Moje první čtyři roky

1942-1945

Náš milovaný pan učitel češtiny Hron říkával: "Žáci, životopis nesmí nikdy začínat slovy: Narodil se... ".
Pokaždé, když jsem měl někam svůj životopis dodat, tak jsem přemýšlel, jak bych tedy měl nejlépe podle Hrona začít, ale nikdy jsem na nic kloudného nepřišel, protože ti, kteří ode mne ten životopis požadovali, chtěli jenom vědět kdy a kde.

Přitom jsem se stejně nenarodil tam, kde to mám úředně v papírech, tedy v pražském Podskalí, v ulici Na Výtoni 7, nýbrž o kousek dále, na kopci, v porodnici u svatého Apolináře. Tam se v té době narodil snad každý Pražák, kterému na sobě trochu záleželo. Tu krásnou budovu, pýchu Prahy, postavil v devatenáctém století mecenáš a stavitel Josef Hlávka. Měla, v pokračování staré tradice, i tajné vchody pro dcerky prominentních měšťanů, které "do toho nechtěně vlétly". Porodnice na Karlově tady stávala v různých podobách již od konce 18. století.

Dlouho jsem u Apolináře nepobyl, ale ještě v porodnici mě zachytil na 9.mm filmový pás tátův kamarád Pepík Davídek, majitel drůbežárny v Libuši u Prahy. Na dalším záběru mě na rukou drží strýc Franta Charvát, manžel tátovy sestry Lídy. Po něm jsem obdržel své druhá jméno, to první pochopitelně po tátovi. Vztah strýce Franty s Pepíkem Davídkem nebyl vždy jednoduchý. Davídek nějaký čas s Lídou "chodil", ale pak se jim to nějak zašmodrchalo a Davídek si vzal jinou. Lída si vzala Charváta, ale všichni zůstali kupodivu kamarády.
Tohle všechno se pochopitelně stalo dlouho před tím, než jsem se v lednu roku 1942 narodil.

Maminka měla na Vyšehradské třídě, hned vedle hospody "U tří božích bojovníků", obchod s rybami, drůbeží a zvěřinou. Těmi bojovníky bylo míněno domovní znamení v sousední ulici Plavecké č. 11, kde jsou na fasádě upevněny tři bysty- Jana Husa, Jana Žižky a jestli se nemýlím, tak novináře Karla Havlíčka, řečeného Borovský. Po únoru 1948 byl Bůh z názvu hospody vypuštěn a dnes má hospoda na propagačním materiálu obrázek nějakých tří kašparů v brnění s halapartnami.
Na ten mámy obchod, kterému jsme nikdy neřekli jinak než "krám", mám ty nejkrásnější vzpomínky. V něm a v Podskalí jsem vyrostl, i když se naše rodina odtud dávno přestěhovala na Nové Město a máma se nějaký čas po únoru 1948 stala ve svém vlastním obchodě prodavačkou.

Asi nejstarší vzpomínka, která se mi vybavuje, je pohled na tátu, který se pokouší zachytit v rádiu nějaké povídání. Bylo to za války a muselo se to odehrávat asi každý večer, jinak by mě to tak nezůstalo v paměti. Náš malý podskalský byt ležel v přízemí, takže si táta musel radio postavit na okenní římsu, aby vůbec něco chytil. Spolu s ním asi poslouchala celá ulice.
Jinak si z našeho podskalského bytečku nepamatuji nic jiného. Později jsem se doslechl, že skokem z okna tohoto domu ukončil v roce 1951 svůj život básník Konstantin Biebel a ještě později, až do své druhé svatby, tady bydlel ve 4. patře politik, ministerský předseda a prezident republiky Miloš Zeman.

My jsme se ještě během okupace stěhovali do většího bytu, do ulice V tůních č. 14. To je ta ulice, která spojuje Ječnou a Žitnou na okraji Nového Města a její pokračování se pod názvem Ve Smečkách vlévá do Václavského náměstí.
Bráška byl na cestě a dva caparty bylo potřeba celodenně hlídat. Máma rozhodně nemínila rezignovat na své povolání a od táty, který byl celý den svázán se svojí tiskárnou na Vinohradech, se něco takového nedalo očekávat rovněž. Nový byt byl dostatečně velký, aby pojal personál, pověřený nikoliv mou a mého brášky výchovou, nýbrž pouhým udržením nás na uzdě.
Co se potom těch "slečen" u nás vystřídalo...

Majitelkou domu byla paní Kosová, sestra slavné operní pěvkyně Marie Podvalové. Na rozdíl od své urostlé sestry byla paní Kosová taková uschlá osůbka, snad trápená starostmi o svoji nemovitost, ale asi toho měla na krku víc. Její syn pil, občas se po svých nočních výletech pokoušel dostat do našeho bytu, protože si spletl patro. Nějaký čas byl také zavřený, žena se s ním rozvedla ale vymohla si vlastní byt v domě, hned vedle nás na patře. Později se stala "domovní důvěrnicí". Šťastně se vdala za mnohem mladšího pana Chloubu a měli dcerku, docela hezkou. Když mě bylo nějakých 14 let, chodil jsem se ke Chloubům dívat na televizi. Paní Chloubová mě občas posadila na klín tu svou asi pětiletou ještěrku a velice bedlivě sledovala, co se mnou to čilé dítě provede.
Paní Kosová měla také dceru, Evičku. Byla asi tak stejně stará jako já. Měla příjemný obličej, ale bohužel dosti značnou nadváhu. Dnes jsou na to děti skoro hrdé, ale tenkrát to byl nemalý handicap, především po stránce společenské.
Jednou se Evička pokoušela nahlédnout do okénka dodávky pana Krejčíka, zaparkované před jeho obchodem. Abych jí to ulehčil, objal jsem ji zezadu nad kolínky a vyzvedl k okénku. Evička ale okamžitě ztratila rovnováhu a plácla sebou, bradou rovnou na stupátko vozu. To byl mazec.
Vedle Kosů bydlel pan Kubík, velice tajemný muž. Vídal jsem ho občas na chodbě, pouze v županu a s tureckým fezem na hlavě. Někdy, když nechal dveře svého bytu pootevřené, bylo možné zahlédnout hromady knih, navršené po celém jeho nábytku.

Na stejném patře bydlela ještě rodina pana Béma, nebo Böhma, to už se nepamatuji. O těch v domě nikdo nic dohromady nevěděl, ale měli dceru a to bylo naprosté zjevení. Připomínala mě Yvonne Přenosilovou a když jsem po letech Yvonne trochu poznal, přišlo mi na chvilku na mysl, zdali to snad tenkrát opravdu nebyla ona. Ale nebyla.
V jejich bytě se konaly bouřlivé mejdany, ale jenom dopoledne, když její rodiče vypadli. Jednou jsem byl také pozván, protože její kamarádky byly zvědavé, co že to tam nahoře bydlí za chlápka. Zameškal jsem školu, z čehož byl průšvih, ale ani z toho mejdanu si na nic pozoruhodného nepamatuji.

V prvním patře žila paní Kováčová se dvěma syny. Ten mladší byl obrovský darebák a postrach celého okolí. Z domu, ze školy a z mého obzoru se rychle kamsi vytratil, což nikoho nepřekvapilo a nikdo ho nepostrádal. Ten starší byl prý mentálně zaostalý, ale s odstupem času si myslím, že trpěl nějakou poruchou, která s jeho inteligencí neměla co do činění. Byl to velmi slušný kluk, který po absolvování nějaké zvláštní školy nastoupil do učení v krejčovské dílně. Velmi brzy svůj obor zvládl a my najednou potkávali elegantně oblečeného šviháka, který vždy ku pozdravu smekl svůj klobouk. Něco takového bylo v těch časech nevídané, to už lid dávno nosil na hlavě rádiovku, nebo kulicha.

V přízemí domu byly dva malé obchody. V jednom měl pan Krejčík takový "koloniál", jak ho známe ze starých filmů. Regály po zdech a šuplata s moukou, kroupami a hrachem. Jak z toho mohli Krejčíkovi žít, to dnes nechápu, ale asi to tenkrát nějak šlo. Rodiče tam občas něco nakoupili, nejspíš ze sousedské solidarity. My děti a tím myslím děti z celé ulice, jsme ke Krejčíkovi chodili pro pamlsky.

Ten druhý obchod byl zrušen ještě dříve, než jsme se přistěhovali a ve vzniklém bytě žila domovnice, rázná paní Jirková. Vpouštěla a vypouštěla do domu lidi, kteří neměli klíč od vchodu, ale přehled měla i o lidech, kteří klíč měli, protože její byt oddělovalo od chodby velké okno, zakryté záclonou.

Na domě byla umístěna veliká cedule s nápisem: "Václav Stejskal, instalatér ve dvoře". Pan Stejskal byl široko daleko jediný soukromník. Ještě v šedesátých letech jsem si k němu chodil nechat spojovat ulomená oka motobaterie mého skůtru. V jeho dílničce panoval neskutečný binec, ale v tom měl pan Stejskal geniální systém. Vždy věděl, kam sáhnout. Kdykoliv mě spatřil ve dveřích s motobaterií v ruce, hned sáhl do truhličky s karbidem, vložil jej do vyvíječe a zapálil plamen letovací lampy.

Ten náš dvůr, tvořený bloky domů ulic Sokolské, Žitné, V tůních a Hálkovy skrýval ještě jedno tajemství. Stála v něm sokolská tělocvična, náležející k honosné budově Sokola Pražského a nesoucí jméno jednoho se spoluzakladatelů sokolského hnutí Jindřicha Fügnera. Jakkoliv bych mohl na tomto místě plynule navázat na mé sokolské začátky, tak vidím, že jsem ulétl daleko od tématu. Je totiž ještě rok 1944 a my jsme se právě přestěhovali.

Začátkem května se narodil bráška Bohouš a táta nás všechny odvezl na venkov. Asi chtěl mámu na nějaký čas dostat co nejdále od její práce. V Železných horách ve vesničce Lipka, si jeho otec, můj dědeček, postavil hezkou vilku. Pocházel odtud, vyučil se v blízkém Bradle v huti Antonína Rükla sklářem. Po vyučení to ale dědu hnalo dál, do Prahy.
Získal zaměstnání u dopravního podniku a postupně se stal řidičem a průvodčím elektrické dráhy Dopravního podniku hlavního města Prahy. Tím byl finančně zajištěn, ale dostavbu své vysněné vilky o mnoho let nepřežil, zemřel padesátiletý v roce 1935, takže žádné ze svých vnoučat nikdy nepoznal a my ho známe jenom z fotografie na jeho hrobě v Modletíně.

Téměř všichni strýcové a některé tety, příbuzní z tátovy strany, byli skláři v Bradle. Chtěl jsem se o nich dozvědět co nejvíce, ale v šedesátých letech jsem vypátral jenom to, že sklář strýc Žemlička zemřel v roce, ve kterém chytil 64 štik.
O rodině Rüklů jsem se tenkrát nedozvěděl téměř nic, snad jen to, že kromně kaple nad Bradlem, nechali postavit také malou vodní elektrárnu, která vedle sklárny, zásobovala elektrickým proudem i celé Bradlo.
Až s příchodem Internetu jsem narazil na skvělé dílko Ladislava Málka a dozvěděl se o historii sklářství v Bradle mnoho zajímavého. Třeba, že majitel sklárny Antonín Rükl byl bratrancem Františka Rückla z Nižboru, majitele velmi slavné sklárny. Když Antonín ve Velké válce padl, pomohli "Nižborští" těm z Bradla opět na nohy.
Bohužel jsem se nikde nedohledal vydání knížky pana Málka, proto přikládám přímý odkaz pod obrázkem vlevo.
Insiderům doporučuji kapitolu Bradlo ze "Vzpomínek starého kantora".

Nemohu říci, že jsem jezdil na Lipku od nepaměti, protože právě tahle jedna z mých prvních cest mě zůstala uložena v paměti dokonale.
Seděl jsem v horkém poledním slunci ve dřevěné vaničce naplněné vodou. Bráška se válel v kočárku vedle. Táta s mámou, strýc s tetou a ještě nějací jiní strejcové a tety seděli u stolu ve stínu okrasné višně a o něčem diskutovali.
Najednou začaly padat z nebe třpytivé řásně, takové stříbrné nastrouhané papírky.
"Už zas letěj na Petrolku, snad už se konečně strefí." To byl komentář jednoho z těch strejců.
Za pár minut vylezl za lesem velký černý mrak a za další chvíli to začalo bouchat. Tenkrát mě šprýmař strýc Franta řekl, že nám ty třásně posílají Američani.

Mnohem později jsem si přečetl, že všechno bylo takhle: V jedné červencové noci roku 1944 se pokusili spojenci zničit pardubickou rafinerii, ale navigační chyba způsobila, že zničili jenom cukrovar a bohužel část města. O měsíc později byl polední nálet odstartován po sedmé hodině ranní z italských základen. Tři svazy, s více než 400 bombardovacími letouny B-24 Liberator, následovalo asi 300 stíhacích letounů P-51 Mustang a P-38 Lightning. Nad územím protektorátu se měl svaz rozdělit na cíl Pardubice a cíl Kolín. Pokud by snad po cestě něco neklaplo, byly stanoveny náhradní cíle v Rakousku.
Všechno klaplo, až na to, že se již prvním letounům podařilo zasáhnout rafinerii. Mohutný oblak černého dýmu zakryl celé Pardubice, takže následujících asi 1000 těžkých pum padalo z výšky 7 kilometrů do toho čmoudu na celé město. Ty padající stříbrné papírky byly aluminiové proužky, které měly rušit německé radary.

To mě ovšem bylo tenkrát jedno, protože mě byly necelé tři roky a rozum jsem z toho neměl. Mnohem víc mě potěšil tátův kamarád Davídek, který nás tenkrát na Lipce navštívil. Přijel automobilem, který měl v zadním kufru posazena obrovská kulatá kamna, ve kterých se muselo topit, aby to auto vůbec jelo. To se mi moc líbilo.

Třetí vzpomínka je také z té doby. Americké B-17, které v únoru 1945 letěly zbořit Drážďany, si svůj cíl popletly s Prahou. V našem okolí byla zasažena moje porodnice U sv. Apolináře, obrazárna Národního divadla na Karlově, Emauzský klášter a domy od nábřeží přes Václavák až na Vinohrady.
Na svou první "slečnu", vychovatelku, se už moc nepamatuji, zato na jednu z našich prvních společných procházek velmi dobře. Bylo to odpoledne, hned po tom náletu. Šli jsme přes Karlovo náměstí okolo Faustova domu, Vyšehradskou třídou dolů k mámě, do Podskalí.
Emauzský klášter Na Slovanech oddělovala od ulice vysoká zeď. Budovu nebylo z ulice vidět, ale na zdi ležely hořící trámy, ukazující, že se v klášteře něco ošklivého stalo.
Když jsme došli dolu na křižovatku s ulicí Benátskou, uviděli jsme nad skleníky botanické zahrady, na Větrově, hořící budovu obrazárny národního divadla. To je ta s tou kulatou věžičkou a ta právě hořela. Doběhli jsme k mámě do krámu. Ve dveřích stálo několik lidí. Máma, prodavačka, příručí pan Pěchota, cukrář Mička odnaproti s manželkou a možná i hodinář Šuran z vedlejšího obchodu. Všichni se dívali na černý kouř nad ministerstvem spravedlnosti. Ten vycházel od Apolináře.

Příští den jsem šel s mámou k tátovi do tiskárny. Kolem Vinohradského divadla, ulicí Pštroskou, dolu na Fochovu třídu. Z jednoho rohového domu na křižovatce těch dvou ulic zbyla jenom obrovská hromada cihel. Máma byla z toho pohledu velice zdrcena, protože v tom domě měli kadeřnictví její velcí kamarádi, manželé Macháčkovi. Brzo se ale ukázalo, že ten nálet nějak přežili.

Bombardování Prahy se v březnu opakovalo a to byl asi důvod, proč nás táta opět odvezl na Lipku a vrátil se sám nazpět do Prahy.
Konec války byl na spadnutí, alespoň podle zpráv, vysílaných z Londýna. Takže netrvalo dlouho a na Lipku přijela naše Aerovka, s kulometem upevněným na haubně motoru a s po zuby ozbrojenou osádkou, ověšenou kulometnými pásy a československými vlaječkami. Taťka byl hrdina a válka skončila.



Podskalí a Vinohrady

1945-1955

Bylo po válce
Pro mě a bráchu se moc nezměnilo, neměli jsme z toho ještě rozum. Také ubyly dramatické zážitky. I když né zase tak docela. Byly tady ty "slečny", které nás měly krotit.

Ta první byla starší, nosila jemný knírek a vlasy měla uspořádané do mocného drdolu. S Bohoušem jsme jí říkali "Lechna drdolna". Ta Lechna byl asi Bohoušuv nápad, já bych řekl jednoduše slečna.
Drdolna nás nezvládla a potupně opustila hřiště, stejně jako ještě několik dalších slečen. Ale potom mámě někdo doporučil jedno hodně mladé děvče z pohraničí, které se chtělo uchytit v Praze. Jmenovala se Evženka a my jsme s Bohoušem najednou začali být hodní. U Evženčiných rodičů v Sudetech jsem prožil několik letních týdnů, ale kromě vzpomínky na chalupu v údolí, jejich vlčáka a Evženčiny milé oči si na nic víc nevzpomínám.

Ani Evženka u nás dlouho nevydržela, ale ne proto, že by nezvládla dva fakany. Měla na víc, chtěla v Praze studovat. A tak rodiče zaměstnali tátovu sestřenici Vlastu, také z venkova, ze samoty Dolíky u Lipky. Bydlela u nás a když bráška také začal chodit do školky, zaměstnala ji máma ve svém obchodě jako prodavačku.

Rodiče si přáli, abych se co nejdříve osamostatnil. Měl jsem vstoupit do skautského oddílu. Junák ale s koncem roku 1949 zanikl. Vstoupil jsem tedy do Sokola, který Junáka o šest let přežil. Z té doby si toho moc nepamatuji, s vyjímkou jednoho týdenního pobytu na horách, kde jsem dostal velmi slušný základ lyžování a to se mě zakrátko docela hodilo. Tu vůni klistru, zažehlovaného do dřevěné skluznice lyže, si nosím dodnes v nose.

Po skončení vyučování jsem obyčejně chodil k tátovi do tiskárny, nebo k mámě do krámu. Tam jsem si napsal úkoly a potom měl volno.
Táta měl tiskárnu na samém konci ulice Ve Pštrosce, spojující Vinohradské divadlo s Riegrovými sady. Po válce byla přejmenována, na počest za heydrichiády popravené herečky, na ulici Anny Letenské. Když bylo hezké počasí, chodil jsem se toulat do Riegrových sadů, ale nebylo tam dohromady nic objevného, tak jsem raději seděl v kanceláři a maloval si. Papíru tam bylo dost.
Někdy mě táta koupil k obědu teplou sekanou, jindy, když měl více času, jsme zašli na oběd do restaurace U ptáčků, hned vedle Vinohradského divadla. Pan vrchní nám nejprve naléval ze stříbrného šálku do předehřátého talíře polévku s játrovými knedlíčky. Poté následovala buď volská líčka po burgundsku, nebo guláš, nebo svíčková s karlovarským knedlíkem.
V restauraci byly takové lítací dveře se skleněnými intarsiemi těch ptáčku a když jsem po nějakých čtyřiceti letech v tom místě navštívil jisté, právě vzniklé nakladatelství, měli tam ty dveře stále.

Táta o tiskárnu po roce 1948 přišel. Bylo mu nabídnuto zaměstnání ve firmě "Středočeské tiskárny", která měla sídlo v Hálkově ulici, hned za rohem od Tůní. Ta tiskárna před znárodněním v roce 1948 patřila rodině Grégrů, těm slavným Grégrům, mladočechům, však to znáte ze školy. S Vláďou Grégrem jsem se po mnoha letech seznámil ve Švýcarsku a prožil s ním mnoho zajímavého, o čemž bude ještě později řeč.
V roce 1948 byla tiskárna "Dr. Julius Grégr a syn" nejmodernější polygrafií v Československu. Když byla po roce 1989 rodině vrácena, bylo to pusté tiskařské museum.

Táta ve "Středočeských tiskárnách" dlouho nevydržel, nemohl se prý na to rozkrádání dívat. Pravý důvod, proč šel k "lopatě", ležel asi také někde jinde. Máma mě jednou vyprávěla, jak byl táta odkomandován do skupiny, která měla převzít inventář jedné malé znárodněné tiskárny. Kromě několika strojů tam nalezli také oběšeného majitele.
Krátce potom si táta nalezl nové místo- u asfaltérů. Protlačil ho tam kamarád, baron Binder, ten asfaltéřil také. K výkonu tohoto povolání nebylo zapotřebí nějaké mimořádné občanské, nebo snad stranické angažovanosti, výdělky byly ale téměř srovnatelné s těmi hornickými. A to vše pod modrou oblohou.

U mámy bylo všechno jinak. Po vyvlastnění zůstala ve svém obchodě, i když jenom jako prodavačka.
Byla vyhlášená lahůdkářka. Kromě sortimentu, který měla vetknut do názvu firmy, tedy ryby, drůbež, zvěřina, vyráběla ještě výborné saláty a pomazánky, které byly vyprodány téměř hned, jak se objevily na pultě. Saláty tuňákové s olivami, krabi v rosolu, rybí paštiky, želví pomazánky a tak dále.
Odebírala zboží od Jindřicha Vaňhy, majitele slavné Vaňhovy rybárny na Václavském náměstí a řady prodejen v Praze a na venkově. Jeho kniha "Rybí kuchyně", kterou od Vaňhy s vlastnoručním věnováním dostala v roce 1942, stála na předním místě v naší knihovně a byla jistě inspirací ke mnohým jejím dobrotám.
Já jsem sedal na schůdku vchodu do domu a v každé ruce jsem měl jeden krajíc chleba pomazaný jinou pomazánkou, ze kterých jsem střídavě ukusoval. Ten vchod do domu byl velice široký, protože jej tvořily současně vchody do dvou obchodů, toho mámina a obchodu pana hodináře Šurana. Jednou jsem si opět tak seděl a cpal se, když ke mě přistoupil ze zadu pan Šuran a připlácl mé ručičky s těmi pomazanými chleby na mé tvářičky. A lstivě hned zmizel ve svém obchodě.
Samozřejmě jsem strašně brečel a běžel za mámou. Ta se ale kupodivu tvářila docela pobaveně. "Koukej, pan Šuran je trochu pomatený, on za to nemůže".
Později mě vyprávěla, jak paní Šuranovou zabila bomba a pan Šuran to neunesl. Seděl právě v pokoji a jeho žena byla v koupelně, když to domem mocně zatřáslo. Šel se rychle podívat, je-li vše v pořádku, otevřel dveře od koupelny a spatřil hlubokou díru. No, kdo by se nezbláznil.

Vaňha nechal nakupovat mořské ryby a jiné potvory hned po vylovení, za úsvitu. Byly okamžitě letecky dopraveny do Prahy, takže si je jeho zákazníci už ráno mohli koupit naprosto čerstvé. Máma, kromě jiného, si u Vaňhy objednávala jednou týdně zásilku sleďů. Měla pronajatou v jednom z oblouků nájezdu na vyšehradský železniční most udírnu. Hned naproti vyšehradské radnice. Radnice pronajímala nevyužité místo pod oblouky mostu jako dílny, nebo jako sklady. Vedle naší udírny měl dílnu vyšehradský truhlář Vejmelka, který jinak sídlil hned vedle radnice. Pamatuji se, jak jezdil po Vyšehradské třídě v americkém Jeepu.

Kouř z komína udírny a vůně uzených ryb nezůstaly bez povšimnutí. Když na druhý den ráno drkotal příručí pan Pěchota s dvoukolákem plně naloženým bedničkami uzenáčů po kočičích hlavách Vyšehradské, začal se na chodníku tvořit průvod Podskaláků, který dorazil s panem Pěchotou před krám. Byla to první "fronta na něco", kterou jsem kdy viděl, leč na dlouhá léta nikoliv poslední.

K mámě do Podskalí jsem chodil moc rád. Už k vůli té cestě. Mohl jsem si vybrat z cest několika možných a ty jsem stále střídal.
Ta první cesta vedla Žitnou ulicí dolů na Karlák. Konec ulice uzavíral na pravé straně dům, ve kterém žil můj pozdější dobrý kamarád Franta Bím s bráchou Tomášem a krásnou sestřičkou Zuzanou. Na levé straně ulice měl svoji prodejnu slavný obuvník Smeták. Ten uměl udělat ty nejšpičatější kowboyské boty. Jeho dcera, asi stejně stará jako já, se později stala na naší škole opravdovou "sexbombou". Po jednom lyžařském závodě, který jsem ku všeobecnému překvapení vyhrál, udělila mě výsadu s ní "chodit". Asi týden to trvalo.
Jednou za rok se ve vyústění Žitné do Karlova náměstí konala jakási pouť a ulice byla pro auta uzavřena. Prodávaly se tam také oblíbené smažené špekáčky a my děti si za desetník kupovali od stánkaře chléb s hořčicí.
Píši o tom proto, že kdyby dnes někdo uzavřel Žitnou na Karláku, tak Praha pukne.

Tenkrát jsem uměl vyjmenovat nazpaměť všechny sochy Karlova náměstí. Dnes už ani náhodou, ale vzpomínám na jednu, která tam dnes schází. Před Novoměstskou radnicí stávala socha Jana Želivského. Nevím, co se s ní stalo v době mé dlouhé nepřítomnosti, ale přál bych jí, aby byla odstřelena, tak jako sousoší Stalina.
Na konci Karlova náměstí, před Faustovým domem, stojí na mohutném podstavci socha Benedikta Roezla, zahradníka a cestovatele, objevitele černé orchideje. Zpočátku jsem, jako ostatní kluci, na pomník jen lezl, ale později mě začalo zajímat, co že to ten Roezl drží v ruce a co tam za jeho zády dělá ten Indián. Naštěstí o tom kdosi napsal poutavou knížku.
Je zajímavé, že tak monumentální pomník nemá na Karláků žadný z těch ostatních velikánů. Zlí jazykové tvrdí, že si ho autor monumentu spletl s Resselem, nebo Preslem.

Tady, od Moráně, začíná Vyšehradská třída. Prošel jsem kolem Faustova domu a před kostelem svatého Jana na Skalce jsem vždy přešel na druhou stranu ulice, protože na vysoké zdi kolem Emauzského kláštera byla přilepena taková malá zelená oáza, na kterou jsem se vždy vyšplhal a prolezl ji. Bylo to něco jiného, než Karlák, který, nám klukům, byl sice lesem, pralesem i pampou, ale tady to nebylo podělané od psů. Ti sem nevylezli. Nevylezla sem ani žádná ze "slečen", které mě zpočátku k mámě provázely a otráveně musely čekat, až si to tam očuchám.

Pár kroků pod Skalkou (po které nese Podskalí své jméno) se do Vyšehradské třídy vlévá ulice Benátská. To byla moje druhá cesta z Tůní. Ať jsem do Benátské došel z jakékoliv strany, vždy jsem musel projít kolem jisté hospody, která mě zpočátku nezajímala, ale později, jako student, jsem tam občas s někým vypil pivko.
Hospoda byla navštěvována převážně mediky, kteří ji zasvěceně nazývali Uterus. Ostatní baňauzové jí říkali U dělohy, což jest skoro to samé.

Naproti hospodě je počátek podivného slepence domů, který se táhne ulicí Kateřinskou až k Benátské. Vesměs jednopatrové domy vypadají jako vystřižené z periferie Prahy 19. století. Bodejť ne, vždyť nedaleko odtud stávala proslulá "Jedová chýše". Domy byly potopeny dost hluboko pod úroveň ulice a místo, kde ten slepenec končí, se nazývá Pod Větrovem. Já jsem tam zažil jedno z mých prvních dobrodružství.

Bylo mě asi 8, 9 let a šel jsem, jako každý den po škole, za mámou do krámu. Ze vrat posledního domu vyšla dvě asi třináctiletá děvčátka. Hezky se usmívala a jedno se zeptalo, jestli jsem tady sám. "Jasně" povídám.
Laply mě každá za jednu ruku a táhly do těch vrat. Začal jsem přivolávat pomoc jménem mé poslední "slečny" a to ty holky nějak rozhodilo a zahnalo zpátky, zatím co já pálil Banátskou dolů.
Po letech mě napadlo, jestli jsem možná o něco nepřišel.

Benátskou ulici tvoří z jedné strany budovy všeobecné fakultní nemocnice (odtud ti medici v Uteru) a z druhé strany botanická zahrada. Tam jsem rád chodil, především do skleníků s exotikou. Byl tam nějaký leknín, u kterého mnoho lidí trávilo celé dny, protože rozkvétal jednou za rok a jenom na chvilku. Mě spíš bavily ty pomeranče a citrony.
I když později spojil Štěpánskou s Vyšehradskou trolejbus 55 a 61, stejně jsem nejraději chodil pěšky.

Tam, kde se sbíhá Vyšehradská s Benátskou, začíná monstrózní budova ministerstva spravedlnosti. Po únorovém komunistickém puči spáchal skokem z okna sebevraždu jeho šéf Prokop Drtina, tehdejší ministr. Jan Masaryk to prý okomentoval slovy: "Co ho to napadlo, z okna přece skáčou jen služky".
V ulici se o tom hodně mluvilo a lidé jej litovali. Snad si mysleli, že skákal z okna ministerstva na kočičí hlavy Vyšehradské. Ale nikdo netušil, že to Drtina přežil. Skočil totiž z prvního patra své vily do sněhu. Strávil potom v komunistických koncentrácích mnoho let a byl propuštěn ve vší tichosti až v roce 1960.

Naproti ministerstvu spravedlnosti měl svůj krámek Josef Heřman-Zefi. Začátkem padesátých let to bylo spíše jenom papírnictví, které vedl jeho syn, zpěvák a kapelník.
Za starých dobrých časů byl Heřman-Zefi souputníkem a kolegou Josefa Švába Malostranského. V krámku prodával své kuplety a ve vedlejším domě měl nakladatelství Edice Veselosti. Byl také herec, kabaretní zpěvák, autor kupletů (Milý zlatý kluku, dej mi na to ruku, ...), písniček (Na Marjánce, Točte se pardálové, ...) a scének (Hanzi Pišvejc, nešťastný mládenec, co nemůže přijít o věnec, ...).
Krámek mu soudruzi ponechali, byl i přes svůj věk stále populární. Pokud svítilo slunce, seděl Zefi před krámkem v dlouhém teplém kabátě na židličce a u nohou mu ležel psík, snad krysařík. Někdy se oba pomalu šourali po Vyšehradské třídě. Když v roce 1955 ve věku 83 let zemřel, byl jeho krámek konečně také "znárodněn".

Tam, kde dlouhá budova ministerstva končí a Vyšehradská třída se trochu zalomí, aby opět pokračovala stejným směrem dál k radnici, se do ní vlévají ulice Botičská a Plavecká. Hned na začátku Plavecké stojí dům "U tří božích bojovníků", ve kterém měla sídlo firma Rousek- lešenářství. S tím jménem jste se mohli v Podskalí a na Vyšehradě setkat častěji, byla to rozvětvená a vážená pražska rodina. Jedno její kvítko, Frantu, jsem později doporučil do našeho vodáckého oddílu, kde byl nadšeně přijat.
Na druhém rohu Plavecké a Vyšehradské byla hospoda, také "U tří božích bojovníků" a hned vedle ní měla máma svůj obchod.

V ulici byly tři restaurace, jedna čistší než druhá, dva řezníci, tři obchody s potravinami, mámina rybárna, cukrář, pekař, obchod s ovocem a zeleninou, obchod s botami, papírník, hodinář a ještě mnoho jiných, na které si již nevzpomínám, ale když jsem stejnou ulici navštívil v roce 1990, skoro nic takového jsem už nenašel.

Téměř na konci ulice u železničního mostu měli řeznictví Nekolovi. Jejich dcera Jiřina, o deset let starší než já, byla výtečnou krasobruslařkou. Stála sice ve stínu své úspěšnější soupeřky Áji Vrzáňové, ale bodovala také. Jednou se nevrátila ze zahraničního zájezdu a nevím, jaký to mělo vliv na další osud pana Nekoly, ale máma si s ním ještě dlouho vyměňovala svou "ryby-drůbež-zvěřinu" za jeho vepřové řízky.
S těmi řízky jsou spojeny mé kuchařské začátky. Byla jich vždy plná lednička a to mě inspirovalo k pokusům z nich vytvořit něco jedlého. Táta s mámou pracovali od nevidím do nevidím, takže času i materiálu jsem měl na experimentování dost.

Podskalí odděluje od Vyšehradu potok Botič, který přitéká z Nuslí. V místě, kde se potok kříží s ulicí Na Slupi, pronajímal své garáže pan Fatka. Garáže stály na albertovském svahu v několika řadách, v těsném sousedství hradeb Nového Města. Tam měl táta zaparkovanou svojí Aerovku. Teď má kdosi na tom místě malou viničku.
Odtud byl Botič na začátku 20. století přeložen do podzemí a jeho původní koryto bylo zasypáno.

Dnes je dělítkem Podskalí a Vyšehradu ulice Svobodova a v malém parčíku po její straně, mezi Vyšehradskou třídou a Rašínovým nábřežím zůstaly na úrovni původního terénu poslední zbytky podskalských budov. Je to bývalý mlýn na konci Výtoňské ulice a především bývalá podskalská celnice, od roku 1947 muzeum života v Podskalí.
Jeho správcovou byla tenkrát paní Pabstová, zákaznice a známá mé maminky. Měla několik synů, neskutečných darebáků. Nebáli se nikoho a ničeho, bojovali s Nuselskými o teritoria na Botiči, nebo se sousedními Podoláky. Já od nich měl celkem pokoj, protože naše matky se znaly, ale jinak by mě s radostí dokázali nařezat taky.
Ten nejstarší se zapletl do aféry Vyšehradských jezdců, alternativni mládeže 50-tých let, která po nějakou dobu vzrušovala vyšehradskou veřejnost. Paní Pabstová z toho byla velice nešťastná, protože to byla slušná paní a teď musela v rádiu sledovat přímý proces s násilníky a lupiči.
Co ti kluci, kromě vyvolávání hospodských rvaček, ještě vyváděli, to moc nevím. Ale povídalo se, že jejich vůdce, nazývaný Kozina, oslovoval své soudce zásadně "rudí konšelé". Dostal asi 10 let. Jiný člen, zvaný Šedý vlk, prý prohlásil o svém vsazení na samotku: "Šedý vlk se samoty nebojí".

Naproti muzeu, nad náplavkou, sedával na židličce pan Kubát a pletl rybářské sítě. Byl vždy oblečen po plavecku- bílé sako, bílá košile, bílá kšiltovka s kotvou, modré kalhoty. Vypadal velice důstojně. Dole u náplavky, téměř pod železničním mostem, měl ukotvenou plovoucí prodejnu pan Rousek, který prodával potřeby pro rybáře, především návnady. Když táta zjistil, že mě rybaření baví, koupil mě rybářský lístek a já a později i bráška si u Rouska kupovali udičky, vlasce, olůvka ale mě to rybaření na Vltavě nikdy opravdu nechytlo. Propadl jsem tomu až na pstruhové Chrudimce.
Táta mě často vzal na své rybářské výlety, které pořádal se svými přátely. Jezdili pod stan, nejraději na Vltavu v Podolsku a okolí. Jednou jsme tam celá rodina strávili v v nějakém pensionu, či hotelu celý týden.

Pár kroků od Výtoňské celnice po proudu Vltavy na Rašínově nábřeží, je hospoda U Kalendů. Bohužel se její genius loci dnes už nenávratně vytratil, ale tenkrát, když mě tam táta někdy vzal s sebou, jsem vstupoval do nějakého úplně jiného světa.
Scházela se tady vorařská společnost "Zlámané bidlo", neboli parta trampů, hlavně osadníků ze Ztracené naděje na Štěchovické přehradě (Ztracenky) a ještě mnoho jiných zajímavých lidí.
Jarka Mottl hrál své trampské písničky, zpíval Jarda Štercl a jednou jsem zde zažil Bohumíra Vícha, sólisty opery Národního divadla, který, na všeobecné přání, zazpíval "Sonnyboy". Všem přítomným dámám se tenkrát koulely slzy po tvářích. A také sem chodili malíři a řezbáři, kteří prodávali svá díla s trampskými motivy. Vyškemral jsem si mnoho obrázků, totemů a talismanů, které táta za mými zády ovšem zaplatil.

Těhle pár listů jsem nalezl v tátově pozůstalosti. Možná právě tady, U Kalendů, se později nechal ukecat a koupil chatu na Štěchovické přehradě. Ne na Ztracence, ani naproti na Dvacáté míli, ale až úplně vzadu, naproti Bílým skalám, pod vrchem Mařenka. Stála na skále kousek nad hladinou přehrady, ale vysoko nad Velkou peřejí, která kdysi ležela hluboko pod ní. Na druhé straně kaňonu měl chatu jeho přítel, nějaký Elsner, se kterým si dobře ruzuměl.
K naší chatě se bylo možné dostat z Teletína po dosti strmé stezce. To jsme zkusili, obtěžkáni bagáží pouze jednou, pak už nikdy více. Táta koupil pramici, kterou měl zaparkovanou u hráze Štěchovické přehrady a k chatě jsme nadále cestovali po vodě.

To bylo Podskalí. Za železničním viaduktem byl Vyšehrad a můj svět tam pokračoval dál. Protože se naše rodina neustále pohybovala kolem vody, trvali mí rodiče na tom, abych se co nejdříve naučil plavat. K tomu jsem dostal výbornou příležitost, protože mezi Železničním mostem a Vyšehradskou skálou byla ukotvena velká dřevěná plovárna, kterou nikdo nenazval jinak, než Špačkárna.
Majitel a plavčík pan Špaček, kromě dozoru, také vyučoval plavání. To probíhalo dost originálně, ale velmi účinně. Žák byl upnut do opasku, který byl lanem upoután k dlouhému bidlu drženému panem Špačkem. Žák vstoupil do Vltavy na dlouhé straně plovárny a měl se snažit plavat. Pan Špaček jej víceméně držel nad hladinou, ale čím déle, tím méně. Když už to šlo bez bidla, plaval žák volně podle hrany plovárny. Pan Špaček byl připraven zasáhnout s obrovským kovovým hákem s tupou špičkou, kdyby to bylo potřeba. Závěrečná zkouška, v případě úspěchu ukončená diplomem, spočívala v doplavání do asi třetiny šířky Vltavy a v návratu zpátky.
Pan Špaček to kontroloval z doprovodné loďky, hák měl u sebe.

Na Špačkárně jsem trávil celé léto, byli tady kluci z Podskalí i Vyšehradu. Někdy jsme podplavávali plovárnu. Rošt podlahy plovárny byl položen na nějakých barelech, nebo silných kmenech, teď už nevím, ale byla možnost se pod plovárnou vynořit, nadýchnout a pokračovat. Jednou ale jeden nešťastník ztratil orientaci a tak ho nenapadlo nic hloupějšího, než pod těmi prkny volat o pomoc. Na to místo se seběhlo nějakých padesát lidí a ta část plovárny šla jejich tíhou pod vodu. Pan Špaček zachoval klid, zalovil hákem pod plovárnou a toho zoufalce spolehlivě vytáhl. Už tam víckrát nesměl.

V místě, kde je Rašínovo nábřeží zakončeno Vyšehradským tunelem, stojí dva domy. V tom spodním, u silnice, bydlela paní Pabstová se svými darebáky. Nad domem Pabstových, na stráni pod Slavínem, je velký dům se zahradou. Bydlela v něm bohatá rodina Jindřichů, blízkých příbuzných hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha. Starý pán byl majitelem velkého množství akcií Smíchovského pivovaru, v domě měli nádherný starožitný nábytek, benátská zrcadla, Brožíkovy obrazy, služebnictvo.
Po Vítězném Únoru přišel dědeček o své akcie, ale ještě nějaký čas jej režim nechal platit dál milionářskou daň, aby vykrvácel. Jinřichovi prodali zlato a šperky, prodali Brožíky, nábytek a koberce. Vilu si přes mnohá další příkoří dokázali zachránit.

Moje mamka kamarádila s mladou paní Jindřichovou. Nevím, kdy a jak to přátelství vzniklo, ale vydrželo jim až do smrti. Jindřichovi měli dvě děti, asi tak v mém a Bohoušově věku. Vaška a Zdeňku. Často jsem byl pozván, abych si s nimi zařádil v jejich zahradě.
Jednou, při nějakém divokém průběhu domem a zahradou a opět zas domem, jsem se při skoku z přízemního okna zašmodrchal a místo na nohy jsem dopadl na záda. Křoví pod oknem to trochu ztlumilo, nicméně jsem si vyrazil na delší dobu dech. Když jsem byl účastníky hry a ostatními obyvately domu jakž takž opět uveden do dýchacího stavu, zjistil jsem ke vší hrůze, že jsem si během této akce jaksi trošku nadělal do kalhot. A to prosím za přítomnosti Vaškovy sestry, které jsem se tenkrát snažil imponovat. Vaškův dedeček to okomentoval: "Nic si z toho nedělej, to se stává. Chceš si jenom uprdnout, ale nasereš si plné kalhoty."

S Vaškem jsme se skamarádili a to přátelství nám hodně dlouho vydrželo. Se svou pozdější manželkou Mílou, řečenou Šmudla, nám byli o mnoho let později svědky na svatbě. Ta "Šmudla" nebylo nic pejorativního, oslovovali se tak navzájem. Jeden známý mě vyprávěl, jak jel v přeplněné tramvaji Václavákem na Můstek. Pojednou slyší hlasitě: "Šmudlo- vystupujeme!"
Pohlédne ven- vystupují Jindřichovi, kteří se do plné tramvaje vešli každý jinými dveřmi.

Vašek s Mílou se brali velice mladí. Míla do toho "vlétla" ještě na škole, studovala nějakou potravinářskou v Podskalské ulici. Vašek usoudil, že by s tím měl něco udělat, neboť se necítil být na otce ještě zralým. Ve své bezradnosti se ale obrátil na svojí bývalou a zřejmě zhrzenou milenku, která studovala medicínu.
"To máš jednoduchý, na to sou injekce, když je to tak brzy. Ale není to laciný".
Vašek ty injekce Míle aplikoval ve skladu školy na pytlech s moukou. Brzy se ale ukázalo, že prostředek není určen k přerušení těhotenství, nýbrž k udržení plodu, což bylo dobře, protože se narodila Eliška, výborná holka.

Za Vyšehradským tunelem je Podolí, Bráník, Modřany a to je také jedna z příštích kapitol mého vyprávění.