kterém tady bude později ještě mnoho k vidění. Také vilnou provozní Bernáškovou, která k přepočítání tržby potřebovala k ruce každý večer jiného brigádníka. Nebo pány výčepní, kteří potřebovali někoho, kdo by hostům roznosil to, co zůstávalo jaksi navíc v sudu.
Číšničil tam také potomek Dačických z Heslova, kluk asi tak v mém věku, ale s ním jsem se na zahradě nikdy nesetkal. Ten to snad provozoval profesně a proto se pohyboval v lukrativních vnitřních sálech pivnice.
Nahlédl jsem do tajů místní kuchyně. Po noční jedenácté hodině se topinky už nesmažily, nýbrž pouze namáčely do jakési asfaltu podobné pasty, která zbyla po sádle v pánvích, ve kterých se ta pochoutka celý den vyráběla. Na šalandě jsem také ochutnal ještě teplé flekovské pivo.
Také jsem si přivydělával jako komparzista u filmu a dostával několikavteřinové epizodní roličky. V jedné jsem se dokonce nedávno poznal a koukal, jak ten čas letí.Měl jsem v komparzním rejstříku takovou kategorii, že mě mohou nasazovat do roliček, kde se padá, šermuje, utíká, skáče z výšky do vody, sjíždí divokou vodu nebo na lyžích svahy hor, protože všechno tohle jsem ve svém volném čase tenkrát provozoval.
Proto jsem byl jednou obsazen do roličky zlého německého vojáka, který, zasažen dávkou samopalu hodného sovětského vojáka, klesne a skutálí se po dlouhém schodišti, pod kterým zůstane ležet na mramorové podlaze. Zahrál jsem to na první záběr a byl odměněn pochvalným pokřikem: "Ty vole, tys to do něj snad napral na vostro". Ten film jsem nikdy neviděl, protože před jeho dokončením přišli Rusáci.
Ještě jednu vzpomínku mám na Barrandov. Seděl jsem na lavičce na dlouhé chodbě před ateliérem a čekal, až mě zavolají. Na druhém konci lavičky seděl mistr Sovák a čekal na totéž.
Od své ženy jsem věděl, že je Sovák nějaký její vzdálený strejc. Danuška je z rodu Schmitzerů a Wolfů a tak mě napadlo, představit se mu jako jeho nepokrevný příbuzný. Ale když jsem se podíval na jeho otrávený obličej, tak mě to zase rychle přešlo.
Nejvíc pro můj profesní život mi dala praxe ve "Výzkumném zkušebním leteckém ústavu" v Letňanech, kam mě pozval Vlček. Začal jsem tam v konstrukční kanceláři a už si nepamatuji, co jsem všechno konstruoval, ale rýsoval jsem a rýsoval a později se mi to moc hodilo.Parta tam byla výborná. Bylo nás tam pár techniků- středoškoláků, ale většina zaměstnanců byli inženýři. Pár ještě ze staré školy, tedy ČVUT, ale všichni mladí kluci museli konstrukci letadel vystudovat v Rusku, protože u nás ten obor bolševik zlikvidoval.
Každý z těch studentů si kromě diplomu přivezl domů také nevěstu. Ty holky si holt nemohly nechat ujít příležitost dostat se z toho svrabu pryč, i když "jen" do Československa. Jen jeden se tam neoženil. Vysoký, pohledný, velmi sympatický Slovák.
"To se těm holkám nelíbil?" zeptal jsem se jeho kommilitona. "Jó, líbil, ale ten prasák šukal jenom černošky a těm se k nám nechtělo."
Ta ruská děvčata to v Československu neměla vůbec jednoduché. Jedna, Irina, stála u prkna hned za mnou a tak jsme často probírali různá témata, ale jakmile přišla řeč na politiku, okamžitě se stáhla do ulity. Bylo to v době největšího kvasu v roce 1967, kdy Literární noviny přinášely do té doby neslýchané zprávy z kulturního světa.
"Poslouchej, tebe tohle vůbec nezajímá?" zeptal jsem se jednou.
"Zajímá Stjepan, ale kdyby někdo nahlásil, že se o tom vůbec s někým bavím, tak si mě pozvou na sovětské velvyslanectví a já už nikdy neuvidím své děti a můj manžel neuvidí mě."
To mně teda sklaplo.
V ústavu jsem našel dva dobré kamarády, Pavla Janžuru a Tomáše Kutheila. Pavel byl bohém, Tomáš pragmatik. Naše konstrukční kancelář spadala do kompetence Ing. Krejsy, který nás často navštěvoval, ale občas se nečekaně objevil sám Vlček a někdy dokonce spolutvůrce Delfína Ing. Josef Hošek, tehdy již v důchodovém věku. To ale neznamenalo, že jsme byli pod permanentním dozorem. Naopak, bylo nám ponecháno mnoho privilegií.
Občas se něco slavilo. Tehdy projížděl Pavel Janžura branou ústavu s vozíkem naloženým velkou kyslíkovou láhví. Naproti přes ulici bylo tovární letiště a proto takový transport žádného vrátného nepřekvapoval. Pavel ovšem nemířil na letiště, ale do jisté hospody, kde mu tu láhev naplnili pivem.
Ta hospoda byla pozoruhodná také tím, že si tam občas zašel na pivo místní slavný rodák Antonín Novotný, emeritní prezident republiky. Jednou ho tam kdosi vyfotil, jak hledí zadumaně do půllitru a ta fotka potom visela v ústavu na nástěnce. Já jsem si ji ukradl, zarámoval a potom dlouho visela v mé pracovně, jako upomínka na jeho slova, kterými se loučil s úřadem: "Však vy si na mě ještě vzpomenete!" No, netrvalo to ani rok.Jednou jsme celé oddělení vyrazili v neděli na výlet. Někdo doporučil jakýsi hrádek, pohodlně dosažitelný vlakem. Jenomže když jsme k hrádku dorazili, civěli jsme na zavřená vrata. Já byl tenkrát ve výborné formě a tak jsem všem účastníkům oznámil, že ten hrádek vezmu ztečí. Vylezl jsem po drátu hromosvodu na hradbu, za kterou se nalézal malý travnatý plácek.
Ležela tam na dece a bez podprdy slečna kastelánka a opalovala se. Pozdravil jsem, představil se jako delegát Výzkumného leteckého ústavu a zeptal se, zdali by nám neukázala tu zříceninu. Zjevně příjemně vytržená z nudy svolila, natáhla si tričko a otevřela bránu.
Na tuhle historku jsem si po letech vzpomněl, když mě Pavel Janžura provázel palubami svého korábu, který si postavil na zahradě v Miloticích. "Je to tady trošku nebezpečné, ale ty závratěmi, jak si vzpomínám, netrpíš."
Pavel svou energii vybíjel v tělocvičně Slavoje na Vyšehradě v Libušině ulici, hned za Železničním mostem. Dnes je tam opět Sokol. Jednou jsem ho tam navštívil a chvíli pozoroval, jak se týrá s obrovskou činkou. On totiž, kromě jiných dovedností, provozoval také vzpírání. To já už jsem se svým aktivním sportem pomalu končil. "Ty budeš koukat, až budeš starej" pomyslel jsem si tenkrát. Samozřejmě jsme koukali oba, když to došlo tak daleko.Po tréningu jsme zašli na pivko do špeluňky U Karla IV v Neklanově ulici a mě se tahle historka proto tak vryla do paměti, protože hned u dveří seděl a spal pravidelný host, kdysi slavný skladatel populárních písní a oblíbený lidový herec. Z koutku úst mu vytékala slina a kapala mu na kaťata.
Tenkrát jsem si řekl, že takhle bych opravdu nechtěl skončit, a když už, tak aspoň v baru hotelu Ritz.
Rok po mé maturitě jsme s Danuškou dospěli k názoru, že bychom s naším vztahem už měli něco zásadního udělat. Ne, že by se mě život u maminky nelíbil, ale na straně druhé jsme se znali již déle než šest let a to je doba, vyžadující nějaké změny. Požádal jsem tedy Danušku o ruku. Jejím rodičům spadl kámen ze srdce a poskytli nám jeden ze svých bytů. Byli totiž rozvedeni, ale pro svou jedinou dcerku se opět vzali a celkem šťastně to spolu nadosmrti vydrželi.Naše svatba se konala 4.6. 1966 na Staroměstské radnici. Mezi diváky byli také mí spolužáci z průmyslovky spolu s naším milovaným třídním Sváťou Krajinou a přišli i kolegové z letňanského ústavu.
Tomáš Kutheil je autorem následného clipu a zároveň nám posloužil jako autodopravce. Patří mu velký dík a už ani nevím, proč se v dalším dění neobjevil.Obřad pokračoval v bytě rodičů Danušky, kde nám obě maminky připravily skvělou hostinu. Jako ústřední nápoj se mě podařilo sehnat několik kartonů bílého Harslevelü, tenkrát velmi dobrého maďarského vína.
Mezi hosty byli naši svatební svědci Míla a Vašek Jindřichovi, Dany sestřenice Eva s manželem Vláďou Tichým, můj bratranec Petr Charvát a také Jana a Pavel Janžurovi.
Pavel byl skvělý recitátor a všechny hosty ohromil přednesem Nezvalovy básně Edison. Zasekl se až někdy po čtvrté sloce, což mu nikdo neměl za zlé, protože to přednesl z hlavy, velice dramaticky a ten, kdo tu kládu zná, nemá vůbec právo nad nějakým zásekem pozdvihnout obočí. A kdo by snad Edisona neznal, nechť pohlédne sem
a zkusí si zapamatovat aspoň ten začátek.
Z Pavlova přednesu se zachovaly tyto dvě historické fotografie.A také jsme se přestěhovali do bytu, který nám přenechal Danušky tatínek, v ulici V Jámě č. 10, hned naproti pasáži paláce U Nováků, ve které bývalo také Osvobozené divadlo.
Po válce mě tam rodiče vzali na hru Divotvorný hrnec, ze které si pamatuji jenom vodníka Čochtana. Později jsem tam viděl ještě Baladu z hadrů, ale již bez Voskovce a i to divadlo se jmenovalo jinak, dost komicky. Ale prý si ten nový název vymyslel Werich ze zoufalství, protože se divadlo mělo na přání papalášů jmenovat ještě blběji.
Bývala tam také anglická školka a obchod s akvarijními rybičkami pana Uggeho. O tom ale vyprávím v kapitole o obecné škole.
V přízemí našeho domu měla vlásenkářskou dílnu firma Divadelní služba. Za hezkého počasí tam sedávala u otevřeného okna sestra mého přítele a kdysi spolužáka Vaněrky. Česala paruky a byl na ní příjemný pohled.
O dům dál směrem k Vodičkově ulici, v osmičce, byl proslulý noční podnik Bibita, kam se ovšem obyčejný člověk, pokud měl v kapse pouze koruny, hned tak nedostal.
Jinak už v samotné ulici nebylo dál nic pozoruhodného, ale ne snad proto, že by tudy žádné dějiny neprošly. Žádná cedulka na zdi třeba neupozorňovala, že se na rohu Jámy a Vodičkovy narodila v roce 1823 Bertha Sophia Felicita Kinská ze Vchynic a Tetova, která se později, jako provdaná baronka von Suttner, stala první ženskou držitelkou Nobelovy ceny za mír.
V již zmíněném domě číslo 8 bývala Zahradníkova továrna na kancelářské potřeby a výrobna razítek. Bylo zde i holičství a výroba nálepek.
To vše ovšem po roce 1948, spolu s mou anglickou školkou a obchodem s akvarijními rybičkami pana Uggeho nenávratně zmizelo. Jen systém pasáží U Nováků a v Lucerně občas skýtal lecjaká překvapení.
V té tiché uličce, přímo v centru města, jsme prožili krásné čtyři roky a za jiných okolností a v jiných časech bychom na tom asi nikdy nic neměnili.
