Až nyní jsem se stal opravdovým vlastníkem své firmy. Moje angažmá v MTU totiž muselo být kryto firmou, která mě MTU zapůjčila a která za mě platila daně a sociální pojištění.
Samozřejmě jsem nemohl být jejím vlastníkem a současně i jejím zaměstnancem. Proto jsem tu firmu "Soft- und Hardwareentwicklung" založil Danušce a nechal se od ní odírat a vysávat.
Dana v té době už ve svém oboru dávno nepracovala. Po narození Štěpána zůstala s ním pět let v domácnosti a když se pokusila jako programátorka u Siemense znovu navázat na svou profesi, po několika měsících odtud s hrůzou v očích utekla. Za těch pět let jí ujel vlak, ten obor byl už dávno úplně někde jinde a ona neměla chuť to dohánět. To jsem chápal.
Dlužno říci, že jí to programování nikdy moc nebavilo. Svým typem byla spíš obchodník a sběratel. Nakupovala na bleších trzích předměty nějaké umělecké hodnoty a na jiných trzích je opět výhodně prodávala.
Jelikož se ale s některými takovými předměty dost těžko loučila, hromadily se tyto nejprve na půdě a posléze v garáži našeho domku. Těžko jsem bránil svůj sklep, který byl zase královstvím mým.
Bleší trhy se odehrávaly vždy o sobotách a nedělích, proto si nalezla přes týden prodávání v butiku s dámskýmy hadry. To jí bavilo. Ovšem nejvíc jí chytil job, který ji zprostředkovala jedna dobrá kamarádka. Prodávala auta.

V Mnichově je na Rosenheimerplatzu takový obchodní dům, Motorama se to jmenuje. Tady si mohou prodejci automobilů pronajmout jednu z mnoha prosklených místností, kde své vozy vystaví. Kromě aut musel být v místnosti také člověk, který event. zájemcům o tom kterém autě také něco poví a v případě potřeby nákup zprostředkuje.

V jedné takové místnosti nabízela japonská firma Daihatsu svůj model Feroza. Bylo to takové malé, šikovné autíčko s odpojovacím náhonem na všechna kola. Ideální auto pro jednoho lovce, pušku a psa. Léta jsem tenhle model sledoval. V pruběhu deseti let třikrát změnil jméno, Feroza, Wildcat, Rocky, ale stále to byl ten samý off road prcek, pouze s menšími úpravami.
Nakonec jsem si jej někdy v půli devadesátých let koupil také, samozřejmě hlavně do lesa a k vodě.

No a k tomuhle krásnému autíčku posadili Danušku aby ho prodávala. Tahle auta se vlastně prodávala sama. Sem zašel pouze ten, kdo přesně věděl, co chce. Takových samozřejmě nebylo zas tak mnoho, takže ona svůj čas krátila četbou, nebo ručními pracemi.
Jednou se u ní objevil zákazník, nějaký pan Habsburg. Projevil zájem o vozítko, shledal, že by mu bylo užitečné do jeho lesa. Nebyl ale spokojen se sedadly a tak jej prý koupí pouze tehdy, když mu bude do něj zabududováno sedadlo z jeho Mercedesu. Europoslanec Herr Otto von Habsburg, nejstarší syn Karla I., posledního rakouského císaře, byl jistě dobrou vizitkou pro obchod s autíčky a tak mu bylo s radostí k jeho plné spokojenosti vyhověno.

Dany firmu jsme nechali ještě nějaký čas běžet, ale já jsem přihlásil k prvnímu lednu 1983 svou firmu "Soft-Scan, Mess- und Datentechnik" nejen na patřičném úřadě, ale také v Evropském úřadě patentním, což mě doporučil náš známý Dr. Herrmann Diehl, který na tomto úřadě působil.
Od této chvíle jsem musel generovat zisk a platit daně, ať se děje co chce, ale tenkrát mě to ještě vůbec neděsilo, naopak, těšil jsem se na to.

A hned jsem skočil po hlavě do těch odpadních jímek, samozřejmě obrazně. Pieper mě seznámil se svými lidmi, nejen s těmi v kancelářích, ale také s těmi v terénu a já jsem intuitivně vytušil, že to budou tihle pěšáci, kteří by mohli ať tak, či onak zasáhnout do osudu mé firmy.
Hned ten týden po seznamovačce se na mne obrátil jeden Pieperův úředník, Herr Hoch, s otázkou, jestli to všechno zvládnu sám, že by prý věděl o někom, kdo je s touto prací dokonale seznámen a byl by mně velkou pomocí.
Samozřejmně jsem potřeboval někoho, kdo by ty jímky objížděl, sbíral data a dodával je referátu.
Tahle nabídka se mi jevila jako dar z nebes. Pana Helmuta Andrého jsem si prohlédl, vyslechl a shledal schopným. Že je také psychopat, jsem si povšiml až po delším čase. Po ještě delším čase jsem se dozvěděl, že jej od města právě proto vyhodili, ale jeho nejbližší kolegové ho nechtěli nechat padnout, tak ho přihráli mně.

Helmut mně v začátcích velmi pomohl. Tu práci dobře znal a také dobře odvedl. Převzal prakticky odpovědnost za celý provoz odpadních jímek a já měl čas na vývoj dalších komponent systému.

Ta moje jímka v konečné verzi pracovala následovně: Vůz s odpadní vodou přijede k místu odběru. Závozník zasune svou identifikační kartu do čtečky na skříni s elektronikou, čímž se otevře poklop jímky. Závozník napojí svůj vůz hadicí na jímku a počne vypouštět obsah do kanalizace. A teď přijde ten Clou.
Pokud je firma toho závozníka podezřelá, že ho posílá do jímky vylévat něco, co tam nepatří, tak se od toho "něco" odebere vzorek a předá na potřičném místě.

To byla další moje velká zakázka- postavit zařízení na programovatelný a adresný odběr vzorků.
Ale na cestě už byla další zakázka. Pieper se rozhodl, že nechá kvalitu odpadních vod sledovat permanentně. Sloužit k tomu mělo několik měřících stanic na území města. Já dostal plnou volnost k vybavení stanic po stránce soft- a hardwaru. Poze měřící senzory byly dány předem, pro ty měl magistrát už své dodavatele. A potom jsem musel použít určitý druh skříně od firmy Knürr, ale já bych lepší stejně nevybral. Všechno ostatní už nechal Pieper na mě.

Až do téhle doby žila moje firma stále ve sklepě, do kterého se Helmut sice jakž takž vešel, ale už bylo jasné, že on potřebuje mnohem víc místa, já samozřejmě také a hlavně postrádáme nějakou kancelář s patřičnou kancelářní vílou, tedy dámou, která by se starala o takové ty zbytečnosti, bez kterých se žádná firma bohužel neobejde.
Bylo mi jasné, že Danuška tou vílou nebude. Ale nezklamala, doporučila mě, a to velmi důrazně, jednu svojí přítelkyni. Neměl jsem sílu, ani chuť protestovat a udělal jsem dobře, protože paní Glaesener se ukázala být dobrou duší našeho podniku.

Kdosi mě řekl, že v sousední vesnici Unterhachingu, pronajímá nějaký truhlář volné prostory ve svém domě. Zajel jsem se tam podívat, bylo to nějakých 5 autominut od našeho domku.
Herr Herbert Reischl sídlil v Ottobrunner Str. 9 a tahle adresa se na dlouhou dobu stala mou novou základnou. Dům měl strategicky výhodnou polohu na konci vesnice, kterou ulice, přecházející v silnici, spojovala se sousedním asi 5 km vzdáleným Ottobrunnem. V polovině silnici křižovala dálnice s výjezdy a vjezdy, což zaručovalo velmi rychlé spojení s městem.

Moc se mi to líbilo a s Reischlem jsme se rychle dohodli. On měl v půlce přízemí svou truhlárnu, druhá půlka byla k pronajmutí. V prvním patře měl Reischl svůj byt, ale kdybych prý měl zájem, do roka bych to mohl mít také, protože on se bude stěhovat ke své přítelkyni. Projevil jsem zájem a domluvil se, že bych se do měsíce mohl nastěhovat.

Reischl byl menší štíhlý chlapík, asi tak o 10 let starší než já. Stále byl v dobré náladě, aspoň mě to tak připadalo. Za celou dobu, po kterou jsme se znali, jsem s ním nikdy neměl žádný konflikt.

Po letech, po hodně letech, jsem se byl projít se psem v lesích kolem Mnichova. Na jedné cestičce proti mě vyběhl jogger- pan Reischl.

Do Unterhachingu jsme nastěhovali nejprve naší novou účetní, paní Jiřinu Glaesener. My jsme s Helmutem pendlovali mezi Unterhachingem a Perlachem. Hlavně proto, že jsme nechtěli paní Glaesener rušit, práce měla dost.
Ale ta místnost, kde seděla, byla dost velká na to, abychom se tam vešli všichni, jenom to bylo potřeba nějak příčkama rozdělit. Na to ale nikdo z nás neměl vůbec čas.
V té době jsem začal přemýšlet o tom, že bychom potřebovali nějakého učedníka. A protože jsem přemýšlel nahlas, řekla mi má dcera, že by o někom šikovném věděla.
Je sice vyučený řezník, ale jenom proto, že jeho tatínek má řeznictví a chce, aby Robert, tak se ten chasník jmenoval, to po něm jednou převzal. Jeho to ale moc nebaví, rád by prý dělal něco technického.
Toho svého kámoše mě přivedla a nedělal špatný dojem.
Zeptal jsem se ho, jestli by uměl tu místnost v Unterhachingu rozdělit laťkami a sádrokartonovými deskami. Řekl, že to nebude žádný problém.
Tak jsme se dohodli na nějakém nástupním platu s tím, že to může být lepší, když se osvědčí.
A Robert se opravdu osvědčil. Nejenže sfouknul tu přepážku, ale okamžitě se zapojil do údržby všech zařízení, samozřejmě pod Helmutovým vedením. V té době nám referát už svěřil také údržbu elektrotechnických zařízení v mnichovské čističce odpadních vod, Klärwerku.
Trochu jsem se na pracovním úřadě poptal a zjistil, že nabízí rekvalifikační kurzy právě pro takové týpky, jako je Robert. Tak jsem mu nabídl, že by ten kurz mohl mít ode mne při plném platu. Robert to nadšeně přijal.
Ale Helmut začal podivně koukat.

Rychle jsme se přestěhovali a zakrátko dostali i horní část budovy. Tou byl bývalý Reischlův byt, velice hezky vyvedený ve dřevě, tak jsme tam udělali takovou reprezentační místnost pro styk se zákazníky a kuchyňku s jídelnou.
Právě ta kuchyňka dala Robertovi zabrat, musela se tam zavést voda i odpad, položit podlaha ale byl s tím do týdne hotov.

Práce bylo dost. Postavil jsem šest průtokoměrů a čtyři stanice na kontrolu kvality vody v Isaře. To vše obsluhovali Helmut s Robertem. Když jsem Pieperovi nadšeně sdělil, že jsem vyvinul operační systém, který se na mých přístrojích nechá řídit pouhými třemi tlačítky, odpověděl zachmuřeně: "Pro mé lidi je už jedno tlačítko o jedno navíc."
Musím říci, že jim křivdil, ale o to pro nás lépe, měli jsme servis na léta zajištěný a já se mohl plně věnovat vývoji.

Do těch přístrojů na měření kvality odpadních vod jsem vestavěl Tes-Sys digitální kazeťáček od Rogera Hougtona. Data se zpracovávala v areálu čističky vod. Pro ten účel jsem postavil čtečku digitálních pásků, která byla serielně napojena na IBM-PC. Software bylo také ode mne. Dva roky vše pracovalo bezvadně.
Potom se objevily chybičky, posléze chyby. Příčinou se ukázalo být agresivní prostředí, ve kterém mé aparáty pracovaly. A jako první to odskákal magnetofonový pásek, který začel rezavět.
Opatřil jsem Pieprovi novou sadu pásků s tím, že než také zrezaví, najdu řešení.

Řešení jsme našli s Rogerem Hougtonem. Představil mě nejnovější vymoženost, kterou právě dostal do programu- datovou kartu Panasonic.
Byla to kartička o velikosti vizitky a tlouštce asi 4 mm. Obsahovala statickou paměť od 64K Bytů, do maximálně 1 Mbytu, což bylo omezeno počtem kontaktů. Bylo jich 34. 8 pro data, 20 pro adresy, 2 pro externí napájení, 3 pro handshaking a jeden pro detekci přítomnosti.
Pokud nebyla karta zasunuta v aktivním zařízení, byla její data ve statickém RAMu držena při životě miniaturní vyměnitelnou baterií. Ta měla životnost 5 let. Karta se svou uzší stranou zasouvala do konektoru EZA.

Hougton měl kartu, konektor EZA 543T a popis těch pinů. Nic víc, ale to mě stačilo. Do šesti neděl jsem postavil adaptér, kterým jsem nahradil magneťáček nejen ve všech dosavadních přístrojích, ale také postavil čtečku, kterou mohli v čističce okamžitě použít k vyhodnocení dat.
Těch čteček jsem pro jistotu postavil víc, tušil jsem, že by to mohl být hit. Funfovalo to, jako dnešní USB- fleška. Tři kousky, včetně návodu k použití, jsem odnesl Rogerovi, ať si je dá do výlohy. Ukázalo se, že to nebyl vůbec špatný nápad.

Procesor, který jsem ve svých přístrojích používal, byl stále Rockwell 6502. Abych ho mohl ovládat i v těch nejmenších měřících krabičkách, napsal jsem pro něj operační system, který jsem nazval KAOS. Budilo to dost veselí mezi odborníky, ale první dvě písmena jsou prvními písmeny mého příjmění.
Operační systém byl napsán v Assembleru, jiná možnost nebyla. Programovací řeč "C" byla k dispozici až pro počítače na bázi procesoru Intel, nebo Motorola.
Srdcem mého operačního systému byl BIOS 6502, na kterém jsem léta pracoval. Můj KAOS pracoval obdobně, jako DR-DOS, nebo MS-DOS, samozřejmě v mnohem menším záběru.

V Klärwerku (čističce odpadních vod) byl nejvyšším šéfem nějaký pan Douda. Byl to takový samolibý tlouštík, ale vycházel jsem s ním docela dobře. Do té doby, než si tenhle Douda usmyslel, že bych měl velkou část svého času trávit s ním na pracovních poradách a řešit problémy, které se v čističce vyskytovaly.
Promluvil jsem si o tom s Pieperem a ten mě poradil, ať se na Doudu vykašlu, má přece svoje lidi. Tak jsem tedy učinil.
Jenomže brzy nastala u Baureferatu "Entwässerung" (odvodnění) jakási reorganizace, se kterou byl Pieper hrubě nespokojen. Po nějaké bouřlivé výměně názorů se svými nadřízenými jim bouchnul dveřmi a odešel do předčasného důchodu pěstovat své kaktusy. Jeho pozici obsadil pan Burggraf, šéf těch chlapíků, o kterých měl Pieper takové nevalné mínění.

S napětím jsem očekával, jak se věci příští vyvinou, ale dopadlo to skvěle. Naše servisní služby byly podřízeny panu Kolombovi, který postoupil v hiearchii na místo pana Burggrafa. Začalo se mě vyplácet, že jsem jim po léta každé vánoce přivezl karton franského vína v lahvích ceněného formátu Bocksbeutel (kozlího šourku) a tu oslavu jsem slavil s nimi, bez nějakých postraních úmyslů, protože jsem měl úctu k jejich nelehké a dost špinavé práci. Znal jsem dobře každého z nich a s Burggrafem a Kolombem jsme si vždy velmi dobře rozuměli.

Problémy ale přišly z úplně jiné strany. Helmut si jednou vyžádal důvěrné slyšení a sdělil mě, že je s Robertem výsostně nespokojen a práce, kterou Robert odvádí, je plná chyb. V Klärwerku si na něj prý již také stěžují. A on, André, již není ochoten s Robertem spolupracovat.
Tady jsem udělal velkou chybu. Nezašel jsem se do Klärwerku poptat, jak to vidí oni, ale už ta představa, že o tom diskutuji s Doudou, mě děsila.

Nechtěl jsem Helmuta ztratit. Robertovi jsem řekl, že se bohužel musíme rozloučit, jakkoliv mě to mrzí, ale Helmut je pro mě v tuto chvíli nepostradatelný. Robert z toho ale nebyl vůbec smutný. Řekl mi, že by s tím zamindrákovaným debilem už stejně dlouho nevydržel a táta ho uhání, aby už konečně převzal aspoň část firmy.
Robertovi jsem zaplatil slušné odstupné a napsal mu výborné vysvědčení, podle toho, jak se jevil on mě.

Ta Robertova poznámka o zamindrákovaném debilovi mě ovšem zůstala trčet v hlavě. V Klärwerku si nikdo na náš servis oficiálně nestěžoval, ale nedalo mě to a zajel jsem se poptat. Ne k panu Doudovi, ten měl své podřízené, kteří měli do věci lepší vhled. A k mému překvapení jsem se dozvěděl, že s Robertem byli všichni spokojeni, ale ten potížista je pan André.
To byl šok.
S Helmutem jsme si to vyjasnili, tedy vyjasňoval jsem já a on jen čuměl. Hned příští den se "hodil marod". V tomhle stavu zůstal po celou dobu, po kterou jsem mu to ze zákona musel platit. Když se opět objevil, podal výpověď. O vysvědčení nepožádal. Ani nebylo třeba, protože v tomhle oboru už byl profláknutý dost, jak se pomalu začalo ukazovat. Pan Hoch, to byl ten člověk, který mě ho doporučil, si ke mně přijel sypat popel na hlavu.

Na stole mě ležela další zakázka na stanici kontroly kvality vody pro čističku v Garchingu-Dietersheimu. V Garchingu bylo vysokoškolské výzkumné středisko, které se zabývalo především aplikovanou jadernou fyzikou. Bylo jasné, že čistička měla obrovský zájem na tom, aby bylo registrováno a dokumentováno vše, co z ní do řeky Isary vytéká.
Jenomže já na to byl zase sám, Robert už vedl tátovo řeznictví a občas mě přinesl nějaký vzorek na ochutnání. Jejich krakovský salám byla absolutní špička.
Dal jsem si inzerát do odborného časopisu, že hledám spolupracovníka a popsal jsem podrobně, o jakou práci se jedná. To aby se těch zájemců o job ke mně moc nenahrnulo.
Přihlásili se snad tři a vybral jsem celkem rychle pana Dietrichsonse. To byla skvělá volba. Byl to příjemný mladý a sebevědomý člověk, se kterým byla radost spolupracovat. Doudovi i Kolumbovi lidé mě k mému výběru gratulovali. A já měl opět volné ruce.

V té době mě kdosi seznámil se Zdeňkem Chamrádem. Byl softwárový vývojář, o dost mladší, než já a po stránce invenční přetékal nápady. Tenkrát vyvíjel pro nějakou pharma- firmu program, který by pomocí kamery vyřazoval chybné skleněné ampulky, určené k naplnění lékem. Fungovalo to tak, že ampulka předjela před kameru, otočila se podle své podélné osy o 360° a program se musel rozhodnout, jestli ji pošle dál, nebo hodí do koše. To vše během zlomku vteřiny. O mechaniku se nemusel starat, šlo jenom o to ano/ne.
Zatáhl mě do toho svého projektu a já jsem mu za to do dnes vděčný, protože přesně vím, co a jak se uloží do paměťové karty, když si natočím na camcorder kachnu s káčaty na rybníce pod mým balkonem,

Na oplátku jsem Zdeňka zatáhl zase do projektu svého a on to vydržel, jako můj zaměstnanec, snad dva, možná tři roky, ale od počátku mě bylo jasné, že jeho životní plány neleží v nějakém zaměstnaneckém poměru. Za tu dobu jsme ovšem spolu dost vymysleli, postavili a zažili.

Především jsme udělali ten Garching. Tady musím říct, že jsme na to nebyli sami. Na mechanické, kovoobráběcí práce jsme měli Jirku Krejčího. O tom jsem se již dříve zmiňoval. Měl pronajatou bývalou školu, jednotřídku, v Thanningu. A v té jedné třídě měl dva soustruhy, dvě frézky, vrtačku velkou, vrtačku malou, lis, no prostě všechno, co je nutné.
Rád jsem k němu chodil, třeba jen na krátký pokec, když jsem jel za Honzou Rendlem do Geretsriedu.
Když se v osmdesátých letech objevil v Mnichově můj spolužák z průmyslovky Zdeňek Jordák a hledal práci, seznámil jsem ho s Jirkou. Myslel jsem, že by mu tam mohl dělat takového manažéra, organizovat mu práci. Byl přece inženýr.
Jenomže Jirka udělal ze Zdeňka kovoobráběče a Zdeňkovi to vůbec nevadilo, naopak, byl velmi spokojen.
Ale to jsem trochu odbočil.
Tištěné spoje nám dělala firma Intron Electronic pánů Herberta Dietela a Hanse Pollischanskyho ve Wolfratshausenu. Byli to kluci přibližně v mém věku. Seznámil mě s nimi Honza Rendl, protože už dříve pracovali pro jeho, potažmo Standy Zaorálka Cassetton. Měli jednu nevýhodu, neuměli totiž udělat oboustranně potištěnou desku. To mě tenkrát netrápilo, leyaut jsem si dělal sám a tu druhou stranu jsem propojoval drátěnými můstky.

Ještě jednoho externího spolupracovníka musím zmínit. Theodor Weber, vývojář elektroniky, tak si říkal. Seznámil mě s ním opět Honza Rendl.
Potřeboval jsem do svého BIOS 6502 zaintegrovat harddisk a to dost rychle. O pár let později jsem se to musel naučit taky, ale teď šlo o dny. Theo to sfouknul za týden. Testoval jsem to s jeho vývojovým systémem a s od něj vypůjčeným harddiskem. Všechno proběhlo bez chyb.
Když jsem mu asi za měsíc celé jeho nádobíčko vracel, tak Theo nějak nevěděl, co s tím. Jeho manželka si mě vzala stranou a řekla mi, že Theo trpí nějakou záhadnou nemocí, která mu strašně rychle maže paměť. Co to bylo, jsme se už nedozvěděli. Thea kamsi odvlekli, ztratil se z očí.

Měřící stanice v Garchingu byla úspěšná a tak mě ani moc nepřekvapilo, že jsem dostal novou zakázku, tentokrát na kompletní měřící stanici s odebíráním vzorků. Zadavatelem byla čistička odpadních vod ve městě Kempten, nějakých 130 km od Mnichova vzdáleného, pokud by chtěl člověk cestovat po dálnici.
Nabízela se ovšem i jiná cestička, pod horskýmy velikány, mezi nádhernýmy jezery, tak na půl dne jízdy a takhle jsme si se Zdeňkem poprvé do Kemptenu vyjeli.

Projekt Kempten ovšem nebyl bez úskalí a tak jsme se rychle na tu dálnici vrátili a byli rádi, že rychlost na německých dálnicích není omezená.
Ještě mnohokrát jsme to projeli. Byl to vlastně pilotní projekt, protože takhle komplexně jsem ještě nikdy nic nestavěl. V Mnichově mě vždy předepsali, které komponenty musím použít a jejich cena byla vždy zohledněna, ale tady jsem byl limitován částkou, kterou je Kempten ochoten zaplatit.
No, abych nenapínal, dopadlo to dobře, dosud si nikdo nestěžoval.

Jednoho dne mě Zdeněk řekl, že musí u mě skončit, udělá se prý samostatným a chce založít firmu. I když jsem s tím celou dobu nějak počítal, nečekal jsem, že to bude tak brzy. Měl jsem s ním ještě jistý plán v rámci akce TOU, která se právě rozebíhala a měla podporovat rozvoj malých technologických firem. Nu což, namíchnul mě, ale rozešli jsme se v dobrém. Konečně, byl jedním z těch, kteří vědí, čeho chtějí dosáhnout a za tím si také tvrdě jdou. To mě imponovalo, já nebyl jiný.

V druhé polovině osmdesátých let vyhlásilo BMFT- Bundesministerium für Forschung und Technogie (po našem spolkové ministerstvo pro výzkum a technologie), program TOU.
Ta zkratka skrývala opět jeden krkolomný název- Technologieorientierte Unternehmensgründungen, volně přeloženo- zakládání technologicky orientovaných podniků.
Projekt měl pomoci ke vzniku nových středostavovských firem, které by vyvíjely a zaváděly na trh inovativní produkty. To byl přesně ten segment, ve kterám jsem svou firmu viděl.
Můj produkt měl být takový menší kufřík, který se postaví kdekoliv na světě do lesa, rákosí, pouště, na náves. A bude autonomně sbírat nejméně měsíc data o stavu ovzduší, vody, půdy a čert ví, čeho ješte. Záznam dat měl být na PCMCIA- kartu, to bylo takové rozšíření mé staré Panasonic- karty, především její normalizace a nové možnosti.
Nevěděl jsem, jestli s tímhle někoho zaujmu, ale do toho programu TOU jsem se přihlásil. Jako dalších několik tisíc zájemců.

Zdeněk mě scházel, potřeboval jsem k ruce dobrého vývojáře. Chtěl jsem celý můj operační systém, postavený na již zastaralém Rockwelu 6502 přepsat na 16-ti bitovou Motorolu, což by ani nebyl takový problém, ale kromě toho se na mě v souvislosti s TOU hrnula celá řada technicko- organizačních problémů, se kterými mě nemohli pomoci ani paní Glaeserner, ani pan Diedrichsons.

Nu což, dal jsem si opět inzerát, ale tentokrát se se přihlásil jenom jeden chlápek. Moc se mě nelíbil, ale řekl jsem si, že to s ním zkusím. Ale když se první den objevil v kanceláři a podivil se, že nemáme nástěnku, vzpomněl jsem si na dávná slova Standy Zaorálka: "Každý, kdo za mnou přijde, že potřebujeme nástěnku, na hodinu letí. Nástěnkou to začíná, zakládáním odborů končí."

Tu nástěnku dostal, a brzo letěl také. Byl líný, chodil do práce pozdě a nikdy z něj nic pozitivního nevypadlo. Zkušeně se obrátil k pracovnímu soudu a mě hrozilo, že mu zaplatím tučné odstupné. Všichni mně na to připravovali, v Německu má před pracovním soudem zaměstnanec všechna práva, zaměstnavatel je ten poslední blb.

Chlápek se hájil, že měl klouzavou pracovní dobu, mohl do práce chodit jak chtěl. Jenomže já jsem předložil fotografii té jeho nástěnky, kde byl přišpendlen na formátu A4 rozvrh pracovní doby všech zaměstnanců. Sám si to namaloval.
Něco jsem mu musel přece jenom zaplatit, ale nebylo to zdaleka podle jeho představ.
Takže jsem se zase trochu přiučil, ale doba mého největšího učení stála teprve přede mnou.

Od ministerstva jsem dostal sdělení, že moje firma byla zaregistrována a nyní bude procházet výběrovým řízením. Bylo jasné, že někdo musí posoudit, jestli ten můj projekt za něco stojí a já jsem jsem vůbec schopný všechno dotáhnout do konce. Co mě ale ohromilo, bylo to množství lidí, kteří to měli posuzovat, potažmo poradenských firem, které se s tímto projektem vezly, aniž by k nějaké inovaci přispěly.
Jedna z podmínek obdržení podpory státu byla spolupráce s mou bankou. Ta totiž musela na projekt poskytnout část kapitálu. V mém případě to bylo asi 400 000 DM. Když jsem se s tímto požadavkem obrátil na ředitele Ottobrunské filiálky, kde jsem vedl svůj účet, úplně jsem ho vyděsil. Byl to fajn chlap, jezdili jsme spolu na pstruhy, ale tohle bylo už něco mimo něj.

Tak jsem se seznámil s horními patry mé banky, jedné z největších v Německu. Pan Kirsch rozhodoval o hodně důležitých věcech. O programu TOU již slyšel, nicméně si všechno nechal ode mne vyložit, pochvalně komentoval mé aktivity a vraštil čelo nad mou kapitálovou vybaveností. Nicméně nevyloučil možnost, že ta jeho banka do toho se mnou půjde. Jenomže já potřeboval záruku. Hned.

A teď se stalo něco, o čem do dnes nevím, jestli přišlo z nebe, nebo pekla. Vracel jsem se ze své pravidelné polední procházky a narazím na své dávné kolegy od MBB, pány Nickela a Jungeho. Také se vraceli, z oběda od Řeka, tedy z místní řecké restaurace. Podivili se, co tady dělám a když jsem jim sdělil, že tady mám firmu, tak jí samozřejmě museli vidět.
Nickel byl po letech stále ještě pěšák, ale Junge to už ve firemní hiearchií dotáhl hodně vysoko. Řekl mě, že by se mnou někdy rád o něčem promluvil, má v hlavě jistý projekt.

To "někdy" bylo hned příští den, kdy se u mě Junge opět objevil, tentokrát bez Nickela. A přišel s nabídkou, která se snad nedala odmítnout.

Junge se mě zeptal, zda-li bych nemohl v nejbližší době zaměstnat několik inženýrů, které by on, jako externisty, nasadil do svého projektu. Podivil jsem se, že tak velká firma jako MBB, nemá vlastní lidi. Na to se mě dostalo odpovědi, že projekt je předběžně plánován pouze na tři roky a oni mají v současnosti stopku na zaměstnávání nových lidí. Nemusím mít strach, projekt bude řídit on, já se nemusím vůbec o nic starat, budu jenom na konci měsíce posílat faktůru a jeho firma převede peníze, abych těm lidem mohl dát výplatu a zaplatit jim nemocenskou a sociální. Pro mne tam také něco zbyde.
Protože jsem prý u MBB stále ještě dobře zapsán, nemá obavy, že by to nevyšlo.

Přemýšlel jsem, kde by mohl být zakopán pes. Snad jenom v tom, co asi bude s těmi lidmi po třech letech. Ale jak jsem MBB znal, ta firma zaměstnávala mnoho externistů a to po dlouhá léta.
Na straně druhé jsem potřeboval pro Kirsche nějaký argument, že ten můj TOU rozjezd má nějakou dynamiku a v tom jsem se také nemýlil.
S Jungem jsme si plácli a já sehnal celkem rychle čtyři inženýry. Junge si je odvlékl, ale já s nimi dohodl, že se budeme pravidelně scházet na meeting, pochopitelně placený a probírat eventuelní problémy. Šlo mě o to, neztratit k nim kontakt a také předejít nějakému možnému vznikajícímu průšvihu.

To jsem ještě nevěděl, že se tomu říká oficiálně Teambuilding. Schůzek se zůčastňovala celá firma včetně paní Glaesener a Herr Dietrichsonse. I mimo firmu jsme si užili dost legrace. Společně jsme jezdili na výlety, většinou na vodu, na Isaru a jednou vorem po Dunaji, to bylo obzvlášť povedené.

Na Kirsche udělal MBB projekt obrovský dojem, nějak si to nedovedl dát dohromady. Tak jsem jej uvedl patřičně do obrazu a hezky se vychvástal, jak jsem tam byl kdysi dobrý.
Tu bankovní záruku jsem dostal, ale zdaleka nebylo vyhráno.

Dostal jsem se do nějakého uzšího výběru a byl jsem byl odkázán na jistou poradenskou firmu na St. Anna Platzu v Mnichově. Tam se mnou pořád dokola probírali můj podnikatelský záměr. Z poloviny tyhle porady platil tatíček stát, z druhé poloviny já. To bylo neskutečné, kolik lidí se v rámci TOU projektu dokázalo uživit, aniž by pro ty budoucí inovativní produkty hnuli prstem. Jeden byl obzvlášť dotěrný, přilepil se na mě a vydržel ještě dlouho po tom, když ho z poradenské firmy vyhodili. To jsem ovšem nevěděl.

Jednoho dne přišel z ministerstva tlustý dopis (s přílohami), že moje firma byla do projektu TOU přijata, dotace ve výši 400 000 DM mě byla udělena a já mám dva roky na to, abych můj inovativní produkt, který nazývám MULTISCAN, uvedl do stádia funkčního prototypu, schopného sériové výroby.
To bylo radosti a oslav. Dozvěděl jsem se, že v Mnichově jsme byli jenom tři firmy, které se také do projektu dostaly. Trochu mě zarazilo, že kromě státu vložila do projektu kapitál také ta poradenská firma, která mě byla státem přidělena a to formou bezúročné půjčky ve výši 20 000 DM. Tolik peněz jsem opravdu nepotřeboval. Jenomže se musely utratit, tak už to bylo ustanoveno.

Po celou dobu, kdy tohle všechno probíhalo, jsem samozřejmě intenzivně na mém projektu Multiscan pracoval, ať již TOU dopadne jakkoli. Můj operační systém KAOS jsem přepsal do jazyka "C".
Hardwarem systému byla datová karta, harddisk, tastatura, tiskárna a monitor. Zatím vše běželo pod IBM-PC, ale nyní jsem si mohl pořídit vývojový system pro Motorolu 68000 a začít vše adaptovat na tento procesor. Zároveň jsem namaloval schemata desek, ale ty jsem už bohužel nemohl dát Intronu do výroby. Takovou desku pánové Dietel a Pollischansky už neuměli udělat, nehledě k tomu, že se v tom čase nějak poštěkali a krátce na to rozešli.
Junge mě dal typ na perfektního designera tištěných spojů Heilera, který byl v té době ještě zaměstnancem firmy IABG v Ottobrunnu, ale právě se osamostatňoval. Byl skvěle vybaven, pracoval rychle a spolehlivě. Dokázal zařídit i osazování desek čipy. Raději jsem se ho neptal, kde to nechává osazovat, bylo to totiž velmi profesionálně provedeno.

Pro Multiscan jsem nechal vyrobit malý kufřík v mé oblíbené modré barvě, pro jistotu hned 50 kousků a Pepa Rakušan mě nafotil i s kufříkem do mého propagačního materiálu.
Měl jsem připravených těch 50 kompletních systémů, které se nechaly použít k jakékoliv modifikaci v mém oboru.
Nestačil jsem koukat, jak rychle se ty peníze rozfrcaly. Ty poradenské firmy jsem musel využívat po celou dobu, tak to stálo v podmínkách udělení dotace.

Můj prototyp byl hotov a připraven na uvedení do sériové výroby. Zájemce o produkt jsem měl zatím v Mnichově a Kemptenu. Poradenská firma mě spojila s firmou Kiss Engineering ve Švýcarsku, která mě tam měla zastupovat. Věřil jsem, že to nebude zdaleka všechno.

Wende je německé slovo pro obrat a opisuje to, co my trochu naivně nazýváme Sametovou revolucí. Zato Wende přesně vystihuje podstatu věci.
Nepřišlo to znenadání, už rok viselo něco ve vzduchu, ale s tím, že události vezmou tak rychlý průběh, s tím nikdo nepočítal. Zatím, co z východu Německa se hrnuly davy lačnící si užít také trochu toho kapitalizmu, který jim byl po léta odepírán, na východ se drali investoři a kupovali, co se dalo. Především pozemky, na to byla specialistka moje banka.

Druhou fází programu TOU bylo uvedení produktu na trh. Tady už ministerstvo počítalo s plnou podporou domácí banky nově vzniklé firmy, státní dotace už byla minimální. Já ale sledoval viditelně klesající zájem mé banky o celý TOU projekt a tento poznatek se mnou sdíleli i jiní. Moje banka měla pojednou jiné priority.

Výstavu Electronica navštívilo ten první svobodný rok hned několik firem z Československa. Zajímalo mě, zdali není možnost navázání nějaká spolupráce. No, byli to všechno moc milí lidé, ale k navázání spolupráce mezi dvěma firmami kompetence neměli.
Tak jsem si řekl, proč to nezkusit rovnou, vždyť Praha má také nějakou vodárnu a čističku vody. Neztrácel jsem čas, rozjel se do matky měst a namířil rovnou na pražský magistrát. Představil se a že bych jako rád mluvil s někým, kdo je zodpovědný za čistotu vody. Přivedli mě k nějakému dost vysokému úředníkovi, ale Kořán to nebyl. Úředník si mě se zájmem vyslechl a pravil, ať příjdu nazítří v poledne, že tu budou ti správní lidé.
Druhý den seděli v jeho kanceláři tři pánové, kteří mě kladli již odbornější otázky a nakonec prohlásili, že by si to všechno rádi na místě prohlédli, tak týden by jim na to stačil.
Dohodl jsem se Burggrafem, že on udělá odborný výklad, já to budu překládat a pány z Prahy seznámíme trochu s mnichovským podsvětím. Divácky nejzajímavější jsou totiž obrovské podzemní sály, zadržující a zpomalující vodu během deště. Tam jsem měl také několik přístrojů.

Pány jsem ubytoval v malém penzionku a celý tyden se jim s Burggrafem a jeho lidmi věnoval. Pepyk Rakušan všechno fotografoval. Po týdnu jsem se s pány rozloučil a už o nich nikdy více neslyšel. Po čase mě Burggraf řekl, že ti pánové byli opět viděni v Klärwerku. Kdopak je asi pozval tentokrát?

S dalším financováním mého projektu to nevypadalo dobře, banka dělala mrtvého brouka. Byla tady ale ještě jistá možnost. V Berlíně byla společnost, která vstupovala do kapitálově slabě vybavených, ale inovativních firem jako tichý společník.
Domluvil jsem si s nimi termín a zajel si tam autem. Pánové si mě pozorně vyslechli a potom sdělili, že budu vyrozuměn. To nevypadalo dobře, ale co nadělám.

Asi po týdnu přišel dopis, že bohužel můj produkt jaksi nezapadá do palety jejich zájmů.
Daleko horší Jobovu zvěst mi ale přinesl Junge. Ministerstvo obrany, které jeho projekt financovalo, svůj záměr na zakladě změněné mezinárodní situace zrušilo. Teď už prý zavládne věčný mír a ten systém, na kterém pracovali mí zaměstnanci už nebude třeba, takže on, Junge, zas nepotřebuje mé zaměstnance.
Naštěstí ti kluci to už nějakou dobu tušili, takže to pro ně nebyla zas taková rána, jako pro mně. Musel jsem jim totiž následující tři měsíce platit plný plat, což jim stačilo k tomu, aby si pohodlně našli nový job.

Já jsem se ovšem dostal do vážných finančních problémů. Jelikož si ale pan Reischl začal právě pod naší kanceláří stavět swimmingpool, podal jsem rychlou výpověď pod záminkou, že mám strach tam pracovat. Ty fotky vlevo mluví za vše.
Reischl by mě ale problém s výpovědí asi stejně nedělal. Byl jedním z těch šťastných, o kterých se říká, že "jsou za vodou". V jeho případě naprosto zaslouženě.

Většinu zařízení firmy jsem dal Dietrichsonsovi jako náhradu za plat, který jsem mu dlužil, zbytek putoval nazpět do sklepa v Perlachu.
Musela odejít i paní Glaesener, ale s manželkou kupodivu zůstaly kamarádkami dodnes. Mě zůstala na krku hromada dluhů, servis pro Baureferát a Herr Dietrichsons, bez kterého by ten servis jen těžko jel.

Bylo zajímavé, že by nás dva to bývalo docela dobře uživilo, kdybych se nepouštěl do všech těch dobrodružství, která jsem shora popsal. Ale kdybych si to neprožil, byl bych zase chudší o něco jiného.

Firmu Soft-Scan jsem poslal do likvidace. Jelikož nebyla s ručením omezeným, převzal jsem veškeré finanční závazky. V opačném případě bych nic nepřebíral, ale neobešlo by se to bez velkého průšvihu, když pomyslím na Gottsteina. Ale abych nenapínal, dluhy jsem splácel následujících téměř deset let.
Zpočátku jsem měl pocit, že se z toho asi nevybabrám.

Už jsem se zmínil, že jsem pár mých čteček datových karet nechal u Rogera Houghtona v jeho TecSysu. Občas si je někdo také koupil a dosud nebylo stížností. Ale najednou mi kdosi zavolal, že jeho firma tu mojí čtečku koupila, že ale nejede a z přiloženého manuálu nelze vyčíst, proč to nejede. A jestli bych nemohl přijet a uvést to do chodu.
První, co mě napadlo, říct mu ať čtečku TecSysu vrátí aby si ji mohl koupit někdo, kdo umí číst manuály.
To jsem na štěstí neřekl a zeptal se, kde vlastně ta jejich firma sídlí. Tím jsem si připravoval terén na odpověď, že do téhle díry nepojedu, neboť jsem plně pracovně vytížen.
"Naše firma se jmenuje SWAC a sídlí v Ödenpullachu."

Tak tohle mě zabrzdilo. Ödenpullach je sice díra, ale krásná díra uprostřed lesů, do kterých jsem dlouhá léta jezdil na houby. Když se člověk těmi lesy prodral na jejich jižní okraj a měl štěstí na počasí, tak viděl celé panorama Alp, od Rakouska po Švýcarsko.
Jenom jsem si nějak nemohl srovnat v hlavě, že mezi těmi pěti chalupami je nějaká firma, která by si koupila mojí čtečku.
Slíbil jsem, že se na druhý den zastavím, protože už jsem také potřeboval nějakou změnu a tou byla v tuto chvíli procházka lesem.

Firma SWAC sídlila ve statku. Z venku to tak vypadalo. Ale uvnitř byla moderní Hi-Tech firma s mnoha kancelářemi a do jedné jsem byl slečnou recepční uveden. Tam seděl ten zoufalec, který si s mou čtečkou nerozuměl. Velice rychle jsme problém vyřešili a když vše běhalo jak mělo, tak jsem se zeptal, na co tu čtečku vůbec potřebují.
"To nevím, šéf to přinesl, abych to vyzkoušel."
"Nó, tak jste to vyzkoušel a já můžu zase pokračovat."
"To né, on s Vámi chce mluvit, počkejte, já mu zavolám." A někam zavolal.

Do dveří vstoupil sympatický, modrooký chlapík přibližně mého věku, s lehce prořídlýmy vlasy. Vyzařovala z něj přirozená autorita, to bylo patrné na chování jeho zaměstnance, který mě svému šéfovi představil.
"Schmitt-Walter", představil se. "Kolik máte času?"
"Ale dost, chtěl jsem se ještě trochu projít po lese, když už jsem tady."
"To se hodí, až se budete vracet, zastavte se ještě, rád bych si s Vámi promluvil a tady se tak za hodinu končí. Budeme mít víc času."

Když jsem se asi po hodince vrátil, nebyl už ve firmě, kromně Schmitt-Waltra, nikdo. Přijal mě ve své kanceláři.
Řekl mě, že ho na tu čtečku upozornil jeho přítel Roger. Že jí sice zatím na nic nepotřebuje, ale chtěl se seznámit se mnou. Šel hned k věci.
Zeptal se, jestli bych uměl postavit desku s tištěnými spoji pro input a output do jeho systému.
Samozřejmě, že bych uměl. Se správným programem to nebylo žádné umění, ovšem takový program byl pěkně drahý a v mé situaci...

"Program na schéma a layout by jste dostal ode mne, teď se s tím trápí jeden můj kámoš v Oberhachingu, on je architekt, ale tohle mu nějak nesedí."
Jako by četl mé myšlenky.
"Mohli bychom se zítra večer u něj sejít. Teď si pojďte prohlédnou mou firmu, ještě jsme ve výstavbě, ale už se tady nechá dýchat."

Během prohlídky mě seznámil se svým výrobním programem. Jak už prozrazoval název jeho firmy "Schmitt-Walter Automation Consult GmbH", měla mít něco společného s automatizací.
Dům bylo typické bavorské selské stavení s menší obytnou a větší hospodářskou částí. V obytné časti žila Schmitt-Walterova přítelkyně Mária se svými rodiči a bratrem Franzim. Ten dům a mnohá pole kolem dokola jim patřily.
Hospodářskou část nechal Schmitt-Walter přestavět na moderní podnik s kancelářemi, dílnou a skladem. V podkroví byla obrovská kancelář pro více zaměstnanců. Neměla okna, pouze prosklenou střechu, která se nechala v případě potřeby otevřít. Tato kancelář nebyla ještě zcela dostavěna.

Schmitt-Walter mě všechno s patřičnou hrdostí ukázal. Na mě ale ten podnik působil spíše jako administrativní budova, než jako výrobna, nebo vývojárna. I ta dílna vypadala jako nějaká opravna. Sklad byl ale plný hotových skříní a monitorů.
Řekl mě, že jsou to automatizační komponenty pro automobilový průmysl. Jeho největší zákazník je VW, on dodává všem jeho dceřiným podnikům, i pro Skóda, dodal významně.
Zeptal jsem se opatrně, kolik má vývojářů. Na pevno neměl žádného, chce ale nějaké zaměstnat. Na volné noze pro něj pracuje Norbert Lenz, ale ten je toho času dost nemocný. Má ale dva skvělé vývojáře v bratřích Schulerových, kteří pro něj pracují vždy na smlouvu o dílo. Ti jsou ale dost vytížení a kromě toho mají svou kancelář v Mindelheimu, což není právě za rohem.
Potom už tušil, že mám ještě jednu otázku, tak řekl: "Všechno tohle nechávám stavět v Čechách, mám tam takovou montážní firmu. Štrakonitz, víte kde to je?"
Bodejď bych nevěděl. Tak odtud vítr fouká, thank you Roger.

Řekl jsem mu, že bych tu zakázku vzal, ale že to bude trvat nějakých šest až osm neděl a já bych v tom případě potřeboval nějakou zálohu. V tom neviděl Schmitt-Walter problém. Akceptoval i mojí hodinovou sazbu, ale podmínil to tím, že si ty hodiny odkroutím u něj, tady v Ödenpullachu.
Tím mě ovšem postavil před další osudové rozhodnutí.

Na straně jedné jsem měl ten servis u města, ale ten by nás s Diedrichsonem dohromady neuživil a sám bych to dělat nechtěl. Vyhlídky na nějaké nové zakázky ohledně vývoje byly v nedohlednu.
Na druhé misce vah ležela zajímavá nabídka, která by mě sice na nějaký čas opět přivázala k židli, ale která se zdála být dostatečně perspektivní. Tušil jsem, že v případě úspěchu mohou následovat zakázky další a možná mě Schmitt-Walter nechá také nahlédnout do té své montovny ve Strakonicích, jak mě během rozhovoru naznačil. Zmínil se totiž, že tam má jisté komunikační problémy s vedením.

Bylo mi v té době 54 let. V tom věku už nemá člověk na pracovním trhu žádnou oslňující cenu, pokud ovšem nemá nějakou přidanou hodnotu. A tu já měl, aspoň pro pana Schmitt-Waltera.
Řekl jsem mu, že tu nabídku příjmu, pokud se mi podaří uspořádat kontinuitu mých dosavadních závazků u Baureferátu München.

První, s kým jsem mluvil, byl Dietrichsons. Projevil, skoro až příliš rychle, ochotu převzít celý náš dosavadní servis. Prý už si (v předstihu) na úřadě přihlásil nějakou svou servisní firmu.
Druhý člověk, se kterým jsem to probral, byl Burggraf. Byl celkem v obraze, věděl, jak to se mnou dopadlo. To řešení, že kompletní servis převezme Dietrichsons, pokládal za nejlepší.
Popřál jsem oběma pánům mnoho štěstí v budoucí spolupráci a vykročil se smíšenými pocity vstříc událostem příštím.