Bylo krátce před vánocemi 1995 a já se začal seznamovat s designovým programem "Advanced Schematic and Advanced PCB" od firmy PROTEL.
K tomu mě byl vyhražen takový malý koutek v oddělení prodeje, hned vedle dveří. Kolem mě neustále pobíhal někdo, kdo nosil papíry tam a zpět. Horní patro, určené pro oddělení vývoje, nebylo v té době ještě plně dostavěno.

Nejprve jsem nainstaloval vývojový software do pro ten účel vyhraženého počítače a začal testovat konfiguraci. Jako vždy, neobešlo se to bez problémů. Nejhorší bylo, že aplikace PCB (program na zhotovení tištěného spoje) vůbec nereagovala. Jak se brzy ukázalo, neměli jsme to správné sériové číslo. Už mě bylo jasné, proč se mému předchůdci, panu architektovi do toho moc nechtělo.
Schmitt-Walter ale velmi rychle obstaral funkční verzi programu a tak jsem si v rámci učení během týdne virtuálně postavil destičku s tištěnými spoji pro I/O chip, který jsem z minulosti důvěrně znal a používal. Byl v knihovně elementů systému a tak se zdálo, že dál už to bude hračka.

Co však v této knihovně scházelo, byla většina součástek pro desku, kterou jsem měl vytvořit. Jejich elektrická schemata a jejich reálné obrazy bylo potřeba vygenerovat a vložit do knihovny elementů. Dosud jsem to nikdy nedělal, ale naštěstí byla k dispozici učebnice, která mě to měla naučit. To ovšem trochu posouvalo termín zdárného dokončení. Ke všemu nebyl ve firmě jediný člověk, který by téhle tématice rozuměl a kterého bych se mohl zeptat. Byli tam jen nákupčí, prodejci a skladníci, ale žádný vývojář. A všichni na mne koukali a čekali, kdy už s tím budu hotov. Jeden, takový zvláštní blb z prodeje, se mě na to dokonce zeptal a to několikrát.

Dnes bych si potřebné informace jednoduše vygooglil, ale tenkrát si o tom člověk mohl leda nechat snít. Naštěstí mě nenechal Schmitt-Walter ve štichu. Domluvil mě několik konzultací ve školící firmě Hoschar a v inženýrské kanceláři Ullenboom. Tak bylo během nějakých tří neděl do mé problematiky vneseno jakž takž světlo.
Snad nejvíc mě přinesla návštěva Schmitt-Walterových dvorních vývojářů, bratrů Schullerů v Mindelheimu. Dali mě mnoho dobrých tipů a odkazů na literaturu.
A potom jsem se na tu desku tištěných spojů vážně vrhl, BTKEA8 se měla jmenovat. BTK jako Bedientablett (obslužný tablet), EA8 byla Eingabe-Ausgabe (vstup-výstup) na 8 kanálech. Začátkem května byla hotová.

Po celou tu dobu jsem si nenašel čas své nové kolegy lépe poznat. Poctivě jsem seděl celý den u počítače a v poledne, když ostatní seděli a tlachali v kuchyňce, šel jsem do lesa, abych si pročistil hlavu.

Schmitt-Walter mě požádal, abych mu dal do českých novin inzerát, že hledá do svého technologického centra ve Strakonicích mladé inženýry se znalostí mikropočítačů a ovládajících němčinu, nebo angličtinu.
Také mě požádal, abych mu našel nějaké vlivné kontakty v Čechách. To už bylo horší, kde já bych k nim asi přišel.
Pepyk Rakušan mě dal kontakt na nějakého Schmittbergera, německého vládního zmocněnce pro problémy německých firem se sídlem v Plzni.
Od Martina Štěpánka jsme dostali kontakt na Zdeňka Polánku, emeritního motocyklového závodníka, nyní podnikatele s jistým vlivem ve Strakonicích a okolí.

BTKEA8 byla hotová, ovšem pouze virtuálně. Teď ji bylo třeba zhmotnit a to mě odpoutalo od židle ve dveřích prodejního oddělení. Květen 1996 stál ve znamení cestování.
Deska se měla vyrobit a osadit v Čechách. S panem Schmitt-Walterem jsme navštívili dr. Poše ve firmě ASIX, ing. Sturze v MEV Praha a ing. Hodíka v TTC Praha. U posledně jmenovaného byla deska vyrobena a osazena.

Naší základnou se staly Strakonice, kde měl Schmitt-Walter pronajatý byt. Samozřejmě mě také ukázal svou filiálku, SWAC Bohemia. Tu založil koncem roku 1994 ve Volyni, ale už za necelý půlrok se firma přestěhovala do Strakonic, do areálu strakonické velkopekárny.
Při prvním pohledu na ten dlouhý dřevěný barák mě napadlo, že jsem tohle kdysi viděl už jednou. V Dachau.

Ale uvnitř baráku byly dvě dobře vybavené dílny, sklad a tři hezké kanceláře. Tu nejhezčí, se štukovým stropem, lustrem a rustikálním nábytkem, jako by z kuchyně Ludvíka XIV, sdílel jednatel firmy Václav Panuška se sekretářkou mgr. Annou Hlavovou.
Druhou kancelář obýval vedoucí výroby ing. Jan Roháček a sdílel ji s obrovským rýsovacím prknem. Nikdy jsem nepochopil, na co to tady potřeboval. Ale sám vím, jak těžko se člověk loučí s věcmi, které ho obklopovaly půl života, ale které pojednou ztrácejí svou funkčnost. Mluvím o věcech, aby bylo jasno.
Hezkou kancelář, spíš laboratoř, měl ing. Jiří Dušek, odpovědný za výstupní kontrolu.
Paní Hlavové a ostatním pánům jsem byl panem Schmitt-Walterem představen jako jeho spolupracovník a autor nového hardwaru.

Poté mě Schmitt-Walter ještě ukázal obě dílny s jejich osazenstvem.
Pokud se nemýlím, byli tam pánové František Vojík, Jiří Polánka, Josef Sedláček, Milan Novák, Vladimír Novák, Radek Hříbal, Radek Jón, Jaroslav Randák, Aleš Klíma, Vacík, Václav Linzmajer a Jiří Limpouch.
Mezi dvěma posledně jmenovanými došlo zakrátko k nějakému nedorozumění a pan Limpouch firmu opustil. Po důvodu tohoto nedorozumění jsem se nikdy nepídil, protože mě do toho jednak nic nebylo a jistě bych dostal od každého účastníka a pozorovatele nějakou jinou verzi.
Nevím, co si všichni pomysleli, když jim pan Schmitt-Walter sdělil, že se se mnou nesetkávají naposledy.

A co jsem si pomyslel já?
Z toho, co jsem dosud viděl v Ödenpullachu a nyní ve Strakonicích se mě SWAC Bohemia jevila jako typická servisní firma, která především dodává své zaměstnance na montáž do Německa.
V době Schmitt-Walterově nepřítomnosti byl faktickým vládcem firmy Václav Panuška, který činil veškerá důležitá rozhodnutí a kterému se neodvážil nikdo ze zaměstnanců odmlouvat.
Panuška měl nesporné organizační schopnosti, které byly znásobené jeho kontakty z nedávné minulosti. Ovládal dobře německý jazyk. O vlastním předmětu podnikání SWACu toho moc nevěděl. Myslím, že ho to ani nějak nezajímalo, protože měl ještě dostatek vedlejších činností. Jedna, nikoliv bezvýznamná, spočívala převážně v prodeji a montáži zabezpečovacích zařízení.

Kluky na dílně měl na starosti ing. Jan Roháček, dříve konstruktér ve strakonické Zbrojovce. Měl u nich autoritu, ale zaroveň dost trpěl pod Panuškovým pantoflem.
Paní magistra Anna Hlavová byla před nástupem u firmy učitelkou na strakonickém gymnáziu. Nevím, kterýmy všemy jazyky vládla, ale němčinou výborně. Pro firmu byla nepostradatelná.
Inženýr Dušek byl sluníčkem podniku. Vždy v dobré náladě a ochoten se zasmát i tomu nejpitomějšímu vtipu, aby neurazil. Později všem ukázal, co v něm doopravdy vězí.
O účetnictví se starala externí firma inženýra Jaroslava Špety.

K dílně se ještě vrátím, ty kluky jsem lépe poznal až později.

Ve Strakonicích jsme se už dlouho nezdrželi, ještě ten večer jsme odjeli do Mnichova. Tedy odjeli, auto řídil Schmitt-Walter. Noční jízdy byla jeho specialita a těch jsem si s ním potom zažil ještě mnoho. Já už jsem si tenkrát v noci jezdit netroufal, byl jsem oslňován protijedoucími vozidly. Můj táta na to v mém věku trpěl taky, nazýval to šeroslepostí. Já se s tím trápil ještě dalších nějakých 10 let a potom se ukázalo, že jde o dnes celkem banální problém- začínající šedý zákal. Po desetiminutové operaci bylo po oslňování.

Schmitt-Walter chtěl už konečně vidět tu BTK-desku v akci. K životu jí měli probudit bratří Schullerové, kteří byli autory softwaru. Ještě ten týden mě udělili audienci.
Už neumím popsat pocity, s jakými jsem tenkrát do Mindelheimu jel. Ale dopadlo to, jak jsem si představoval, že by to mohlo v tom lepším případě dopadnout. V principu všechno šlapalo, jen tu a tam se něco zadrhlo.
Schullerové měli výborný testovací systém. Za ten den jsme vychytali všechny mouchy, oni ve svém softwáru a já musel párkrát škrábnout do mého tišťáku. Potom už BTKEA8 jela jak měla a já jí vítězně na druhý den přinesl do SWACu.
Schmitt-Walter už byl v obraze, samozřejmě Schullerům ještě večer zavolal. Pochvalně zamručel, řekl ať ty změny zanesu do schematu a vygeneruji definitivní prototyp.
Jinak už tento týden pro mě nic nemá. Mohu ale rodině vyřídit, že si mě příští týden moc neužije. Desku jsme museli uvést do seriové výroby, to prý bude v TTC, ale tam se rýsují nějaké problémy, takže se podíváme do Tesly Praha a do ZAT Příbram.

Jó takhle se to holt dělá. Já se měl tenkrát, když jsem Praze nabízel své přístroje, obrátit na nějakou starou struktůru. Ne na nějakého dizidenta primátora. Ale nějak mě to nemrzelo. A teď už vůbec ne.

Opět jsme jeli do Čech a opět na noc. Už jsem si na to pomalu začínal zvykat. Během těch předešlých jízd jsme probírali především technické věci. To bylo nutné, protože Schmitt-Walter si sedl do auta někdy už dost unaven a bylo nutné neustále o něčem tlachat. Ale tentokrát bylo všechno jinak.
Byl ve skvělé náladě, probírali jsme věci spíše privátního charakteru. Po nějakých devadesáti kilometrech zastavil u dálniční restaurace McDonalds, hned vedle pokusného jaderného reaktoru v Ohu.
Vzpoměl jsem si na Danušku, která vždy, když jsme okolo tohoto místa projížděli, nařizovala mě zavřít okna a větrák přepnout na vnitřní cirkulaci. To jako k vůli té jaderné elektrárně.

A my jsme zde dnes pojedli karbanátek se salátem v žemli a přiťukli si nějakou kapalinou s bublinkami na tykání.

Stefan je člověk, který si dokáže každého v krátké době získat. Jak jeho pracovní styl, tak i životní tempo jsou velice rázné a kdo s ním dokáže udržet krok, toho bere.

Kromě svých technických dovedností, které vždy dokáže dokonale obchodně využít, je také trochu bohém. Říkám záměrně "trochu". On by uměl být bohémem i na plný úvazek, o čemž jsem se během let mnohokrát přesvědčil, ale to se zase neslučuje s jeho primárním posláním vizionáře a vynálezce.

Nějaké bohémské geny jistě získal od svého otce Karla Schmitt-Waltera, známého německého operního baritona a wagnerovského pěvce. Ten byl v době, když jsme se se Stefanem poznali, již třináct let po smrti.
Stefan mě jednou vyprávěl, jak se ke svému rodnému jménu on a jeho sourozenci dostali. Jeho otec se původně jmenoval Karl Schmitt, ale když už mu to zpívání začalo docela jít, usoudil, že Schmitt (Kovář), se v Německu jmenuje pomalu každý dvacátý a tak si zvolil takové břeskné rozšíření rodového jména.
Proč zrovna Walter, to Stefan nevěděl. Prohodil jsem, že jsem u nějakého Waltera v Jinonicích začínal jako soustružník.
"Ne, ten to být nemohl", odtušil.
Po nějakém čase jsem mu tu Waltrovku, nebo aspoň to, co po ní zbylo ukázal, když jsme jeli navštívit nějaký výzkumák pod Vidoulí.

Stefan měl ještě další tři sourozence. Michaela, právníka, na kterého jsem ale za celou dobu narazil pouze jednou a dost letmo, což mohu říci rovněž o sestře Elisabeth, profesorce v Berlíně. Tuším, že jsme se setkali na Stefanově svatbě s Mariou.
Zato Alexe, také právníka, jsem během času poznal dost dobře. Všichni byli o mnoho starší, než Stefan, což bylo dáno tím, že se narodili v prvním manželství páně Karla Schmitt-Waltera.
Stefanova maminka Linda pocházela z Maďarska, a to se na jeho temperamentu asi také nějak muselo projevit.

Stefan byl už nějaký čas rozvedený. Jeho bývalka, Američanka Afra McGlaun byla po čertech hezká ženská, zrovna tak, jako jeho dvě dcerky Felicia a Fiona.
Jednou mě požádal, abych mu zdigitalizoval 8mm film ze svatby bratra Alexe. Na tom filmu jsem ho s Afrou uviděl.
"Jak jsi mohl odejít od týhle ženský?" zeptal jsem se.
"No, ona odešla ode mně. Vůbec jí nešlo do hlavy, že obyčejná nevzdělaná holka z bavorské vesnice může mít víc citu a pochopení, než vysokoškolsky vzdělaná dáma z nejlepší společnosti."
Takhle nějak podobně mě to řekl. Je to už mnoho let a úplně přesně si to nevybavuji.

Ale bylo to tak, že si tenkrát na výpomoc v domácnosti a hlídání dětí zjednali nějakou Mariu z jakéhosi Ödenpullachu. A jiskřička přeskočila.

Když jsme pozdě večer dojeli do Strakonic, zašli jsme ještě do pizzerie na Velkém náměstí. To byl Stefanův oblíbený lokál, kam často pozval své hosty ale i své zaměstnance. Tentokrát ale neobjednal své špagety aglio e olio, pouze sedmičku vína.
Řekl mi, že by si přál, abych si udělal úsudek o té jeho strakonické firmě a jejich zaměstnancích. Ty kluky z dílny znal a všichni jeho zaměstnanci v Německu je akceptovali. Ale o tom firemním vedení měl jisté pochyby. Zvlášť, když ti strakoničtí montéři občas v Ödenpullachu něco interního před jeho lidmi utrousili a ti mu to hned s radostí přišli napráskat.

Stefan nechtěl mít ve Strakonicích nějakou montovnu ve dřevěném baráku za strakonickou pekárnou. Měl dost dobré mínění o českých vývojářích a konstruktérech a chtěl v Čechách výhledově vybudovat technologické centrum, vhodný objekt už dokonce zakoupil.
Ale především, chtěl přenést celou svou výrobu do Strakonic. Dosud vše běželo tak, že ze Strakonic přijela parta do Ödenpullachu a tam sestavila během týdne, deseti dnů, celou měsíční produkci. Bylo-li třeba, přijeli kluci častěji. Mělo to výhodu, že odpadly celní komplikace. Na straně druhé to takhle v devadesátých letech nešlo dělat do nekonečna.
Proto, než se do toho vážně pustí, chtěl aby SWAC Bohemia začal bezpečně fungovat, jako normální firma.

Stefan mě požádal, ať se mu na tu firmu nezaujatě po nějaký čas dívám a potom mu podám návrh, co a jak by se mělo změnit, aby všechno šlapalo, jak má.
Jeho důvěra mě dost potěšila. Ten návrh by mě dal dost velkou volnost, která by se nechala zneužít. Snad proto s tím čekal, až budeme sedět proti sobě a čumět si z očí do očí.

Dosud nikoho ve SWACu Bohemia nepřekvapovalo, že se motám kolem firmy. Přijížděl a odjížděl jsem vždy společně se Stefanem a to jsme ještě jezdili do Prahy, takže mě brali spíš jako nějakého odborného tlumočníka. Až když jsem začal jezdit sám, někteří zpozorněli.

Příležitostí k nahlédnutí do kuchyně SWAC Bohemia se naskytlo dost. Připravovala se domácí Messe, tedy prezentace firmy v prostorách místní průmyslové školy. Firma se také měla, ovšem nějak polovirtuálně, zůčastnit Brněnského vzorkového veletrhu v srpnu.

V červenci jsem navštívil Teslu Praha, abych dojednal podmínky sériové výroby BTKEA8. Ale nevypadalo to, že ta firma bude dostatečně flexibilní. Stefan mě také vyjednal audienci u inženýra Hudce, ředitele ZAT Příbram a tam mě přišlo, že už je ve věci seriové výroby dost předjednáno.
Nakonec ale desku dostala do výroby firma TTC, vedená ing. Hodíkem. S TTC jsme v minulých týdnech několikrát vyjednávali o spolupráci a Hodík nám udělal nejlepší nabídku a dobré termíny dodávek.

SWAC se připravoval na účast na BVV- Brněnském vzorkovém veletrhu. Přivezl jsem do Strakonic fotografie pro katalog, který jsme tam měli prezentovat. Rovněž vybavení pro připravovanou laboratoř.
S Roháčkem, Duškem a Hlavovou jsme si docela dobře rozuměli, jen Panušku jsem téměř neviděl. Buď někde nakupoval zabezpečovací zařízení, nebo to zařízení někomu někam montoval.

Roháček mě představil nového spolupracovníka, pana Palečka. Byl to mladý kluk, průmyslovák s docela dobrým odborným přehledem. Roháček s ním byl velmi spokojen.
Navrhl jsem Stefanovi, že by mohl převzít zkušební pole. Ale Paleček byl kromě jiného také dost iniciativní, což se mu ukázalo být u firmy SWAC Bohemia osudným.
Už čtrnáct dní od svého nástupu do práce podal výpověď. Oddůvodnil ji tím, že pod takovým debilem, jakým je Václav Panuška pracovat nebude.

Bylo to v době mé nepřítomnosti. Stefan s Palečkem pevně počítal pro naší účast na BVV a tak chtěl vědět, co se stalo. Já to jel rychle do Strakonic vyžehlit.
Manželé Palečkovi bydleli v nedalekých Volenicích. Paní Palečková, čerstvá učitelka, zde dostala své první místo a také služební byt.
Tady jsem je navštívil a Palečka lámal, aby tu svou výpověď vzal zpět. Řekl jsem mu, že má důvěru německého vedení firmy a že pan Schmitt-Walter s panem Panuškou promluví. Nakonec se mě ho podařilo přemluvit, aby svou výpověď vzal zpět.

Chtěl jsem vědět co se ve SWAC Bohemia děje a Stefan o to více taky. Od Panušky jsem se toho moc nedozvěděl a ostatní také nebyli příliš ochotní se k případu vyjadřovat.
Ale jeden zaměstnanec byl nakonec upřímný.

Stefan rozhodl, že celou záležitost budeme řešit až po brněnském veletrhu, dost mu záleželo na zdárném průběhu naší účasti.

Se Stefanem jsme ráno 15. srpna nejprve zajeli do Prahy, kde jsme měli dohodnutou návštěvu v TTC u ředitele Hodíka a jeho zástupce Bočka. Předali jsme jim konektory pro BTKEA8, které nebylo možné zakoupit v Čechách. Porada, týkající se výroby naší desky, trvala do oběda. Na ten jsme všichni zašli k Vladařovi na Maltézské náměstí.
Oběd se trochu protáhl, protože oba pánové se uvolnili a trochu rozpovídali. Po obědě jsme vyrazili směr Brno a tam jsme dojeli až za tmy.
Nastalo hledání našeho hotelu. Měli jsme sice plán města, které zas není tak moc velké, ale přesto jsme trošku zabloudili. Tma byla jak v ranci a nikde živáčka.
Zachránili nás policajti, kteří se pojednou odkudsi vynořili. Nejprve jsme dostali (našemu mnichovskému autočíslu odpovídající) pokutu za to, že jezdíme po pěší zóně a potom se ochotně nabídli, že nás budou k hotelu navigovat.
Jeli jsme za jejich vozem, pochopitelně dál po té chodecké zóně, protože tak to bylo k hotelu nejkratší.

Následující čtyři dny byly pro mne v tomto roce ty nejklidnější. A také jsem se dost sblížil s Jirkou Duškem, Honzou Roháčkem a Ančou Hlavovou. Každý večer seděla celá osádka naší firmy u někoho na pokoji a povídali jsme si. Jednou jsem navrhl, že si zahrajeme hru na pravdu.
Nikdo to neznal, tak jsem vysvětlil pravidla, že jako jeden z nás si sedne uprostřed pokoje na židli a ostatní mu budou, jeden po druhém, říkat co se jim na něm líbí a co ne. A potom si na tu židli sedne někdo další a skončí to, až se všichni vystřídáme.
To se jim líbilo, tak jsem si sedl na židli jako první a všichni se pokoušeli mě něco drobného vytknout.
Byl jsem zvědav, jestli řeknou Panuškovi aspoň něco z toho, s čím se obracejí na mě. Ale nikdo ani nemuk, byli z něj všichni podělaní.

Naše prezentace neproběhla úplně k naší spokojenosti. Ukazovalo se totiž, že o naše produkty na východních trzích není žádný zvláštní zájem.
Nejlépe mě to vysvětlil jeden starší inženýr ze Škody Plzeň: "U nás je mnohem jednodušší postavit ke každé páčce jednoho ukrajinského vědce, který ji obslouží za chleba s máslem."
Když viděl, jak na něj vyjeveně civím, pokračoval již srozumitelněji: "Víte, pro nás je daleko jednodušší spojit každé tlačítko jedním drátem s kontrolérem, než serielně přenášet všechna data sem a tam.
Je to nejen jednodušší ale přinese to i okamžitou zaměstnanost pro většinu, protože se nikdo nemusí nic nového učit. Konečně, je to i rychlejší na opravy a tím pádem i levnější", uzavřel.
"No, vy budete brzy čumět", pomyslel jsem si.
Teď už mě bylo jasné, proč máme v Čechách jenom jednoho zákazníka, který u nás nakupuje ve velkém- Škodu Auto.
Protože to dostali od Audi nařízeno.

Ale nakonec jsme se přece jenom dočkali jistého zájmu, ovšem z trochu jiného kouta. Z pána, který si na našem stánku nechal od Stefana všechno důkladně vysvětlit, se vyklubal asistent profesora Vladimíra Maříka, děkana elektrotechnické fakulty pražského ČVUT a zeptal se, jestli bychom tohle vše v Praze také mohli ukázat.
Bodejď ne!
Stefan navázal v Brně ještě několik dalších nadějných kontaktů a poslední večer nás všechny pochválil, jmenovitě i Palečka, který se velmi snažil.

20. srpna v poledne jsme se oba opět vydali do Prahy, zatímco ostatní rozebírali a stěhovali expozici do Strakonic.
V TTC jsme převzali a naprogramovali čtyři hotové destičky, jakousi nultou sérii. S Hodíkem a Bočkem jsme probrali některé podrobnosti budoucí spolupráce a tentokrát už bez nějaké večeře v dobré restauraci. Pospíchali jsme do Strakonic, kde jsme den ukončili v Alexově pizzerii na Velkém náměstí.
Na druhý den byla ve firmě s Roháčkem a Duškem porada, ohledně testování. Pozdě odpoledne jsme vyjeli směr Mnichov.

Ale už o čtyři dny později jsme byli opět v Praze Holešovicích, kde jsme Hodíkovi předali materiál na další desky. Opět výrobní porada, opět bez večeře, tu jsme zase absolvovali u spolehlivého Alexe ve Strakonicích.
Nazítří jsme zařizovali laboratoř pro Jirku Duška, kterou Stefan z Mnichova v kufru svého auta přivezl. Během dne měl Stefan dlouhý pohovor s Roháčkem a večer jeden rovněž dlouhý s Panuškou.
Druhý den jsme relativně brzy vyrazili k návratu do Mnichova. Stefan už do firmy vůbec nezašel.
"Musím tě seznámit s Jardou, to je moc zajímavý člověk" řekl mi a já se podivil, kde on tady na nějakého Jardu narazil.
"Má v Kaspersky hory takovou chata, jak tomu říkáte."
No, tak to jsem byl zvědavej.

Do Kašperských hor jsme přijeji od Nezdic, projeli náměstím a na jeho konci odbočili do prava na silničku, kterou jsem ještě neznal a která končila v Tuškově. Odtud pokračovala v daleko skromnějším formátu až do Dlouhé vsi u Sušice.
Jarda Dolák měl svojí "chata" hned na začátku Tuškova na velkém pozemku, skrz který protékal Opolenecký potok, plný pstruhů.
Bylo to v údolí nad kterým se tyčil majestátní hrad Kašperk. A ta Jardova chata byla hezká vilka, ve které trávil se svojí milou a hezkou manželkou weekendy a dovolené.

Jarda Dolák byl opravdu zajímavý a velmi příjemný člověk. Se Stefanem se poznali už v době, kdy byl Stefan zaměstnán u Siemense a dostal nějaký úkol na projektu u firmy Audi v Ingolstadtu. Jarda tam měl řídící pozici a tak se poznali, sblížili, dá se říci skamarádili.
Stefan, když se později osamostatnil, přemlouval Jardu aby pracoval s ním, ale Jardovi se to jevilo jako dost riskantní a zlomit se nenechal. Měl holt u Audi svojí jistotu.

Dostalo se nám hezkého uvítání a pohoštění. Potom Stefan s Jardou probírali nějaké plány do budoucna, protože se blížila doba, kdy by Jarda za nějaké dva, tři roky měl nastoupit do penze a Stefan měl plnou hlavu záměrů, o kterých tady ještě bude řeč.
Rozloučili jsme se pozdě odpoledne, ale já jsem Dolákovy ještě mnohokrát, spolu s Danou, v Kašperkách navštívil. A po letech jsme se s Jardou sešli ve SWACu.

Tenhle měsíc byl velice turbulentní, ale ukázalo se, že to ani v příštím čase nebude jinak, ještě po dlouhá léta. Ale právě tenhle život mě bavil, byl jsem mlád, teprve 54 let.

Brzy po veletrhu přišla pozvánka z Prahy a tak jsem dostal příležitost navštívit po mnoha letech mojí Almu Mater na Karláku. Štefan zde držel přednášku a já to překládal.
Už nevím s jakým úspěchem, ale asi to nebylo zas tak podstatné, profesor Mařík chtěl Stefana nejspíš poznat. V následném "kuloárním" rozhovoru jej pozval k účasti na zakládajícím setkání "Společnosti pro bus- systémy a komunikaci" na pražském ČVUT. Zůčastnit se mají velké firmy, třeba Siemens, nebo Telekom, Rhode und Schwarz ale i ZAT z Příbrami.
A z mnichovské Uni má přijet professor Bender.
Takové pozvání se samozřejmě neodmítá.

Stefan se rozhodl, že rozšíří vedlejší činnost firmy SWAC Bohemia o činnost překladatelskou a obchodní. Koupil totiž práva na nějaký automatizační software a rozhodl se nechat přeložit manuál do češtiny a nabídnout produkt na českém trhu. Na překladu pracovali Anča Hlavová Jirka Dušek, Paleček a Panuška Vlastimil, mladší bratr Václava.
S Vlastimilem, který byl na přímluvu bratra čerstvě přijat, jsem měl tu čest se seznámit už dříve, kdy na nějaké oslavě v hospodě "U hasičů" mě vylil na hlavu skleničku bílého vína, když zakopl o nohu mé židle.
Jak se později ukázalo, byl to milý chlapík, kterého měl ve firmě každý rád a který si skrze své vědomosti získal autoritu a akceptaci u všech kolegů.

V říjnu měl už Stefan jasno, jak bude ještě před zahájením sériové výroby jeho strakonická firma strukturována. Bude mít tři pilíře: Vývoj, výrobu a vedlejší činnosti. Těm bude poskytovat servis sekretariát.
On bude prvním jednatelem, já druhým a Panuška třetím. Já budu plně zodpovědný za vývoj softwaru a hardwaru, Panuška s Roháčkem ponesou stejnou měrou zodpovědnost za výrobu a vedlejší činnost.
To se mě zdálo dost rozumné, já budu mít opět čas na vývoj a Roháček snad Panušku ubrzdí, když nebudu přítomen. V tomhle bodě jsem se poněkud zmýlil.

Také jsme si ujasnili, že pokud budu jednatelem firmy, musím být také jejím zaměstnancem. Dohodli jsme se, že se tak stane, až vstoupí nová struktura firmy v platnost, to jest v lednu, nebo začátkem února 1997.
O platu jsme jsme se dohodli, že to bude nějaká symbolická částka, která pokryje náklady na mé cesty a ubytování.

Do konce roku zbýval už jen měsíc a já jel do Strakonic řešit další průšvihy. Jednak se zpožďovaly dodávky z TTC. Do Ödenpullachu přišla faktura na překlad manuálu, ale bez překladu. Pan Paleček podal opět výpověď a pan Linsmajer si stěžoval, že nedostal vánoční prémii 3000 Kč.
Samozřejmě by se to nechalo vyřešit telefonem a počkat na blížící se vánoční besídku ve Strakonicích, které jsme se se Stefanem měli zůčastnit, ale vzhledem k mému budoucímu postavení u firmy jsem sedl do auta a jel to řešit osobně.

Zpoždění dodávek od TTC bylo zaviněno výpovědí ředitele Hodíka. Z toho, co mě řekl nějak nebylo jasné, jestli ho vyhodili, nebo šel sám, ale ujistil mě, že ta časová prodleva bude opět dohnána, o to se postará jeho bývalý zástupce a nyní nástupce ing. Boček. No, ještě že máme v záloze ten ZAT Příbram.
Hodík mě požádal o schůzku v Praze, hned po Novém roce.

Práci na překladu Václav Panuška stopnul, protože Anču Hlavovou a Jirku Duška nasadil na práci jinou s oddůvodněním, že se nejprve musí udělat to, z čeho jsou hned peníze. Samozřejmě jsem já zase stopnul tu práci, "ze které byly hned peníze". Tak byl překlad překvapivě do druhého dne hotov, prý scházelo jenom pár stránek.

Pan Paleček svou výpověď zdůvodnil stejnýmy argumenty, jako už před časem. Zdůraznil, že nemůže garantovat, že se bude pořád držet zpátky. To už byl dost pádný argument, abych mu popřál pro budoucnost všechno nejlepší. Byla ho sice škoda, ale měl se pokusit svůj problém s Panuškou řešit jinak. Věděl přece, že má Stefanovu a moji podporu.

S Linsmajerem to bylo jiné. V nedávné minulosti se mezi ním a ostatními kluky na dílně něco stalo. Neměli ho prostě rádi. Ten spor s Limpouchem byla jen špička ledovce. Roháček mě natvrdo řekl, že ho tam prostě nechtějí. A to řekl také o pár dní později na poradě Stefanovi, který přijel na vánoční besídku.
"No dobrý, tak ho vyhodíme" rozhodl Stefan.

Večer, než jsme na besídku vyrazili, jsme to spolu probírali. V té době jsem ještě ve Strakonicích u Stefana bydlel.
"Ty ho chceš opravdu vyhodit? Vždyť je to jediný člověk, který se s tvými lidmi domluví, když strakonická parta přijede do Ödenpullachu. A vzpomeň si, jak je tam oblíbený."
"Nojo, ale když ho tady nemají rádi?"
"Já ti řeknu proč ho nemají rádi. Říkají o něm, že tvým lidem leze do zadku. Ale on jim do zadku neleze, prostě jim rozumí a s nimi se domluví."
"Co by si s tím dělal ty?"
"Když teď budu mít pod sebou ten vývoj, vzal bych si ho ke mně, aspoň organizačně."
"ok."

Linsmajer zůstal a odvedl ještě kus dobré práce. A také na sobě dost zapracoval. Stefan nikdy nelitoval, že jsme Linsiho podrželi.

Po Novém roce 1977 jsem se sešel na obědě v Praze v restauraci U Vladaře s Hodíkem. Vysvětlil mě, proč opouští firmu TTC.
Nebyl spokojen se svým platem. No, kdo z nás už je. Ale v té době plat 35 000 Kč pro špičkového manažéra opravdu nebyl nic moc.
Řekl mi, že založil firmu pro poradenství, organizaci a sprostředkování a momentálně je činný pro jednu společnost, která rozvíjí v Čechách mobilní telefonní síť.
A že by mu bylo potěšením, být pro naší firmu také užitečným.
Vyjádřil jsem přesvědčení, že si naši spolupráci dokáži dobře představit. Nakonec, byl to docela příjemný chlápek.
Ale od této schůzky jsme o panu ing. Hodíkovi již nikdy více neslyšeli. Tak se stala výhradním výrobcem všech komponentů našich systémů firma ZAT Příbram a toho jsme nikdy nelitovali.

V lednu 1997 se Stefan rozhodl pro definitivní restrukturizaci firmy SWAC Bohemia. Určil tři samostatná obchodní odvětví.
Produkce (vedoucí Roháček), vývoj (vedoucí já), lokální obchod (vedoucí Panuška).
Ten lokální obchod neviděl Stefan moc rád. Zároveň uznával, že tato činnost byla důležitá k udržení pracovních míst v době, kdy nebylo mnoho zakázek.

Byl jsem jmenován druhým jednatelem, po Stefanovi. Třetím jednatelem byl stanoven Václav Panuška. Asi se mu to moc nelíbilo.
Ne, že by mu někdo šlapal na paty, ale holt mu scházela ta jeho bývalá volnost. Měl ještě ty své vedlejšáky, zkrátka, 30. listopadu 1997 nás na vlastní žádost opustil.
Rozešli jsme se v dobrém, ale na mě musel být asi dost naštvaný, i když mě to nikdy nedal znát. Chodil pravidelně na naše oslavy a ještě po letech jsme se scházeli, ještě s jinými kolegy, každý čtvrtek na pivku "U červotoče".

Jelikož platy našich zaměstnanců ležely nějakých 10% pod místním průměrem, zvýšil Stefan všem spolupracovníkům plat o 20%. To bylo nutné, abychom neztratili ty nejschopnější.

V dubnu 1997 jsem se stal pevným zaměstnancem SWAC Bohemia. Pro svou mateřskou firmu jsem ale ještě dva roky pracoval jako volný vývojář.
Až v lednu 1999 jsem byl v Ödenpullachu zaměstnán v pozici projektového inženýra, protože nám to se Stefanem oboustranně přineslo pár malých výhod.
To ovšem znamenalo, že čas, po který nedlím ve Strakonicích, budu trávit v nově založeném vývojovém oddělení v Ödenpullachu. To oddělení vedl věčně usměvavý Herr Brehm. Moje životní zkušenost a instinkt mě dávaly tušit, že tenhle chlápek bude pěkná svině. A taky že byl.

Připadalo mě, že Stefan někdy neměl ve výběru svých zaměstnanců příliš šťastnou ruku. Nechápal jsem, proč nabral do své bavorské firmy sice levné spolupracovníky, kteří ale vůbec nic užitečného nepřinesli. Že to nedělal bez rozmyslu mě bylo jasné, ale důvod jsem nechápal.

Jednoho Rusa dostal přes pracovní úřad jako vývojáře s tím, že velkou čast jeho mzdy proplácel pracovní úřad. Z Valerije ale nikdy nic pořádného nevypadlo. Seděl jenom celý den na internetu a vyhledával a vyhledával.
Byl to ale takový dobrácký chlapík, kterého měli všichni rádi. Asi proto, že toho moc nenamluvil. Na vánočních besídkách si ho šprýmaři každoročně dobírali, jak je prý na tom dobře, protože už za pár dní si může vyhledat u popelnic ten nejkrásnější stromeček. To už bude po vánocích gregoriánského kalendáře, ale ty vánoce ruské, ortodoxní, budou teprve začínat.
Stefan zaměstnal také dva Vietnamce, jednoho jako řidiče, druhého jako vývojáře. Řidiče Tringa brzo zase vyhodil, protože se ukázalo, že nemá řidičský průkaz. Ten druhý, Tran, byl údajně vývojář. Dostal za úkol implementovat do mého operačního systému KAOS nějakou jednoduchou aplikaci. Když jsem byl v Ödenpullachu, seděl u stolu za mými zády a já celý den slyšel jak ze sebe vyráží "sajse, sajse", čímž měl na mysli německé Scheiße, neboli lejno. Němci to slovo používají ve smyslu našeho "doprd...".
Jednou mě Brehm donutil přijet ze Strakonic na otočku do Mnichova, abych Trana popostrčil. Ještě ten samý den jsem se vrátil zpátky, protože jsem měl na druhý den domluvený termín s doktorem Vlastislavem Zuntem, naším právním zástupcem v Českých Budějovicích.
Jediný profesionál v téhle skupině byl Norbert Lenz. To byl fajn chlap a já ho měl rád. Nebyl ovšem kmenovým zaměstnancem, byl na volné noze, jako nedavno ještě já a tak po čase odešel za lepším do Spojených států.
Trochu tajemnou roli hrála ve firmě Simone Lang. Byla Stefanovou důvěrnicí, spíše sekretářkou i když oficiální sekretářkou tam byla taková nafrněná nána.
Simone jsem jednou letmo zahlédl jak bere roha, když jsem Stefanovi přivezl do jeho pronajatého domku v Oberhachingu nějaké papíry ze Strakonic.

Nejúděsnější figura v celém tom ansámblu byl jistý Herr Beckmann, člověk zodpovědný za kontrolu financí. Vždycky jsem si myslel, že majitel firmy by si svoje finance měl ohlídat sám, ale asi to u firmy této velikosti už není možné a proto majitel zaměstnává někoho, kdo to dělá za něj.
Tenhle Beckmann skutečně nad výdaji držel ochrannou ruku a když jsem jednou potřeboval něco ve Strakonicích investovat, tak mě to stopnul. Samozřejmě jsem šel za Stefanem, který tu investici povolil. Beckmann mě poté předevšemi nařkl, že jsem mu vrazil do srdce nůž, takový debil to byl.
Zakrátko poté zorganizoval v rámci teambuildingu v jedné lesní restauraci na okraji Mnichova dvoudenní seminář, který vyšel na několikanásobek mé investice.
Dobře jsme se tam najedli, napili, hodně se mluvilo, i já tam měl přednášku o naší strakonické filiálce, ale pochybuji, že ten seminář někomu něco přinesl.

Po nějakém čase se ukázalo, že je pan Beckmann podvodník, který firmu rafinovaně okrádá. Byl na hodinu vyhozen, a na jeho místo nastoupil Armin Sand, prima chlápek, se kterým jsem až do konce mého působení va SWACu výborně vycházel.

Brehmovi se nelíbil můj častý pobyt ve Strakonicích ale nikdy mě nedokázal dát nějaký smysluplný úkol. Asi proto, že žádných smysluplných úkolů nebylo. Ale trval na tom, že musím nejméně půl měsíce sedět v Ödenpullachu. No, s tím jsem hodlal co nejrychleji něco udělat.

Stefan přes zprostředkovatelskou firmu zaměstnával skupinku indických programátorů. Čas od času nasedli tihle čtyři chlapíci do letadla, které je dopravilo do Mnichova. Tady týden až čtrnáct dní tvořili systémová řešení pro Stefanovy zákazníky, tedy automobilky VW, Audi, Skoda. Pobývali ve Stefanově firemním bytě v romantickém sídlišťátku An der Ottosäule, hned vedle domu, kde jsem v sedmdesátých letech bydlel také.
Indové měli v této branži výtečnou pověst a poměr cena/výkon byl velice výhodný. Dnes by se programování řešilo po internetu, ale to bylo tenkrát nepředstavitelné. Takže ty letecké cesty to jejich výborné score dost umenšovaly.

"Poslyš, nechtěl by si to zkusit s českými programátory, ti naši mladí kluci jsou taky dobrý. Aspoň to pořád odevšad slyším, koukni třeba na mě" povídám Stefanovi.
"Hm, dobrý ty mladej kluku. Ale už jsem o tom taky přemýšlel. Zkus dát něco dohromady..."

Už v září 1998 byl u nás jako vývojový pracovník zaměstnán Dr. Martin Satorie, a Stefan s ním byl spokojen. Nicméně Martin začal brzy vyvíjet pozoruhodné iniciativy, o kterých zde ještě bude řeč.

Ale nic nebránilo tomu, aby se nerozjela akce "Programátoři", která přivedla do firmy partu výborných chlapíků, kteří se do našich "starých struktůr" okamžitě a bez problémů integrovali. A já měl o důvod víc se ve Strakonicích zahnízdit, protože ti kluci byli pochopitelně svěřeni do mé obedience, tedy do vývoje a čím byli úspěšnější, tím více zalézal Herr Brehm do ulity a posléze mě už raději nechal na pokoji.

Postupně u nás nastoupili Ing. Milan Masák, Dr. Adam Kalbáč, Mgr. Dan Panuška, Mgr. Hynek Petrák, později Ing. Pavel Krejčí a ještě později externista z Prahy Patrik Modesto, kteří velmi rychle nahradili Indy.
Kluci přišli na inzerát, nabízející zajímavou práci v Německo-České firmě. Nejprve dost koukali na náš dřevěný barák, ale byli ujištěni, že vedle baráku brzy vyroste budova vývojového oddělení.
A vyrostla, sice z kontejnerových buněk, ale se vším komfortem.

V Praze byla opravdu za účasti mnoha firem a profesora Bendera ta "Společnosti pro bus- systémy a komunikaci" založena a já dostal příležitost být u té události také. Ale v hlavě mě utkvěl pouze závěr akce- výlet parníkem po Vltavě.
Následkem založení společnosti byl Stefanův dar dvou Wintouch s S5 řízením pražskému ČVUT. Linsi jim to tam přijel do laboratoře nainstalovat i s jednoduchým demoprogramem řízení motoru.
Mělo to dosti značný úspěch a Linsi byl požádán o demoprogram k příležitosti druhého setkání společnosti. Předvedli to tam s Jirkou Duškem.

Stefan měl v Čechách velké plány, o kterých bude později ještě řeč. Naší firmě se začalo dobře dařit a tak jsem trávil v Čechách stále více času a nemohu říci, že by se mě to nelíbilo.

Tady si trošku odskočím. Nestačil jsem se zmínit, že mě to sdílení strakonického bytu se Stefanem moc nebavilo. Připadal jsem si tam, jako před lety u Springerů v Ludwigshafenu, kde jsem měl vyhraženou pohovku v kuchyni.
Tam jsem byl sice vítan, s láskou a porozuměním, ale já si stejně připadal jako vetřelec. U Stefana to bylo samozřejmě jinak, ale tak jako tenkrát, jsem se snažil rychle osamostatnit.
Asi by nebyl problém sehnat nějaký menší byt ve Strakonicích, jenomže to město mě tenkrát nějak zvlášť nezaujalo. Připadalo mě mrtvé, snad to bylo tím, že jsem tady nikoho pořádně neznal.

V sobotu a neděli jsem nechával auto stát a coural se po okolí. Nejprve podle Otavy Podskalím do Dražejova a zpátky se vrátil přes Virt a Starý Dražejov. Další výlet byl na kopec Kuřidlo a potom jsem prozkoumal Šibeniční vrch a divil se, jak sem mohl zabloudit ten Švanda dudák na cestě z Dražejova do Řepice. To už musel být asi hodně nametený.
Jednou jsem také prošel osadou Habeší až nahoru k větrolamu, kde se terén opět lámal a poskytoval nádherný výhled na Šumavu a v údolí na malou vesničku, ležící u malebného rybníka.
Jó, kdybych býval tušil, že právě tam jednou vyhodím svou poslední kotvu.

Potom už jsem objevoval jenom Otavu pod Strakonicemi, Slaník a tůně v Hajské na druhé straně řeky. Toť vše.
Samozřejmě dnes vím, že to zdaleka vše není, ale tenkrát se mi to tak jevilo.

Na večeři jsem občas chodil k Alexovi na Velké náměstí, dnes je tam obchod s bicykly. Alex se později se svým společníkem přesunul do historické restaurace "U města Prahy" na výjezdu ze Strakonic, a tady jim to velmi dobře klapalo. Oni se tu italskou kuchyni naučili v Německu a zřejmě od Italů, protože všechno, od pizzy až po tiramisu, chutnalo velice autenticky, tak, jak jsem to po dlouhá leta znal. Po nějakém čase se ti dva bohužel rozešli a už to přestalo být ono, což neleželo na jejich kuchařském umění, nýbrž na objektech, které si zvolili jako nové místo působení. Škoda, genius loci bývá někdy velkým dílem úspěchu restauratéra.

Na Palackého náměstí byla taková trampská hospůdka, snad je tam dodnes. Tam jsem často rád zašel. K jídlu byl jenom takový standard, jaký lze dostat v každé trampské hospůdce, ale na večeři tam nikdo snad nechodil, protože večer to netrvalo moc dlouho a objevilo se pár chlápíků s kytarami a potom se zpívalo a zpívalo, dokud šenkýř neřekl, že je toho pro dnešek už dost.

Zmínil jsem se, že mě Martin Štěpánek seznámil se Zdeňkem Polánkou, kdysi vývojovým konstruktérem, později továrním jezdcem a úspěšným závodníkem strakonické Čezety.
Zdeněk měl v té době dobře fungující firmu ve Volyni, městečku, které se honosilo být jednou ze bran Šumavy, nějakých dvanáct kilometrů od Strakonic vzdáleného.
Se Zdeňkem jsme se občas scházívali, bydlel ve Strakonicích a tak jsem se ho jednou zeptal, nevěděl-li by o nějakém malém bydlení v tom podšumavském skvostu.

Samozřejmě, že věděl. Jeho obchodní partner Miroslav Jakubec, jednatel firmy Schaumann, vlastnil hezký byt, ve kterém ubytovával své "zahraniční pracovníky". Jenomže ti vzbuzovali nevoli ostatních obyvatel, členů družstva, vlastnícího zbytek toho domu. Čert ví, čím jim vadili, asi proto, že tam byla každý měsíc jiná parta a že měli černé vlasy a asi si tam také vodili děvky.

Jakubec byl nadšen, že do bytu dostane někoho slušného, nota bene s německým autočíslem. V tom se trochu pomýlil, protože ten barák byl plný komoušů, až po střechu. Ale také je možné, že jim to provedl naschvál. No, tenkrát už moc nekousali.

Byt o dvou místnostech, kuchyňce a koupelně jsem dostal velmi výhodně. Vše bylo velmi čisté a vyhodil jsem, se svolením majitele, pouze azbestem vyložené elektrické topení. Nejprve jsem mu ale musel popsat vztah azbestu k našim dýchacím cestám, protože mojí nevoli k těm kamnům nechápal.

Následujících pár let jsem si ve Volyni velmi užíval. Nejprve jsem se seznámil s historií místa. To dělám ostatně vždy, když se někde, byť jen dočasné usadím, ale zpočátku jsem toho o městě mnoho nevěděl.
Kdosi mě řekl, že se ve Volyni nalézá Country Club a tak jsem se tam hned vypravil. Nemyslím, že to mělo něco společného s tím, co jsem si pod klubem představoval. Ale po cestě jsem objevil již nefunkční pivovar, s čapí rodinkou na komíně.
Také mě byl doporučen Hotel Ostrovec. Tam jsem později zval důležitější zákazníky, kteří naší firmu navštívili. Ale ještě před tím jsem Ostrovci přeložil jejich jídelní lístek do němčiny protože ta jejich verze byla německému návštěvníkovi nesrozumitelná.

Také jsem věděl, že je v místní tvrzi museum a nedaleko odtud židovský hřbitov. Ten byl bohužel nepřetržitě uzamčený, takže jej znám pouze z pohledu ze zdi, na kterou jsem si jednou vylezl.
Křesťanský hřbitov je nad Volyní na vrchu Malsička. Dost mě překvapilo, že jsem na náhrobcích spatřil jen zřídka symbol kříže. Ale ostatními křesťanskými symboly se jen hemžilo, holubice, palmová ratolest, jen za ten kříž, jakoby se pozůstalí nějak styděli.

Také jsem si hned prohlédl nedalekou vesnickou památkovou rezervaci Náhořany. Opravdu, nádhera. Až na ty všudypřítomné dráty elektrického vedení a nejen dráty, ale i tlusté kabely, které vlály nad tím selským barokem. Copak to neumějí zakopat do země, když už tam chtějí mít rezervaci?
Tohle ovšem tenkrát nebyl problém jenom Náhořan, v tom jsme byli za Bavory o padesát let nazpět. Dnes už se to o mnoho zlepšilo, ale bohužel jenom v těch "rezervacích".

Pokračováním volyňského hlavního náměstí, náměstí Svobody, je ulice Palackého. A v její ose, o nějakých šestset metrů dále a o sto metrů výše stojí velmi dobře viditelná kaple Anděla Strážce. Tam jsem se musel hned vydrásat, už ten týden, kdy jsem se přistěhoval.
V ulici Palackého mě zaujali dva řezníci, obchod s potřebami pro domácí zvířata, květinářství a obchod s elektronikou pana Villnera na straně levé, pokud by jste sestupovali z náměstí dolů k mostu přez Volyňku.
Na straně pravé byl také jeden obchod s elektronikou, obchod s delikatesami jak hlásal jeho štít, penzion paní Kadlecové, trochu zasunutá bývalá synagoga a v tom čase diskotéka v Žižkově ulici, a uplně dole další řezník.

Ten "Obchod s delikatesami", takhle to měl opravdu ve štítu, jsem navštívil poprvé už začátkem devadesátých let a uvedl mě do něj Martin Štěpánek, během jedné z našich šumavských výprav.
Byl to rodinný podnik a majitel se staral, aby byl obchod velmi dobře zásoben kulinářskými specialitami z celého světa, nebo alespoň ze spřátelené Evropy. Bohužel, po jeho předčasné smrti ten obchod zanikl a jeho hezkou dceru jsem potom vídal prodávat uzenky u řezníka naproti.
Když tenkrát ty "Delikatesy" ještě fungovaly, nebyl ten řezník odnaproti nic moc. Pokud tam někdo vstoupil, cítil takový komický zápach, nemohu říct smrad, ale holt to tam nějak nevonělo. Taky tam neměli moc zákazníků.

Největší obrat měl ten druhý řezník, o pár kroků níže, tam se to točilo a také vonělo, protože prodával i hotová jídla. Jenomže k jeho smůle a neštěstí jisté dívky, kterou v noci opilý srazil autem, opřel o zeď místního bordelu a ujel, jeho řeznictví zaniklo, protože pochopitelně ztratil zákazníky.
Mezitím ale také zaniklo to třetí řeznictví, skrzemá tu konkurenci řezníka druhého, když mu to ještě jelo.
Zbylé první řeznictví, to páchnoucí, koupil bohatý pan Hradský, majitel jatek ve Strakonicích a přivedl jej k rozkvětu. Tam jsem potom vídal tu okatou holku z "Delikates".

Hned pod tím zaniklým obchůdkem s lahůdkami, měla penzion Galerie paní Kadlecová, manželka produkčního z Barrandova. Byla místní rodačkou, asi si splnila nějaký dávný sen a musím přiznat, že to tam měla hodně pěkné. Velká komnata v přízemí s vysokým stropem, dubovými stoly a obrovským krbem, který bohužel nepříjemné čmoudil.

Až nějaký expert, který se na to už nedokázal koukat, poradil paní Kadlecové, že buď musí o pár metrů prodloužit komín, nebo vstup do ohniště o polovinu zmenšit. Moc mu nevěřila, tak jenom nechala z cihel na sebe volně poskládaných postavit takové zůžení a ono to opravdu krásně fungovalo. Ani nevím, jestli to tam není do dneška, protože to tam ještě hodně dlouho stálo. Snad věřila majitelka, že se ten krb ještě nějak polepší.
S paní Kadlecovou mě taky seznámil Martin a tím jsem měl u ní vždy dveře otevřené, dokonce měl to privilegium si přivést do zahrady Galerie svého Archibalda.

Jednou mě v té zahradě paní Kadlecová představila takovou bledou paní, která vypadala, jako by po léta nespatřila slunce.
"Alenka se u nás zotavuje", řekla mě významně, jako bych měl Alenku znát. No, po těch letech strávených v cizině jsem neměl šanci poznat někoho ze světa paní Kadlecové, ale než jsem opět došel domů, tak jsem si tvář té bledé paní pomalu domaloval. Jo, tak tohle bejvala kdysi ženská ...

Na dolním konci Palackého ulice měl obchod s elektrickým zbožím pan Villner a už ani nevím, jak jsme se dali dohromady, nejspíš jsem si poprvé u něj koupil náhradu těch vyhozených azbestových kamen. Potom jsem jej dvakrát, třikrát navštívil v jeho domku za volyňským nádražím a seznámil se s jeho příjemnou manželkou.
Jejím koníčkem byly domácí potřeby, tedy jejich prodej a ten realizovala nejprve v obchodě svého manžela a později, když převzali takový miniaturní obchodní dům v Podskalské ulici ve Strakonicích, měla už svůj vlastní obchod.
Jak už tak řeč plyne, zmínili se Villnerovi, že mají hromadu rodinných videoclipů na magnetických páskách, které však pomalu ztrácejí ostrost. Pochopitelně, ty magnetické vrstvy se prokopírovávají jedna do druhé a výsledek vidíme, když nám třeba dnes v televizi ukáží originální záznam z "Balady z hadrů".

Naštěstí jsem uměl jejich analogové pásky zachránit, tedy zaznamenat je v jejich současném stavu v digitální podobě. Na otázku, co za to jako chci, přál jsem si slevu na kolekci jistých lukrativních příborů z kolekce paní Villnerové. Tu kolekci mě za ta videa věnovala.

Od Villnera byl k mostu přes Volyňku už jen skok. Na druhém břehu, jen pár kroků proti proudu stály dva skvosty, které spojoval jez Šimákova mlýna. Na jedné straně byla originální plovárna, na straně druhé Šimákův mlýn.
Plovárna je prý nejstarší přírodní v Čechách, začala se budovat v roce 1939 a dnes je chráněnou kulturní památkou. Vodou ji napájí horská Volyňka, takže nic pro milovníky Středomoří.
Na tabuli, udávající teplotu vody, bývá pry napsáno až o tři stupně více, než ve skutečnosti. Ale nikdo si to asi nepřeměřuje.
Autorem projektu plovárny byl inženýr Václav Kolátor, který byl rovněž autorem proslulé plovárny pod Barrandovskými terasami v Praze.

Přeběhneme-li přez jez na druhou stranu Volyňky a to po velkou část roku to nebývá problém, stačí sejmout sandály, tak stojíme před Šimákovým mlýnem.
Nevím jak dnes, jestli se tam vůbec ještě mele mouka, ale chleba se tam zaručeně nepeče, tak jako tenkrát. V době, když jsem Volyni poznával, stávala před mlýnem každý den fronta lidí toužících po ještě horkém pecnu chlebu, který se ve mlýně pekl. Dodával se také do pár vybraných prodejen v okolí.
V Čechách jsem doposud nepoznal chutnějšího chleba, při vší úctě k mnoha malým pekárnám a jmenovitě k Cajsovi ve Vlachově Březí, Rendlovi v Sušici, nebo chlebu z pekárny ve Zlivici, které dnes patří k mým nejoblíbenějším.
Když zemřel mlynář Šimák, zemřel s ním i jeho chléb.

Výše jsem se zmínil, že jsem zahradu penzionu Galerie směl navštěvovat s Archibaldem. To byl můj psík, západosibiřská Lajka, půl vlk, půl nějaký Husky.
Rusové tohle plemeno zavlékli do střední Evropy. Původně ho používali ke střežení Gulagů ale když ti psi už neměli co střežit, objevili jeho skvělé lovecké vlastnosti, takže Lajka byla ustanovena loveckým psem, nejprve na východě Německa, později se skřípáním zubů i na západě.

Můj mnichovský přítel Pepík Hajda byl tímhle psem z nějakého důvodu okouzlen, obstaral si psí holčičku a ta když dospěla, zajel s ní nějakých 400 kilometrů na sever do bývalé DeDeronie, kde se tihle psi houfně vyskytovali.
Lajka, tak Pepík tu svou fenku opravdu pojmenoval a tady nebudu hodnotit jeho fantazii, si v bříšku nazpět přivezla asi pět překrásných štěňátek. Ta, když přišla na svět, opět učarovala mé ženě. Tenkrát jsem jejímu naléhání bohužel podlehl. Moje volba by bývala padla na jiného psíka.

Já jsem si vždy přál českého Fouska. Fousek už snad musel na lovu doprovázet knížete Václava, tak staré to bylo plemeno. Jednou jsem se zmínil Petrovi Štěpánkovi, že bych si takového psa také přál. Petr mě doporučil nějakého zkušeného chovatele z Klatovska a s tímhle chlápkem jsme se rychle domluvili.
Jenomže on mě ohromil sdělením, že mě štěně předá v Klatovech na náměstí, že to prý jinak nejde.
Takže já bych vůbec nepoznal prostředí, kde štěňátko vyrůstalo, ani jeho maminku, sourozence, natož tatínka. Doufám, že jsem Petra moc nenaštval, když jsem toho chovatele poslal do háje a použil jsem slovo ještě peprnější.

Se sousedy v "bytovce", jak byl náš domicil obyvately okolních domků a vilek despektně nazýván, jsem vycházel dohromady dobře. Jen jednou, když jsem si pekl husu, si postěžoval pán nade mnou na nesnesitelný zápach vycházející z mého kuchyňského okna. To bylo ale tak asi vše, čím jsem mu vadil.
Můj soused na patře, pan Pavel Kovačič, byl předsedou místní organizace KSČM. Byl to takový dobrácký strejc, který se během jakékoli naší konverzace úzkostně vyhýbal politickým tematům.
Naštěstí jsme našli několik temat jiných, dozvěděl jsem se od něj třeba leccos o přírodních pozoruhodnostech okolí.
Měl chatu někde nahoře na Volyňce a tvrdil mě, že se v okolí toho místa vyskytují Vltavíny. To mě dost překvapilo, protože jsem s jistotou věděl, že se tady Vltavíny nevyskytují ani náhodou.
Nicméně, když jsme se po nějakém čase navždy loučili, přinesl mě, zabalený do hadříku kámen o velikosti dětské hlavičky, o kterám prohlásil, že jest to vltavín, který mě na památku věnuje.
Kdyby to byl ten zelený kamínek, které jsme kdysi sbírali jako děti ve Svratce, nebo spíš Frišávce na škole v přírodě v Jimramově, byl bych byl dnes dávno za vodou.
No, nebyl to Vltavín, ale byl to moc hezký minerál, plný zvláštních bublin a šupin, dodnes mě leží na psacím stole. Na toho souseda mám docela hezkou vzpomínku.
V okolí jsem už mnoho jiných lidí nepoznal. Jen když jsem se večer s Archibaldem vracel z procházky podle Volyňky, čekávala na nás občas jedna mladá slečna ve vrátkách zahrady hezké vilky, aby se s ním pomazlila. O pár kroků za ní stával její ostražitý tatínek.

Archibald si občas umanul, že si spolu vyrazíme do večerních ulic. Ne, že by měl nějakou tělesnou potřebu, ale prostě ho bavilo se po těch ulicích courat. Mě se to moc nehodilo, protože večer jsem už čuměl na televizi a vylepšoval svou zanedbanou češtinu, ale vyřešil to Villner, který mě výhodně prodal recordér, na který jsem si zajímavé pořady nahrával.

Jednou takhle v noci, couráme s Archinou v přilehlých ulicích, když se z jednoho domu ozval zlostný povyk: "Das ist nicht eine dreizehnjährige, die ist schon mindestens sechzehn."
Byl to dům našich romských sousedů, hemžící se hromadou dětí nejrůznějšího věku. Před domem stál automobil německého výletníka, který byl pohoršen tím, že mu byla ku zábavě podstrčena "šestnáctka", namísto "třináctky", jak bylo asi původně domluveno.

V tom domku se o pár týdnů později konala bujará oslava, ku které se sjelo mnoho hostů ze široka a daleka. Celou noc nikdo v sousedství nezamhouřil oka. Já jsem ráno zjistil, že byl můj auťáček poničen zvláštním způsobem. Nejprve kdosi rozbil okénko zadních dveří a pokusil se odklopit zadní sedadlo, hledaje za ním snad poklad. Když ale seznal, že je za sedadlem jakási bedna, rozbil ještě sklo "pátých" dveří, aby konečně objevil, že bedna je Archibaldův cestovní pokojík.
Když policie tu věc prošetřovala, vypověděli komouši z horních pater našeho domu, že moje auto celou noc řvalo a oni nemohli spát. Moje ložnice bohužel ležela na opačné straně domu.

Měl jsem v té době pronajatou garáž v objektu volyňské Léčebny dlouhodobě nemocných, ale ten den jsem se vrátil z velmi náročné "Poslední leče" a už jsem byl líný tam vůz zaparkovat, zvláště, když před vraty mé garáže občas stálo auto jisté doktorky, mající noční službu, které činilo potěšení mě namíchnout.
Jednou jsem šel na ní žalovat jejímu šéfovi, primáři volyňské nemocnice. Ten si mě blahosklonně vyslechl a poté pravil "Pane, já, když vás vidím, tak mám před sebou Waldemara Matušku, vy jste mu strašně podobný, myslím hlavně těmi vlasy. On tady byl jednou na léčení..."
No, a tak co s tím.

Archibald se mnou necestoval pokaždé, když jsem vyjel z Mnichova do Strakonic, protože někdy mé cesty vedly také k různým jednáním do Prahy, nebo Budějovic a to by se mu vůbec nelíbilo, takže zůstal doma v Mnichově.
Pokud jsem byl ve Volyni sám, zašel jsem občas do studentské hospůdky "U boty". Tam to vířilo životem, Volyně je studentským městečkem se střední a vyšší průmyslovkou.
U boty můj večerní kulturní volyňský život končil, ale jen do té doby, kdy se přítel Polánka rozhodl se svým partnerem Jakubcem otevřít ve Volyni vinárnu.

To se stalo v létě 2002. Slavnostního otevření vinárny "Sklepení" se zůčastnilo překvapivě mnoho hostů z kulturní scény. Že přisel Jiří Lábus, mě nepřekvapilo, měl chalupu tady někde za rohem, ale producíroval se tam taky Martin Dejdar a určitě tam bylo ještě mnoho lidí z tohoto oboru, ale koho já bych tady po třiceti letech měl ještě znát.
Radost jsem měl z Ivy Janžurové, která přišla se Stanislavem Remundou a jejich dcerou Sabinou. Iva je sestra mého dávného kamaráda Pavla, na kterého jsem v té době ztratil kontakt. Požádal jsem ji, aby předala Pavlovi spojení na mě. Remunda celý náš rozhovor bedlivě sledoval, ale neshledal na něm nic závadného a tak se mě podařilo s Pavlem opět kontkt navázat a zažít s ním ještě pár chvilek z posledních deseti let jeho života.
Krátce před oslavou mých kulatin, na které se Pavel společně se svou ženou Janou II. chystal přijet, mě Jana oznámila, že její Pavlíček odešel stavět lodě do nebeských doků.
O Pavlově korábu, který si postavil na zahradě svého domku v Miloticích, už povídám na jiném místě těhle vzpomínek.

Umělci, kteří se otevření vinárny zůčastnili, měli s vinárnou nějaký záměr v rámci divadelního souboru PIKI, ale nevybavuje se mě, že bych tam později nějaké představení shlédl.
Vinárnu v podzemí radnice jsem rád navštěvoval. Scházeli se tam zajímaví lidé a vedly se, jak jinak, zajímavé řeči.
Zdeněk měl ve sklepích pod radnicí takové klece, které si zájemce mohl pronajmout a uskladnit své víno, samozřejmě spolehlivě uzamčené. I o to víno se Zdeňek dokázal postarat, měl ve Strážnici spolehlivého dodavatele, vinaře, kterého jsem osobně poznal, když jsme se Stefanem, našemi manželkami, pár kamarády a několika obchodními přátely na Zdeňkovo doporučení jednoho dne uspořádali na Moravu výlet.

Radniční sklepy se táhnou pod náměstím, po kterém denně projede tisíce aut a ne tak ledajakých. Volyně leží na tahu Strakonice - Strážný a tak městečkem projíždí mnoho TIR-kamionů, jedoucích do, nebo z Pasova. Žasnu, že se to náměstí do dnes nepropadlo a ještě víc nechápu, proč nemá Volyně žádný obchvat, o kterém se léta jen mluví.

Po nějakém čase, když už bylo zřejmé, že mé působení ve Strakonicích bude trvalejšího rázu, jsme se s Danuškou začali poohlížet po nějakém důstojnějším bydlení, konkrétně nějakém domku se zahradou. Samozřejmě jsme hledali nejprve ve Volyni, ale v té době nic za rozumnou cenu nebylo. Nakonec jsme našli hezkou chaloupku na druhé straně Otavy, v malebné vesničce, ležící na břehu velkého rybníka.
Dnes jsem tomu rád, protože na těch krpálech kolem Volyně bych už asi s námahou houbařil, kdežto procházka lesy Blatenské pahorkatiny, posledního výběžku Brd, je pro mne procházkou rajskou zahradou.

Ještě celý rok to trvalo, než byla naše chaloupka přetvořena podle mých představ, ale potom přišlo loučení, s paní Kadlecovou, Kovačičem, Jakubcem a osazenstvem Boty a Sklepení. S Polánkou a Villnerem jsme se z očí neztratili.

Dnes navštěvuji Volyni už jenom jednou za rok, abych zaplatil příspěvkovou známku tamnímu rybářskému svazu.

Stefan jezdil do Strakonic bez vyjímky přes Kunžvartské sedlo, tedy hraniční přechod Philippsreut/Strážný. To mělo svůj dobrý důvod v dobře vystavěné silnici na německé straně a protože jezdil téměř vždy na noc, aby ráno mohl být včas na poradě ve firmě, volil tuhle, podle jeho názoru rychlejší a bezpečnější cestu.
Jednou, a bylo to hned na počátku, nejel v noci. Bylo krásné slunečné odpoledne a on spatřil krátce před obcí Čkyně, vysoko ve stráni na levé straně silnice nádherné hospodářské stavení. Pohledem ze silnice vypadalo spíše jako zámeček. A ten pohled mu už zůstal nesmazatelně vězet v hlavě.
Později se tam vypravil na výzvědy a zjistil, že statek se jmenuje Sedlec, je opuštěn a pomalu se rozpadá. V tu chvíli se rozhodl, že tenhle statek musí být jeho.
To už měl v Prachaticích agentku, paní Vlčkovou, kterou nejprve požádal o pomoc s legalizací svého pobytu v republice a později s nákupem imobilií a pozemků. S Vlčkovou ho seznámil Panuška.
A tahle paní opravdu dokázala ten statek Stefanovi koupit a s ním všechny celkem bezcenné pozemky široko daleko okolo. Na co to potřeboval, mě tenkrát nebylo vůbec jasné. Krávy určitě chovat nechtěl.

Ale Stefan to měl vymyšleno geniálně. Na pozemcích v údolí měl v budoucnosti vzniknout obchvat Čkyně a tím by jejich cena dosti vzrostla. Na pozemcích ve stráni chtěl vybudovat fotovoltaický park. A ve statku mělo vzniknout technologické centrum, jakési školící středisko pro jeho zákazníky. Taková škola v přírodě pro manažéry.
I název už nosil v hlavě- Technopolis.

Statek se nacházel v dosti havarijním stavu a před zahájením rekonstrukce bylo třeba provést zabezpečovací práce. Stefan se mě zeptal, jestli by tyto práce nemohla provést stavební firma mého bratra Bohouše, se kterým jsem ho před časem seznámil.
Bohouš si Sedlec prohlédl, ale nějak se mu do toho jít nechtělo. Vymlouval se, že neumí německy, ale já měl pocit, že se mu nechce vystrčit zadek z Prahy, potažmo z Loutí, kam svojí stavební činnost přenesl a kde měl hezkou chatu a provozoval myslivost.
Ale aby nás zas tak úplně neodmítl, řekl, že zná jednoho zkušeného stavebního inženýra, který ovládá němčinu a je to přesně ten člověk, kterého hledáme. A poslal nám Mirka Bílka.

Mirka jsem poznal na průmyslovce. Chodil do vedlejší třídy, takže nevím, jaké podával výkony, ale na poli volnočasových činností byl velice zdatným svazáckým funkcionářem.
Po maturitě jsme se skoro třicet let neviděli až do dne, kdy jsme na sebe náhodou narazili před rozhlasem na Vinohradské třídě. Šli jsme to setkání zapít do vinárny hned vedle rozhlasu a povídali si, co všechno děláme.
Já byl tenkrát ještě podnikatelem a hledal jsem v Praze kontakty na můj obor- zabezpečení ochrany životního prostředí. Mirek šéfoval pražským kominíkům. Nelezl s nimi pochopitelně po střechách, řídil instituci, která to měla na starosti. A mě už začalo v hlavě rotovat, jak bych ty jeho komíny mohl spojit se svým oborem.
Jenomže než jsem stačil formulovat nějaký dotaz, vypadlo z Mirka: "Hele, měli by jsme založit nějakou akciovku!"
"Jak, akciovku? Co by jako ta akciovka měla dělat?"
"Normálně, akciovka. Ty přineseš kapitál a já dodám nápady..."
Bylo krátce po revoluci a takhle asi vznikaly v té době ty "akciovky".

Potom jsme se s Mirkem opět léta neviděli, ale teď stál před námi v obleku s kravatou, plný sebevědomí. Na Stefana udělal dobrý dojem, i ta jeho němčina docela ušla.
Byl přijat a léta se SWACem spolupracoval ve všech stavebních záležitostech. Já z něj měl v minulosti vždy trochu nepříjemný pocit, nepatřil mezi lidi, se kterými jsem harmonoval. Na straně druhé jsem nepoznal nikoho, včetně mě, komu by Mirek nějak uškodil.
Když jsem se brášky zeptal, kde na tohodle chlápka narazil, řekl, že s ním chodí hrát karty. A dodal, že když chce v Čechách stavitel sehnat zakázky, tak se hospoda obejít nedá.

Sedlec byl staticky zajištěn a připraven k rekonstrukci. Tu připravila inženýrská kancelář Stefanova velmi dobrého přítele Jörga Hampeho ve Wolfratshausenu.
K Hampemu jsem Mirka jednou uvedl, potom si tam už mnoho dalších cest našel sám. Ale z té první návštěvy jsem si odnesl zajímavý zážitek.
Mirek byl kuřák cigaret a když jsme vylezli z auta, tak si okamžitě jednu zapálil. Tu měl vypálenou ještě dřív, než jsme k Hampemu došli a mě docela zajímalo, co s tím vykouřeným vajglem udělá.
Nic, pořad to žmoulal v dlani. Až když jsme procházeli malým parčíkem, udělal podpatkem v trávníku důlek a vajgla tam zakopal.
A skoro omluvně mi řekl: "Víš, když vidím, jak je tady na ulici čisto a nikde žádný odpadní koš, tak to nedokážu jen tak zahodit." No, v Praze by s tím asi problém neměl.

Plány na výstavbu Technopolisu byly velkolepé. Z původní stavby měla zůstat pouze stáj, která měla klenutý strop. Tady si Stefan představoval rustikální jídelnu. Z hlavní budovy měly zůstat vnější stěny, vnitřek měl být kompletně nový. A zbylé hospodářské budovy měly být nahraženy novými moderními ubytovnami pro hosty.

Ale to nebyl jediný objekt, o který Stefan projevil zájem. Jednou mě zaúkoloval, abych se na zpáteční cestě ze Strakonic do Mnichova podíval na jistou chalupu ve Žďáru u Protivína.
Je prý už dojednáno, že tam někdo od něj přijede a objekt si prohlédne.
"Ty seš dobrej, na zpáteční cestě. Přes Protivín..." Připadal jsem si jako Švejk na své anabázi.
Chalupou se ukázala být hezká vilka prvorepublikového střihu, trochu zašlá, ale v okamžitě obyvatelném stavu. Byl jsem vpuštěn dovnitř a směl si vše natočit na video. Foťák jsem ssebou na cesty bohužel netahal, protože jsem měl videokameru. Ta byla tenkrát a ještě dlouho potom pro fotodokumentaci zcela nevhodná. Stefanovi ale videoclip stačil.
Také se vysvětlilo, jak přišel na tu "chalupu" - vilka stála ve Žďárských chalupách.
Ostatně stále stojí, nádherně zrekonstruována.

Nevím, kolik takových objektů si Stefan ještě nechal prohlédnout. Organizovala mu to zřejmě ta prachatická Vlčková.
Že se nakonec všechny Stefanovy velkolepé plány neuskutečnily a to i navzdory velkým hospodářským úspěchům naší firmy v následujících letech, mohou události, které mají svůj počátek v nákupu jistého objektu, který se měl stát základnou pro naši budoucí výrobu.

Jakkoliv se naše výroba zdárně rozjela, stále někde něco drhlo. Byly to většinou věci organizačního charakteru, především záležitosti celní, se kterými nikdo z nás neměl velké zkušenosti. Ale i ze strany státní správy byly nám a jiným podobným podnikatelům házeny klacky pod nohy. V té době to neměla firma našeho typu vůbec lehké.
Překvapivě se věci počaly měnit až od chvíle uzavření dnes tak proklínané "oposmlouvy" v roce 1998.
Pojednou se s úřady nechalo mluvit a úředníci byli lidštější. Ale třeba to byla jenom náhoda a já si vše dávám do nesprávných souvislostí. Tím ovšem nechci říci, že překážky zmizely jak mávnutím kouzelným proutkem, zbylo jich ještě dost.
A pravda také je, že jsme v té době získali, či lépe řečeno od konkurence přetáhli, výtečnou celní deklarantku Verunku Makovcovou, která odváděla po další léta skvělou práci.
Otěhotnět si dovolila až po našem vstupu do EU.

Naproti areálu strakonické velkopekárny, která nám dosud poskytovala asyl, se nacházela rozestavěná budova, patřící firmě Pramen.
A jelikož firma Pramen se nacházela v likvidaci, obcházel Stefan mlsně tohle staveniště a představoval si svou budoucí velkokapacitní výrobnu.
Když se od ředitele místní pobočky Pramene ing. Hembery dozvěděl, že budova je na prodej, okamžitě pověřil své právní zastoupení, kancelář Zunt & Zunt v Českých Budějovicích zakoupením objektu.

Myslím si, že Stefana s panem doktorem Zuntem seznámila asi také jeho agentka Vlčková, ale mohu se mýlit. V každém případě to byla prvotřídní volba. Doktor Zunt byl advokát prvorepublikového střihu. Starší prošedivělý gentleman s knírkem, motýlkem a v perfektně sedícím obleku na jeho zaoblenějším těle. Hovořil skvěle německy.
Stefan jím byl okouzlen. Než mě s ním seznámil řekl, že takhle by si představoval advokáta ve starém Rakousko-Uhersku. No, proč ne. Ale kde by se zas v Budějicích dnes nějaký vzal, po těch všech letech.
Ale měl pravdu, na mě udělal Zunt také velmi dobrý dojem, především jeho přístup ke svým klientům. Jeho kancelář v Mánesově ulici vedla jeho pravá ruka, JUDr Zdeněk Petr, velice přjemný chlapík, ale Zunt tam byl suverénem.
Zuntův syn Vlastislav přednášel v Praze na univerzitě právo a měl také svou právní kancelář, v lukrativní poloze na Barrandově. Vedl ji Mgr. Petr Morávek, se kterým jsme společně v budoucnosti vybojovali také několik bitev.

Veškerá jednání ohledně koupě Pramene byla vedena s panem Jaroslavem Richtrem, likvidátorem Pramene a jeho advokátem JUDr. Petrem Adamíkem.
Z naší strany byla jednání vedena JUDr. Zdeňkem Petrem za ZUNT Budějovice a později Mgr. Petrem Morávkem za ZUNT Praha.

Ta jednání musela být asi dost složitá, protože objekt byl zastaven hned u několika banek, třeba u Union Bank AG čtyřicetipěti miliony, u jisté soukromé osoby devíti miliony a u Komerční banky miliony čtyřmi.
Jelikož se Union Bank později svých nároků vzdala, byla cena objektu likvidátorem stanovena na 2 miliony korun a potvrzena nezávislým odhadcem, který odhad na zakázku Komerční banky vypracoval.
Obnos měl býti předán v hotovosti 31.října 2001 v jisté kanceláři na Staroměstském náměstí.

Dnes mě nepřijdou dva miliony korun jako nějaké moc velké peníze, ale tenkrát to opravdu byly a my jsme je museli nějak po kapsách dopravit na ten Staromák.
Navrhl jsem Stefanovi, že peníze zabalíme a strčíme do igelitové nákupní tašky, kterou ponesu. Jistit to budu svou bouchačkou, samozřejmě legálně drženou. Šťastně jsme se dostali z Václavského na Staroměstské náměstí, aniž bylo zapotřebí nějaké střelby.
Peníze převzal v kanceláři likvidátor Jaroslav Richtr, takový samolibý prcek, který před námi ještě dost dlouho machroval, než nás propustil s papíry, potvrzujícími, že rozestavěná budova v Heydukově ulici ve Strakonicích, patří SWACu.
Teď mohl Stefan konečně smysluplně ve Strakonicích investovat a také s přestavbou budovy Pramenu okamžitě započal.

Pokoušeli jsme se získat ještě další objekty patřící k Pramenu, především pozemky, ale pánové z realitní kanceláře Rychter a Adamik podnikli pojednou několik podivných kroků k tomu, aby nebylo možno odprodat zbylé části. Vložili na objekt další zástavní právo a tím v podstatě znemožnili další odprodeje areálu.
JUDr Petr od budějovických Zuntů zvažoval podání žaloby na realitní kancelář, protože svojí činnost má zaměřovat na odprodej nemovitosti a nikoli odprodej znemožňovat.
V každém případě jsme již žádné další nemovitosti nezískali.

Začátek července 2001 jsem trávil v Ödenpullachu a tam mě zastihl e-mail od Honzy Roháčka:
"Jak jsem ti včera říkal, Jindra Králík v neděli na kvalifikačních závodech v Klagenfurtu obsadil 3. misto v kategorii neprofesinalů a kvalifikoval se na mistrovství světa na Hawai. Stefan o tom byl samozřejmě informován naším zpravodajcem (právě mu skončila třínedělní dovolená a nastoupil do prace)...".
K Jindrovi Králíkovi se hned vrátím, ale tady se musím krátce zmínit o našem "zpravodajci".

Kolega Dr. Martin Satorie byl velice iniciativní zaměstnanec. Své postřehy z pracoviště, ale i z mimopracovních aktivit svých kolegů shrnoval do zpráv, které, nevyžádané, nepravidelně posílal Stefanovi. Ten je obratem posílal mě a já jsem ta hlášení zase ukazoval Roháčkovi. Nikdo jiný o tom neměl vědět, ale jak notoricky známo, no, už asi víme, co chci říct.
Ale Satorie byl jediný, který se o tom kolečku nedozvěděl, to zas musím ocenit.

Jindra Králík, vyučený elektrikář, byl nejmladší z kluků na dílně. Všichni ho měli rádi pro jeho veselou a přímou povahu. V práci uměl zabrat, ale byl také iniciátorem různých užitečných mimopracovních akcí a kromě toho všeho byl také všestranný sportovec.
Jak už z Honzova majlu vyplývá, Jindra se úspěšně zůčastnil kvalifikace Ironmana a na tu Havaii opravdu odjel. Potřeboval na startovné, cestu a pobyt nějakých 65 tisíc a ty od svých sponzorů dostal. Stefan byl mezi nimi.
Jindra nebyl na Havaii naposledy, ale neptejte se mě, jak dopadl, to nevím. Nebyl profesionál, ale byl u toho a to se počítá. Profesionálem se stal až po letech u záchranného hasičského sboru Jihočeského kraje. Před časem proběhla místním tiskem zpráva, že Jindra vytáhl ve Strakonicích jakéhosi zoufalce z vody, který vypadl z lodi pod jezem- smrťákem do místa, ze kteráho většinou není návratu. Takový ten vodní válec...

V té době měla firma SWAC Bohemia spol. s r.o. Strakonice 23 zaměstnanců, z toho dvě ženy. Ve výrobním sektoru pracovalo 11 zaměstnanců, v administrativě, fakturaci a obsluze dovozu/vývozu 2 zaměstnanci. Zbytek zaměstnanců pracoval ve vývoji, nebo poskytoval servis výrobě. Kupříkladu ing. Dušek byl pověřen kontrolou kvality a přejímáním osazených tištěných spojů od firmy ZAT Příbram.
Výstupní kontrola byla velice důležitá, protože se zabalené produkty posílaly k mateřské firmě SWAC GmbH Ödenpullach, odkud již bez jakékoli kontroly byly rozesílány koncovým zákazníkům v Evropě, Střední a Jižní Americe a v Asii.
Těmi zákazníky byly především firmy VW, Audi a Opel, kde byly naše ovládací pulty montovány do technologických linek. V těch sloužily jako místo styku "člověk - řízení linky". Téměř veškeré svařovací linky v koncernu VW byly vybaveny našimi ovládacími pulty. Vzhledem k neustálé inovaci při výrobě automobilu, docházelo vždy při přechodu na výrobu nového typu, k celkové rekonstrukci linek a tím byl zajištěn neustálý odbyt našich výrobků.

Obrat firmy SWAC Bohemia za posledních 11 měsíců v roce 2000 činil něco více, než 26 milionu Kč. Mohl by být ovšem mnohem vyšší, kdyby naše vývojová skupina byla schopna vytvořit vlastní produkt s příznivější cenou a tím dostupnější na dalších trzích, pro které byly dosud naše produkty drahé.
To byl také jeden z důvodů, proč Stefan koupil budovu, kde by na 1800 metrech čtverečních bylo vybudováno oddělení, zabývající se projektováním a realizací kompletních automatizovaných pracovišt.

Ta stavba Pramene vypadala z venku celkem obstojně. Ve sklepích stála ale dost vysoko voda a muselo se okamžitě začít se záchranými pracemi. Ty se ještě nechaly ufinancovat z kasičky, ale na další výdaje, třeba na nutná okna, to už jsme potřebovali banku.
Jednali jsme s několika bankami v Českých Budějovicích o poskytnutí částky 8 milionů Kč. Byly to především Komerční banka a Hypovereinsbank ČR, které projevily předběžný zájem se na našem záměru podílet.
Nezapomenu na jednoho manažéra HVB. Byl to takový fracek v dresu českých manažérů té doby. Bílé ponožky, tmavorudé sako. Jmenoval se Fiklík.
"Jak se může manažer banky jmenovat Fiklík?" zeptal se mě Stefan. V němčině totiž to slovo jaksi postrádá na důstojnosti.
"Nevím, každý jsme koupili nějaké jméno po předcích a u nás Fiklík zas tak žádné velké erotické představy nevyvolává" odvětil jsem.
Stefana rovněž zaujal personál Hypobanky. Byly to převážně mladé hezké holky a rovněž týpkové Fiklíkova střihu, kterému se vzápětí se svým postřehem svěřil.
"Starého psa novým kouskům nenaučíš", dostalo se mu samolibé odpovědi. Fiklík si skoro pomlaskl.

Nakonec jsme s Fiklíkem do party nešli, peníze nám půjčila po neskutečných tahanicích a za dnes nepředstavitelně vysoký úrok Komerční banka. Ta tenkrát ještě neměla filiálku ve Strakonicích a tak jsem musel jezdit všechny finanční transakce vyřizovat do Budějovic a byly to pohříchu příjemné cesty, které jsem si občas zpestřil houbařením u Helfenburgu, nebo muškováním na Blanici. Tohle všechno bylo na cestě.
Byl jsem jedním z prvních, kteří si pořídili mobilní telefon, když už to bylo za snesitelnou cenu. "To bych v životě neudělal" řekl mi rozhořčeně Pepa Rakušan. "Vždyť ti to vezme všechnu volnost, každej na tebe může kdykoliv štěknout."
"Pepo, neumíš si představit, jakou volnost mě to dává. Osvobodilo mě to od kanceláře. Představ si, že stojím po kolena v Blanici a pokouším se dostat pstruha, který skáče u balvanu patnáct metrů pode mnou. A najednou zvoní telefón. Vezmu to, na druhém konci Stefan. Kde seš, ptá se. A já mu na to: Jedu do banky v Budějicích."

Občas jsem ale vezl peníze na výplaty. To už v roce 2002 v Německu platila eura. Nebylo to často a netrvalo to dlouho, ale jeden čas jsem musel každý měsíc vyměnit v Budějovicích nějakých 30 tisíc euro za koruny. Eura jsem přivezl z Mnichova, aby se pokryly výplaty a běžné měsíční výdaje. Počínal jsem si vždy velice sofistikovaně, ve firmě o penězích nikdo nevěděl a já si na cestu pod sedadlo schoval svou ČZ 75 a v kapse nosil malého Duška Opočno 6,35.
Když jsem poprvé peníze v budějovické Komerční bance vyměňoval, zavolal mladý pokladník od svého okénka přes halu banky plné zákazníků: "Marie, nevíš jaký je dnešní kurz k euru? Pán jich tady chce vyměnit třicet tisíc."
Kdepak, ani mladého psa nic nenaučíš, když je blbej.

Prácemi na rekonstrukci budovy Pramenu byl pověřen strakonický Atelier Penta a stavebním dozorem Mirek Bílek. Stavbu také pravidelně navštěvoval Stefanův dvorní architekt Hampe. Brzo se ukázalo, že na budově vzniklo mnohem více škod, než bylo vidět na první pohled. Současně byly nově upravovány prostory a zasazována okna. Rozdělili jsme si pracoviště, každý z nás už předem věděl, ve které místnosti bude sedět. Stefan si vybral velkou kancelář uprostřed budovy s oknem přes celou stěnu.
Celé osazenstvo naší firmy pořádalo často exkurze na stavbu a všichni se těšili, jak vypadnou z dřevěného baráku.

O práci na dílně se u nás ucházel Milan Vojík, bratr našeho velmi dobrého spolupracovníka Františka. Dosud byl zaměstnán v Německu, ale tamní firma prý začala propouštět lidi a tak by chtěl zkusit u nás. Nebyl elektrikář, ale jinak měl slušnou kvalifikaci měl svářečské zkoušky, mohl řídit náklaďák a zmínil i své znalosti němčiny, které jsem po jeho praxi předpokládal. Jediný problém byl, že jeho představy o platě ležely nad platem jeho bratra, který byl naším nejlépe placeným zaměstnancem ve výrobě. Musel jsem jej odmítnout.
Po nějaké době přišel opět, tentokrát s realističtějšími požadavky a tak byl přijat. Měl stát Honzovi Roháčkovi plně k dispozici, jako takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu.
Stefan při své nejbližší návštěvě na něj spustil německy a Milan zůstal stát s otevřenou pusou. Nevypravil ze sebe ani slovo. Nepochybuji, že se asi na pracovišti uměl nějak domluvit, ale tohle na něj bylo příliš silné. Ze mně si Stefan ještě dlouho tropil posměch, jak jsem zaměstnal člověka se znalostmi němčiny.
Milan byl potom dán k dispozici Bílkovi, kterému nosil na stavbu tašku.
Jedno pozitivum tahle příhoda měla.
Stefan rozhodl, že jeho zaměstnanci dostanou příležitost se učit německy. Získali jsme šikovnou profesionální lektorku, která do naší firmy dvakrát týdně docházela. Kdo chtěl, ten se naučil.

Začal jsem s přestavbou domečku, který jsme před rokem koupili ve vesničce nedaleko Strakonic. Za ten rok jsem získal trochu přehled o místních stavebních firmách a Komerční banka mě také brala vážně. Ovšem její vysoká úroková sazba mě zdaleka nedovolila realizovat všechny mé představy. Možná, že je to tak dobře.

X 2002 03 podnikatelske zamery a obrat
X 2002 09 problem pramen
X 2002 09 bericht, take vojik zamestnan
X 2002 10 Werner BAUER; Werner Weinbuch; Monika Metz; Pichler Peter
X 2002 10 bericht
X 2002 10 obzaloba pelikana
X 2002 11 pozvanka na otevreni divadelního a filmového klubu U Zlatého zvonu
X 2003 03 jiri krejci se uchazi o praci
X 2003 04 dopis rychetskymu ve veci Pramen


Na jaře 2003 usoudil Herr Sand, že naše strakonická firma potřebuje také takového kontroléra financí, jako je on sám, tedy někoho nezávislého od firemních struktůr.
Mirek Bílek nám doporučil svou atraktivní přítelkyni, se kterou mě již před lety seznámil během veletrhu v Brně. Byla tam manažerkou jednoho dost velkého hotelu.
Inženýrka Jana Bartlová poslala popis své opravdu excelentní kvalifikace a imposantní praxe. Dopis byl napsán anglicky. Stefan i pan Sand při jeho čtení pochvalně mručeli. Paní Bartlová požadovala minimální plat 50.000 CZK brutto, jako benefit 1.489 Euro netto, služební byt ve Strakonicích a odpovídající služební auto.
Podíval jsem se na oba pány a nezdálo se, že by je ty požadavky nějak omráčily. Dokonce mě připadalo, že by to byli ochotni akceptovat.
"Prosím vás, víte co by tohle bylo za průser? Tohle snad nemá ani ředitel Zbrojovky. To by nám rozbouralo celou firmu, vždyť víte, že se tady všechno hned prokecne."
S těmihle argumenty jsem je nakonec přesvědčil, že ta atraktivní dáma asi nebude ta nejsprávnější. Bartlovou zavrhli, ale k dalšímu výběru kontroléra financí mě už pro jistotu nepřizvali, takže jejich volba padla na nějakého Ing. Jiřího Svobodu, který měl výrobní firmu v Pacově a několik let praxe v Rakousku.
O tom, že v Rakousku provozoval po kabaretech muziku a v Pacově pro něj pár ženských šilo rukavice, skromně pomlčel.


X 2003 05 dopis od judr petra
X 2003 06 prehled platu
X 2003 10 hynek jednatelem nove firmy
X 2003 11 devico ve ckyni
2003 12.05 Erfolgspremie 2000€
X 2004 01 uspesny audit Bericht
X 2004 01 hodnoceni zamestnancu !!!!
X 2004 01 spokojenost zamestnancu
X 2004 04 devico a prodico- dulezite!
X 2004 05 svoboda slapl do hovna
X 2004 05 ziskali jsme certifikaci iso
X 2004 05 dopis bremovi dulezite
X 2004 05 vylety- plan
X 2004 06 einige bemerkungen
X 2004 06 svoboda slap opet do hovna
X 2004 07 navsteva u dolaka
X 2004 09 hlavova slapla do hovnaX 2004 10 dolak zaklada firmu gabreta
X 2005 04 probleme mit berger
2005 05.01 Kurzarbeit bei SWAC Oedenpullach
X 2005 05 problem se svobodou
X 2005 07 objednavka pullitru
X 2005 07 problem s pramenem
X 2005 11 pozvanka na Seyni Cissoko
X 2005 11 soud pramen
2005 12.31 Propuštění všech zamèstnanců SWAC Oedenpullach z důvodů propadu zakázek
01.01.2006 - 30.01.2007 Arbeitslos
31.01.2007 - dnes Rentner
X 2008 04 skody vznikle skrze pramen
X 2008 04 korespondence s bergerem- kalzelar LUTZ
X 2008 07 fotovoltaik ckyne Limpouch, fotovoltaicka elektrarna ve Ckyni
Hesla Limpouch Modesto Hlavova Panuska Dusek Vacik Petrak Vojik Miloslav Frantisek Kalbac BÝlek Dolak Veronika Svoboda

Rok 2000

Stefan dokázal ocenit dobré víno, ale kupodivu, k jeho favoritům nepatřila vína německá, jak bych očekával, nýbrž červená vína španělská a italská, která já zase shledával příliš těžkými. Na to téma jsme občas vedli diskuzi a on jednu takovou zakončil poznámkou, že co já už mohu o víně vědět, když pocházím z kraje, kde se chlemtá pivo po hektolitrech.
No, nemělo smysl mu vyprávět o žernoseckém, roudnickém a mělnickém, ani o Karlu IV, který to tady u nás kdysi zavedl. Dokonce i ve Strakonicích se víno kdysi pěstovalo, ale kde jsou ty časy.
Takže jsem jen poznamenal, že se Římané nezastavili před Dunajem, ale pronikli na Moravě do úrodného vnitrozemí. A také, že samozřejmě zakládali, kromě jiného, také vinice a já jsem některé z nich před časem navštívil. Společně s Rakušanovými a Štěpánkovými, se kterými jsem ho před časem seznámil.
To probudilo jeho zájem a zeptal se, jestli bych neuměl nějaký takový poznávací zájezd zařídit.
Na takový dotaz se nesmí říct, že se něco neumí. Samozřejmě jsem mu slíbil, že to zařídím. Ale potom jsem si dlouho lámal hlavu, protože jsem měl s moravským vínem, kromě těch dobrých, také velmi děsivé zkušenosti.
Mirek Bílek, o kterém se zmiňuji v kapitole "Technopolis", mě jednou vzal ke svému moravskému dodavateli, od kterého nakupoval pálenku. Přivezl jsem si 25-ti litrový demižon, který jsem před cestou pečlivě sterilizoval.
Než jsem tomu stačil zabránit, propláchl vinař demižon vodou z nějaké kádě v rohu sklípku. Oddůvodnil to slovy, že lahve musí být čisté, já se však nemohl zbavit pocitu, že mu šlo hlavně o to, aby v demižonu trochu té vody zůstalo.
Potom do něj začal stáčet slivky hned z několika sudů. Když stále nebyl plný, stáhl tam ze dna jednoho sudu jakýsi kal, který se během zpáteční jízdy promísil s obsahem tak dokonale, že se neusadil ani po několika týdnech odpočinku v mém sklípku.
Než jsem se rozhodl, že obsah demižonu vyleju do rybníka, tak jsem jej aspoň ochutnal. Po degustaci jsem vše vylil s lehkým srdcem.

Takže bylo nutné postupovat velice obezřetně. Nejprve jsem pomyslel na strážnického malíře Čundrlu, kamaráda Martina Štěpánka. Naštěstí hned také na přítele Zdeňka Polanku, který mě jednou vyprávěl, že má také svého dvorního dodavatele ve Strážnici. Tahle cesta se mě zdála nejschůdnější, poprosil jsem Zdeňka o kontakt, ale on všechno potřebné zařídil sám.

To bylo někdy koncem devadesátých let. Stefan pozval několik svých obchodních přátel a naštěstí i pár přítelkyň své Marie. Pozval i mojí Danušku a na námitku, že by nikdo nemohl hlídat našeho psíka Archibalda, pozval i jeho.
Cesta se nám dost protáhla, protože účastníci projevili zájem o prohlídku dějiště slavné bitvy u Austerlitz. No, my víme, že u Slavkova.
Do Strážnice jsme dorazili už notně pozdě.
Nicméně pan vinař na nás trpělivě čekal a měl připravenou přednášku o svém sortimentu. V našem případě, bohužel, se zlou se potázal.
Stefanovi obchodní přátele se nedokázali odšpendilt od své práce, snad si mysleli že sem přijeli na nějaké obchodní jednání a celý večer žvanili o všem možném, jenom ne o víně a nějaký odborný výklad pana vinaře, jim byl naprosto lhostejný.
Náš výlet zachránily jejich dámské polovice, které se ve viném sklípku pod koštovnou, s panem vinařem pěkně odvázaly. Stefan samozřejmě nakoupil hromadu bedýnek vína, ale stylové to holt nebylo.

Během roku jsem natočil pár záběrů ze života ve firmě. Hlavně jsem chtěl zachytit atmosféru v tom baráku, protože se rýsovala možnost, že se brzy přesuneme do nějakého vznešenějšího prostředí. To ale bohužel ještě notnou chvilku trvalo.
Stejně máme na tu boudu ty nejkrásnější vzpomínky. A když byl později vývoj a administrativa od montáže stavebně oddělen, scházeli jsme se ku oslavě toho, či onoho stále na dílně ve starém dobrém baráku, ačkoliv jsme měli k dispozici velkou konferenční místnost.

Rok 2001

Léta kolem přelomu tisíciletí přinesla naší firmě mnoho zakázek a začalo se nám dařit dost dobře. S odstupem času, bych si dovolil tu dobu nazvat biblickými sedmi lety tučnými. Ta hubená léta měla také následovat, ale nyní jsme si mohli dovolit sem tam i nějakou tu menší oslavu, financovanou z erární kasy.
Na západě se takové akci říkalo Teambuilding a platil to šéf ze své kapsy. Ve Strakonicích se sice občas slavilo také, ale dosud si to platil každý sám.
Proto všichni v létě 2001 uvítali možnost uspořádání akce, která vešla do historie pod názvem "Strakonické prase" a která se od té doby každoročné opakovala. V pozdějších letech dokonce v jednom roce dvakrát.
Dohodli jsme se, že se bude grilovat sele. Protože jsem věděl, co je s tím práce a jak dlouho to trvá, zeptal jsem se mého známeho řezníka Míly Hoštičky, jestli by nám to sele nepředpekl.
"A nechtěl bys to sele raději celé vyudit? To by jste to měli úplně bez práce a já bych vám to přijel naporcovat. Zaručuji, že by to mělo úspěch. Už jsem to dělal vícekrát a vždy to byl hit."
Osádka firmy to odsouhlasila a byl to opravdu hit.
Sešli jsme se na břehu Otavy, v areálu restaurace Myslivna v Novém Dražejově a bylo to moc hezké, počasím počínaje.


V létě si osádka firmy vymyslela, že bychom si mohli udělat takový malý jednodenní výlet do Alp. Platil si to každý ze svého, takže zdaleka nejeli všichni, ale i tak zaplnili se svými rodinnými příslušníky malý autobus. Já měl tenkrát službu v Mnichově, ale slíbil jsem, že jim ukáži nějaký zajímavý koutek, takže mě v neděli ráno nabrali v Ottobrunnu a pokračovali jsme po dálnici do Bad Tölz. Tam byl první rozchod a prohlídka městečka na Isaře, protože jsem jim chtěl ukázat, kde má služebnu ten tlustý policajt ze seriálu Big Ben.
Ale moc dlouho jsme se nezdrželi, chtěl jsem, dokud ještě hřálo sluníčko, aby si užili jedno krásné místo na Isaru nad Lengriesem. Jezdil jsem tam léta na pstruhy a ta řeka tam měla zvláštní kouzlo.
Myslím, že i jim se to líbilo.
Během zpáteční cesty jsme se zastavili v klášteře Schäftlarn. Ten není tak proslulý, jako klášter Andechs, který se hrdě tyčí nad jezerem Ammersee. Naopak, menší Schäftlarn je skoro schován v kotlině Isary. Ale také tady mniši vaří pivo, o které se rádi podělí s pocestnými. Za "drobný" poplatek ovšem.
Celý výlet udělal na posádku autobusu Deštěnky velký dojem a všichni se ujišťovali, že se do Bavorska ještě někdy vrátí.


Na podzim téhož roku uspořádal Stefan oslavu dvacetiletého výročí existence své firmy. Protože pozval, kromě svých přátel, také mnoho svých zákazníků, stanovil termín oslavy tak, aby se shodoval s termínem mnichovského Oktoberfestu a tak mohli jeho hosté navštívit události obě.
Logicky tak nazval svou oslavu "Swactoberfest".
První den byl takový rozehřívací, měl sloužit hlavně k tomu, aby se hosté vzájemně poznali. Já dostal na starost naší strakonickou skupinu. Přijeli Anča Hlavová a Veronika Machovcová, Honza Roháček a Martin Satorie. Míla Hoštička přivezl své pověstné uzené sele, které si Stefan speciálně objednal. Nikdo si neumí představit, kolik bylo kolem toho selete papírování a co to všechno stálo peněz.
Ráno narazil Stefan sud, trochu se slavilo a odpoledne byl rozchod a volná zábava.

Zeptal jsem se kolegů, co by chtěli z toho Bavorska vidět. Odpověděli, že to nechají na mně, ale pokud možno, chtějí vidět co nejvíce.
S tímhle přáním jsem už měl své zkušenosti, protože každý z mých kamarádů, kteří mě kdy v Mnichově navštívili, chtěl za den, či dva, vidět co nejvíce.
Bylo nás šest, do jednoho auta jsme se vešli, i když jen díky tomu, že naše dámy byly velmi štíhlé. Na policajty jsme naštěstí nenarazili.
Nejprve jsme zajeli do Mnichova na Viktualienmarkt, proslulý tradiční trh s potravinami. Největší dojem udělalo na řezníka Mílu nějakých deset řeznických krámků, nalepených v jedné řadě na sebe.
"Jak můžou proboha takhle vedle sebe existovat?"
"Jak vidíš, tak můžou. Každý má svoje zákazníky."
A Míla si je všechny oběhl a zjistil, že každý z nich má trochu jiný sortiment. A na chvíli začal uvažovat, že by si do výlohy taky mohl dát chladící zařízení, aby ukázal, co se v nitru jeho obchodu skrývá. Tuhle myšlenku ale nakonec zavrhl, protože když to napíše křídou na tabuli, má to ve Strakonicích efekt skoro stejný.

Kuřáci dobrých doutníků používají humidor. Je to taková skřínka, ve které se doutníky uchovávají a která jim zajišťuje správnou vlhkost. Podle svých finančních možností, vlastní ti kuřáci humidor od velikosti krabičky na psacím stole, až po velikost šatníku.
Firma "Pfeifen Huber im Tal", která je v Mnichově nejproslulejší prodejnou tabáku, dýmek a doutníků, má takový humidor zvící obývacího pokoje. A právě ten jsem svým kolegům ukázal, aby viděli, že ty moje doutníčky nejsou jen taková pošetilost, nýbrž vážná věc. Z protekce nás tam vpustili.

Ale to už všichni bažili konečně poznat to Bavorsko, tak jsme opět nasedli do auta a já je odvezl do kláštera Andechs na Ammersee.
To už od létního zájezdu s Deštěnkou věděli, že se v Bavorsku v klášterech vaří pivo a nebyli zklamáni. Na Andechsu mají nabito od rána do večera.
Na závěr výletu jsme zajeli na Isaru, do míst, kam před mnoha lety jezdila naše emigrantská parta trampovat.

Na druhý den přijelo opravdu hodně hostů, s celými rodinami a dětmi se jen hemžilo. To bylo na té akci velmi sympatické. Kolega Seyni Cissoko nám představil svou německou manželku a svá dvě dítka, krásné černoušky, které té jeho manželce nebyly vůbec podobné. Ale možná, že kdyby se na ně podíval nějaký Seyniho krajan, řekl by, že nejsou podobné Seynimu.
Seyni Cissoko byl pro mně velkým překvapením. Ve SWACu pracoval jako skladník, ale koncem roku 2005 jsem dostal od Lejly Abbas pozvánku na Seyniho koncert v Praze. To už jsem ovšem věděl, že Senegalec Seyni je potomek jedné slavné rodiny griotů, kmenových vypravěčů historických událostí a mistrů slova a hudby.
O svém mistrovství v etnické muzice nás mnohokrát na večírcích v Ödenpullachu přesvědčil.

Také Valerij nás seznámil se svojí manželkou. Byla to vědkyně, pracující v nějaké důležité instituci. Valerie si do Německa přivlekla, aby ho měla u sebe doma. A my jsme se naivně domnívali, že on je nějaký chudák Gastarbeiter.
Ze Strakonic, pokud to mohu posoudit, přijela celá firma. Bez dětí, ale jinak to nešlo bohužel zařídit. Pokud vím, nikdo si nestěžoval.
Taky jsem se naposledy viděl s Lydiou Moneau, která ve firmě již nějakou dobu nepracovala. Vyměnili jsme si pár floskulí, ale perverzní Simone Lang nás rychle rozehnala. Už jsme se nikdy nesetkali. Byla jí škoda, Lydia byla snad jedinou z těch Stefanových bab, se kterou jsem si rozuměl.
Video jsem musel hodně zkrátit, ale i tak je to pro outsidery na koukání dost dlouhé.


Adam Kalbáč se nám zasnoubil a své rozloučení se svobodou spáchal v restauraci VIKO.
Měl to hezky připravené, pozval nejen své kamarády, ale i celou naší firmu. Bylo nám tam moc dobře. Stefan se dostavil tentokrát bez Marie a toho využila nějaká partizánka, která se na něj přilepila. On dokázal odolat, aspoň si to myslím.


Konec roku jsme oslavili v klubovně nějakého spolku v Hajské, který dobře znal Milan Novák a nám ho doporučil. Byla to dobrá volba, nebyli jsme tam naposledy. Milan tam později také slavil své rozloučení se svobodou, ze kterého bohužel nemáme žádný záznam, protože jsme mu k rozloučení objednali striptýz ale aktérka si nepřála být "kamerována".
Ale vánoční oslava 2001 byla velkolepá a její záznam byl stopnut až ve chvíli, kdy jsme ze zpěvu písní lidových, přešli v průběhu večera ke zpěvu písní sprostonárodních.


Rok 2002

Brzy přijde pokračování...

Prase léto 2002







Prase podzim 2002







Bohemia wird größer







Letzte fahrt







Prase 2003







Strakonice 10. září







Wiesn 2004







Grilování 2005 1







Grilování 2005 2







Jirkuv Drobecek 2005 1







Jirkuv Drobecek 2005 2







Dan slavi syna 2008







2008







2008